Z francouzské části Baskicka, tehdy klasickou hudbou téměř nedotčeného kraje, až do největších koncertních sálů světa. To je příběh sester Labèqueových, které se již přes padesát let drží na úrovni světové špičky, a někdy jsou označovány dokonce za „nejlepší klavírní duo současnosti“ (New York Times). Společná historie sester, které mají po celý život velice intenzivní vztah nejen v profesní ale i osobní rovině, je však daleko delší. Starší Katia začala hrát na klavír nejprve pod vedením matky, klavíristky a klavírní pedagožky, o dva roky mladší Marielle ji brzy následovala. V roce 1968 nastoupily na Pařížskou konzervatoř, stále však jako dvě sólistky – myšlenka vytvořit klavírní duo vznikla až po absolvování konzervatoře a proto se poté zapsaly do tamní třídy komorní hudby. Dosud vzpomínají, jak je při nacvičování skladby Visions de l’Amen náhle vyrušil Olivier Messiaen, který šel náhodou kolem jejich třídy a zajímalo ho, kdo jeho dílo hraje. Sestrám nabídl, aby skladbu nahrály, což pro ně znamenalo nejen první nahrávací zkušenost, ale také významnou pozvánku do světa soudobých skladatelů – po Messiaenovi pak spolupracovali s Györgym Ligetim, Pierrem Boulezem nebo Lucianem Beriem. Doslova kariérní průlom pak zaznamenaly díky nahrávce Gershwinovy Rapsodie v modrém, která se stala jednou z prvních zlatých desek klasické hudby. 

Vystupují ve slavných koncertních sálech od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall, bývají hosty významných festivalů (BBC Proms, Salcburk, Tanglewood) a spolupracují s nejprestižnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandausu, orchestr milánské La Scaly, Losangeleská filharmonie ad.). Jejich žánrový rozsah je značný: „Nemáme tak obrovský repertoár, jako má sólový klavírista nebo houslista, ale o to větší máme svobodu tvořit vlastní hudbu a vlastní projekty,“ říkají sestry, které na jedné straně spolupracují se soubory barokní hudby (The English Baroque Soloists a G. E. Gardinerem či Il Giardino Armonico a G. Antoninim), ale zabrousí i do oblasti nonartificiální hudby (vždyť Katia dokonce hrála i v rockové kapele!). 

Problém s limitovaností repertoáru pro klavírní duo pak řeší také oslovováním soudobých skladatelů. Kromě již výše zmíněných například v roce 2015 s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem uvedli ve světové premiéře Dvojkoncert Philipa Glasse, o dva roky později pak pro ně Bryce Dessner napsal Koncert pro dva klavíry, jenž je zaznamenán na albu „El Chan“. Provedení tohoto díla v podání sester Labèqueových zažilo i pražské Rudolfinum – vzhledem k pandemii (rok 2021) však bez diváků, pouze ve streamované verzi. Ovšem nejednalo se o první setkání sester s Českou filharmonií (jejíž šéfdirigent Semjon Byčkov je manželem Marielle Labèque). V dubnu 2017 se Dvořákova síň stala svědkem jejich provedení Poulencova Koncertu pro dva klavíry, o rok později zde debutovaly i sólově.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Benátská bazilika sv. Marka odchovala za svou více než tisíciletou historii celou řadu hudebních skladatelů, kteří se proslavili v Itálii i mimo ni. Mezi tamními varhaníky nebo maestri, čili hudebními řediteli, bychom našli ve své době skutečně zvučná jména – Gioseffo Zarlino, Francesco Cavalli, Baldassare Galuppi nebo Claudio Monteverdi. Takové prostředí formovalo také Giovanniho Gabrieliho, který v roce 1585 právě na pozici prvního varhaníka vystřídal svého strýce Andreu. 

