Český spolek pro komorní hudbu • Percussion Ensemble JAMU

Percussion Ensemble JAMU založil v roce 1997 Martin Opršál, který je také jeho uměleckým vedoucím. Soubor působí v rámci výuky ansámblové hry na Katedře bicích nástrojů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Předmět kromě svého základního poslání vychovávat studenty k detailní práci v malém ansámblu slouží rovněž k nácviku skladeb pro koncertní vystoupení na fakultě i mimo ni. Soubor své kvality prokázal na řadě samostatných vystoupení a festivalů u nás i v zahraničí (mj. Sommersprossen Rotweil 2004, MHF Janáček Brno 2014, Essential Changes 2021 v pražském DOXu či Projekt Voix & Percussion 2023 v polském Gdaňsku) a uvedl české premiéry stěžejních skladeb svého repertoáru – například Ionisation Edgarda Varèse (2010) či Music for 18 Musicians Steve Reicha (2003). 

Za dobu jeho existence prošli souborem dnes již etablovaní hráči (Peter Kosorín – Slovenská filharmonie, Lukáš Krejčí, Radek Tomášek a Petr Hladík – Filharmonie Brno, Martin Kleibl – JAMU Brno, Dalibor Němec – Státní opera Praha, Tomáš Rolek, Kristýna Karchová, Gabriel Chila – Národní divadlo Brno, Adam Druga – Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu, Tereza Nosková, Bohdan Šebestík, Miroslav Greman – pedagogové českých a slovenských konzervatoří, z dalších například Štefan Bugala, Jitka Roudnická, Emil Machain, Jakub Tengler, Stanislav Pliska, Ján Fiala, Petr Kalousek, Zuzana Mečárová, Radim Večeřa, Jan Nepodal). Tento výčet potvrzuje realitu, že personální obsazení ansámblu není stálé, nýbrž se neustále proměňuje podle každoročního aktuálního stavu studentstva. Proto i repertoár se mění a rozvíjí.

Absolvent oboru bicí nástroje na brněnské konzervatoři a Janáčkově akademii múzických umění Martin Opršál působil ve Státní filharmonii Brno, Mezinárodním orchestru Gustava Mahlera a Orchestru evropského společenství. Jeho hlavním nástrojem je marimba. Jako sólista na tento nástroj spolupracuje s Moravským komorním orchestrem a působí v brněnských souborech Ars Inkognita a Musica nova e rediviva. Se Šárkou Královou tvoří duo marimba-klavír a vystupuje i jako interpret sólových děl pro marimbu.

V roce 1990 se stal jedním ze zakládajících členů Středoevropského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA, zaměřeného na interpretaci soudobé hudby pro bicí nástroje s důrazem na vizuální stránku provedení. Společně zvítězili na celoevropské soutěži bicích orchestrů v holandském Enschede a získali ocenění Českého hudebního fondu a České hudební rady. 

V letech 1998–2002 působil Martin Opršál jako místopředseda Společnosti perkusionistů České republiky a od roku 1998 je členem výboru Mezinárodní interpretační soutěže při MHF Moravský podzim. Působí také jako pedagog melodických bicích nástrojů a komorní hry na JAMU. V rámci výuky založil a vede studentský orchestr bicích nástrojů Percussion Ensemble JAMU, se kterým vystupuje u nás i v zahraničí (v ČR soubor vystoupil např. na Expozici Nové hudby nebo na festivalu Mladé pódium 2002 v Karlových Varech).

Martin Opršál spolupracoval na nahrávkách komorní hudby Miroslava Kabeláče a Miroslava Ištvana, interpretačně se také podílel na dvou albech Ivy Bittové a albu „Kolem osy“ skupiny Cymbelín. V roce 2000 vydal sólové CD s názvem Reverbations.

Dominik Gál absolvoval bratislavskou konzervatoř u Petera Čermana a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně pod vedením Aleny Vlasákové a Jana Jiraského. Již v průběhu studií debutoval ve Slovenské Filharmonii a stal se laureátem řady klavírních soutěží (např. Yamaha Foundation Scholarship, Mezinárodní Novákova klavírní soutěž, Concorso Musicale Filadelfia, Euregio Piano Award Geilenkirchen, Soutěž studentů slovenských konzervatoří). Své znalosti a dovednosti si dále rozšířil roční stáží na Akademii Muzycznej v polských Katovicích ve třídě Joanny Domańské a Grzegorze Biegase. Koncertuje v České republice i zahraničí. Je pravidelným účastníkem mezinárodních interpretačních kurzů, kde spolupracuje s renomovanými umělci, jako jsou například Alexander Strukov, Balázs Szokolay, Andrzej Jasiński, Philippe Giusiano, Wojciech Świtała, Zbigniew Raubo či Eugen Indjič. Stal se také stipendistou mezinárodních mistrovských kurzů The International Holland Music Sessions, kde kromě koncertní činnosti studoval pod vedením významných pedagogů (Lee Kum Sing, Matti Raekallio nebo Jacques Rouvier). V současnosti je posluchačem doktorského studia na katedře klavírní interpretace a katedře bicích nástrojů JAMU v Brně, zaměřuje se na sólovou klavírní tvorbu Jana Nováka. Od roku 2019 působí jako pedagog hlavního oboru na Konzervatoři v Brně a bývá členem porot klavírních soutěží.

