Český spolek pro komorní hudbu • Markéta Cukrová

Mezzosopranistka Markéta Cukrová je pro svou neobyčejnou všestrannost a cit pro styl vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy ve stylové interpretaci jí vynesly spolupráci s renomovanými soubory a orchestry (Mala Punica, La Risonanza, Collegium Marianum, Collegium Vocale Gent, Collegium 1704, Orkiestra Historyczna, Česká filharmonie, Vlámská filharmonie ad.), s nimiž se podílela na více než dvaceti nahrávkách. Uznání si vysloužily její interpretace písňového repertoáru (Haydn, Mozart, Tomášek, Berlioz) za doprovodu kladívkového klavíru. Zájmu evropské odborné veřejnosti se těší album s áriemi J. D. Zelenky s Ensemble Tourbillon a nahrávka Stabat Mater J. J. Ryby s orchestrem L’armonia terrena, jež obdržela ocenění Diapason d’Or 2017. V roce 2018 vydala CD s Moravskými dvojzpěvy Antonína Dvořáka za doprovodu Vojtěcha Spurného na originální klavír z pozůstalosti Antonína Dvořáka (Bösendorfer, Vídeň 1879); v roce 2022 pak nahrávku písní Bohuslava Martinů a Benjamina Brittena za doprovodu Iva Kahánka, jež byla nominována na Ceny Anděl. Vedle písní se věnuje též oratornímu a symfonickému repertoáru.

Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se věnuje i hudebnímu divadlu. Za roli Dardana v Handelově opeře Amadigi di Gaula na Händelfestspiele v Göttingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. V rozsáhlém repertoáru od Monteverdiho po Kaiju Saariaho pravidelně hostuje v Národním divadle v Brně, Praze a Ostravě. V roce 2022 nastudovala s Českou Filharmonií pod vedením Semjona Byčkova roli 2. žínky v Dvořákově Rusalce, o rok později přijala pozvánku berlínské Staatsoper Unter den Linden na hostování v Charpentierově Médee pod taktovkou sira Simona Rattla. V uplynulých letech byla dvakrát nominována do úzkého výběru na cenu Opera Plus Award pro Nejlepší operní zpěvačku sezóny a na tři další významná ocenění (Ceny Thálie, Jihočeská Thálie a Classic Prague Awards).

Absolventka pěveckého oboru na Státní konzervatoři v Bratislavě, soukromých lekcí zpěvu u Marie Urbanové, ale také anglistiky na FF UK se věnuje rovněž pedagogické činnosti a je překladatelkou knihy rozhovorů o technice a výuce zpěvu proslulé pedagožky Margreet Honig. Ta vyšla v českém jazyce pod názvem Skutečný zpěv.

Vyhledávaný český klavírista Miroslav Sekera se hře na klavír věnuje od tří let, kdy jeho nevšední talent objevila vynikající pedagožka Zdena Janžurová. Současně s klavírem započal studium hry na housle. Díky tomuto nástrojovému spojení byl vybrán do role malého Mozarta v oskarovém filmu Amadeus režiséra Miloše Formana. Oběma nástrojům se věnoval až do svého přijetí na Pražskou konzervatoř, kde se rozhodl pouze pro studium hry na klavír (Eva Boguniová, Martin Ballý), pokračoval na Akademii múzických umění v Praze u Miroslava Langera. Je laureátem mnoha interpretačních soutěží (např. 1. cena na mezinárodní soutěži J. Brahmse v rakouském Portschachu, 1. cena na soutěži F. Chopina v Mariánských Lázních, 1. cena na soutěži o stipendium firmy YAMAHA, 2. cena na mezinárodní soutěži ve francouzském Gaillardu). V roce 2016 dále obdržel cenu hudební společnosti „Salon de Virtuosi“ v New Yorku.

Jako sólový i komorní hráč Sekera vystoupil na prestižních pódiích zejména ve Vídni (vídeňský Konzerthaus a Musikverein), ve Washingtonu (The Kennedy Center), v Tokiu (Opera City Concert Hall) a v mnoha dalších světových metropolích. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a předními českými orchestry a festivaly. K jeho stálým uměleckým partnerům patří houslista Josef Špaček, mezzosopranistka Dagmar Pecková či hornista Radek Baborák. V roce 2016 debutoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v rámci cyklu „Světová klavírní tvorba“; vystoupil také na klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. V roce 2019 absolvoval koncertní turné po Japonsku s legendárním violoncellistou Tsuyoshim Tsutsumi a v témže roce vystoupil jako sólista na mezinárodním festivalu v japonské Karuizawě, kde zahrál 2. klavírní koncert Johannese Brahmse.

Na svém kontě má dvě sólová CD s díly Johannese Brahmse, Domenica Scarlattiho a Moritze Moszkovského, dále pak s tvorbou Franze Liszta a Bedřicha Smetany. Pro soudobého bostonského hudebního skladatele Josepha Summera nahrál ve Spojených státech amerických 7 CD, které vydaly nahrávací společnosti Albany Records a Navona Records.

