Český spolek pro komorní hudbu • Trio Bohémo

Trio Bohémo vzniklo v roce 2019. Navzdory tomu, že jsou všichni členové z České republiky, potkali se až během studií v maďarské Budapešti a krátce na to se rozhodli zformovat klavírní trio. Již po několika měsících od svého založení získali druhou cenu na prestižní soutěži Gianni Bergamo Award ve švýcarském Luganu. Na základě tohoto soutěžního úspěchu obdrželi pozvání ke spolupráci s italskou společností Le Dimore del Quartetto, která jim později udělila cenu „Soubor roku 2021“. Ve stejném roku obdrželi na ISA Festivalu v Rakousku ceny za nejlepší interpretaci děl vídeňského klasicismu, Bohuslava Martinů a České moderní komorní hudby; o pár dní později vyhráli Mezinárodní soutěž Filippo Nicosio Award v Itálii; ještě tentýž rok získali první cenu a cenu publika na Mezinárodní soutěži Johannese Brahmse v Rakousku a zvítězili také na mezinárodní soutěži Parkhouse Award v Londýně. Rok 2022 byl neméně úspěšný. Začal účinkováním v In Tune show (BBC Radio 3), pokračoval získáním první ceny a ceny za nejlepší provedení skladby S. Vainiunase na Mezinárodní soutěži Stasyse Vainiunase v litevském Vilniusu a druhé ceny (první cena nebyla udělena) a ceny za nejlepší provedení moderní skladby na Mezinárodní soutěži Josepha Joachima v Německu. V březnu 2023 trio získalo první cenu, cenu za nejlepší interpretaci skladeb Josepha Haydna a cenu publika na mezinárodní soutěži komorní hudby Joseph Haydn Wettbewerb ve Vídni, v červnu byla triu udělena Cena Českého spolku pro komorní hudbu a v červenci trio získalo třetí cenu a cenu publika na Melbourne International Chamber Music Competition v Austrálii.

Hudebníci Tria Bohémo v minulých sezónách debutovali například v londýnské Wigmore Hall, vídeňském Musikvereinu nebo ve Stoller Hall v Manchesteru. Představili se na festivalech Pražské jaro, Gent Festival van Vlaanderen v Belgii nebo na Schwarzwald Musikfest v Německu. V letech 2020–2022 byli členy European Chamber Music Academy, kde pracovali pod vedením nejlepších evropských profesorů, jako jsou například Johannes Meissl, Hatto Beyerle, Patrick Jüdt nebo Avedis Kouyoumdjian.

Díky štědré podpoře Jana Telenského hraje Matouš Pěruška na výjimečné housle z dílny Matteo Goffrillera.

Z vídeňských klasiků se ve spolkových koncertech hrála především tria Ludwiga van Beethovena, konkrétně Klavírní trio D dur, op. 70 (č. 1 – „Geistertrio“) a Grand trio B dur, op. 97. V jejich stínu zůstaly jiné skladatelovy komorní kompozice včetně Klavírního tria c moll, které náleží jako závěrečná třetí skladba do cyklu tří trií s opusovým číslem jedna. Vydání těchto „Trois Trios“ ve vídeňském nakladatelství Artaria roku 1795 předcházela velmi úspěšná subskripce. Práci na nich započal Beethoven možná již dříve, v případě prvního tria (Es dur) se dokonce zvažují roky 1792/1793. Soubor trií je věnován skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému, díky jehož podpoře měl Beethoven usnadněny své začátky ve Vídni a proniknutí do uměnímilovné společnosti. Suverénní, v době vydání trií pětadvacetiletý klavírista a skladatel se ve svém opusu č. 1 představil jako autor mimořádných tvůrčích schopností. Tria byla přijata s obdivem již při jejich prvních veřejných provedeních, i když prý Joseph Haydn doporučil Beethovenovi posečkat s vydáním třetího čísla (c moll) kvůli posluchačské a interpretační náročnosti díla. Co však mohlo působit tak překvapivě nově? Skladba rozvržená do čtyř vět, důsledné zrovnoprávnění všech tří nástrojů, nebo samotná Beethovenova hudební řeč? Poznáváme ji v úvodní dramatické větě (Allegro con brio), ve variační větě druhé (Andante cantabile con variazioni), ve vtipném menuetu, umístěném na pozici Scherza (Menuet. Quasi Allegro) a konečně i v energickém finále (Finale. Prestissimo). Brzy bylo zřejmé, že se tria budou těšit velké oblibě, a následovala jejich další vydání i aranžmá.

