Sopranistka Alžběta Poláčková je od roku 2003 sólistkou Opery Národního divadla, kde ztvárňuje řadu rolí od Mozarta po současnost. Zvláštní místo v jejím repertoáru má Leoš Janáček, jehož operní tvorbu má velice ráda a do jehož rolí je často obsazována; v roli Lišáka zazářila také na festivalu v Glyndebourne. Mezi její další zahraniční úspěchy patří role Druhé žínky ve Dvořákově Rusalce v inscenaci pařížské Opéra national či role Jitky ze Smetanova Dalibora při spolupráci se Symfonickým orchestrem BBC pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Absolventka pražské Akademie múzických umění u Reného Tučka se zúčastnila také několika mezinárodních soutěží, zvítězila například v Londýně na soutěži Anglo-Czechoslovak Trust a z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech si odvezla Cenu Národního divadla. Podílela se také na několika CD, například na nahrávce Janáčkova Věčného evangelia pod vedením Tomáše Netopila; spolu s triem ArteMiss pak nahrála Šostakovičovu Vokálně instrumentální suitu.

Držitel Ceny ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let, Jiří Brückler, je vyzdvihován pro svůj „ojedinělý hlas, v němž najdeme lyrickou vřelost s melancholickými odstíny i kovovou zvučnost s dramatickým potenciálem“. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři pod vedením Jiřího Kotouče a na Akademii múzických umění v Praze u Romana Janála. Je vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior. 

V Opeře Národního divadla a Státní opery, v jejímž angažmá je od roku 2012, ztvárnil řadu stěžejních rolí v operách od Mozarta po Brittena. Za roli Rodriga ve Verdiho Donu Carlosovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. Do širší nominace na tuto prestižní cenu se však dostal už o čtyři roky dříve díky roli Silvia v Leoncavallových Komediantech při hostování v Divadle F. X. Šaldy v Liberci; tuto roli poté ztvárnil i na MHF Český Krumlov po boku Josého Cury. Je pravidelným hostem Divadla J. K. Tyla v Plzni, Národního divadla Brno nebo Bulharské opery v Sofii. S nejvýznamnějšími českými orchestry spolupracuje též na provádění koncertního repertoáru.

Mladý basista Jan Šťáva si sice ve svém hlasovém oboru možná stále připadá ještě jako takové „basové embryo“, jak se sám před pár lety tituloval, má však již za sebou více než stovku nastudovaných rolí a množství nejen českých, ale i zahraničních úspěchů. Po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění u Zdeňka Šmukaře nastoupil do angažmá v Janáčkově opeře Národního divadla v Brně, kde ho od roku 2010 můžeme slyšet v rolích repertoáru zvláště 18.–19. století. Spolupracuje také s Národním divadlem v Praze a moravskoslezským v Ostravě; za hranicemi účinkoval v Opéra de Paris, Opéra de Toulon nebo Opéra national de Lorraine v Nancy. Kritika oceňuje nejen jeho pěvecké kvality, ale také herecký talent, kdy „roli nezpívá, ale hraje, nepředstavuje, ale žije a do interpretačních tradic přináší hodně nového“ (KlasikaPlus, 2018).

