Česká filharmonie • Silvestrovské a Novoroční koncerty

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Ivan Vokáč vstupuje do své druhé sezony na pozici koncertního mistra violoncell České filharmonie. S orchestrem ho však váže již více než desetiletá spolupráce a mj. i sólové účinkování v Pendereckého trojkoncertu v roce 2017. Jako sólistu ho nevídáme často, přestože má tuto polohu rád. 

Je vítězem mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, například soutěže v rakouském Liezenu, Dotzauerovy soutěže v Drážďanech, soutěže Bohuslava Martinů v Praze a Leoše Janáčka v Brně. V roce 2006 si s houslistou Jakubem Junkem na své konto připsali absolutní vítězství na soutěži Concertino Praga, v roce 2012 se jako semifinalista stal nejúspěšnějším českým účastníkem mezinárodní soutěže Pražské jaro. Významné soutěžní úspěchy sklidil i v komorní hře (např. na slavné soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu): nejprve jako člen Taras Piano Trio a poté s Lobkowicz Triem, se kterým spolupracuje dodnes. Trio, složené ze tří přátel ze studií (kromě Ivana Vokáče ještě Jan Mráček a Lukáš Klánský), je mj. držitelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2017.

Kromě klasické hudby má Ivan Vokáč blízko i k dalším hudebním žánrům. „Principy z interpretace klasické hudby se dají výborně využít i v rockové, jazzové, populární nebo třeba filmové hudbě,“ říká tento mladý violoncellista, který se k jiným žánrům dostává hlavně při spolupráci s violoncellovým kvartetem Cello Republic (původně Prague Cello Quartet). Kromě úprav klasických skladeb při svých koncertních show hrají i nonartificiální hudbu a sbírají nadšené posluchače nejen u nás, ale například i během pravidelných turné v Japonsku. Kromě toho Ivan Vokáč stíhá ještě na klavír v souboru Escualo Quintet, který se zabývá autentickou interpretací argentinského tanga. 

Prošel totiž také klavírním školením. Zatímco violoncello měl v dětství a dospívání vyhrazeno pro klasickou hudbu, klavír uspokojoval jeho oblibu v jazzu. Ani jeden z těchto nástrojů však u něj nezažehl prvotní jiskru lásky k hudbě. „Jako malý jsem byl fascinován kontrabasem, a to tak moc, že kdykoliv se objevil kontrabas třeba v televizi, stoupl jsem si metr před obrazovku a zíral na ni. Když jsem pak dostal do rukou jako první nástroj housle, nikdy jsem je nestrčil pod krk, ale vždycky jsem je opřel o postel a hrál na ně jako na kontrabas. Jenže, dej čtyřletému klukovi do rukou kontrabas…,“ vysvětluje Vokáč, jak se dostal k violoncellu. Přestože tehdy očekával, že se jednou ke kontrabasu propracuje, u violoncella už zůstal. Nejprve se s ním seznamoval při soukromých hodinách u Oldřicha Kavale, poté na Pražské konzervatoři a AMU pod vedením Miroslava Petráše; nechyběla ani řada mistrovských kurzů pod vedením renomovaných umělců (S. Isserlis, B. Pergamenšikov ad.). Tak se dostal na řadu festivalů u nás i v zahraničí, ke spolupráci s Českých rozhlasem i Českou televizí a v neposlední řadě i s Českou filharmonií.

Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

Marka Ebena si snad nejčastěji spojujeme s profesí moderátora. Je průvodcem oblíbenou taneční soutěží Stardance a od roku 1996 také jednou z hlavních tváří Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Eben se však, jakožto absolvent hudebnědramatického oboru na Pražské konzervatoři, rozsáhle zabývá také hudbou. Na odkaz svého otce, varhaníka a skladatele Petra Ebena, navazuje po svém – je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která roku 2023 vydala už šesté album (Co my víme). Skladatelská činnost se u něj však neomezuje na vlastní kapelu. Napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Rovněž je autorem hudby i textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her mj. pro Studio Ypsilon (Othello) a Národní divadlo (Zimní pohádka). V kontextu spolupráce s Českou televizí je kromě již zmíněných památný jeho podíl na soutěži O poklad Anežky České, velkou popularitu si získal i jeho diskusní pořad Na plovárně. Marek Eben je dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý, dříve udělované nejoblíbenějším tvářím televizních obrazovek.

Rozverné Bacchanale pochází z jedné z deseti oper Camilla Saint-Saënse, Samson a Dalila. Starozákonní námět byl pro tehdejší francouzská operní divadla příliš velkým soustem, a tak se jeho premiéry ujal roku 1877 „abbé“ Franz Liszt ve svém výmarském divadle. Paříž operu uslyšela poprvé až o patnáct let později. Bakchanále slaví Filištíni ve třetím dějství poté, co díky Dalile přemohli obávaného siláka Samsona a oslepili ho. 

