Český spolek pro komorní hudbu • Václav Petr

Již více než desetiletí zastává post koncertního mistra violoncell v České filharmonii, od dvanácti let vystupuje sólově a jako člen souboru The Trio se věnuje také hudbě komorní: mladý violoncellista Václav Petr si vybudoval pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců své generace. 

Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, na HAMU byl posluchačem ve třídě Daniela Veise, absolvoval pak u Michala Kaňky. Svou hru dále zdokonaloval pod vedením Wolfganga Boettchera na Universität der Künste v Berlíně a zúčastnil se řady mezinárodních mistrovských kurzů v Kronbergu, Hamburku, Vaduzu, Bonnu či Baden-Badenu. Na svém kontě má také množství soutěžních úspěchů, které sbíral už od dětství (Prague Junior Note, Mezinárodní violoncellová soutěž v rakouském Liezenu, Talents of Europe) a postupně se propracoval až k nejprestižnějším evropským soutěžím (semifinalista soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann, vítěz soutěže Pražského jara).

Ve 24 letech vyhrál konkurz do České filharmonie a stal se tak jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii tohoto orchestru. S Českou filharmonií již několikrát vystoupil také sólově, stejně jako například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkovou filharmonií Ostrava či Baden-Baden Philharmonie.

Velké úspěchy sklízí Václav Petr i jako komorní hráč. Mezi lety 2009–2020 byl členem Klavírního kvarteta Josefa Suka, se kterým získal první ceny v soutěži komorních souborů v italském Val Tidone, v soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti a v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem „Premio Trio di Trieste“. V roce 2019 pak spolu s koncertním mistrem České filharmonie Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem založili Klavírní trio České filharmonie, později přejmenované na The Trio. Když vypukla pandemie Covidu, natočili Bergeretty Bohuslava Martinů v dobových kostýmech a vyhráli tak mezinárodní soutěž ve Vídni.

S mladým klavíristou Markem Kozákem zaujali v prosinci 2023 na festivalu Dny Bohuslava Martinů: „Na interpretačních pojetích všech kompozic byl znát rukopis již zkušených komorních hráčů, a tak bylo pro posluchače velkým zážitkem sledovat kompetentní práci dua při řešení úkolů v oblasti tempové, agogické, dynamické i barevné,“ píše Jiří Bezděk pro server OperaPlus. A kdoví? Možná se – stejně jako tehdy – i dnes dočkáme od interpretů odlehčeného přídavku ve formě čtyřruční hry na klavír.

Jméno pianisty Marka Kozáka je obvykle spojováno s neomylnou technikou, smyslem pro proporce a gradaci, s bohatou paletou rejstříků, obrovskou muzikalitou a vnitřní pokorou k notovému zápisu. Na koncertní pódia vnáší noblesní interpretační kulturu a posluchače si podmaňuje schopností „předat s pokorou a bez okázalých gest to, co chtěl skladatel vyjádřit“ (M. Bátor, ČRo Vltava).

Hudební cesta tohoto absolventa pražské Akademie múzických umění ze třídy Ivana Klánského se dlouhodobě pojí s úspěchy v mezinárodních soutěžích. V červnu 2021 se stal laureátem soutěže Gézy Andy v Curychu, jedné z nejprestižnějších a nejobtížnějších. Je finalistou Busoniho soutěže v Bolzanu, semifinalistou Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě, nejlépe obsazeném klavírním klání na světě, a vítězem Evropské klavírní soutěže v Brémách, odkud si přivezl také cenu publika. Na soutěži Pražského jara v 2016 získal 2. místo a ocenění za provedení soudobé skladby Kejklíř Adama Skoumala. 
Díky těmto soutěžím se sice dostal do mezinárodního povědomí, o čemž svědčí i řada recitálů ve Švýcarsku, Německu či Španělsku, nejčastěji však účinkuje u nás. Je častým hostem významných festivalů, jako jsou MHF Leoše Janáčka v Ostravě, MHF Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Svatováclavský hudební festival či Mezinárodní klavírní festival R. Firkušného, i předních českých orchestrů, se kterými vystupuje sólově i v rámci jejich recitálových řad (v únoru 2023 měl recitálový debut v Rudolfinu jako host Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK).

Kromě tradičního repertoáru, do kterého spadá hudba mj. F. Chopina (díky účasti v Chopinově soutěži) či J. S. Bacha (pro dva po sobě jdoucí ročníky Smetanovy Litomyšle například připravil oba díly Dobře temperovaného klavíru), se věnuje i zapomenutým autorům. Na koncertní pódia tak znovu přináší klavírní koncerty Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce, které se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Robertem Jindrou také nahrál. Album s názvem Zapomenuté klavírní koncerty vyšlo v březnu 2024 a zařadilo se tak po bok Kozákova profilového CD se skladbami Josepha Haydna, Fryderyka Chopina, Césara Francka, Sergeje Rachmaninova a Adama Skoumala.

Kromě sólového vystupování se Marek Kozák věnuje i hudbě komorní. Jeho partnery jsou nejčastěji sopranistka Simona Šaturová nebo – jako dnes – violoncellista Václav Petr; pro Rok české hudby pak například spolu s německým tenoristou Thomem Jaronem-Wutzem připravil recitál o životě Bedřicha Smetany. Působí také pedagogicky, a to na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy.