Gabrieli byl během svého života svědkem přerodu renesance v nastupující baroko a hudební podobu nového stylu sám významně ovlivnil. Ve svých skladatelských počátcích sice experimentoval s různými hudebními formami, celkem záhy se však rozhodl soustředit na ty, které byly blízké chrámovému prostředí, v němž se pohyboval. Vedle tradice slavných předchůdců a jejich rukopisů, které mohl studovat a také nechat vydávat tiskem, se v Gabrieliho tvorbě ozývá samotný prostor baziliky sv. Marka. Výrazně členitý interiér tohoto mimořádně impozantního svatostánku skýtal tamějším skladatelům nebývalé akustické možnosti. Není divu, že právě tady vznikl benátský vícesborový styl, který chrámové hudbě pozdní renesance a raného baroka zejména v severní Itálii dominoval. Rozmístění sborů (ať už vokálních nebo instrumentálních) na různá místa v katedrále, pohrávání si s jejich dynamikou, harmonií i barvou činilo tyto skladby zvukově mimořádně bohatými, barevnými a plastickými.

Canzony vycházely původně z vokálních písňových útvarů, Gabrieli je však rozvíjel do rozsáhlejších a složitějších polyfonních forem. Během svého působení u sv. Marka složil těchto skladeb spíše menšího rozsahu na několik desítek. Jak pro zpěváky, tak pro různě početná instrumentální uskupení, především žesťových dechových nástrojů. Přicházející baroko je v těchto skladbách dobře slyšet. Komponování na základě kontrastních principů se totiž stalo jedním ze základních kamenů, které vedly ke zrodu koncertantních forem, jako jsou sonáta či concerto grosso.

Rodák z Boloni Adriano Banchieri se sice již v devatenácti letech vydal na dráhu duchovní služby a stal se mnichem Řádu svatého Benedikta, jeho kariéra skladatele se však ubírala poněkud jinou cestou. Současník slavnějšího Claudia Monteverdiho složil i řadu církevních skladeb, do dějin hudby se ale zapsal jako autor madrigalů – vokálních polyfonních skladeb zpravidla pro čtyři až šest hlasů. Madrigaly se světskou tématikou navíc Banchieri spojoval do cyklů, které tvořily dějově propojený celek. Madrigalové komedie, jak tyto cykly označujeme, byly určeny zejména pro soukromá provedení a šlechtické dvory, proto také jejich náměty byly často satirické nebo parodické, inspirovaly se každodenním životem a mezilidskými vztahy. Ke vzniku opery vedla ještě dlouhá cesta, ale i madrigalové komedie rozhodně přispěly k jejímu vzniku a ovlivnily její ranou podobu.

Coby varhaník a hudební teoretik se ale Banchieri nevyhýbal ani instrumentální hudbě. Concerto primo „La Battaglia“ není koncertem v podobě, jakou důvěrně známe například z období vrcholného baroka, ale spíše gabrieliovskou canzonou. La Battaglia je hudební stylizací bitevní scény. Je hravá, rytmicky přesná a velice virtuózní. Je pravděpodobné, že původně byla zkomponována pro vokální ansámbl nebo klávesový nástroj, v úpravě pro žestě však její charakter a mimohudební inspirace vyniknou o to více.

Jen málokdo ovlivnil mladého Mozarta tak silně jako jeho starší sestra. Marie Anna, které doma neřekli jinak než Nannerl, byla Wolfgangovi spojenkyní v dětských hrách i důvěrnicí, kterou zásoboval dopisy z cest. Sourozenci spolu sdíleli zálibu v peprných slovních hříčkách, stejně jako mimořádné hudební nadání. Wolfgang svou sestru od malička hluboce obdivoval, učil se od ní a sdílel s ní své hudební nápady. Nannerl byla talentovanou pianistkou a spolu s bratrem vystupovala jak doma v Salcburku, tak na cestách po Evropě. S příchodem dospělosti však byla nucena veřejné vystupování ukončit. Profesionální hudební kariéra byla tehdy pro mladou ženu zcela nemyslitelná.