Na koncertních pódiích ho můžeme slyšet mj. se Symfonickým orchestrem BBC, Orchestre National de Lyon či s Českou filharmonií; pravidelně vystupuje také na prestižních festivalech, mezi které patří BBC Proms, Salzburger Festspiele, Pražské jaro či Smetanova Litomyšl.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden (od září 2025) a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Nedávno zastával také funkce hlavního hostujícího dirigenta Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Philharmonia Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Kdo by neslyšel o pohádkách Tisíce a jedné noci? Kdo by neznal jejich moudrou vypravěčku, která obstála v souboji s krutým zlem? Sultán Šahrijár, přesvědčený o falešnosti a nevěrnosti žen, se každý den ožení s jednou pannou. Hned ráno po svatební noci jí pokaždé nechá setnout hlavu. Po třech letech těchto barbarských hrůz se krutému sultánovi za manželku dobrovolně nabídne Šeherezáda a požádá jej, zdali mu večer smí vyprávět příběh. Její vyprávění plné tajemství, kouzel a dobrodružství nekončí ani před svítáním. A jelikož je sultán zvědavý, jak bude příběh pokračovat, musí popravu odložit. Po dobu tisíce a jedné noci si krásná Šeherezáda takto zachraňuje život, až se jí podaří zcela obměkčit srdce krutého vládce. Sultán si nakonec uvědomí, že Šeherezáda svou moudrostí, věrností a láskou zachránila nejen sebe, ale i jeho samotného před dalším konáním zla. Právě tato sultánova proměna tvoří nádherné finále celé čtyřvěté skladby, kterou ruský skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov napsal v roce 1888 a pojmenoval ji Šeherezáda, symfonická suita pro orchestr, op. 35. Ještě téhož roku se v Petrohradě s úspěchem konalo první provedení díla, které dirigoval sám skladatel. Tehdy už byl slavným a respektovaným umělcem, kterého nejvíce přitahovaly náměty z oblasti lidové slovesnosti, zejména pohádky.

Také ve vlastním životě se Nikolaj Rimskij-Korsakov musel za svými sny vydat téměř pohádkově náročnou cestou. Ve dvanácti letech vstoupil do školy pro námořní kadety v Petrohradě a po jejím absolvování vyplul se školní plachetnicí na cestu kolem světa. Ve svých pamětech o ní podrobně píše a po šťastném návratu ji hodnotí: „Má plavba po cizích mořích skončila. Mnoho nesmazatelných vzpomínek na nádhernou přírodu dalekých zemí a daleká moře, mnoho i špatných, hrubých a odpuzujících dojmů z námořnické služby jsem si odnesl z této plavby, která trvala dva roky a osm měsíců. A co říci o hudbě a mé touze po ní?“ O tom následně pojednává naštěstí mnohem delší část těchto pamětí, a především jedinečné skladatelské dílo.

Čtyřvětá orchestrální suita Nikolaje Rimského-Korsakova je stejně jako sbírka orientálních pohádek plná tajemství, kouzel a dobrodružství. Začíná v unisonu a fortissimu, tématem znázorňujícím krutého sultána. Vzápětí se ozvou sólové housle, podle skladatelových slov „kreslící samu Šeherezádu, která jako by vyprávěla hroznému sultánovi své báječné pohádky.“ Téma Šeherezády na důležitých místech propojuje celé vyprávění jednotlivých příběhů, které vytvářejí pestrý kaleidoskop pohádkových postav a obrazů orientálního rázu: „Programem, kterým jsem se při kompozici Šeherezády řídil, byly jednotlivé, navzájem přímo nesouvisející epizody a obrazy z Tisíce a jedné noci, roztroušené po všech čtyřech částech suity: moře a Sindibádův koráb, fantastické vyprávění kralevice Kalendera, princ a princezna, bagdádský svátek a koráb, rozbíjející se o skálu s měděným jezdcem.“ Původně skladatel jednotlivé části podle těchto příběhů dokonce pojmenoval, ale v tištěném vydání programní názvy zrušil: „Pídit se v mé skladbě po příliš určitém programu bylo pro mne nežádoucí.“ Mnohem důležitější byla pro něj skutečnost, „že jsou to různá vyprávění jedné osoby, a tou je právě Šeherezáda.“ Hudební téma, kterým Rimskij-Korsakov Šeherezádu vykreslil, je přímo ztělesněním půvabu, vznáší se s přirozenou lehkostí, vyzařuje pocit bezpečí a lásky. Současně je důvtipné, v průběhu díla se ukazuje i v jiných výrazových polohách, čímž vzbuzuje další a další zvědavost. Naplno se jeho síla projeví v samém závěru díla, přinášejícím mírumilovnou proměnu sultánova tématu. Když se sultán konečně smíří se světem a se sebou samým, děje se tak v útěšném a něžném objetí Šeherezády.

