Magdalena Kožená, držitelka Řádu umění a literatury je jednou z nejúspěšnějších českých zpěvaček současnosti. Přestože nyní žije nyní v Berlíně, často zavítá i zpátky do Čech k České filharmonii, ať už společně se svým manželem Simonem Rattlem, nebo na koncert samostatný, nyní spolu s Giovannim Antoninim. S ním ji váže již dlouhodobá spolupráce mj. v klasicistním repertoáru, například turné s Antoniniho souborem Il Giardino armonico v roce 2006 či velký úspěch s programem složeném z Mozartových a Gluckových árií s Antoninim a Orchestra of the Age of Enlightenment v roce 2019.

Magdalena Kožená se narodila v Brně, kde také chodila do dětského sboru Kantiléna, který ji (dle vlastních slov) formoval nejen hudebně, ale také lidsky, a zároveň hrála na klavír. Po absolvování brněnské konzervatoře a bratislavské VŠMU začala spolupracovat s domácími soubory specializujícími se na starou hudbu. Impuls k překročení hranice barokní hudby, který Kožené zároveň otevřel dveře do mezinárodního hudebního světa, přišel v roce 1995, kdy vyhrála prestižní Mezinárodní soutěž W. A. Mozarta v Salcburku. Dalším mezníkem pak bylo podepsání exkluzivní smlouvy s vydavatelstvím Deutsche Grammophon, které se stalo klíčovým prostředkem k seznámení se s předními osobnostmi hudebního života. Od té doby zde vydala množství nahrávek rozličného repertoáru – včetně toho českého – za které jí byly uděleny významné ceny (Gramophone Award, Echo Klassik, Diapason d’Or aj.).

Magdalena Kožená dávala recitály v nejvyhlášenějších světových sálech, například v Carnegie Hall, Wigmore Hall, amsterdamském Concergebouw aj., koncertovala s Claudiem Abbadem, Pierrem Boulezem, Nikolausem Harnoncourtem a dalšími věhlasnými dirigenty a věnuje se i opeře (pravidelné hostování v newyorské Metropolitní opeře, berlínské Staatsoper aj.). Zajímavostí je její účinkování v non-artificiální sféře, jako je swing či flamenco. Úctyhodná je také šíře jejího repertoáru klasické hudby, který sahá od baroka a spolupráce se soubory specializujícími se na starou hudbu, přes klasicko-romantický repertoár, s nímž se proslavila mj. jako propagátorka české hudby, až po hudbu soudobou. Nezapomíná však ani na žití v mimohudebním světě, protože jak říká: „Zpívám příběhy o tom, co se děje v životě a kdybych nic z toho nezažila ‒ například mateřství ‒, měla bych pocit, že nemám co předat posluchačům.“

Rodák z Milána, Giovanni Antonini, je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který však zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 108 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Gardino Armonico nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

Josef Mysliveček doplňuje na programu dnešního koncertu slavnou trojici vídeňských klasiků. A je to společnost, do které syn úspěšného mlynáře z pražské Kampy rozhodně patří. Po hudební kariéře toužil Mysliveček od dětství, přesto nejprve vyhověl otcovu přání a pokračoval v rodinném řemesle. Volání hudby však bylo nakonec silnější. Myslivečkovu pozornost poutala italská opera, a tak šestadvacetiletý nadaný houslista a začínající skladatel opustil Prahu a odjel do Benátek. 

Italové měli možná problém s výslovností Myslivečkova jména, jejich přízeň si však Il boemo (Čech) získal velmi rychle. Těžištěm jeho tvorby se staly opery seria, vážná a dramatická díla často s antickými nebo mytologickými náměty, kterých nakonec složil více než dvě desítky. Myslivečkova hudba během pár let dobyla všechna tehdejší italská operní centra – Benátky, Neapol, Milán i Řím – a hlavní role v jeho operách ztvárňovali ti nejlepší pěvci a pěvkyně své doby.

Závěrečná léta Myslivečkova nepříliš dlouhého života byla poznamenána progredující nemocí, nejspíše syfilidou, a s ní související společenskou izolací i zhoršující se ekonomickou situací. I přesto se ale Mysliveček nadále věnoval komponování a jen tři roky před smrtí složil jedno ze svých nejlepších děl, operu Olympiáda. Poněkud netradiční námět rozpracovává spletitý milostný mnohoúhelník odvíjející se na pozadí olympijského klání. Libreto nabízí bohaté spektrum emocí a Mysliveček jej zhudebnil s mimořádným citem i s ohledem na vkus publika neapolského Teatro San Carlo, na jehož zakázku Olympiáda vznikla.

