Český spolek pro komorní hudbu • Adam Plachetka

Adam Plachetka absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Luďka Löbla a Akademii múzických umění. Roku 2005 debutoval v Národním divadle v Praze, kde od té doby nastudoval role jako Don Giovanni, Figaro (Le nozze di Figaro, Il barbiere di Siviglia), Nardo (La finta giardiniera), Argante (Rinaldo), Guglielmo (Così fan tutte), Přemysl (Libuše) a Vladislav (Dalibor). 

V rozmanitém repertoáru pravidelně vystupuje v Metropolitní opeře v New Yorku, ve Vídeňské státní opeře a na Salcburském festivalu; mezi jeho další operní závazky patří Královská opera v Covent Garden v Londýně, festival v Glyndebourne, Carnegie Hall v New Yorku, Deutsche Oper v Berlíně, Teatro alla Scala v Miláně, Lyric Opera v Chicagu nebo Opéra de Paris.

Na koncertních pódiích se objevil například ve vídeňském Musikvereinu, ve Wigmore Hall v Londýně, v Usher Hall v Edinburghu, v Herkulově sále v Mnichově, ve Vídeňském Konzerthausu, v Hollywood Bowl v Los Angeles a v pražském Obecním domě a Rudolfinu. Spolupracoval s Chicagským symfonickým orchestrem, Symfonickými orchestry Francouzského, Bavorského, Rakouského a Českého rozhlasu, Skotským komorním orchestrem, Českou filharmonií, Vídeňskými symfoniky či stockholmskou Královskou filharmonií pod taktovkou dirigentů jako Daniel Barenboim, Fabio Luisi, Riccardo Muti, Yannick Nézet-Séguin, Christian Thielemann nebo Franz Welser-Möst.

Adam Plachetka pořídil nahrávky pro Arte, Arthaus Musik, Capriccio, Clasart Classics, Českou televizi, Český rozhlas, Deutsche Grammophon, Mezzo, Naxos, Nibiru, Orfeo, ORF, Pentatone, Radioservis, Servus TV, Supraphon a Unitel Classica.

Český dirigent a klavírista David Švec studoval hru na klavír a dirigování nejprve na Konzervatoři v Českých Budějovicích a poté na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V únoru 2000 se účastnil mistrovských dirigentských kurzů u Sira Colina Davise v Drážďanech, v roce 2002 absolvoval studijní pobyt na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni (u Leopolda Hagera). V roce 2004 získal v mezinárodní soutěži Belvedere ve Vídni cenu Bösendorfer Preis v kategorii Opera coaching.

Přestože bývá k vidění i v koncertních sálech (Bamberští symfonikové, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Moravská filharmonie Olomouc), profiluje se David Švec především jako operní dirigent. Již během studia působil v Janáčkově opeře v Brně, v září 2003 pak nastoupil do opery pražského Národního divadla, kde je od roku 2011 ve stálém dirigentském angažmá. Minulý rok se stal šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Hostuje též na zahraničních operních scénách (Barcelona, Paříž, Vídeň, Lublaň) či festivalech (Glyndebourne). V roce 2014 vytvořil pro nakladatelství Bärenreiter nový klavírní výtah Janáčkovy opery Věc Makropulos, který byl poprvé použit při nastudování této opery v Bayerische Staatsoper v Mnichově.

Jako klavírista spolupracuje již od roku 1998 s Pražským komorním orchestrem a jako mimořádně citlivý hudební partner je i vyhledávaným komorním hráčem. Natočil řadu snímků na CD i pro Český rozhlas. Pravidelně jej zahlédneme na podiu s předními českými pěvci, například se sopranistkou Evou Urbanovou, basbarytonistou Adamem Plachetkou nebo sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, s níž se představil například na Pražském jaru (v letech 2010 a 2015). 

Večerní písně od Vítězslava Hálka (1835–1874) jsou známy jako typická ukázka literární tvorby tzv. májovců a jako oblíbený, inspirativní soubor milostné poezie, poprvé vydaný roku 1859. Hálek ho zasvětil své žačce a později manželce Dorotce Horáčkové, lásku však nepojednal pouze v šťastné osobní rovině, ale i jako lásku k národu, jehož „pěvcem“ se básník stává, ať už je žádán, ctěn či heroizován – nebo naopak.

