„Bylo mi sedm nebo osm let, když jsem poprvé navštívila orchestrální koncert. Haydn mě okouzlil natolik, že jsem měla husí kůži. Poprvé jsem pocítila, jak mocný způsob komunikace hudba představuje,“ vzpomíná klavíristka Beatrice Rana, která už za rok po tomto zlomovém životním zážitku sama vystupovala s orchestrem v roli sólistky. Hudbou žila od narození: vyrostla v rodině klavíristů a hře na klavír se začala věnovat ve čtyřech letech. Přestože ji k hudební kariéře nikdo nenutil, rozhodla se pro studium na Konzervatoři Nina Roty v Monopoli pod vedením Benedetta Lupa, kde zároveň navštěvovala také kompoziční třídu Marca della Sciucca. Dále ji touha po rozšiřování klavírních dovedností zavedla do Hannoveru k Arie Vardimu a zpátky do Itálie a k Benedettu Lupovi, tentokrát na Accademia di Santa Cecilia.

Do mezinárodního hudebního povědomí se dostala v osmnácti letech, kdy zvítězila v Mezinárodní soutěži v Montrealu, a zvláště o dva roky později, v roce 2013 – to obsadila stříbrnou příčku a obdržela cenu publika na slavné Mezinárodní soutěži Van Cliburna. Přestože ji tento úspěch přímo vystřelil na světová pódia (hlavně ta americká – v Evropě koncertovala i předtím), přineslo s sebou i pocit velké zodpovědnosti. Jak odhalila v jednom z rozhovorů, celou sezonu po soutěži žila s pocitem, že všem musí dokázat, že si své umístění zaslouží. Krizi však překonala – „Náhle jsem si uvědomila, že už nejsem v soutěžním světě, ale v koncertním. A ten je o mnoho lepší.“ – a dnes ji můžeme potkat v nejslavnějších koncertních domech od Royal Albert Hall po Carnegie Hall. Hrála na BBC Proms i například na Verbier festivalu. Mezi její kolegy patří dirigenti Yannick Nézet-Seguin, se kterým minulý rok vydala album klavírních koncertů Clary a Roberta Schumannových, Manfred Honneck, Paavo Järvi či Antonio Pappano. Právě s ním ji váže dlouhodobá spolupráce na koncertních vystoupeních, ale také nahrávkách (Rana natáčí exkluzivně pro Warner Classics). První z nich, s Prokofjevovým a Čajkovského klavírními koncerty, získala ocenění „Editor’s Choice“ magazínu Gramophone a „Newcomer of the Year“ od BBC Music Magazine. Ocenění se dočkaly i její sólové nahrávky: Goldbergovy variace (2017) získaly cenu „Mladý umělec roku“ (Gramophone) a „Objev roku“ (Edison), Stravinského a Ravelova díla zase cenu Diapason d’Or a Choc de l’Année Classica.

Beatrice Rana uchvaluje jemností úhozu, přirozeností a inteligencí. „Je pro mě zjevením. Úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující,“ popisuje Antonio Pappano kvality této jedenatřicetileté klavíristky, s nimiž se pražské publikum ostatně obeznámilo již na Festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2019, kdy Beatrice Rana omámila Rudolfinum nejen Chopinovými etudami. 

U klavíru však její umělecká dráha nekončí: v roce 2017 založila v srdci Apulie ve své rodné Lecce festival komorní hudby „Classiche Forme“, který se brzy zařadil mezi hlavní italské letní akce. Je také uměleckou ředitelkou Orchestra Filarmonica di Benevento. V současnosti žije v Římě.

Přestože se současný profesní život Alaina Altinoglu příliš neliší od jeho slavných dirigentských kolegů, jeho cesta do nejprestižnějších koncertních sálů a slavných operních domů je vskutku jedinečná. Vyrostl na chudém předměstí Paříže v rodině s arménskými kořeny; otec byl profesorem matematiky, matka klavíristka. Noty se prý naučil dříve než písmena abecedy. V pěti letech začal hrát na housle, ty však záhy vyměnil za klavír, který posléze také na pařížské konzervatoři vystudoval. Uchvacoval ho však symfonický zvuk, který mu klavír neposkytoval: poslouchal nahrávky orchestrálních skladeb a k tomu doslova hltal partitury, jež sbíral jeho dědeček. Ve dvanácti letech se dokonce bavil jejich přepisováním do formy klavírních výtahů. S tím pak ruku v ruce šla i fascinace dirigováním: rád pozoroval dirigenty a diskutoval s nimi. Jeho cesta k tomuto oboru tedy šla cestou sebevzdělávání, ale k tomu, aby ukázal, co v něm je, musel dostat příležitost.

Ta se mu naskytla zcela náhodou v osmnácti letech, když pracoval v pařížské Opéra Bastille jako korepetitor. Na jedné ze zkoušek bylo potřeba zaskočit za dirigenta Denise Russella Daviese. Zkouška dopadla výborně a mladý korepetitor dostal velké povzbuzení od orchestru, aby se vydal na dráhu dirigenta. Než se však dostal na světovou špičku, čekala ho ještě dlouhá cesta – i to je součástí jeho dirigentské filozofie: „Abyste dosáhli nejlepšího výsledku, potřebujete zralost, potřebujete ve svém životě hodně času. Musíte umět číst mezi řádky. Nikdy nejste hotový, každý den musíte pracovat a snažit se pochopit, proč něco nejde tak, jak jste chtěl.“ Dirigenta vnímá jakožto prostředníka mezi orchestrem a posluchači, přičemž se snaží zprostředkovat posluchačům skladatelovu intenci a zároveň prezentovat svůj vlastní názor. 

Ten v současnosti uplatňuje na pozici šéfdirigenta Frankfurtského rozhlasového orchestru i v rámci množství hostování, například u Berlínských a Vídeňských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Londýnského symfonického orchestru či Clevelandského orchestru. Své nadšení pro operu zase projevuje jako hudební ředitel Théâtre Royal de la Monnaie, kde v současnosti pracuje mj. na uvedení celého Prstenu Nibelungů. Vídáme ho i na dalších světových scénách od newyorské Metropolitní opery po londýnskou Covent Garden. Vyučuje dirigování na pařížské konzervatoři a od července 2023 je také uměleckým ředitelem Mezinárodního festivalu v Colmaru. Se svou ženou, mezzosopranistkou Norou Gubitch, vystupuje v rámci recitálů i jako klavírista a písňový repertoár, na který se manželské duo specializuje, je zaznamenán na mnoha nahrávkách. 

S Českou filharmonií se poprvé naživo seznámil v roce 2022. Při zkouškách programu zahrnujícího díla Clauda Debussyho, Maurice Ravela a Camilla Saint-Saënse se zaměřil hlavně na vytvoření autentické zvukovosti orchestru. Jak sám prozradil: „Chtěl jsem orchestr naučit, jak má mluvit francouzsky.“