Český skladatel, houslista a pedagog Josef Suk získal základy hudebního vzdělání od otce, venkovského učitele. Talentovanému chlapci se pak dostalo toho nejlepšího vzdělání na pražské konzervatoři, kde studoval nejprve hru na housle u Antonína Bennewitze, později skladbu u Karla Steckera a Antonína Dvořáka. I proto dosahují již Sukova raná díla nebývalé zralosti. Dnes tolik populární Serenáda Es dur, op. 6, pro smyčcový orchestr zaujala i Johannesa Brahmse, který dílo teprve osmnáctiletého skladatele hned doporučil svému nakladateli Fritzi Simrockovi k vydání. Jenže čerstvý absolvent konzervatoře má ještě jiné ambice a spolu se svými spolužáky hned po dokončení studií zakládá smyčcové kvarteto, které záhy po svém založení získává uznání v národním i evropském měřítku. Celá čtyři desetiletí Josef Suk jako druhý houslista Českého kvarteta účinkoval na prestižních pódiích, ale také trávil spoustu času na cestách – ve vlacích a hotelích. Je neuvěřitelné, že při této zátěži dokázal soustředěně komponovat. Jeho dílo si získává zájem interpretů i publika. A někdejší učitel, nyní už i tchán Antonín Dvořák je spokojen – například o Sukově hudbě k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena prohlásí, že je to „hudba z nebe“.

V roce 1904 Dvořák zemřel, o rok později umírá v 27 letech na srdeční chorobu Sukova manželka, Dvořákova dcera Otilie. „Tímto truchlivým obratem nastal i definitivní obrat v mém tvoření, a tak povstala symfonie nesoucí jméno anděla smrti Asraela,“ sděluje zdrcený skladatel a Symfonii Asrael (1905–1906) věnuje „Vznešené památce Dvořákově a Otilčině“. K závažným otázkám lidské existence vytvořil postupně celý cyklus skladeb. Po Asraelovi napsal Pohádku léta (1907–1909), Zrání (1912–1917) a v roce 1920 začíná skicovat poslední část cyklu: „Žeň lásky“. Teprve během práce skladbu pojmenuje Epilog, symfonická skladba pro orchestr, velký a malý smíšený sbor, soprán, baryton a bas, op. 37. První dvě části tetralogie napsal Suk výhradně pro velký orchestr, v závěru Zrání už zapojil malý ženský sbor, v Epilogu vokální složku výrazně posílil a přidává smíšený sbor a tři sólové hlasy – soprán, baryton a bas. Text vybíral z bible a z legendy Julia Zeyera Pod jabloní. Na rozsáhlém díle pracoval s přestávkami, jelikož ke kvartetním povinnostem přibyly další: výuka skladby na pražské konzervatoři a nástup do funkce rektora této školy. I proto Epilog vznikal v dlouhém časovém rozmezí let 1920–1929 (závěrečné revize 1933). Jedinečná skladba plynoucí bez přerušení je vnitřně členěna do pěti částí (1. Kroky, 2. Píseň matek, 3. Od věčnosti do věčnosti, 4. Tajemný úžas a neklid, 5. Poutník-těšitel), které skladatel nepojmenovává přímo v partituře, ale jejich názvy i „myšlenkový obsah“ prozradil svému životopisci J. M. Květovi: „Člověk jdoucí krajinou dumá nad záhadami života a smrti, až se ho zmocní bázeň před zánikem a skoro zoufalství. Ve chvíli největší bezradnosti vybaví se mu vzpomínka na matčinu píseň a v kráse mateřské lásky uvědomí si pozemskou lásku v její nejčistší formě. V zamyšlení jako by uviděl vyšlehnouti oheň ze země a v jeho záři spatřuje odvěké city a touhy lidstva i problémy života a zániku. Pod dojmem tohoto poznání naplní se nitro tajemným úžasem a neklidem. Vykoupení přináší Poutník, zosobněná všelidská touha, jenž snímá s člověka strach před smrtí a plní jeho nitro pokornou jistotou, že ‚duch věčné lásky vznáší se nad námi‘ a že ve smrti je jen zárodek nového života.“

První provedení díla zaznělo 20. prosince 1933 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v podání zesíleného orchestru České filharmonie za řízení Václava Talicha, jemuž skladatel dílo věnoval. Úspěšné premiéře díla byl tehdy přítomen i prezident T. G. Masaryk.