Do dějiště her se v převleku vydává mezi jinými také princezna Argénis. Opustil ji snoubenec Lýkidas, aby se mohl utkat o vítězství v soutěži, jež mu má zajistit ruku princezny Aristey. Lýkidas vyhrál a Argénis, přestože se za Lýkidem vydala z lásky, se cítí zrazena a dává průchod pocitům vzteku: „Cožpak nepřísahal na všechna božstva? Jak mohl porušit sliby, které mi dal? Tohle má být odměna za mou lásku?“ Rychlé tempo, třídílná forma s krátkou a zdánlivě kontrastní prostřední částí, dynamické kontrasty, virtuózní vokální linka s množstvím ozdob i velkým rozsahem, instrumentální doprovod tepající v krátkých hodnotách s výraznými akcenty, jako by symbolizoval rozhořčení vycházející ze samotného nitra postavy. To vše jsou typické atributy árií hněvu, jež neoddělitelně patří právě k opeře seria. Žánru, který původem mlynář z opačné strany Alp ovládnul naprosto dokonale. 

Jestli je Joseph Haydn pro některou část své obdivuhodně rozsáhlé tvorby málo známý, pak je to opera. Přesto jich během působení na dvoře hraběte Esterházyho složil na dvě desítky. Koncertní kantáta Scéna Bereniky vznikla v průběhu Haydnova mimořádně úspěšného pobytu v Anglii v roce 1795. Během benefičního večera, na kterém Haydn mimo jiné premiéroval poslední symfonii, kterou kdy složil, se představili ti nejlepší umělci své doby. Text, který si vypůjčil z libreta opery Antigonos Pietra Metastasia, skladatel formálně rozdělil do dvou árií a dvou recitativů. Celkově Haydnovo zhudebnění dramatického výstupu působí velice kompaktním dojmem, a to navzdory širokému spektru afektů od melancholie až po náznaky šílenství. Více než deset minut trvající kantáta tak klade na zpěvačku ty nejvyšší nároky, ať už jde o brilantní techniku nebo výraz. Zároveň však platí to, co interpreti často akcentují u Mozarta. Také Haydnova hudba musí znít čistě, přesně, virtuózně, a přitom nanejvýš přirozeně.

Příchod nového století zastihnul sotva třicetiletého Ludwiga van Beethovena v hluboké osobní krizi. Dlouhodobě ho sužoval tinnitus, zhoršoval se mu sluch a přepadaly jej myšlenky na smrt. Zároveň se jí bál i přemýšlel, že svůj život ukončí sám. V roce 1802 sepsal dopis adresovaný svým dvěma mladším bratrům, který dnes známe jako tzv. heiligenstadtskou závěť. Přestože dopis nikdy neodeslal, na jeho duševní rozpoložení zapůsobil katarzně. Chmurné myšlenky Beethoven zapudil a oddal se komponování. V období mezi lety 1802 a 1812, pro které se v rámci Beethovenovy tvorby vžil přídomek „heroické“, složil mnoho svých nejlepších a nejslavnějších skladeb. Houslový koncert D dur, klavírní sonátu Appassionatu či Trojkoncert pro housle, violoncello a klavír a také Symfonii č. 6 F dur, op. 68, „Pastorální“. 

Komponoval ji souběžně s předchozí Osudovou a mohlo by se zdát, že náladou si obě díla nemohou být vzdálenější. Pravdou ale je, že obě jsou hudebním odrazem Beethovena vnitřního rozpoložení. Tak jako Pátá symbolizuje beethovenovskou romantickou rozervanost, Šestá je skladatelovým vyznáním přírodě, ve které nacházel klid, útočiště a inspiraci. Symfonii s neobvyklou pětivětou formou jako jednu z mála skladeb Beethoven sám programně pojmenoval, a stejně tak určil nehudební přídomky jejím jednotlivým částem. Nesnažil se však o popisnost, ale hledal, jak hudbou vyjádřit pocity a nálady, které v člověku setkání s přírodou vyvolává. Výjimky můžeme hledat například v pomalé druhé větě, kde se rozeznívají zvuky ptáků, které Beethoven svěřil konkrétním nástrojům; slavíka flétnám, křepelky hobojům, kukačku dvojici fagotů. Údajně se objevuje i strnad žlutý. Beethoven jej sice do partitury nezapsal, ale svému příteli a pozdějšímu životopisci údajně naznačil jeho přítomnost ve flétnách. Velmi popisná je také čtvrtá věta. Co začíná jako drobný deštík v tlumených smyčcích, rychle se mění v dramatickou bouřku burácející celým orchestrem. Náhlý a pronikavý blesk seslaný v pikolách následovaný hřměním v tympánech i prudké poryvy větru v ostrých smyčcových arpeggiích. Bouřlivá čtvrtá věta ale pomíjí stejně rychle, jako se přihnala. Slunce vychází s něžnými tóny flétny a pastýřský motiv oznamuje smíření a nástup oslavného, leč pokorného finále celé symfonie. Není důvod nevěřit, že Beethoven údajně miloval stromy více než lidi.