„Byl jsem poměrně plachým a nejistým klukem z norského venkova,“ vzpomíná jeden z nejžádanějších klavíristů současnosti Leif Ove Andsnes na své klavírní začátky. V patnácti letech se seznámil s českým klavírním pedagogem Jiřím Hlinkou, u kterého později studoval na konzervatoři v Bergenu. „Hlinka byl vášnivý člověk, pro kterého byla hudba životem a smrtí. Otevřel mi spoustu cest, z hodiny jsem vždy odcházel s obrovskou motivací se posouvat dál a při svém hraní jsem se cítil stále jistější,“ vzpomíná Andsnes mj. s ohledem na nácvik Griegova klavírního koncertu, který poprvé nastudoval právě pod Hlinkovým vedením. 

Toto dílo – s ohledem na Griegovu národnost – je samozřejmě vyhledávaným repertoárovým kusem Andsnese a provází ho po celou kariéru. Poprvé ho nahrál ve dvaceti letech, tedy v roce 1990, ale záhy toto dílo na několik let stáhl z aktivního repertoáru. Znovu jej začal hrát na počátku nového milénia a také ho znovu natočil, tentokrát s detailnějším propracováním, jak podotkla kritika. Tuto nahrávku s Berlínskými filharmoniky pod vedením Marisse Jansonse označil deník The New York Times za „Nejlepší CD roku“ a magazín Gramophone mu udělil svou prestižní cenu.

Těch má ovšem Andsnes dohromady už šest a k tomu jedenáct nominací na cenu Grammy, které získal za více než 30 CD vydaných u EMI Classics. Zatímco hudební vydavatelství Warner Classics v říjnu 2023 vydalo kompletní soubor všech Andsnesových nahrávek, které u nich za dvacet let natočil, Andsnesův stávající label Sony Classical mezitím sleduje jeho současné hlavní interpretační zaměření. Jsou to zejména dva velké projekty s Mahlerovým komorním orchestrem, rozprostřené do několika sezon. Nejčerstvější je úzce zaměřené „Mozart Momentum 1785/86“, které se zaměřilo hlavně na Mozartovy klavírní koncerty č. 20–24; Beethovenově tvorbě pro klavír a orchestr se koncertně i v nahrávacích studiích předtím věnovali v rámci projektu „The Beethoven Journey“, který byl také zachycen ve stejnojmenném dokumentu.

Jedno z více než 230 beethovenských vystoupení se uskutečnilo i v rámci Pražského jara, kde – jako obvykle při těchto projektech – Andsnes orchestr od klavíru i dirigoval. O několik let později se na tomto festivalu představil s orchestrem curyšské Tonhalle a v roce 2022 ho k přednesení recitálu pozval dceřiný Festival Rudolfa Firkušného. Krátká historie ho váže i k České filharmonii.

Komtur Norského královského řádu za zásluhy, držitel prestižní Peer Gynt Prize, Gilmore Artist Award a čestných doktorátů od bergenské univerzity a newyorské Juilliard School žije v Bergenu s partnerkou a třemi dětmi (kvůli předčasnému narození dvojčat musel v roce 2013 zrušit účast na Pražském jaru). Zároveň však jezdí po světě, přijímá pozice rezidenčního umělce (např. u Berlínských filharmoniků či Newyorské filharmonie) a zabývá se koncertní dramaturgií. Jednu sezonu byl kurátorem cyklu „Perspektivy“ pořádaného slavnou Carnegie Hall, je zakládajícím členem a zároveň ředitelem Festivalu komorní hudby v norském Rosendalu a téměř dvacet let pomáhal řídit také hudební festival v kalifornském Ojai. Právě komorní hudbou doplňuje svou nabitou interpretační kariéru a zároveň si stíhá občas odskočit také do role pedagoga, a to na bergenské Klavírní akademii Jiřího Hlinky, pojmenované po pedagogovi, který se Andsnesovi kdysi stal – spolu s belgickým klavíristou Jacquesem de Tiege – hlavním a zásadním průvodcem po světě klavírní interpretace.