Perkusisté a jejich ansámbly si v programech koncertů Českého spolku pro komorní hudbu nacházejí stále pevnější místo. V minulých sezonách zde zazářil fenomenální italský umělec Simone Rubino nebo HAMU Percussion Ensemble pod vedením Daniela Mikuláška, člena České filharmonie. Dnes večer se publiku představí Percussion Ensemble JAMU, brněnský studentský soubor pod vedením perkusisty a pedagoga Martina Opršála. Sestavu doplní slovenský pianista Dominik Gál, který, stejně jako mladí bicisté, působí v Brně.

Výběr skladeb, které zazní v původní podobě i v aranžích, je mimořádně pestrý až do posledního tónu. Posluchači se setkají s hudbou dobře známých i pozapomenutých skladatelů a objeví i takové, s jejichž tvorbou třeba dosud neměli příležitost se seznámit. Hudební cesta povede Evropou od Maďarska po Dánsko, přes Spojené státy a Mexiko až na Nový Zéland.

Skladatel a pianista Béla Bartók (1881–1945) se narodil v uherském městečku Nagyszentmiklós, které dnes na mapě najdeme pod jménem Sânnicolau Mare. Leží v rumunské části oblasti Banát, nedaleko hranic s Maďarskem a Srbskem. Právě maďarské krev kolovala Bartókovi v žilách, po matce však měl také německé, slovenské a polské předky. Není proto překvapivé, že jej celoživotně fascinovala lidová hudba – nejen jako interpreta, ale i jako badatele. Jeho soustavná analytická práce položila základy oboru etnomuzikologie. Folklor se výrazně otiskl i do Allegra barbara, jedné z jeho nejznámějších a nejoblíbenějších klavírních skladeb. Její název přitom odkazuje na pařížskou recenzi, v níž byl Bartók označen za „barbarského pianistu“. Tento popis ho zaujal natolik, že jej přijal za svůj. Využitím pentatoniky a chromatických postupů zde Bartók propojil prvky maďarské a rumunské hudby. Martin Opršál toto svižné, energické, rytmicky výrazné a ve své podstatě velmi virtuózní dílo v roce 2018 upravil pro dva hráče na jednu marimbu.

Dánský skladatel Per Nørgård (*1932) se ve svých uměleckých počátcích inspiroval hudbou Jeana Sibelia, Carla Nielsena a Vagna Holmboa, postupně si však vytvořil osobitý serialistický kompoziční styl založený na práci s „nekonečnými úseky“. Pro svou skladbu I Ching (Kniha proměn) z roku 1982 našel Nørgård předlohu v téměř čtyři tisíce let staré čínské věštecké knize. Její základní část obsahuje 64 hexagramů, které mohou nabývat podoby jin i jang a představují 64 rozdílných archetypálních situací. Kniha proměn se dodnes používá jako orákulum, ale slouží také jako filozofický a kosmologický systém, z nějž čerpá i čínská taoistická filozofie. Třetí z celkem čtyř částí Nørgårdovy skladby nese název Něžný a pronikavý a je skladatelovou hudební reflexí hexagramu číslo 57. Ústředním nástrojem zvukově subtilní, lyrické a intimní věty je kalimba, kterou podbarvují ozvěny dvou tibetských mís a v prostřední části také rolniček.

