Český spolek pro komorní hudbu • Michael Volle

Pěvecké začátky dnes již světově uznávaného barytonisty Michaela Volleho jsou úzce spojeny s kostelním sborem v jihovýchodním Německu. Jeho otec zde působil jako pastor a všech svých osm dětí nechával vyrůstat v neustálém obklopení duchovní hudbou. I malý Michael se jako nejmladší po vzoru svých sourozenců zapojoval do všech sborových a orchestrálních aktivit. Postupně se naučil hrát na housle, violu, trombón, trochu i na klavír a kytaru a své pěvecké působení rozšířil o několik dalších sborů. Naplno se však zpěvu začal věnovat až v pětadvaceti letech, když se rozhodoval, co bude v životě dělat, a zpěv nakonec zvítězil nad violou. Studoval nejprve u Josefa Metternicha a poté na Guildhall School of Music v Londýně u Rudolfa Piernaye. 

Následovala angažmá v divadlech v Mannheimu, Bonnu, Düsseldorfu a Kolíně nad Rýnem, ale skutečně velké role mu přineslo až členství v operním ansámblu v Curychu, které získal v roce 1999. Právě zde se za osm let svého působení dopracoval k Wagnerovi, a jeho prestiž se donesla až na významné evropské festivaly, jako jsou Bayreuth nebo Salcburk. Několik let poté byl v angažmá v Mnichovské státní opeře, ale také hostoval na dalších významných evropských operních scénách v Londýně (Covent Garden), Miláně (Teatro alla Scalla), Vídni (Vídeňská státní opera) či Paříži (Opéra national de Paris). V roce 2014 debutoval v newyorské Metropolitní opeře, kde kromě Wagnera zazářil mj. v titulní roli Verdiho Falstaffa. Právě tehdy se s Michaelem Vollem mohlo blíže seznámit i české publikum, protože inscenace byla přenášena v dubnu 2022 také do kinosálů.

Přestože bývá tento držitel prestižní ceny Der Faust nejčastěji obsazován do verdiovských či wagnerovských rolí, jeho aktivní operní repertoár je daleko širší. Rád se vrací k Mozartovi, se kterým kdysi začínal, a úspěšně se zhostil například i Bergova Vojcka. Tuto repertoárovou šíři pak uplatňuje také na koncertních pódiích a v nahrávacích studiích pod vedením dirigentů Daniela Barenboima, Zubina Mehty, Christiana Thielemanna či Antonia Pappana. Zde má také možnost vrátit se ke svým duchovním kořenům a nechat na sebe působit hudbu mj. svého oblíbence Johanna Sebastiana Bacha.

Jako dramatický baryton sbírá slávu ve slavných operních domech a koncertních síních, ale nepřestává si hýčkat i svou lásku k písňovému repertoáru. Přestože ho při recitálech zastihneme nejčastěji s klavíristou Helmutem Deutschem, dnes ho doprovodí Reinhard Seehafer. I s ním už má Volle koncertní zkušenosti: v roce 2022 spolupracovali na projektu Českého národního symfonického orchestru na festivalu Altmark Festspiele, kde měl Seehafer funkci dirigenta. I zde, stejně jako dnes, byla součástí programu světová premiéra Seehaferovy skladby.

Uznávaný dirigent, klavírista a skladatel, umělecký ředitel festivalu Altmark Festspiele a držitel Gellertovy ceny Reinhard Seehafer se narodil v Magdeburgu, nedaleko od Berlína. Právě v Berlíně pak nastartoval profesionální kariáru: spolu s Výmarem zde u renomovaných pedagogů získal vzdělání ve všech zmíněných oborech (dirigování zakončil u Leonarda Bernsteina a Otmara Suitnera a v průběhu studií ještě stihl získat cenu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a v roce 1982 způsobil senzaci při uvedení Pucciniho Madame Butterfly v berlínské Komische Oper a byl zde okamžitě angažován na post dirigenta. 

V roce 1989 se stal šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Operního domu v Görlitz; o dva roky později založil spolu s Wolf-Dieterem Ludwigem multižánrový kulturní projekt EUROPERA, v němž působil jako hudební ředitel a šéfdirigent. Svou činorodost dále uplatnil při založení orchestru Europa Philharmonie, jehož hudebním ředitelem je dodnes, a také již zmíněného hudebního a uměleckého festivalu Altmark Festspiele. Mezitím jako koncertní i operní dirigent hostoval u renomovaných orchestrů, mezi něž patří například Orchestr lipského Gewandhausu nebo Staatskapelle Dresden, a koncertoval po celém světě. Do Severní a Jižní Ameriky, Izraele, Číny či Japonska se tak podíval nejen jako dirigent, ale také jako klavírista a komorní hráč, a to s neobyčejně širokým repertoárem, který kromě tradičních děl zahrnuje také nová provedení a premiéry.

