Česká filharmonie • Zahajovací koncert

Držitele ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America Daniila Trifonova zná celý svět jako sólistu, komorního hráče i skladatele. Kombinací dokonalé techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen očarovat posluchače i odbornou kritiku. „Má všechno a ještě víc… něhu a také démonický prvek. Nikdy jsem nic takového neslyšela,“ žasla pianistka Martha Argerich. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. V roce 2021 Trifonov obdržel od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „bezesporu nejúžasnějším klavíristou naší doby“.

Rodák z Nižního Novgorodu se začal učit hře na klavír v pěti letech. Studoval u Tatiany Zelikmanové na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě a poté u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích: získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě. V roce 2013 mu přední italští hudební kritici udělili prestižní Cenu Franca Abbiatiho pro nejlepšího instrumentálního sólistu.

Daniil Trifonov v průběhu své kariéry vydal řadu vynikajících nahrávek u různých labelů s recitálovým i koncertním repertoárem. Jako jeden z umělců vydavatelství Deutsche Grammophon naposledy prezentoval v říjnu 2021 nahrávku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. Na podzim 2024 však chystá vydání dvojalba s názvem My American Story s hudbou George Gershwina a Masona Batese.

V sezoně 2024/25 zastává post rezidenčního umělce u Chicagského symfonického orchestru a u České filharmonie, se kterou vystoupí kromě pražského Rudolfina také v New Yorku a Torontu. Dvořákův klavírní koncert, jenž bude předmětem zmíněných koncertů, přednese také s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou. Jeho koncertní sezona však bude repertoárově pestrá, od Mozarta (Orchestr lipského Gewandhausu) až po Prokofjeva (Sanfranciský symfonický orchestr) a Ravela (Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk). Nebude chybět ani evropské turné s Montrealským symfonickým orchestrem (Schumannův a Beethovenův koncert) a americké recitálové turné s houslistou Leonidem Kavakosem. 

Trifonov studoval také skladbu, komponuje klavírní koncerty i kompozice pro sólový klavír nebo komorní soubory a sám je premiéruje. V rámci rezidence u Newyorské filharmonie v sezoně 2019/2020 byl kurátorem koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, o sezonu dříve byl rezidenčním umělcem Berlínských filharmoniků.

Charlese Dutoita, jednoho z největších dirigentských odborníků na francouzskou a ruskou symfonickou hudbu 19. a 20. století, zažila Praha během jeho více než šest desítek let dlouhé kariéry několikrát. Poprvé sem tento dnes již sedmaosmdesátiletý švýcarský dirigent zavítal na začátku 70. let, kontakt neztratil ani v letech devadesátých. Mnozí možná vzpomenou na jeho koncerty s Českou filharmonií už v novém tisíciletí, mj. v rámci Pražského jara, kam zavítal i se svou manželkou, houslistkou Chantal Juillet, a na kterých měla hlavní slovo hudba Igora Stravinského. Právě proslulé Svěcení jara, které se i přes velkou náročnost nebál dirigovat již v útlém věku, bylo jednou z kompozic, jimiž na sebe na začátku své kariéry upozornil.

Jeho cesta do hudebního světa nebyla přímočará – v rodině neměl hudební zázemí. Přesto začal hrát na housle a díky účinkování v komorním orchestru si vyzkoušel i dirigování. Vystudoval na konzervatořích v rodném Lausanne a také v Ženevě, kde také housle vyměnil za violu, načež se vydal na studia do Sieny a Tanglewoodu. V tomto období se zároveň živil jako violista. Oficiální dirigentský debut si zažil ve 23 letech, s Lausannským rozhlasovým orchestrem, zanedlouho přišla nabídka také od Herberta von Karajana k dirigování ve Vídeňské státní opeře. Následovalo angažmá v Bernském symfonickém orchestru, Curyšském rozhlasovém orchestru a začaly se množit významné spolupráce se světovými orchestry. Dlouhotrvající péči dal především Montrealskému symfonickému orchestru, kde jako hudební ředitel působil 25 let; stejnou pozici zastával také 20 let u Orchestre National de France. Jako šéfdirigent a hudební ředitel obohatil i Symfonický orchestr NHK v Tokiu, Královský filharmonický orchestr v Londýně a Verbierský festivalový orchestr. V posledních letech působil též jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. 

