Český spolek pro komorní hudbu • Marianne Beate Kielland

Petr Popelka, který se v poslední době etabloval jako jeden z nejinspirativnějších mladých českých dirigentů, vstupuje v sezoně 2024/2025 do svého prvního roku působení na pozici šéfdirigenta Vídeňských symfoniků. Tato prestižní funkce, která následovala po Popelkově několikaletém vedení Norského rozhlasového orchestru, mu však nebrání v plnění dalších dirigentských povinností také u nás. I nadále tak zastává pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. 

Popelka však začínal jako kontrabasista. Tento nástroj studoval nejprve v Praze, poté ve Freiburgu a po skončení studií nastoupil do angažmá Drážďanské Staatskapelle, kde jako zástupce sólokontrabasisty působil téměř deset let. Přiznává však, že již za dob studií ho začalo zajímat dirigování, podnícené vlastní kompoziční činností a dále rozvíjené na soukromých lekcích, a proto se pozorování práce dirigenta stalo součástí jeho drážďanské pracovní náplně. „Každá denní služba v orchestru byla pro mě vlastně malým mistrovským kurzem,“ dodává. Od roku 2016 se rozhodl dirigování začít věnovat intenzivně. Prošel několika mistrovskými kurzy a profesionálním vedením mj. Vladimira Kiradjieva či Alana Gilberta a již rok nato získal cenu Neeme Järviho pro nejmladšího dirigenta Akademie Menuhinova festivalu ve švýcarském Gstaadu a stal se Gilbertovým asistentem u orchestru NDR Elbphilharmonie.

Kromě koncertního působení se věnuje i opeře; působil například v Norské státní opeře v Oslu, drážďanské Semperoper nebo v pražském Národním divadle. Kromě dirigování se však nevzdává ani hraní na kontrabas, výjimečně i na klavír, a tak ho můžeme na podiu čas od času slyšet jako komorního hráče.

Norský houslista a violista Magnus Boye Hansen vystudoval Barratt Due Institute of Music v Oslu, Universität der Künste v Berlíně a Hudební akademii v Oslu pod vedením Mortena Carlsena, Geira Inge Lotsberga, Axela Gerhardta a Larse Anderse Tomtera. Kromě pozice houslisty v Norském rozhlasovém orchestru je aktivním komorním hráčem – od roku 2018 je členem kritikou oceňovaného smyčcového kvarteta Oslo Quartet – a pravidelně hraje na festivalech v Norsku i v zahraničí.

Ve spolupráci s klavíristou Mathiasem Susaasem Halvorsenem a violoncellistou Stevenem Walterem vytvořil úspěšný projekt „Lights Out“, který přináší koncerty hrané v absolutní tmě. Od roku 2011 pravidelně koncertují v Norsku, na Islandu, v Německu a Nizozemsku, včetně vystoupení na Stuttgarter Festspiele, Düsseldorf-festivalu, Grachten Festivalu a Portland Chamber music festivalu.

„Mladý sólista roku 2001“ Ernst Simon Glaser se ve svých 22 letech – po studiích u Ralpha Kirshbauma – stal koncertním mistrem violoncell v Trondheimském symfonickém orchestru. Stejnou pozici poté zastával v orchestru Norské opery a v současné době u Göteborského symfonického orchestru.

Aktivně se věnuje provozování soudobé hudby – nedávno například premiéroval pod taktovkou skladatele violoncellový koncert Petera Eötvöse. Pracuje také na projektu „Rozhovory s J. S. Bachem“, který propojuje Bachovu hudbu se současnými přístupy a vytváří tak průnik mezi minulostí současností. Fascinace soudobou hudbou je zřejmá také při nahrávání: jeho album se skladbou Tommieho Haglunda „Flaminis Aura“ bylo nominováno na švédskou Grammy.

Jako pedagog vyučoval Glaser na hudební konzervatoři v Trondheimu a na Norské hudební akademii jako asistent Trulse Mørka. Kromě výuky na Barratt-Due Music Institute v Oslu vedl mistrovské kurzy doma i v zahraničí. Hraje na violoncello postavené okolo roku 1680 v Cremoně Francescem Ruggierim.

Jeden z nejvýznamnějších klarinetistů své generace v severském regionu Björn Nyman je vyhledávaným komorním hráčem i sólistou. V současné době zastává pozici prvního klarinetisty v Norském rozhlasovém orchestru a Norském komorním orchestru.

Finský rodák studoval na pod vedením Hanse Christiana Bræina a Leifa Arne Pedersena na Norské hudební akademii, kde nyní sám vyučuje, a u Yehudy Gilada na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles. Do mezinárodního povědomí se dostal díky titulu laureáta dvou prestižních mezinárodních klarinetových soutěží: soutěže ARD v Mnichově (2003) a soutěže Carla Nielsena v Odense (2005). V devatenácti letech byl jmenován prvním klarinetistou Laponského komorního orchestru a později i Orchestru mladých Gustava Mahlera, díky čemuž spolupracoval s Pierrem Boulezem a Claudiem Abbadem.