Jeho skladatelská činnost zahrnuje rozličné žánry a styly; zahrnuje komorní hudbu i opery a velká symfonická díla. Jeho skladba Parable, nazvané podle Lessingova Moudrého Nathana, mělo například světovou premiéru v Grand Theatre of the Cultural Palace of Nationalities v Pekingu, trio Six variations sur une theme des trouveres na Bargemusic Festival New York 2004, opera Hochzeit an der Elbe v roce 2004 v Německu. Některá svá díla premiéruje také na festivalu Altmarkt Festispiele, jako tomu bylo například v roce 2022 s Českým národním symfonickým orchestrem, se kterým poté spolupracoval i v dalším ročníku při kompletním provedením Smetanovy Mé vlasti.

Reinharda Seehafera však často vídáme i České republice: v roce 2015 například spolu s PKF — Prague Philharmonia jako dirigent zahajoval festival F. L. Věka, dva roky poté zase zahajoval Chopinův festival v Mariánských lázních. V rámci Malostranských hudebních slavností jsme ho při recitálu s Janou Hrochovou mohli slyšet také jako klavíristu.

Cyklus, který skladatelovu písňovou tvorbu uzavírá a zároveň patří k jeho dílům mezi posluchači i interprety nejvyhledávanějším, Biblické písně op. 99, Dvořák komponoval v průběhu druhého roku svého působení na americké Národní konzervatoři hudby v New Yorku. Velmi se mu tehdy stýskalo, a tak byl naplněn vzpomínkami nejen na své drahé, které doma zanechal (zvláště ho znepokojovaly zprávy o zhoršujícím se zdravotním stavu jeho otce), ale i na své již zemřelé přátele. Hledaje a nacházeje posilu ve slovech Písma, začal na počátku března 1894 v krátké době pouhých tří týdnů zhudebňovat verše Davidovy Knihy žalmů v proslulém překladu Bible kralické. Ten vznikl z iniciativy biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava a vycházel postupně v letech 1579–1594 jako šestisvazkové dílo, které bylo po té shrnuto – a v této podobě ještě nesčíslněkrát vydáno – do svazku jednoho. Dvořák s největší pravděpodobností pracoval s vydáním z roku 1863, jež vzniklo „k tisícileté jubilejní slavnosti obrácení Slovanův na víru křesťanskou“, jak je uvedeno v jeho podtitulu.

Vůbec poprvé se Simrockovi zmiňuje o „deseti písních ze svaté bible Davidovy žalmy“ v dopise z dubna 1894, po němž záhy, ještě ve stejném měsíci, následuje další list, v němž Dvořák Biblické písně označuje za to nejlepší, co až do nynějška v této oblasti vytvořil. A nemýlil se. Setkáme se v nich totiž nejen s řadou prvků provázejících i ostatní kompozice „amerického období“, a to jak s pentatonikou, tak například i s některými dalšími melodickými i harmonickými zajímavostmi, charakteristickými pro afroamerickou hudbu, ale také, a to především, s hudbou typicky dvořákovskou, tj. zejména českou v prostém, upřímném citovém vyjádření jednotlivých náladových poloh, jež zvolené žalmové texty přinášejí, jako např. zbožnou úctu a bázeň (Oblak a mrákota jest vůkol Něho), bezbřehou důvěru (Skrýše má a pavéza má Ty jsi, Hospodin jest můj pastýř, Pozdvihuji očí svých k horám), prosbu o vyslyšení (Slyš, ó Bože! Slyš modlitbu mou, Slyš, ó Bože, volání mé, Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou), žal nad ztrátou jistoty (Při řekách babylónských), chválu nebo velebení, jimiž se cyklus nejprve dostává do své poloviny (Bože! Píseň novou) a písní Zpívejte Hospodinu píseň novou se uzavírá.

Mistrovsky se Dvořák v Biblických písních, které jsou příkladem mimořádné skladebné čistoty, vyrovnal i s problémem písňového útvaru psaného na volný, takřka prozaický žalmový verš. Jeho vyjadřování je velmi koncentrované, zaměřené na co nejpřesvědčivější výklad zhudebňovaného textu. Zdánlivě prostá faktura jednotlivých písní překvapuje na první poslech nevnímanou originální harmonií a především pozoruhodnou vokální linií, rozvíjející se od asketicky prosté deklamace textu až k široce rozklenuté melodické kantiléně.

Původní verzi autor napsal pro nižší hlas a klavír, jestli však byl v této podobě cyklus proveden, není známo. Dochoval se pouze doklad o tom, že píseň Slyš, ó Bože, volání mé, zazněla 26. 9. 1895 v Mladé Boleslavi. O necelý rok později pak Dvořák prvních pět Biblických písní instrumentoval a po návratu domů je 4. ledna 1896 se sólistou Národního divadla, barytonistou Františkem Šírem, a právě ustavenou Českou filharmonií provedl v pražském Rudolfinu. Dalších pět písní instrumentoval roku 1914 tehdejší šéf České filharmonie Vilém Zemánek a ještě téhož roku, 1. listopadu, byl cyklus, patřící k tomu nejkrásnějšímu, co bylo pro tento žánr napsáno, se sólistou Egonem Fuchsem poprvé proveden souborně.