Saint-Saëns byl spíše tradičním hudebním tvůrcem, jehož předností bylo dokonale zvládnuté řemeslo. Vedle hudby napsal také řadu esejů o hudbě a memoáry, které chytře a často ironicky popisují tehdejší hudební scénu. Měl hluboký zájem o geologii, botaniku, entomologii, matematiku a akustiku. Rád polemizoval s nejlepšími evropskými vědci. V programu uslyšíme i jedno jeho celé dílo – o pár let starší První koncert pro violoncello a orchestr. Při jeho premiéře v lednu 1873 zažil sedmatřicetiletý Saint-Saëns obrovské zadostiučinění. Do té doby ho pařížské hudební kruhy hodnotily jako vzdělaného, ale ne příliš objevného tvůrce. Koncert, který premiéroval skladatelův přítel Auguste Tolbecque, vyvolal velké nadšení. Zaujala jeho melodická svěžest a formální přehlednost, přestože nebyl nikterak modernistický. Ostatně spisovatel Romain Rolland o Saint-Saënsově hudbě v roce 1908 napsal: „Vnáší do našeho moderního neklidu něco ze sladkosti a jasnosti minulých období, něco, co vypadá jako fragmenty zmizelého světa.“ Skladatel tematicky propojil tři relativně krátké věty koncertu a violoncellu předepsal značně virtuózní sólový part. Díky propracované orchestraci má skladba plný symfonický zvuk, v němž vynikají originální melodické prvky. Saint-Saënsův violoncellový koncert se ihned uchytil ve světovém repertoáru, za jeden z nejlepších ho označovali třeba Šostakovič nebo Rachmaninov.

Hudba jen o dekádu mladšího Gabriela Faurého je již daleko inovativnější. Ačkoli měl k tradičním hudebním postupům hluboký respekt, snažil se do nich vnášet inovace. Neotřelé harmonické prvky pak od něj přebíraly další generace francouzských skladatelů, včetně éry impresionismu. Pavane, inspirovaná vznešeným španělským dvorským tancem, se stala hned po své premiéře v Paříži v roce 1888 jedním z nejoblíbenějších skladatelových děl. Brzy se dočkala prvního choreografického zpracování, to slavnější pak přišlo v roce 1917 díky slavnému souboru Ballet Russe choreografa Sergeje Ďagileva. Klidná Pavane působí jemně a vzdušně, postavená na předivu linek dřevěných dechů v čele s flétnou a charakteristickém prvku pavany – sestupných celých notách v basu. Fauré vynalézavě obměňuje hlavní téma v celém průběhu skladby.

Naopak z Itálie pochází předloha pro Sicilienne, taneční číslo z Faurého scénické hudby k dramatu Maurice Maeterlincka Pelléas et Mélisande, kterou vytvořil pro londýnskou inscenaci z roku 1898. Ačkoli zádumčivá atmosféra Maeterlinckovy hry zlákala i jiné skladatele (Debussyho, Schönberga nebo Sibelia), slavná britská herečka Mrs Patrick Campbell si scénickou hudbu pro své představení objednala právě u Faurého. Později se Fauré rozhodl vytvořit čtyřdílnou koncertní suitu pro velký orchestr. Starodávný tanec siciliána má mít pastorální atmosféru, kterou Fauré podtrhl zapojením sólové flétny a harfy. V dramatu zní ke scéně s fontánou, v níž Mélisande ztratí snubní prsten.

Prostřednictvím skladby o generací mladšího belgického houslisty, dirigenta a skladatele Eugèna Ysaÿe se ještě jednou vrátíme ke Camillu Saint-Saësovi. Název Caprice dʼaprès lʼétude en forme de valse de Saint-Saëns zní krkolomně, ale doslovný překlad už tolik ne: Rozmar podle etudy Saint-Saënse ve formě valčíku. Na konci 19. století byl Ysaÿe považován za nejlepšího mezi houslisty a za vzor pro nastupující generaci. Jak dokládá Caprice, aranžmá poslední ze šesti klavírních etud Saint-Saënse, virtuózní housle dominují i jeho tvorbě. Ysaÿe skladbu premiéroval v roce 1901 a často prováděl na svých koncertech. Saint-Saëns ji slyšel v roce 1904 a napsal nadšeně svému vydavateli: „Dnes na koncertě Ysaÿe hrál lépe než kdy jindy. Do programu přidal svůj Caprice podle mé etudy en forme de valse, což je extravagance, ale i zábavná ukázka virtuozity.“ Clauda Debussyho naopak skladba neoslovila. V recenzi zmínil: „V tomto díle Ysaÿe prokázal více virtuozity než umění.“ Navzdory tomu je Caprice dodnes velmi oblíbený a my v něm můžeme nacházet finesy houslové techniky konce 19. století, tak charakteristické pro belle époque.