Mezzosopranistka Markéta Cukrová je pro svou neobyčejnou všestrannost a cit pro styl vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy ve stylové interpretaci jí vynesly spolupráci s renomovanými soubory a orchestry (Mala Punica, La Risonanza, Collegium Marianum, Collegium Vocale Gent, Collegium 1704, Orkiestra Historyczna, Česká filharmonie, Vlámská filharmonie ad.), s nimiž se podílela na více než dvaceti nahrávkách. Uznání si vysloužily její interpretace písňového repertoáru (Haydn, Mozart, Tomášek, Berlioz) za doprovodu kladívkového klavíru. Zájmu evropské odborné veřejnosti se těší album s áriemi J. D. Zelenky s Ensemble Tourbillon a nahrávka Stabat Mater J. J. Ryby s orchestrem L’armonia terrena, jež obdržela ocenění Diapason d’Or 2017. V roce 2018 vydala CD s Moravskými dvojzpěvy Antonína Dvořáka za doprovodu Vojtěcha Spurného na originální klavír z pozůstalosti Antonína Dvořáka (Bösendorfer, Vídeň 1879); v roce 2022 pak nahrávku písní Bohuslava Martinů a Benjamina Brittena za doprovodu Iva Kahánka, jež byla nominována na Ceny Anděl. Vedle písní se věnuje též oratornímu a symfonickému repertoáru.

Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se věnuje i hudebnímu divadlu. Za roli Dardana v Handelově opeře Amadigi di Gaula na Händelfestspiele v Göttingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. V rozsáhlém repertoáru od Monteverdiho po Kaiju Saariaho pravidelně hostuje v Národním divadle v Brně, Praze a Ostravě. V roce 2022 nastudovala s Českou Filharmonií pod vedením Semjona Byčkova roli 2. žínky v Dvořákově Rusalce, o rok později přijala pozvánku berlínské Staatsoper Unter den Linden na hostování v Charpentierově Médee pod taktovkou sira Simona Rattla. V uplynulých letech byla dvakrát nominována do úzkého výběru na cenu Opera Plus Award pro Nejlepší operní zpěvačku sezóny a na tři další významná ocenění (Ceny Thálie, Jihočeská Thálie a Classic Prague Awards).

Absolventka pěveckého oboru na Státní konzervatoři v Bratislavě, soukromých lekcí zpěvu u Marie Urbanové, ale také anglistiky na FF UK se věnuje rovněž pedagogické činnosti a je překladatelkou knihy rozhovorů o technice a výuce zpěvu proslulé pedagožky Margreet Honig. Ta vyšla v českém jazyce pod názvem Skutečný zpěv.

„Na matfyzu jsem byl bohém, na DAMU intelektuál,“ vzpomíná na svá studijní léta Martin Myšička, který svého času navštěvoval obě zmíněné školy najednou. Přestože se nyní jaderné fyzice, kterou na MFF UK absolvoval, nevěnuje, přiznává, že mu škola mnohé dala. Hlavně „kultivaci racionálního myšlení a analýzy, což potřebuje každý,“ sděluje umělecký šéf Dejvického divadla a dodává, že právě toto jsou dovednosti, které uplatňuje například při režírování, které ve svém domovském divadle také zkusil. Především ho však známe z podia jako herce, což je profese, které se věnuje již více než dvacet let, během nichž odehrál více než tři a půl tisíce představení. Nejprve hrál ve studiu Ypsilon a v Národním divadle, též hostoval například v Divadle Na zábradlí, či v Západočeském divadle v Chebu a od roku 1997 až dodnes působí v Dejvickém divadle. Hrál v mnoha inscenacích, například Bratři Karamazovi, Revizor, Oblomov, Příběhy obyčejného šílenství, Dabing street, Elegance molekuly, Vražda krále Gonzaga. Kromě toho se věnuje práci v televizi a ve filmu, například Šeptej, Občanský průkaz, Ztraceni v Mnichově, seriály: Černí baroni, Čtvrtá hvězda, Kosmo, Zkáza Dejvického divadla, Boží mlýny, Osada. Rád pracuje i pro rozhlas. Se ženou Bárou jsou již mnoho sezon abonenty České filharmonie, se kterou občasně také profesně spolupracuje. 

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Sbormistr Pražského filharmonického sboru a šéfsbormistr Sboru Národního divadla v Praze Lukáš Kozubík hostoval v mnoha českých i slovenských operních domech ve spolupráci s předními orchestry. Díky vřelému a lidskému přístupu se kromě klasických koncertů zaměřuje na vzdělávací projekty a nově vznikající sérii rodinných koncertů.