Tento držitel zlaté medaile od Královské filharmonické společnosti a významného ocenění Premio una Vita nella Musica od divadla La Fenice zvládal kromě zmíněných závazků také početně hostovat. V Severní Americe byl opakovaně zván orchestry Chicaga, Bostonu, San Francisca, New Yorku, Los Angeles či Filadelfie; v Evropě přicházely nabídky z Londýna, Berlína, Paříže, Mnichova, Hamburku či Moskvy; nevynechal ani Sydney, Tokio a Šanghaj. Zvláštní pouto ho váže k Číně, kam nejen že cestoval pětatřicetkrát, ale dokonce zde premiéroval některá významná díla evropského repertoáru: kromě již zmíněného Svěcení jara také například Brittenovo Válečné requiem či opery Richarda Strausse. Kromě symfonické tvorby se věnoval i opernímu dirigování: opakovaně byl k vidění v londýnské Covent Garden, newyorské Metropolitní opeře, berlínské Deutsche Oper či v Teatro Colón v Buenos Aires. Za svou aktivní kariéru za sebou Charles Dutoit nechal také více než 200 nahrávek, z nichž mnohé získaly významná ocenění, včetně dvou cen Grammy.

Zajímá se o historii, archeologii, politologii, umění a architekturu a je velice zaníceným cestovatelem. „Vždycky mě motivovala zvědavost. To byla moje hnací síla. Jen pokud vystoupíte ze své komfortní zóny, otevře se vám svět,“ říká Dutoit, který objel celkem 196 zemí. 

Kéž bychom věděli, co pětatřicetiletého Antonína Dvořáka vedlo k tomu, aby napsal svůj první sólový koncert s orchestrem právě pro klavír. Důvodem mohla být náklonnost významného interpreta a pedagoga Karla Slavkovského (1845–1919), který intenzivně propagoval díla českých autorů a později skladbu premiéroval, svou roli zde mohl sehrát i renomovaný hudební kritik a estetik Eduard Hanslick (1825–1904), který vedle práv vystudoval hru na klavír a byl členem komise pro udělování státních stipendií ve Vídni. Dvořák získal druhé stipendium na jaře 1876, na podzim téhož roku mu bylo přiznáno další. Bez těchto obnosů by skladatelova rodina živořila. S manželkou Annou byl ženatý necelé tři roky, narodil se syn Otakar, dcera Josefa žila jen dva dny, na cestě bylo další dítě. Varhanické místo u sv. Vojtěcha a soukromé hodiny pro zabezpečení a rozvíjení kompoziční činnosti zdaleka nestačily. Skladatel chtěl tedy jako výraz vděčnosti dedikovat koncert právě Hanslickovi. 

Poprvé Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B63 zazněl 24. března 1878 na Žofíně, sólistu Slavkovského doprovodil orchestr Filharmonie složený ze členů Prozatímního a Královského zemského německého divadla za řízení Adolfa Čecha. O sedm let později skladatel dílo revidoval, přičemž zúročil zkušenosti z komponování Houslového koncertu a dalších sólových klavírních děl (např. Silhouet, op. 8, B98 či Mazurek, op. 56, B111). Finální, virtuóznější, v instrumentaci bohatší verzi premiéroval v Křišťálovém paláci v Londýně 13. října 1883 klavírista německého původu Oscar Beringer při zahajovacím večeru Sobotních koncertů své Academy for the Higher Development of Pianoforte Playing. Orchestr dirigoval August Manns, který prosazoval současná díla nejen anglických autorů. Byl to právě on, kdo představil Anglii v roce 1879 Dvořákovu hudbu. Mimochodem, spolu s Klavírním koncertem zazněly při říjnovém večeru skladby Hectora Berlioze, předehra Král Lear a Zaïde, boléro pro soprán a orchestr. 