Životní osud Jana Nováka (1921–1984), rodáka z vesničky Nová Říše nedaleko Telče, je pohnutý, zajímavý, a přitom řadě posluchačů nepříliš známý. Jeho studium klavíru na brněnské konzervatoři poznamenala 2. světová válka, jejíž část strávil v Německu na nucených pracích. Po návratu se přesunul do Prahy k Pavlu Bořkovcovi a nedlouho na to získal stipendium ve Spojených státech amerických. Domov natrvalo opustil v roce 1968, kdy spolu s manželkou odešel do emigrace a žil postupně v Dánsku, Itálii a Německu. Ještě v Americe se setkal s Aaronem Coplandem a zejména s Bohuslavem Martinů, kterého až do konce života hluboce obdivoval. V řadě svých skladeb se Novák, stejně jako Martinů, ale také Stravinskij či Prokofjev, inspiroval klasickými hudebními formami, jež naplňoval harmonií první poloviny 20. století. Dodekafonickou Toccatu chromaticu z roku 1959 věnoval své manželce Elišce, její úvodní tóny B A C H však vzdávají hold také velikánovi barokní hudby.

In the Landscape (V krajině) napsal John Cage (1912–1982) původně pro sólový klavír nebo harfu. Martin Opršál ji o více než půlstoletí později transkriboval pro sólistu na sestavu bicích nástrojů, která obsahuje laděné thajské gongy, vibrafon, zvonkohru a velký buben. Minimalistická asi desetiminutová kompozice vznikla v roce 1948, v době, kdy byl Cage fascinován hudbou Erica Satieho. Cageovým cílem bylo napsat dílo tak, aby „uklidnilo a ztišilo posluchačovu mysl a připravilo ji na přijímání božských podnětů“. Zároveň mělo jít o doprovod k taneční choreografii Merce Cunninghama, kterou připravoval pro tanečnici Louise Lippoldovou. In the Landscape je dílo založené na základních a pozvolna se rozvíjejících a proměňujících harmoniích. Zní něžně a mírumilovně, právě tak jako Satieho Musique d’ameublement (Hudba v prostoru), jíž si posluchač vlastně ani nemá všimnout.

Francouzský perkusista, bubeník a skladatel Nicolas Martynciow (*1964) patří k těm, kteří propojují sólovou uměleckou kariéru, působení v symfonickém orchestru i komorní hraní. Jako člen Orchestre de Paris vystupoval s celou řadu mimořádných osobností včetně slavného francouzského skladatele a dirigenta Pierra Bouleze. Sweet Swaff koncipoval Martynciow jako rytmicky a zvukově bohatý kvartet, ve kterém dostává prostor celá plejáda bicích nástrojů od činelů, trianglu, přes tamburínu až po bonga nebo tamtam.

Skladby Mexičana Javiera Álvareze (1956–2023) vynikají širokou paletou hráčských technik a také neobyčejně bohatou zvukovou pestrostí. V Temazcalu z roku 1984 kombinuje elektroakustický doprovod s improvizací sólisty na rumba koule. Název skladby odkazuje na tradiční kamennou parní chýši, středoamerickou obdobu Evropanům známější sauny, která sloužila k rituálním i ozdravným účelům. Álvarez ve své asi desetiminutové kompozici provází posluchače právě jedním ze starodávných obřadů omlazení.

Američan Mark Berry (*1954) se během své kariéry setkal s řádkou mimořádných osobností včetně George Martina, Paula McCartneyho či Davida Bowieho. Jako hudební producent i skladatel neustále objevuje nové zvukové možnosti a posouvá hranice zejména elektronické taneční hudby. Jako inovátor žánru Hi-NRG vytvořil charakteristický zvuk, který kombinuje pulsující rytmus, vokály, hutné syntetizované basové linky a výrazné perkuse, včetně zvonů a dřevěných bloků. Název skladby Mare tranquilitatis odkazuje na rozsáhlou oblast Moře klidu, kam vystoupil astronaut Neil Armostrong při svém přistání na Měsíci. Hudební vykreslení cesty na toto místo, ať už fyzické nebo imaginární, Berry svěřuje sólistovi na ocelový buben. Klíčovými atributy hráče by v tomto případě mělo být vynikající rytmické cítění, smysl pro tempo a výrazová flexibilita.

Skladbu Cloud Folk novozélandsko-řeckého autora Johna Psathase (*1966) uvedl Percussion Ensemble JAMU v roce 2018 v evropské premiéře. Kompozice pro osm perkusistů a klavír vznikla na objednávku známého amerického umělce Michaela Burritta. Autor si představuje Cloud Folk (Lid mraků) jako neviditelné návštěvníky Země, kteří z horních vrstev atmosféry sledují lidské počínání ve 21. století. Přicházejí s nadšením a zvědavostí, ale jejich počáteční optimismus rychle střídá šok a spěšný odchod zpět do vesmíru. Psathas ve skladbě využívá širokou škálu nástrojů od marimby, vibrafonu, tympánů až po ty méně známé jako jsou zvony, západoafrický shekere nebo cabasa.