Dirigování sboru absolvoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně pod vedením Lubomíra Mátla; na Janáčkově konzervatoři a Institutu pro umělecká studia na Ostravské univerzitě vystudoval také operní zpěv. Během studií začal spolupracovat s řadou koncertních sborů; pestrá umělecká aktivita jej také zavedla na pozice asistenta dirigenta, sbormistra a korepetitora Komorní opery JAMU. Ve výčtu svých bohatých zkušeností má desítky operních inscenací, které připravoval nejen na domácí scéně, zejména v průběhu svého působení na pozici sbormistra ve Státním divadle v Košicích, ale i pro festivaly v Maďarsku, Polsku a Německu. Věnuje se také kantátové a oratorní tvorbě.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Pavel Zemek Novák si vytvořil osobitý kompoziční styl, založený na nejjednodušším souzvuku, jakým je unisono, a práci s jeho nejrůznějšími obměnami ve vertikální (harmonické) i horizontální (melodické) složce konsonance. V současné době se soustředí na zdokonalení celovečerní unisonové formy pašijí. Po Pašijích podle sv. Lukáše pro velké obsazení (2010–2017) a po Pašijích podle sv. Jana pro komorní soubor (2022–2023) dokončuje Pašije podle sv. Matouše, na nichž pracuje od roku 2017, a Koncert pro harfu pro Ensemble Opera Diversa.

Dnes premiérovaná skladba Canto vznikala v letech 2018–2021 a autor k ní uvádí: „Ve skladbě jsem rezignoval jak na osvědčený unisonový celek s příbuznými větami, tak i na instrumentaci unisona s přeznívajícími tóny strunných nástrojů (klavír, harfa ad.) a melodických bicích (zvony, zvonkohra ad.); bylo tedy nutné zvýraznit časový průběh. Horizontála formy je vytvořena jen z miniaturního čtyřtónového objektu (motivu), náhodně odposlechnutého ze sboru z ‚neviditelného‘ L-křídla kaple sester klarisek z Brna, který zazní v sóle violoncella po introdukci. Obsah i formu rozšiřuje myšlenka sv. Veroniky Giuliani o souznění tří srdcí (polymetrický díl se třemi triangly), a také závěrečná citace chorálu ze slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. V linii Canta se tak neustále prolíná charakter vokální a instrumentální linie se základem v gregoriánském chorálu.“ 

„S vědomím své nedokonalosti věnuji Canto Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie jako projev vděčnosti za trpělivou celoživotní pomoc. Chci vyslovit zvláštní poděkování umělecké radě České filharmonie, z jejíž iniciativy vzešla v roce 2018 na skladbu objednávka.“

Norský skladatel Edvard Hagerup Grieg studoval v letech 1858–1862 na konzervatoři v Lipsku kompozici a hru na klavír; skladby pro klavír také tvoří významnou součást jeho kompozičního odkazu. Zůstal však autorem jediného klavírního koncertu, který se stal nedílnou součástí kmenového repertoáru hudby romantismu. Klavírní koncert a moll, op. 16, vznikl roku 1868 během skladatelova letního pobytu v Dánsku. Volba tóniny a moll jistě ne náhodou upomíná na koncert Roberta Schumanna, jehož byl Grieg velkým obdivovatelem. Na příbuzenství hudebního jazyka obou skladatelů se často poukazuje. Premiéra koncertu se uskutečnila 3. dubna 1869 v Kodani, sólistou byl norský klavírista Edmund Neupert, který tehdy právě do Kodaně přesídlil a jehož umění bylo srovnáváno s uměním Franze Liszta. Hrál Královský dánský orchestr (Det Kongelige Kapel) pod taktovkou šéfdirigenta Holgera Simona Paulliho (1810–1891). Skladatel se kvůli jinému závazku v Norsku premiéry nezúčastnil, mezi přítomnými však byl klavírista a skladatel Anton Rubinstein, sám autor pěti klavírních koncertů, které patří k vrcholům klavírní literatury romantismu. Griegův koncert otevírá pregnantní úvod tympánů se sestupnými sekvencemi klavíru v oktávách, po něm přichází s vlastním tématem orchestr. Věta je v zásadě v sonátové formě se znaky rapsodičnosti, v závěru věty je obligátní brilantní kadence. Zasněný zpěv pomalé věty evokuje pohled na chmurnou krásu severské přírody, ve finální větě jsou uplatněny rytmy norských lidových tanců. 