Kromě tradičního repertoáru se Nyman věnuje také soudobé hudbě. V roce 2021 premiéroval klarinetový koncert Jukky Linkoly; nahrál také koncert Jana Erika Mikalsena, který mu skladatel věnoval.

Přední norská flétnistka Cecilie Løken je všestrannou umělkyní. Působila jako první flétnistka Bergenské filharmonie, Norské opery v Oslu či Královské opery ve Stockholmu a stále je aktivní sólistkou: vystupuje se Švédským rozhlasovým orchestrem, Královskou filharmonií Stockholm, Norským komorním orchestrem či zmíněnou Bergenskou filharmonií. Se soubory Orfeus Barock a Bergen Barokk se představila také na barokní flauto traverso. 

Vystoupila na festivalech, jako jsou Beijing Music Festival, Music at St Denis v Paříži či Music in the Hills v New Yorku, a ve slavných koncertních sálech (Carnegie Hall, sál Berlínské filharmonie, amsterdamský Concertgebouw, Salzburg Festspielhaus aj.), ve kterých představila mj. své vlastní skladby. 

Kromě hraní se zabývá i hudební pedagogikou: působila na několika hudebních školách ve Skandinávii a dosud pořádá množství mistrovských kurzů. Je též autorkou několika multižánrových projektů, které kombinují prvky divadla, hudby a tance.

Norská mezzosopranistka Marianne Beate Kielland, kterou časopis Gramophone počastoval přívlastky jako „výjimečná, citlivá či nápaditá“, a to „s průzračným hlasem velkého rozsahu a neomylné intonace“, je absolventkou Norské hudební akademie u Sveina Bjørkøye. Mezinárodní kariéru započala jako členka operního ansámblu ve Státní opeře v Hannoveru a od té doby pravidelně vystupuje a nahrává s předními orchestry a ansámbly. Svůj široký koncertní repertoár, zahrnující díla od baroka po současnost, představila s dirigenty, jako jsou Masaaki Suzuki, Andrew Manze, René Jacobs či Herbert Blomstedt. Diváci ji mohli zahlédnout také v mnohých operních rolích, a to v moskevském Velkém divadle, pařížské Opéra Comique či Královské opeře ve Versailles. Pravidelně vystupuje i s písňovým repertoárem za doprovodu klavíristy Nilse Anderse Mortensena. Právě s ním natočila jednu ze svých nejslavnějších nahrávek, album „Veslemøy Synsk“ Olava Antona Thommessena, které bylo v roce 2021 nominováno na cenu Grammy. Je uměleckou vedoucí Festivalu komorní hudby v Oslu a vyučuje na Norské hudební akademii.

George Crumb patřil ke skladatelské generaci, která se prosadila v čele Nové hudby v šedesátých letech. Je ceněn především jako autor s velkým smyslem pro symboliku a divadelní prvky, které ve svých dílech uplatňoval, do provádění svých skladeb zapojoval pohyb na pódiu, užití masek. Mnohdy je zmiňováno jeho ovlivnění Claudem Debussym či Bélou Bartókem, ale také silný vliv literatury. Jedenáct ozvěn podzimu pro altovou flétnu, klarinet, housle a klavír zkomponoval George Crumb roku 1966 pro americký soubor Aeolian Chamber Players, pro nějž tvořili také například Luciano Berio či Milton Babitt. Jednotlivé „ozvěny“ tvoří nepřerušovaný celek, přičemž každá z nich využívá specifické barevné možnosti příslušného nástroje, alikvotní tóny, flažolety a další neobvyklé smyky u smyčců, u klavíru kombinace hry na klaviatuře a na strunách, různé způsoby hry u dechových nástrojů. Zásadní je výchozí motiv klavíru, připomínající zvonění, který se objevuje v průběhu celé skladby v různých rytmických podobách. Každý úsek má vlastní charakter, intenzita pozvolna narůstá, vrchol tvoří osmá ozvěna. Jako motto užil George Crumb verš z básně Gacela de la terrible presencia (Gazel o hrozné přítomnosti) Federica Garcíi Lorcy, jehož měl zvlášť v oblibě: „y los arcos rotos donde sufre el tiempo“ (a lomené oblouky, kde čas trpí).