Dlouho se Dvořákův Klavírní koncert považoval za problematický a nezapadající do kánonu virtuózních děl 19. století. Vytýkalo se mu leccos od počtu vět po přílišnou symfoničnost, nejvíc se ale zmiňoval nadmíru komplikovaný, pianisticky „nevděčný“ sólový part, zdůrazňovalo se, že skladatel nebyl vystudovaným klavíristou. Skutečně, nejedná se o koncert na efekt, zato však s bohatým vnitřním obsahem, v němž se klavír stává nedílnou součástí orchestru. Zejména v českém prostředí se ujala úprava významného pedagoga Viléma Kurze z roku 1919, jež měla učinit koncert pro hráče i posluchače přístupnějším. Velkým propagátorem původní verze byl Svjatoslav Richter, v současné době je to Sir András Schiff, který inicioval a podpořil vydání faksimile Dvořákova rukopisu. Někteří interpreti volí mix obojího, sólista dnešního večera Daniil Trifonov však také preferuje Dvořákův originál. 

V první větě pracuje skladatel se třemi kontrastními tématy, široce se rozepisuje zejména tam, kde dvě z nich rozvádí a přidává výrazný motiv připomínající rytmem téma první věty Novosvětské (nejprve zazní v lesních rozích a poté v hobojích). Na efektní virtuozitu si v této části musí posluchač počkat do závěrečné kadence. Kráčející úvod druhé věty na nás dýchne něhou a Dvořákovou melodičností, možná překvapí chopinsky lyrickým „krajkováním“. Závěrečné Allegro con fuoco přinese opět tři témata, toccatové, taneční a zpěvné. 

Když se na podzim roku 1827 vypravoval student pařížské konzervatoře Hector Berlioz do divadla Odéon na Hamleta, netušil, že ho čeká životní změna. V roli Ofélie podala ten večer strhující výkon charismatická irská herečka Harriet Smithson (1830–1854) a skladatel jejímu kouzlu beznadějně propadl: „Dojem, který na mé srdce a mysl učinil její mimořádný talent, ba její dramatický génius, se vyrovnal pouze zmatku, jejž ve mně způsobil básník, kterého tak vznešeně vykládala. To je vše, co mohu říci,“ uvedl ve svých Pamětech. Pravdou je, že Harriet tehdy okouzlila i další umělce, například Victora Huga nebo Alexandra Dumase st., avšak Berlioz jí byl doslova posedlý. Vytrvale posílal herečce květiny a dopisy, sledoval ji na ulici, pronajal si dokonce byt tak blízko, aby ji viděl přicházet a odcházet. K osobnímu setkání nedošlo, spíše znepokojená než polichocená Harriet se nechala slyšet, že „za žádných okolností nemůže sdílet jeho city,“ a vrátila se do Anglie. Hector se trýznil dál, objekt své touhy začal „vpisovat“ do hudby. Nejprve v Devíti irských písních, op. 2, H 38 (Neuf mélodies irlandaises), poté ve Fantastické symfonii, op. 14, H 48. Harrietino srdce nakonec získal. Kde jinde než na koncertě? Herečka znovu navštívila Paříž v roce 1832, v prosinci vyslechla symfonii, jíž byla inspirací, a tentokrát to v ní vzbudilo naopak pozitivní emoce. Hned druhý den měla s Berliozem schůzku, o rok později se navzdory protestům obou rodin konala svatba a než manželé oslavili první výročí, narodil se jim jediný syn Louis. Happy end ale nečekejme, vztah se po deseti letech rozpadl. 