Bedřich Smetana (1824–1884) byl Hálkovým přítelem a obdivovatelem. Když v roce 1879 zkomponoval cyklus pěti Večerních písní, také on je věnoval své manželce („choti Babetě“ – Bettině Smetanové Ferdinandiové) a výběrem veršů zdůraznil význam umělce pro život národa. Písně Kdo v zlaté struny zahrát zná a Nekamenujte proroky! totiž postavil hned na začátek cyklu: jejich prostřednictvím zde toto téma zazní mnohem výrazněji než v básnické sbírce, kde jsou zařazeny až ke konci. Dokonce bychom mohli říct, že imperativ Nekamenujte proroky! Provázel Bedřicha Smetanu v dalších a dalších dobách a souvislostech. Třetí píseň (Mně zdálo se) bývá charakterizována jako „bolestně milostná“, oscilující mezi parlandem a kantabilní melodikou a v písňové tvorbě českých autorů 2. poloviny 19. století novátorská. Po kontrastní, polkou ovlivněné čtvrté písni Hej, jaká radost v kole vrcholí cyklus milostným vyznáním Z svých písní trůn Ti udělám. Smetanovy velmi subjektivní Večerní písně vznikly v období skladatelovy hluchoty, v sousedství symfonické básně Blaník a počátečních prací na opeře Čertova stěna. S výjimkou třetí písně zazněly poprvé na Žofíně 4. ledna 1880 v programu skladatelova jubilejního koncertu, a to v podání Marie Sittové, Josefa Lva a Emanuela Chvály. Téhož roku vyšel celý cyklus v nakladatelství Fr. A. Urbánka.

O generaci mladší Zdeněk Fibich (1850–1900) si z Hálkových Večerních písní zvolil ke zhudebnění lyrické milostné verše, které básník zařadil do úvodní třicítky. V bohaté Fibichově písňové tvorbě představuje Patero písní z Večerních písní, op. 5, jeho první písňový cyklus na české texty. Vytvořil ho mezi červnem a listopadem roku 1871 po příchodu do Prahy a věnoval manželce svého podporovatele Ludevíta Procházky, zpěvačce Martě Procházkové. Oblíbila si zřejmě nejvíc píseň poslední – Přilítlo jaro zdaleka, kterou opakovaně uváděla na komorních koncertech, píseň „vzletuplnou“ a kladoucí „mnohoslibné naděje“ do mladého komponisty, jak se neméně vzletně psalo v dobovém tisku. Fibichovi bylo jednadvacet let, měl za sebou desítky písní s německými texty a před sebou další, již zralejší záplavu vokálních opusů, inspirovaných především Růženou Hanušovou, Fibichovou snoubenkou a budoucí manželkou. U Emanuela Wetzlera vyšlo Patero písní v roce 1872.

Klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku patří snad k nejpopulárnějším skladbám Leoše Janáčka (1854–1928). Zahrnuje celkem patnáct intimně laděných miniatur, prostých, básnických, a přece typicky janáčkovských svou hudební řečí, které jsou rozděleny do dvou řad a vznikaly mezi lety 1900–1911. Některé skladbičky z 1. řady (např. Naše večery, Dobrou noc, Sýček neodletěl) zapadají do tématu „večera a noci“ už jen svými názvy. „V drobných skladbách Po zarostlém chodníčku jsou dávné vzpomínky,“ psal Janáček Janu Branbergerovi, „jsou tak mily, že myslím nebude jich konce.“ 

Zatímco Hálkovy Večerní písně evokují večery plné lásky, následující skladby mají temnější zabarvení. Abendempfindung, K 523, od Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) se zamýšlí nad uplývajícím časem a nad neodvratností smrti, hovoří se zde o slzách pozůstalých přátel a o hrobech. Sentimentální text bývá připisován Joachimu Heinrichovi Campemu, německému spisovateli, jazykovědci a překladateli osvícenské doby, jehož autorství však není jisté. Podobná báseň s názvem Abendempfindung an Lana (správně: Laura) vyšla roku 1781 ve Vídni v antologii soudobé poezie, kterou uspořádal Johann Friedrich Schink. Mozart své Abendempfindung vytvořil 24. června 1787, v sousedství opery Don Giovanni a Malé noční hudby, a zdrženlivý klid a kontemplativní náladu skladby podtrhl pravidelným osminovým rytmem v arpeggiích klavírního doprovodu. Spolu s další písní An Chloe, K 524, se vydání těchto „Zwei deutsche Arien“, jak zní titul, ujala vídeňská firma Artaria v březnu 1789.