Obligátní součást her Williama Shakespeara tvořila scénická a taneční hudba a písně, jejichž texty byly v dalších staletích zhudebňovány mnoha skladateli. Erich Wolfgang Korngold, zázračné dítě, které obdivoval Gustav Mahler, prorazil operou Die tote Stadt (Mrtvé město), uvedenou poprvé roku 1920. Korngold byl znám také jako pohotový aranžér se smyslem pro různé žánry. Roku 1934 jej přizval ke spolupráci režisér Max Reinhardt, který v Hollywoodu připravoval natáčení filmu Sen noci svatojánské. Korngold měl pro film upravit scénickou hudbu Felixe Mendelssohna. Pro Korngolda znamenalo pozvání navázání důležitých amerických kontaktů, které mu roku 1938 pomohly uniknout před rasovým pronásledováním. Přesídlil s rodinou do Spojených států, v Hollywoodu se uchytil a dnes je považován za zakladatele svébytné symfonické filmové hudby. Z jeho tehdejšího setkání se Shakespearem vzešly mezi roky 1937–1941 dva písňové cykly, Songs of the Clown (Šaškovy písně) op. 29 na texty z komedie Večer tříkrálový, a Four Shakespeare Songs (Čtyři písně na Shakespeara) op. 31. 

S Korngoldovým cyklem se tematicky pojí cyklus melodramů Arnolda Schönberga. Začátkem roku 1912 zprostředkoval berlínský koncertní agent Emil Gutmann Schönbergovi žádost herečky, zpěvačky a recitátorky Albertiny Zehme (1857–1946) o zhudebnění básní belgického symbolistického básníka Alberta Girauda Pierrot lunaire, které vyšly tiskem roku 1884 v Bruselu. O rok později byl v Berlíně vydán jejich volný německý překlad Otto Ericha Hartlebena, který se stal podkladem Schönbergova stejnojmenného díla, jež zaujímá ve světové literatuře mimořádné místo. Originální Giraudovy verše jsou v rýmech, Hartlebenův překlad je ve volném verši, Schönberg tím byl osvobozen od jakékoli vazby na pevnou formu a nově postupoval také v pojetí sólového hlasu; respektoval tím žádost objednavatelky, aby text byl spíše mluvený, „neboť zpívaný text by jí nedovoloval silné vyjádření citů“. Schönberg dílo označil jako melodram, text však není pouze recitován, notový zápis má stanovenou tónovou výšku a rytmické hodnoty. Doprovod tvoří malý instrumentální ansámbl, v němž má každý nástroj symbolickou roli, například flétna je přiřazena k Měsíci, pikola podtrhuje groteskní prvky textů. Schönberg a jeho okruh se zabývali číselnou symbolikou, „třikrát sedm básní“ tvoří tři tematické okruhy. První se vztahuje k umělci, Měsíc je jeho metaforou. V druhé části vystupuje temná stránka smrti, s centrem v „Rudé mši“ (č. 11); třetí část je evokací commedia dell’arte s ironickou nadsázkou. Ta se projevuje v celém cyklu i užitím citátů – na symfonickou báseň Richarda Strausse Život hrdinův („Dandy“), Wagnerova Parsifala („Modlitba k Pierotovi“), zazní i jeho „tristanovský“ spoj, či na Rossiniho Lazebníka sevillského („Stesk po domově“). 

První provedení se uskutečnilo 16. října 1912 v Berlíně, část publika se bouřila, jiná část si však přála dílo okamžitě vyslechnout znovu; 2. listopadu téhož roku zaznělo dílo ve Vídni. Pražská premiéra se konala 24. února 1913 v Německém spolku pro komorní hudbu za Schönbergova řízení ve stejném obsazení jako předchozí dvě s Albertinou Zehme, ansámbl tvořili Eduard Steuermann (klavír), Jakob Malinjak (housle, viola), Hans Kindler (violoncello), Hans W. de Vries (flétna, pikola) a Karl Essberger (klarinet, basklarinet). Dílo vyvolalo skandál, „jaký anály pražského koncertního života nejspíš nepamatují“, psal Felix Adler v deníku Bohemia. „Těm příliš pobouřeným se musí především neustále opakovat, že Arnold Schönberg je vážný umělec. [...] Jsou to cesty do nové země hudby, hledání stezek, k jejichž následování nelze nikoho nutit, ale také se nesmí odpírat úcta tomu, kdo se vzdá snadno dosažitelných vavřínů.“ Ano, „krásná“ tato nová hudba není, přiznává Adler, a klade otázku, zda vůbec k fantastickým, bizarním básním Alberta Girauda lze napsat „krásnou“ hudbu. „Schönberg pro ně hledal adekvátní výraz plným právem.“ Z české strany považoval za nutné obhájit tvůrčí svobodu Karel Stecker: „Umělec má právo, abychom naň hleděli s respektem, i když s ním nesouhlasíme“. Připomněl verše „Svaté kříže jsou verše, na nichž básníci němě vykrvácejí, oslepení supy“ a dodal: „Chápeme, že Schönberg zhudebnil právě tato básníkova slova.“ Čeští umělci provedli Pierrota lunaire poprvé 15. února 1934 na koncertě Hudební skupiny Mánesa, recitátorkou/zpěvačkou byla Božena Kozlíková.