Tvorba Francise Poulenca, nejmladšího z autorů v programu, už do belle époque časově nepatří. Bouřlivák, experimentátor a částečný samouk byl jedním z klíčových představitelů francouzské meziválečné hudby. Po první světové válce prožíval období experimentů a extravagance, které skončilo kolem roku 1930. Přišla citová krize údajně způsobená vnitřním bojem s homosexualitou, skladatel se uchýlil k závažnějším tématům a k víře, k níž byl v dětství veden. Na počátku skladatelské dráhy ho ovlivnili o něco starší pařížští umělci Satie, Milhaud, Picasso nebo Cocteau. V roce 1923, jako čtyřiadvacetiletý, napsal balet Les biches (Laně) pro Sergeje Ďagileva a jeho Ballet Russe. Surrealistické baletní libreto stírá rozdíly mezi realitou a představivostí, hraje si se symboly, jinotaji, parodií i erotikou. Poulencova hudba byla přijata velmi příznivě a kritika ji srovnávala se Stravinského Pulcinellou z roku 1920. V roce 1939 Poulenc vytvořil z baletních čísel pětidílnou orchestrální suitu, z nichž uslyšíme první a třetí část. Úvodní Rondeau je energické, s ústředním fanfárovým tématem trubky, které se opakovaně střídá s pomalejšími úseky. Po pomalejším Adagiettu nastupuje třetí část suity, Rag-mazurka v tempu Presto. Poulenc si v ní pohrál s odkazy na pařížský jazz 20. let, ovšem s klasickou chopinovskou mazurkou má rozverná skladba jen pramálo společného.

Přímo doprostřed belle époque nás vrátí opera Julese Masseneta Thaïs, jejíž premiéra zazněla v Paříži roku 1894. Dnes ji na operních jevištích příliš nevídáme a nejhranějším číslem je bezesporu koncertně prováděné intermezzo pro sólové housle a orchestr z jejího druhého dějství, nazvané Meditace. Hlavními hrdiny opery jsou alexandrijská kurtizána a mnich, který se ji snaží zachránit od dalších hříchů. Právě ve druhém dějství dochází k vyhrocené scéně, v níž Thaïs hystericky odmítá mnichovu pomoc, ale poté během tklivého intermezza zpytuje svůj dosavadní život a rozhodne se obrátit se k Bohu. Závěr instrumentální skladby, kterou v orchestrálním doprovodu výrazně podporují harfy, proto vyzní smířlivě a vyrovnaně. Massenet zde předepsal tempové označení „Andante religioso“ (klidně a posvátně), dál pak v notovém zápisu nešetří s pokyny „appassionato“ (vášnivě). Emoce, které meditace v opeře vyvolá, se obrátí v tragédii: mnich Athanaël je poté v klášteře trýzněn láskou k Thaïs, vrací se do Alexandrie a nachází ji mrtvou. Teprve tehdy jí svou lásku vyzná. 

Co impozantnějšího může Francie nabídnout na závěr programu oslavujícího belle époque a zároveň začátek nového roku? Po všech tanečních rytmech musí dojít na ten nejslavnější: La valse, díky kterému zaznamenal celý svět Maurice Ravela. Ale nenechte se mýlit, selanka to nebude! Jeden z předních představitelů hudebního impresionismu už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. U vzniku slavné skladby byl opět Ďagilev: po úspěšné spolupráci na baletu Daphnis a Chloé (1912) si u Ravela objednal nové dílo. Shodli se na záměru oslavit valčík inscenací velkého plesu na vídeňském dvoře v polovině 19. století. Když však Ravel Ďagilevovi představil verzi pro dva klavíry, choreograf byl zklamán a spolupráci zrušil. Ravel přesto dopracoval orchestraci a skladbu s velkým úspěchem provedl koncertně v Paříži v prosinci 1920. 

La valse není jednoduchý valčík – Ravel v něm rozehrál kaleidoskop harmonií, temp i nálad a projevil se opět jako geniální instrumentátor. Valčík groteskně zkresluje, jako by pod povrchem oslavy starých časů vřel hrozivý chaos. Ten prostupuje skladbu čím dál víc, až se v samotném závěru roztočí v divoký rej temných sil. Zdánlivý zmatek zpodobňuje konec idyly přeťaté válečným konfliktem, který skladatele hluboce zasáhl. Konec belle époque. Nikoli však konec hudby, kterou nás Francie s originalitou sobě vlastní zásobuje dodnes.

À votre santé et une très belle nouvelle année!