Ani Franze Schuberta (1797–1828), mistra německé romantické písně, neminula témata spojená s večerem (ve skutečném i přeneseném smyslu slova). Píseň Im Abendroth, D 799, vznikla na základě stejnojmenné básně Karla Gottlieba Lappeho, jehož verše zhudebnili například také Beethoven a Schumann. „Abendrot“, večerní červánky, svědčí o Boží kráse a takto se na ně dívá i Schubert: v úžasu a zároveň v důvěrném, intimním vztahu k jejich Stvořiteli. Skladba z roku 1825 působí svou prostotou, pokorou, ale za touto jednoduchostí se skrývá kompoziční vyzrálost a cit pro detail. Píseň vyšla posthumně až v roce 1832. Nacht und Träume, D 827, na slova Matthäuse von Collin, byla v roce 1825 publikována v rámci opusu 43 a s mylnou atribucí textu Friedrichu Schillerovi, je však starší, její druhá verze pochází z června 1823. Hudba plyne v pianissimu a pomalém tempu, nad šestnáctinovými figurami v klavíru se přelévá kantiléna – neuchopitelné sny podobné měsíčnímu svitu. Obě tyto Schubertovy skladby se dočkaly různých aranžmá, například úpravy pro zpěv a orchestr od Maxe Regera nebo transkripcí pro klavír a smyčcový nástroj.

Richard Strauss (1864–1949) se skládání písní věnoval po celý svůj dlouhý život, od kompozičních pokusů z dětského věku až k posledním titulům z roku 1948. Měl poezii rád a jejím zhudebněním jí pomáhal dostat se víc do povědomí společnosti. V ukázkách z Drei Lieder nach Gedichten von Otto Julius Bierbaum, opus 29 (č. 1 Traum durch die Dämmerung, č. 3 Nachtgang) se znovu vracíme ke křehkým milostným veršům, k tajemné náladě soumraku a hvězdné oblohy; v roce 1895, kdy tyto pozdně romantické písně vznikly a vyšly tiskem, se už Strauss těšil ze šťastného manželství se sopranistkou Pauline de Ahna. Původně byly určeny pro střední hlas a klavír, později také pro vysoké a nízké hlasy, případně orchestrální doprovod. Die Nacht, č. 3 z opusu 10 (Acht Gedichte aus „Letzte Blätter“) napsal Strauss v roce 1885 na text rakouského básníka Hermanna von Gilm. Sám v roli klavíristy ji dokonce dvakrát nahrál: podruhé až v roce 1942 pro válečné rozhlasové vysílání z Vídně s tenoristou Antonem Dermotou. Noc – zlodějka světla, barev i blízkých duší – tak dostala nový a hrozivý kontext.

Ještě dříve než Bedřich Smetana se k Hálkovým Večerním písním obrátil Antonín Dvořák (1841–1904). Zhudebnil celkem dvanáct básní z této sbírky, i když datace jejich vzniku není zcela jasná. Písně jsou rozděleny do opusů 3, 8 a 31, a navíc jedna z nich, Tak jak ten měsíc, zůstala v rukopisu. Většinou se předpokládá, že pocházejí z roku 1876 a že se jimi skladatel zabýval mezi kompozicí druhého a třetího cyklu Moravských dvojzpěvů, mohou však být i starší. S titulem Večerní písně vyšel jen op. 31, a to v Praze u Fr. A. Urbánka (1883) a s dedikací barytonistovi Josefu Lvovi. Ten také provedl dvě čísla na premiéře 16. září 1882, s Dvořákem u klavíru. Strofické písně s přehledným klavírním doprovodem nemohou soupeřit s vyzrálejšími Dvořákovými opusy z tohoto žánru, ale představují důležitý moment v autorově uměleckém vývoji. Klavírní skladba Noční cestou, v programu jakési zastavení před posledními písněmi, pochází z cyklu Poetické nálady, op. 85. Dvořák ho vytvořil a také hned vydal v roce 1889, aby mistrovským způsobem vyhověl poptávce nakladatele Simrocka po drobnějších interpretačně a posluchačsky vděčných kusech.