Klavírní koncerty se jako zlatá nit prolínají celým Mozartovým životem. Zkomponoval jich celkem sedmadvacet. První, když mu bylo jedenáct, poslední jen několik týdnů před smrtí. Celý život pracoval na dokonalém ovládnutí tohoto žánru a není pochyb, že jej dovedl k jednomu z jeho vrcholů. Dokonalé ovládnutí formálních pravidel se zejména v pozdních kompozicích snoubí s jeho prakticky nevyčerpatelnou melodickou invencí. Většinu koncertů si navíc Mozart sám premiéroval, a tak v nich nešetřil ani na hloubce výrazu, ani na virtuozitě. 

Koncert pro dva klavíry č. 10 Es dur do série Mozartových klavírních koncertů dokonale zapadá. Složil jej v roce 1779 ještě během svého působení na dvoře salcburského arcibiskupa. Pro sebe a Nannerl. Úvodní věta srší energií a radostí, oba sólisté se doplňují v místy vesele odlehčeném a místy majestátně vyznívajícím dialogu, do kterého vstupuje barevně bohatý zvuk orchestru. Pomalá a lyrická druhá věta přináší zpěvné melodie, něžné souzvuky obou klavírů místy citlivě doprovázené smyčcovými nástroji a dřevěnými dechy. Závěrečné rondo je pak doslova odbíjenou virtuózních motivů a témat, kterou mezi sebou hrají oba sólisté i orchestr. Jako by se i zde s nadsázkou odráželo láskyplné sourozenecké špičkování.

Stejně jako Mozartovi, ani Franzi Schubertovi nebyl na zemi vyměřen dostatečně dlouhý čas v porovnání s tím, jak obrovským talentem byl nadán. Přesto i Schubert stihnul během svého krátkého života zkomponovat obdivuhodné množství skladeb a zapsat se do hudební historie jako jedna z jejích nejvýraznějších postav. Katalog jeho kompozic čítá na patnáct set položek a prakticky neexistuje žánr, kterému by se Schubert alespoň okrajově nevěnoval.

Vznik jeho první a poslední symfonie od sebe dělí pouhých čtrnáct let. Vývoj, kterým ale jako skladatel symfonií prošel, je obdivuhodný. Schubertovy rané symfonie stojí ve stínu Tragické (č. 6), Nedokončené (č. 8) nebo Velké (č. 9), nejsou ale nezajímavé. Symfonie č. 2 B dur je syntézou haydnovské tradice a obdivu k Beethovenovi a velkému romantickému zvuku. První věta je inspirována strukturou i tématem předehry Beethovenova baletu Stvoření Prométhea. Pomalý a majestátní úvod přechází ve svěží a rytmicky výrazné allegro. Beethovensky potemnělé pasáže s důrazem na bohatý zvuk smyčců střídají rozzářené motivy zdobené flétnami, hoboji a klarinety. Druhá věta je klidná a zpěvná, plná melodiky dobře známé ze Schubertových písňových cyklů. Má charakter variací, které si mezi sebou předávají jednotlivé nástrojové skupiny. Taneční rytmus třetí věty má dvě podoby. Něžné trio dřevěných dechů a smyčců v prostřední části rámují dramatický a zvukově hutný úvod a závěr. Poslední věta je energický galop, oblíbený tanec inspirovaný dvoudobým rytmem koňského klusu. Střídají se zde závažně znějící motivy s těmi veselými a pastorálním, a stejně jako v allegrovém nástupu v první větě se ozývají náznaky temperamentu italských operních předeher, který Schubert načerpal od svého učitele Antonia Salieriho.

Svoji druhou symfonii dokončil Schubert v pouhých osmnácti letech, a stejně jako celá řada dalších děl nebyla ani ona během jeho krátkého života nikdy veřejně uvedena. Zaslouženého obdivu se Schubertovým symfoniím začalo dostávat až díky Felixi Mendelssohnovi, Robertu Schumannovi nebo Johannesu Brahmsovi, kteří se jimi nejen inspirovali, ale také je zařazovali na repertoár svých koncertů.