„Sám sebe nepokládám jen za klavíristu či za technika klavírní hry. Pokládám se za umělce, jehož nejvýraznějším povahovým rysem by měla být zvědavost. Být zvědavý na každý aspekt reality, jež může přispět k vytváření harmonie mezi lidskou duší a krásou. Každý aspekt života a každý aspekt vědomí by měly být podřízeny úsilí učinit umění služebníkem krásy,“ říká mladý italský klavírista Federico Colli, který již několik let zaujímá posluchače slavných evropských koncertních síní svou neotřelostí a velice nápaditým až filozofickým přístupem k hudební interpretaci. Kromě hudby se zabývá také studiem beletrie, filozofie a náboženství, které na sebe nechává působit tak, aby, jak sám říká, „se stal lepší lidskou bytostí“ a dodává: „Byl bych šťastný, kdyby mne lidé považovali za umělce s otevřenou myslí. Umělce, který používá pochybnost k tomu, aby více porozuměl hudbě, kráse a vztahu mezi krásou a pravdou.“

Rodák z lombardské Brescie, oceněný titulem jednoho z třiceti nejlepších umělců pod třicet let a nedávno i jedním ze čtyřiceti nejvlivnějších Italů pod čtyřicet let, však s hudební dráhou nezačal automaticky. Nikdo z jeho rodičů se hudbě nevěnoval. Přesto už od tří či čtyř let začal navštěvovat soukromé hodiny bicích a později přešel na elektrický klavír. Klasickému klavíru se začal věnovat až v jedenácti letech, následovala studia na konzervatoři v Miláně (ve speciálním režimu soukromé výuky s docházkou pouze na zkoušky), poté na Mezinárodní klavírní akademii v Imole a v Salcburském Mozarteu. Právě v Salcburku dosáhl jednoho z prvních velkých soutěžních úspěchů, když v roce 2011 na tamní slavné mozartovské soutěži zvítězil. Rok nato následovala zlatá medaile z Mezinárodní klavírní soutěže v Leedsu, která ho doslova vynesla na evropská pódia, mezi něž v současnosti patří například vídeňský Musikverein, berlínský Konzerthaus, londýnská Wigmore Hall či pražské Rudolfinum.

V Praze se úspěšně představil v únoru 2022 na recitálu s Josefem Špačkem, s nímž ho pojí přátelství, ale již dříve jsme ho zde mohli potkat na Dvořákově Praze. Jak obrovské šíře dosahuje jeho klavírní repertoár však může potvrdit spíše Ostrava ‒ s Janáčkovou filharmonií spolupracuje Colli již řadu let. Například v dubnu 2019 představil českému publiku v recitálu své pojetí interpretace sonát Domenica Scarlattiho, které právě nahrával u vydavatelství Chandos Records, s nímž má podepsanou exkluzivní smlouvu. CD získalo množství ocenění prestižních hudebních časopisů (Presto Classical, BBC Music Magazine, International Piano Magazine). S Janáčkovou filharmonií Ostrava se již představil také na sólových koncertech s hudbou Roberta Schumanna, Franze Liszta a Dmitrije Šostakoviče. V květnu 2023 záskočil za Lukáše Vondráčka a tak Česko poprvé slyšelo jeho podání Schubertovy Fantazie f moll, původně psané pro čtyřruční klavír. Tuto ikonickou skladbu, jejíž nácvik popisuje Colli na sociálních sítích jako „když nemáte čtyři ruce a dvacet prstů, ale máte úžasnou transkripci, dobrý klavír a doslova tunu hodin ke cvičení“, uslyšíme v aranži pro sólový klavír i dnes.

V díle Leoše Janáčka (1854–1928) najdeme nevelký počet skladeb věnovaných sólovému klavíru, všechny se ale vyznačují originálním přístupem k technice hry i výrazu. To platí i pro cyklus Po zarostlém chodníčku, jehož nejstarší části byly dokončeny již v roce 1900 a vznikaly původně pro harmonium. Poprvé byly otištěny v sešitech Slovanských melodií (1901 a 1902 v Ivančicích) bez programních názvů, které se objevily až v kompletním vydání první série v roce 1911 a často jsou spojeny s prostředím Janáčkova dětství. Číslo 4, Frýdecká Panna Maria, souvisí s poutním kostelem Navštívení Panny Marie ve Frýdku, kam se chodívalo v procesí. Hudební obrázek nastiňuje tajemnou atmosféru tohoto místa a dynamickými prostředky vykresluje postupné přibližování poutníků k cíli jejich cesty. Za základ skladby Štěbetaly jak laštovičky sám skladatel označil „úsečný motivek štěbetání ženského“ zaznívající do táhlé písně a titul Dobrou noc! je bezpochyby spojen s náladou při usínání, a jak doplnil autor, i s loučením.

Od prvních provedení byl cyklus Po zarostlém chodníčku prezentován s nástrojovým určením pro klavír. Katalog díla uvádí premiéru na brněnském koncertě Jednoty učitelek moravských 6. ledna 1905 v interpretaci Jana Kunce, jednotlivé skladbičky se ale bezpochyby objevovaly i dříve na programech kulturních akcí na Moravě, například v Bučovicích v září 1904.