Pro strukturu dvojice Sonát pro violoncello a klavír, op.  102. posloužil Ludwigu van Beethovenovi mozartovský vzor, naplnil jej však hudbou, která u jeho současníků – jako většina děl skladatelova zralého období – vyvolala rozpaky. Podnětem k oběma sonátám bylo skladateli seznámení s violoncellistou Josephem Linkem, který se později, jako člen Schuppanzighova kvarteta, podílel také na premiérách Beethovenových pozdních smyčcových kvartetů. Sonáty vznikly roku 1815 a Linke je spolu s Beethovenovým žákem Carlem Czernym poprvé uvedl. V Sonátě D dur, která je zároveň poslední Beethovenovou sonátou pro violoncello vůbec, uplatnil skladatel kontrapunktickou techniku, kterou se v poslední tvůrčí etapě zabýval stále víc. Sonátu otevírá šestnáctinová figura v klavíru, jakési motto, které v kombinaci s dalším materiálem prochází celou větou. Silný kontrast tvoří pomalá věta, která už se výrazem blíží epoše hudebního romantismu. Oba nástroje spolu vedou dialog, věta polarizuje mezi durovým a mollovým tónorodem, hlavní a překvapivý vrchol věty tvoří její koda. Finální věta je považována za příklad Beethovenova humoru. Skladatel záměrně začíná poměrně banálně, aby poté přišel s fugovým tématem a vynalézavými rytmickými proměnami téměř improvizačního charakteru.

Za doklad kompozičního mistrovství se považují rozsáhlá díla velkých forem, vznikají však také drobné útvary, ve kterých není dokonalosti o nic méně. Antonín Dvořák i Josef Suk dokázali rozvrhnout velkou plochu, i vytvořit jedinečnou miniaturu. Skladba pro violoncello a klavír Klid, op. 68 (také někdy Klid lesa) Antonína Dvořáka je úpravou jedné z částí skladatelova cyklu pro čtyřruční klavír Ze Šumavy z roku 1884. Úprava vznikla k příležitosti koncertního turné, které Dvořák podnikl po Čechách před svým odjezdem do Spojených států. Poprvé skladba zazněla 28. prosince 1891 v Rakovníku v provedení Hanuše Wihana se skladatelem u klavíru. Další úpravou téže skladby byla instrumentace klavírního doporovodu pro malý orchestr, která vznikla o dva roky později. K témuž účelu turné na rozloučenou před cestou do zámoří vzniklo i Rondo, op. 94, zkomponované pro Hanuše Wihana, který je se skladatelem poprvé provedl 8. ledna 1892 v Chrudimi.  

Roku 1900 vyšly v Berlíně pod společným opusovým číslem dvě skladby Josefa Suka pro violoncello a klavír, Balada a Serenáda. Balada, op. 3, č. 1 byla příležitostnou skladbou komponovanou pro koncert žáků Karla Steckera na Pražské konzervatoři a poprvé ji provedli Otto Berger, jemuž je věnována, a Josef Suk 15. ledna 1891. O pět let později autor skladbu revidoval. Serenáda, op. 3, č. 2 zazněla poprvé 28. dubna 1898 v pražském Konviktu v provedení violoncellisty Rudolfa Pavlaty a autora, po dalších dvou provedeních s různými interprety pak 27. listopadu téhož roku zazněly obě skladby společně v Rudolfinu na „Koncertě mladé hudební generace“, interprety byli Jan Burian a klavírista Bedřich Křídlo. Obě skladby se zachovaly jako opisy rukou skladatelova otce, křečovického kantora Josefa Suka nejstaršího (1827–1913), v pozůstalosti violoncellisty Bedřicha Vášky, který je nositelem dedikace Serenády.

Dne 22. ledna 1934 byla v tehdejším Leningradě poprvé uvedena opera Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče, o dva dny později se konala moskevská premiéra v divadle Němiroviče Dančenka a o dílo projevily bezprostředně zájem zahraniční scény. Opera se hrála už dva roky, také v moskevském Velkém divadle, a v lednu 1935 představení navštívil Stalin. Následkem byl první skladatelův konflikt se státem diktovanou estetickou linií. Šostakovičovi údajně padl do oka novinový titulek „Chaos místo hudby“, zveřejněný v listu Pravda, týkající se jeho opery, právě když byl na turné s violoncellistou Viktorem Kubackým. Jedním z čísel programu jejich koncertní cesty byla pro Kubackého zkomponovaná Sonáta pro violoncello a klavír d moll, op. 40, kterou spolu poprvé provedli 25. prosince 1935 v Malém sále Leningradské filharmonie. Sonáta vznikla v létě 1934, v pracovně bohatém a nadějemi naplněném období po premiéře opery, v době, kdy se o mladém ruském skladateli dozvídal svět. Při zachování tradičního klasicko-romantického formového schématu už sonáta nese charakteristické znaky Šostakovičova stylu, vyznačujícího se parodistickými prvky a sklonem ke grotesce. První věta připomíná hudbu romantických měšťanských salonů. Violoncellu přiděluje skladatel rozsáhlou kantilénu doprovázenou akordy klavíru, v provedení už se prozrazuje zmíněná skladatelova schopnost odlehčení. V zrcadlové repríze – tedy s převráceným pořadím obou témat – se hlavní téma deformuje a závěr věty je melancholický, jako vzpomínka na uprchlé časy. Allegro tvoří protiklad, humornou nadsázku, místy zní záměrně až triviálně. Chmurná, elegická pomalá věta přináší další ostrý kontrast, vyvolává dojem rezignace, probleskuje jí však opět ironie. Rovněž finální věta, která by měla podle učebnic forem představovat řešení konfliktů nastolených v předchozích větách, si s poučkami pohrává, například několikerým mechanickým zopakováním motivu v samotném závěru.