Kam se v současnosti posunula měřítka posluchačské a interpretační náročnosti, dokazuje klavírní trio Benjamina Jusupova. Narodil se v Dušanbe, hlavním městě tehdejší Tádžické sovětské republiky, v osmdesátých letech studoval hru na klavír, kompozici a dirigování na státní konzervatoři v Moskvě. Vzhledem k politické situaci a svému židovskému původu se v roce 1990 rozhodl odejít ze Sovětského svazu do Izraele, kde získal doktorát na Bar-Ilanově univerzitě v Ramat Gan. Dnes Benjamin Jusupov náleží k nejvýznamnějším izraelským hudebním umělcům, jak také potvrzují jeho mnohá ocenění, funkce uměleckého ředitele a šéfdirigenta komorního souboru Israel Soloists, dirigentská vystoupení s předními domácími a světovými orchestry i sólisty atd. V České republice navázal úzký vztah zejména s Filharmonií Brno: v sezoně 2014/2015 byl jejím rezidenčním umělcem a v roce 2022 s ní oslavil své šedesátiny. Tehdy ve světové premiéře uvedl orchestrální skladbu Kreutzerova sonáta (Pocta Leoši Janáčkovi) a další kompozice v premiérách českých, mezi nimi Klavírní trio č. 2 „From Jewish Traditions“ (Z židovských tradic), jež v Besedním domě zahrálo Trio Bohémo. 

Benjamin Jusupov bývá označován za skladatele spojujícího různé hudební styly a tradice. Není divu: už jen jeho stručné curriculum vitae napovídá, že mu hudba Středního Východu, ale ani hudba židovská nebo východoevropská nemohou být cizí. K tomu je nutno připočíst autorův cílený zájem o muzikální projevy mnoha dalších etnik a o jejich tradiční instrumentář. Podtitul druhého klavírního tria, komponovaného a premiérovaného roku 2018, jasně poukazuje na inspirace židovskou hudbou v její pestrosti a geografické rozprostřenosti. První část – Mayn shtetele – vychází z písně aškenázských Židů, spjatých především se střední a východní Evropou, ve druhé větě se pracuje s písní sefardských Židů (a tudíž s hudebními prvky hebrejsko-španělskými) a ve třetí části – Esh’al Elohai – se přeneseme mezi jemenské Židy. S vynalézavostí skladatele i klavíristy Jusupov imituje zvuk specifických hudebních nástrojů, hraje si s barvami tónů, s exotickými rytmy a melodiemi, glissandy, klastry, orientální ornamentikou. Tato „hra“ však není samoúčelná, naopak, díky promyšlené stavbě celého tria je nakonec stržen i posluchač, který s židovskou hudbou a crossover projekty nemá žádnou zkušenost.

Stejně jako Ludwig van Beethoven a Benjamin Jusupov také Johannes Brahms vystupoval v rolích klavírního virtuosa, dirigenta a skladatele. Klavírní tria napsal celkem čtyři, jedno z nich má ovšem autorství nejisté a jedno – Klavírní trio H dur, op. 8 – s odstupem pětatřiceti let v roce 1889 výrazně přepracoval, aniž by změnil jeho opusové číslo. První verze tria pochází z let 1853–1854, z období Brahmsova seznámení s manželi Schumannovými. Navštěvoval je v jejich domě v Düsseldorfu, naslouchal, hrál a komponoval. Na začátku roku 1854 dílo dokončil a v listopadu ho vydal v lipském nakladatelství Breitkopf & Härtel. Mezitím ale situace v Düsseldorfu nabrala dramatický směr: Robert Schumann se koncem února 1854 pokusil o sebevraždu a zbylé dva roky svého života pak strávil v sanatoriu, Clara zůstala sama s dětmi a, opírajíc se o pomoc přátel, pokračovala ve své koncertní kariéře klavíristky a v péči o manželův skladatelský odkaz. 

Johannes Brahms z konce osmdesátých let, v té době již uznávaný, obdivovaný umělec a jeden z pilířů vídeňského hudebního života, byl ke své tvorbě kritický a je proto pochopitelné, že hloubkové revizi podrobil i rané Klavírní trio H dur. Výrazně ho zkrátil: například první a závěrečná věta jsou ve druhé verzi zhruba o 200 taktů kratší, pomalá věta zeštíhlela o třetinu. Mnohem efektivněji zacházel s formou, s tématy, kontrapunktem. Revizi dokončil v létě 1889 v Bad Ischl, kam si opakovaně zajížděl odpočinout od rušné Vídně. Jak odtud informoval Claru, trio H dur přepracoval tak důkladně, že by podle jeho slov mohlo nést opusové číslo 108 (a ne 8); přesto však u nízkého čísla zůstalo a takto ho v roce 1891 poprvé vydal N. Simrock v Berlíně, samozřejmě s upozorněním „Neue Ausgabe“. První větu (Allegro con brio) v sonátové formě a s nádherným vstupním tématem střídá věta druhá (Scherzo), postavená na rytmicky pregnantních staccatech a zpěvné střední části. Scherzo nechal jeho autor téměř beze změny. Třetí věta (Adagio) působí velmi subtilně, až extrémně klidně. O to víc pak s ní kontrastuje závěrečná věta (Allegro), vystavěná s dokonalým vyvážením formy a obsahu. Premiéra druhé verze se uskutečnila v Budapešti roku 1890 v podání Johannesa Brahmse u klavíru, houslisty Jenö Hubaye a violoncellisty Davida Poppera.