Fantastická symfonie s podtitulem „Epizoda ze života umělcova“ je výjimečné dílo, instrumentální drama beze slov, jež nikoliv omylem považujeme za jeden z významných milníků v historii symfonické hudby. Ojedinělým způsobem v sobě spojuje mimohudební program a na svou dobu pokrokové, až provokativní tvůrčí vize. 

Vedle skladatelova blouznění po Harriet podnítila vznik díla četba Goethova Fausta a taktéž Chateaubriandova „vzorově“ romantická, zčásti autobiografická novela René z roku 1802 o melancholickém rozervanci, bezútěšně bloudícím po světě. U Berlioze je ústřední postavou symfonie on sám – mladý hudebník, který potká ideální ženu a začne se zmítat v návalech emocí. Vyjadřuje to pět obrazů, jimiž skladatel porušuje v té době standardní čtyřvěté rozvržení symfonií (to už však najdeme u Beethovena v Pastorální symfonii, premiérované roku 1808). Zcela nový je způsob, jímž Berlioz pět krajin duše stmelil: milovaná Harriet se opakovaně objevuje v podobě takzvané idée fixe, utkvělé představy. Jedná se o hlavní motiv první věty, jež prochází v různých podobách celým dílem. Nedejme se však zmást, ačkoliv autor program symfonie dokonce několikrát zevrubně popsal, klíčový zde není děj, nýbrž psychologie. 

V úvodní větě Sny, Vášně zahlédne umělec poprvé ženu ztělesňující jeho vytoužený ideál a fatálně se do ní zamiluje. Podoba milované vstoupí trikem fantazie do hudební myšlenky (flétny s houslemi v rychlé části) a tato dvojitá fixní idea poté umělce ustavičně pronásleduje. Klid nepřinese rozervané duši ani rozptýlení v půvabné valčíkové scéně Na plese, kdy se mezi tanečníky opět objeví „ona“, tentokrát jako hoboj s flétnou. I v následující Scéně na venkově probleskují do pastorální nálady znepokojivé obavy. Zdálky slyšíme duet dvou pastýřů (anglický roh a hoboj), jež končí bez odpovědi, v pochybnostech. Zahřmí a nastalé ticho vyústí v dramatický zlom. Ve čtvrté větě, Pochod k popravišti, umělec pozná, že jeho láska není opětována a ze zoufalství požije opium. Upadne do spánku plného děsivých vidin, v nichž se stane vrahem své milé, je odsouzen k smrti, vzápětí sleduje vlastní popravu. Těsně před vykonáním trestu naposledy vzpomíná na svou lásku, znovu se objeví fixní idea. Poslední fantaskní vizí je Sabat čarodějnic. Hlavní hrdina spatřuje sebe sama uprostřed děsivého shromáždění nestvůr, čarodějnic a zlých duchů, kteří oslavují jeho pohřeb, ozývají se skřeky, sténání, výbuchy smíchu. Milovaná žena se mění v rozšklebenou karikaturu a připojuje se k satanským orgiím. Uslyšíme pohřební zvony, přičemž tanec temných bytostí doprovází parodie latinského hymnu mše za zemřelé Dies irae. Skladbu uzavírá bouřlivé finále. 

Mimořádná je zde Berliozova práce s nástroji. Ač neovládal hru na klavír (uměl solidně na kytaru a flétnu, tvrdil, že nejlépe hraje na buben), dokázal myslet orchestrálně do na svou dobu nebývalých rozměrů, ať už jde o kombinace barev nebo zvukové efekty. Dodejme, že skladatelovým pedagogem kontrapunktu byl ve Francii naturalizovaný Antonín Rejcha, pověstný výtečnou metodikou. 

Premiéra Fantastické symfonie se konala 5. prosince 1830 v Paříži za řízení Françoise-Antoina Habenecka, v přepracované verzi pak se stejným dirigentem a Berliozem u tympánů 9. prosince 1832. Publikum bylo šokováno i ohromeno současně, dílo však až na výjimky přijalo kladně. Cesta pro Gustava Mahlera, Richarda Strausse a další tak byla připravena.