V Praze zazněl Griegův Klavírní koncert poprvé 25. března 1903 v Rudolfinu v rámci skladatelovy návštěvy Čech. Koncert byl v době zjitřených národnostních vášní jedním z mála příkladů, kdy se spojily české a německé síly. Byl organizován českým hudebním nakladatelstvím a koncertním jednatelstvím F. A. Urbánka, které Griega do Prahy pozvalo. Hrál orchestr Nového německého divadla, sólistkou u klavíru byla Teresita Carreño-Tagliapetra, dcera slavné španělské pianistky Teresy Carreño. V programu zazněla také Griegova Suita z Peer Gynta a v podání Magdy Dvořákové, dcery Antonína Dvořáka, a Griegovy písně. „Edvard Grieg, jenž neúnavně řídil tříhodinový koncert a na konci se německy poděkoval, byl pochopitelně objektem zvláštních ovací, jež pokračovaly až na ulici, když mistr opouštěl koncertní budovu v otevřeném voze,“ psalo se následujícího dne v novinách. Grieg také navštívil ředitele Nového německého divadla Angela Neumanna, aby vyslovil chválu výkonu orchestru.

Vladimír Sommer patří mezi stěžejní české skladatele 20. století. Jeho nerozsáhlý skladatelský odkaz náleží k zlatému fondu děl vytvořených jeho generací a Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr na texty Franze Kafky, Fjodora M. Dostojevského a Cesara Pavese mezi nimi zaujímá zásadní místo z několika aspektů. Její vznik spadá do období pozvolného politického uvolnění ve východním bloku, který se projevil například založením polského festivalu Varšavský podzim roku 1956, na němž se prezentovala díla vymykající se naoktrojované doktríně socialistického realismu, impulzem se staly také od roku 1955 konané Mezinárodní letní kurzy Nové hudby (Internationale Ferienkurse für Neue Musik) v Darmstadtu-Kranichsteinu. Vokální symfonie Vladimíra Sommera vznikla roku 1958, avšak na uvedení musela několik let čekat. Skladatel pro ni zvolil texty, které tehdy působily provokačně. Ke znovuobjevení díla Franze Kafky (1883–1924) přispěla mezinárodní konference uspořádaná roku 1963 v Liblicích u Mělníka, do té doby se Kafkovy texty šířily víceméně tajně. Existenciální rovinu měl také Sommerem zvolený úryvek z románu Zločin a trest Fjodora Dostojevského (1821–1881). Dílo Cesare Paveseho (1908–1950) je reflexí spisovatelových frustrací a deziluze z politického vývoje, jakou zažíval jako antifašista a po válce komunista. Zklamání ve veřejném i soukromém životě básníka dohnaly k sebevraždě. 

Pro první dvě věty volil Vladimír Sommer formu passacaglie, která mu zejména v druhé větě umožnila maximálně vygradovat účinek, základem třetí věty jsou volné variace. Odpovědná místa dílo v době jeho vzniku pro textový obsah vnímala především jako výraz životního pesimismu. Přestože vokálně-symfonická tvorba byla žádoucí, Vokální symfonie nesplňovala kritéria díla, které má povzbuzovat. K premiéře tak došlo až 12. března 1963 se Symfonickým orchestrem FOK a s Českým pěveckým sborem za řízení Václava Neumanna, který uvedení prosadil, altové sólo zpívala Věra Soukupová, recitátorem byl Otakar Brousek. Tehdy už se psalo, že „dílo nezanechává pocit beznaděje a rezignace, ale očistné katarze“, „za hudebně silně modelovanými obrazy cítíme naléhavou humanistickou výzvu tvůrce“ a bylo přirovnáváno k symfonickému dílu Gustava Mahlera a Dmitrije Šostakoviče. 

Na dalších domácích uvedeních Vokální symfonie se jako dirigenti podíleli Karel Ančerl, Jiří Bělohlávek a Petr Altrichter, interpretkami pěveckého partu byly Nina Hazuchová, Dagmar Pecková, Jindřiška Rainerová, recitátory Jan Tříska, Radovan Lukavský, Petr Haničinec, třikrát byla uvedena na festivalu Pražské jaro (1964, 1968, 2000) a mnohokrát se jí ujaly také zahraniční orchestry.