V kontrastu s lokálně laděnou poetikou Janáčkových drobných skladeb zazní dílo francouzského varhaníka a cembalisty Françoise Couperina (1668–1733), jehož přízvisko „Le Grand“ naznačuje nevídaný dobový úspěch zejména u francouzského dvora. Své skladby pro clavecin (což je francouzský název pro cembalo) publikoval ve čtyřech knihách o 27 svazcích, přičemž 13. svazek s názvem Les folies françoises, ou Les dominos (Francouzské pošetilosti, aneb Masky) se nachází ve třetí knize z roku 1722 a je zkomponován v tónině h moll. Jedná se o sérii dvanácti miniatur popisujících různé podoby lásky a každá hudební charakteristika je podpořena představou masky s určitou barvou. 

Couperinův vliv zasáhl všechny následující generace hráčů na klávesové nástroje, včetně autorů hudby 20. století. Maurice Ravel (1875–1937) byl po otci švýcarského původu, matka pocházela z Baskicka a po jeho narození se rodina usídlila v Paříži. Časté španělské a exotické inspirace nezastiňují Ravelovo hluboké zakotvení ve francouzské hudební kultuře. K odkazu školy francouzských clavecinistů se přihlásil mnohokrát a svoji poctu Couperinovi vetknul do názvu šestidílného cyklu Le tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův), který vznikl v letech 1914–1917. Jedná se o suitu šesti skladeb psaných v barokních instrumentálních formách (1. Prélude, 2. Fugue, 6. Toccata), nebo tanečního původu (3. Forlane, 4. Rigaudon, 5. Menuet). Cyklus byl komponován v době 1. světové války, kterou Ravel prožíval velmi intenzivně. Dobrovolně se přihlásil na frontu, ale vzhledem ke své slabé fyzické konstituci mohl dělat jen řidiče. Přesto se s krutostí bojů setkával, zejména prostřednictvím osudů svých přátel. Každá část je věnována jednomu z padlých spolubojovníků (Rigaudon je věnován dvěma bratrům). Ravel v tomto díle dokázal jedinečným způsobem spojit řád barokní hudby s uvolněnými postupy moderní harmonie a s impresionistickým využitím barevných možností klavíru.

Franz Schubert (1797–1828) napsal svou Fantazii f moll (D. 940, op. Posthumus 103) pro klavír na čtyři ruce v posledním roce svého života. Skladba vznikla ve Vídni od ledna do března 1928 a její premiéra se konala 9. května téhož roku. Se skladatelem tehdy hrál jeho přítel, skladatel Franz Lachner (1803–1890). Čtyři části kompozice jsou propojené a hrají se bez přerušení. Skladba bývá považována za příklad přechodné tvorby mezi sonátovou formou a hudební básní (poémou).

První věta Allegro molto moderato uvádí hlavní téma v tečkovaném rytmu, který připomíná oblíbené rytmické figury maďarského stylu. Oscilace mezi f moll a F dur vnáší do poslechu zajímavé změny, stejně jako druhé temnější téma. Návrat prvních motivů vytváří rámec upomínající sonátovou formu a jejich přenesení do fis moll připravuje nástup druhé věty Largo, pro niž našel autor inspiraci v pomalé větě Paganiniho druhého houslového koncertu. Odlišnou náladu přináší třetí část Allegro vivace se střední částí v D dur. Finale se vrací k hlavnímu tématu první věty se střídáním durových a mollových pasáží, s kontrapunktem druhého tématu a závěrem nápaditě kombinujícím obě témata. 

Fantazii f moll Schubert věnoval své přítelkyni, prešpurské rodačce a šlechtičně Karolíně Esterházy (1811–1851), kterou beznadějně miloval a učil na klavír v letech 1818–1824. Úpravu pro sólového hráče pro klavír na dvě ruce realizovala Maria Izrailevna Grinberg (1908–1978), čelná představitelka ruské klavírní školy.

I poslední část tohoto programu potvrzuje zálibu ruských pianistů v transkripcích slavných kompozic. Tentokrát se přepisu ujal Grigorij Romanovič Ginzburg (1904–1961), ruský klavírní virtuos a pedagog, autor mnoha úprav pro klavír, které se vyznačují maximální zvukovostí a velkými technickými nároky na interpreta. Je to i případ hudby ke hře Henrika Ibsena Peer Gynt od Edvarda Griega (1843–1907). Sám autor ze své scénické hudby vytvořil v letech 1874–1875 čtyřdílnou orchestrální suitu č. 1, op. 46, jež obsahuje části: Ranní nálada, Aasina smrt, Anitřin tanec a V síni krále pod horou. Zejména poslední uvedená část suity je v Ginzbergově úpravě oblíbená pro svou efektní zvukovou podobu a do svého repertoáru ji zařazují technicky nejvyspělejší hráči.