Rodinný dům v Nottinghamu, kterým se neustále line hudba. To je dětství jednoho ze světově nejžádanějších mladých violoncellistů současnosti, držitele Řádu britského impéria Sheku Kanneh-Masona, jehož obětaví rodiče podporují v hudební dráze nejen jeho, ale i dalších šest talentovaných sourozenců. Sheku je z nich však v současné době ten nejslavnější: světové renomé získal v roce 2016 díky soutěži BBC Young Musician, kterou vyhrál v pouhých sedmnácti letech, následovalo vystoupení na svatbě vévody a vévodkyně ze Sussexu, díky němuž se proslavil i na celospolečenské rovině. 

A právě to je jeho hudební krédo: provádět hudbu, která bude dostupná všem. Proto ho dnes můžeme potkat ve slavných koncertních sálech od londýnské Wigmore Hall po newyorskou Carnegie Hall, stejně jako například ve školní tělocvičně, kde hraje dětem. V době lockdownu, na jaře 2020, také spolu se svými sourozenci pořádali z nottinghamského domova živé koncertní přenosy, které sledovaly stovky tisíc posluchačů z celého světa. Navázali tak na společné veřejné vystupování z roku 2015, kdy se úspěšně zúčastnili televizní show Britain’s Got Talent. Právě zde byli označeni za „pravděpodobně nejtalentovanější hudební rodinu světa“, jejíž celkový chod a cestu všech sedmi sourozenců k hudbě popisuje jejich matka Kadiatu ve své knize House of Music: Raising the Kanneh-Masons.

Stejně jako jeho sourozenci i Sheku studoval na Royal Academy of Music v Londýně (Hannah Roberts) a hned po jejím absolvování v roce 2022 zde začal působit jako hostující pedagog. Zároveň naplňuje svou hvězdnou kariéru při účinkování s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Londýnská filharmonie, Orchestre de Paris, Newyorská či Losangeleská filharmonie, a pořádá světová turné. Sezonu 2023/24 například zahájil vystoupením na závěrečném koncertě festivalu BBC Proms, dále jsme ho mohli potkat při sólovém recitálu v Kanadě a USA, v duu s kytaristou Plíniem Fernandesem nebo se sestrou, klavíristkou Isatou. Sourozenecké duo pro posluchače není žádnou novinkou: kromě koncertů je můžeme společně slyšet i na albu Song. Na tomto svém nejnovějším CD, které následuje po Inspiration (2018) a Elgar (2020), představuje Sheku Kanneh-Mason velice osobní výběr (ať už originálního či upraveného) repertoáru různých žánrů. Snaží se navázat na zvukové kvality violoncella, jehož zpěvný tón i zde vytváří na svůj nástroj z dílny Mattea Goffrillera z roku 1700.

Se Šostakovičovým prvním violoncellovým koncertem, který dnes v jeho podání uslyšíme, si už zažil mnohé. Jejich společná cesta začala na zmíněné soutěži BBC Young Musicians, kde mladému violoncellistovi přinesl v závěrečném kole celkové vítězství. Od té doby hrál tento koncert mnohokrát, připomeňme vystoupení v říjnu 2023, kdy mu v průběhu produkce dvakrát praskla struna. Poprvé situaci vyřešil odchodem do zákulisí, podruhé si již vypůjčil nástroj z violoncellové sekce Orchestru de Paris, se kterým pod vedením Nathalie Stutzmann hrál. S Českou filharmonií dnes vystoupí poprvé; plánovaný Elgarův koncert byl lednu 2022 z důvodu pandemie zrušen.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Symfonie č. 44 e moll „Smuteční“ Hob I/44byla napsána v roce 1771, kdy Joseph Haydn působil na knížecím dvoře Esterházyů. Jako kapelník orchestru opatřoval dvůr svými kompozicemi, které měly udržovat krok s dobou. Ambiciózní uherská šlechta toužila po tom, aby v jejích nově postavených reprezentativních sídlech, jež se měla co nejvíce přiblížit lesku Versailles či Schönbrunnu, zněla svěží moderní hudba a Haydn se stal v tomto směru ideální volbou. Jeho služba, k níž patřila kromě komponování například také odpovědnost za členy orchestru, péče o nástroje a hudební knihovnu, se nakonec protáhla na třicet let. Kladnou úlohu v tom jistě sehrálo nejen štěstí, ale i skladatelova nekonfliktní, laskavá, skoro až otcovská povaha. Ve stáří na tuto životní etapu vzpomínal s vděčností: „Můj kníže byl spokojen se všemi mými pracemi, zakoušel jsem potlesk, jako vedoucí orchestru jsem mohl dělat pokusy, pozorovat, co způsobuje účinek a co ho tlumí, také vylepšovat, přidávat, škrtat, vážit. Byl jsem odloučen od světa, nikdo v mé blízkosti až na mne samého mě nemohl vztekat a zlobit, a tak jsem se musel stát originálním.“

Dnes si tvorbu Josepha Haydna spojujeme zejména se symfoniemi a smyčcovými kvartety, v nichž se projevil jako odvážný experimentátor. V 70. letech 18. století se věnoval tvorbě symfonií, které myšlenkově spojil s citovým hnutím Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Projevilo se to v upřednostňování mollových tónin, kontrastnější dynamice, rytmické naléhavosti a v použití barokního kontrapunktu. Většinu z těchto prvků najdeme také v Symfonii č. 44 e moll „Smuteční“, ať už je to úvodní motiv neklidné první věty Allegro con brio, hlavní část druhé věty, která je kánonem v oktávě (hluboké smyčce nastupují s totožnou melodií jako housle, avšak o oktávu níž a o tři doby později), půvabně klidné Adagio nebo rozbouřené Finale věty závěrečné. K originalitě této skladby patří umístění Menuetu na pozici druhé věty (na svou dobu se jedná spíše o výjimku) a tóninová jednota: všechny věty jsou v hlavní tónině vyjma střední části Menuetu a věty třetí, které jsou napsány ve stejnojmenné tónině E dur.

Svůj nehudební název dostala symfonie snad přímo od Haydna, který si přál, aby pomalá věta tohoto díla zazněla při jeho pohřbu. Skutečnost byla ale nakonec jiná a při velkolepém smutečním obřadu se hrálo Requiem skladatelova mladšího přítele Wolfganga Amadea Mozarta.

Počátkem 19. století byl Beethoven vídeňskou veřejností oceňován především jako klavírista a zdatný improvizátor, po premiéře 1. symfonie C dur se však začal prosazovat i jako skladatel. V době komponování 2. symfonie D dur, tedy v letech 1801–1802 procházel skladatel krizí, která měla původ v jeho zdravotním stavu. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly několik let. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Jeho sluch – smysl pro hudebníka nejdůležitější – se stále horšil. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku "Heiligenstadtská závěť". Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie D dur. Její hudba je až vzpurná, často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: "Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního." Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako "scherzo". Druhá symfonie se dočkala uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.