Wolfgang Amadeus Mozart se i v písňové tvorbě projevoval jako dramatik. Většina jeho písní vznikla jako příležitostné skladby, z vnějšího popudu, na žádost interpretů. Řada autografů se už brzy po skladatelově smrti ztratila a v průběhu let další – ze čtyř desítek dnes známých Mozartových písní se zachovalo v autografní podobě pouze šest (mezi nimi dnes uváděná Als Luise die Briefe...), ostatní se nacházejí v porůznu rozptýlených opisech. Píseň Komm, liebe Zither na text anonymního autora zkomponoval Mozart pravděpodobně roku 1780 za pobytu v Mnichově a byla původně určena pro doprovod mandolíny. Autorkou textové předlohy arietty Dans un bois solitaire byl francouzský spisovatel a literární teoretik Antoine Houdart de la Motte (1672–1731), píseň vznikla za Mozartova pobytu v Mannheimu, odkud skladatel pokračoval se svou matkou do Paříže. Otci odtamtud psal 28. února 1778 do Salcburku, že slíbil několik francouzských ariett dceři skladatele a flétnisty, člena kurfiřtské kapely Johanna Baptisty Wendlinga; napsal však zřejmě pouze tuto jednu. Další dvě písně programu vznikly o desetiletí později. Ve vlastním soupise tvorby si Mozart 26. května 1787 zapsal, že zkomponoval „v ulici Landstraße v pokoji pana Gottfrieda von Jacquina“ píseň s dlouým názvem Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Liebhabers verbrannte. Textovou předlohou byly verše vídeňské rodačky Gabriely von Baumberg (1768–1839), literárně vzdělané dcery rakouského státního úředníka. Gottfried von Jacquin (1767–1792), v jehož domě píseň vznikla, patřil k úzkému okruhu Mozartových přátel a sám amatérsky komponoval. Píseň o zhrzené lásce dívky Luisy napsal Mozart pro něj a Jacquin ji v březnu 1791 vydal pod svým jménem. Mozartovo autorství je však nepochybné. Prokomponovaná píseň Abendempfindung na text Joachima Heinricha Campeho (1746–1818), rovněž z roku 1787, dává nahlédnout do Mozartovy duše. Roku 1789 vyšla tiskem ve vídeňském nakladatelství Artaria.

Devět variací D dur na menuet Jean-Pierra Duporta zkomponoval Mozart v dubnu 1789 v Postupimi, během svého pobytu u pruského dvora. Pařížský rodák, violoncellista a skladatel Jean-Pierre Duport (1741–1818) byl od roku 1786 „sur-intendant de la musique du Roi“ (vrchním intendantem královské komorní hudby) na dvoře krále Friedricha Wilhelma II. a předpokládá se, že se Mozart variacemi snažil získat intendantovu přízeň. Téma variací je ze šesté z Duportových Six Sonates pour le violoncelle, královy oblíbené skladby. Variací bylo původně šest, pro tisk u Artarii připojil Mozart další tři. Vyšly však až posmrtně roku 1792.

Na písňovou tvorbu Josepha Haydna měly zásadní vliv londýnské cesty v letech 1791–1792 a 1794–1795. Jejich plodem byla také řada písní na anglické texty. První sbírka šesti Original canzonettas (Původní kanzonety) vyšla roku 1794, druhá o rok později. Písně předznamenávají další vývoj žánru, melodie doprovodu v klavíru už není pouhým zdvojením zpěvního hlasu, zvyšují se také intepretační nároky, které písně vzdalují z okruhu domácího muzicírování. Pro obě sbírky volil Haydn verše Anne Hunter, manželky s Haydnem spřáteleného londýnského chirurga Johna Huntera, v druhém svazku užil také texty Shakespearovy či Metastasiovy. 

Roku 1794 zkomponoval Haydn trojici klavírních sonát pro Teresu Jansen (1770–1843). Ta se narodila v Cáchách, od svých sedmi let však žila v Londýně, kam její rodina přesídlila. V klavíru byla žačkou Muzia Clementiho, který jí věnoval klavírní sonáty op. 33, své skladby jí dedikoval také český skladatel Jan Ladislav Dusík. Haydn byl později jedním ze svědků při sňatku Terese Jansen s obchodníkem s uměním Gaetanem Bartolozzim. Haydnovy sonáty už v lecčem poukazují k další etapě vývoje druhu, jak jej rozvinul Beethoven. V Sonátě Es dur je kupříkladu střední věta v tónině E dur, která je už naznačena modulačním vybočením v první větě, novátorská je práce s rytmickou složkou.

Haydnova kantáta pro mezzosoprán a cembalo Ariadna na Naxu (Hob. XXVIb/2) na anonymní italský text vznikla zřejmě roku 1789 podle obecně známého námětu z řecké mytologie, zhudebněného celou řadou skladatelů. Ariadna pomohla Théseovi zvítězit nad bájným Mínotaurem a zamilovala se do něj, Théseus ji však opustí. K poznání, že ji milenec zradil, dospěje Ariadna v dramatickém centru árie – když vystoupí na skalisko, spatří vzdalující se Théseovu loď. Na ostrově Naxos tak zůstává opuštěná, plačící Ariadna. Kantáta si brzy získala oblibu a sklízela velký úspěch při Haydnových londýnských koncertech a za jeho klavírního doprovodu v provedení kastráta Gaspara Pacchierottiho (1740–1821).