Vítězka jedné z nejprestižnějších interpretačních soutěží světa, Soutěže královny Alžběty v Bruselu, polská sopranistka Iwona Sobotka, si za posledních dvacet let své kariéry vybudovala silnou pozici na koncertních i operních pódiích. Absolvovala Uniwersytet Muzyczny Fryderyka Chopina ve Varšavě a Escuela Superior de Música Reina Sofia v Madridu a měli jsme ji možnost slyšet v newyorské Metropolitní opeře, pařížské Opéra national, berlínské Komische Oper či madridském Teatro Real. 

Mezi její nedávné role patří Dvořákova Rusalka. Sir Simon Rattle, se kterým ji váže dlouhodobá spolupráce, o ní prohlašuje, že je „zcela jedinečnou hudebnicí s opravdu krásným tónem, který se snoubí s až nelítostnou inteligencí“. Společně je vídáme při interpretaci jak v operního (Wagnerův Parsifal) tak koncertního repertoáru. S Berlínskými filharmoniky zazářila například v Beethovenově Kristu na hoře Olivetské či jeho Deváté symfonii; Glagolskou mši zase úspěšně provedla se Staatskapelle Berlin. Proslula též interpretací polského vokálního repertoáru a v sezoně 2023/24 působila jako rezidenční umělkyně Rubinsteinovy filharmonie v Polsku.

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová, laureátka mezinárodních soutěží v Karlových Varech, Cantilena Bayreuth nebo Musica Sacra v Římě, hostuje v mnohých českých a slovenských divadlech, včetně pražského Národního divadla, i v Národním divadle v Mannheimu, kde ztvárňuje role širokého repertoáru od Mozarta po Hábu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila v tokijské Suntory Hall a londýnské Barbican Hall. Po Evropě jezdila též s Janáčkovou Glagolskou mší, kterou na jaře 2022 úspěšně provedla se Semjonem Byčkovem a Českou filharmonií v Rudolfinu, poté na evropském turné a v září stejného roku na plovoucí scéně na Vltavě.

Právě koncertní repertoár, ať už písňový či oratorní, je její doménou, o čemž svědčí i spolupráce s významnými orchestry a dirigenty. S oblibou se věnuje také interpretaci staré hudby a skladeb současných autorů. Účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer a v minulých sezonách zazářila spolu s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem altovým sólem v Beethovenově 9. symfonii na abonentních koncertech tohoto orchestru i na festivalu Pražské jaro.

Talent, pracovitost i promyšlená práce s hlasem učinily z Pavla Černocha jednoho z nejrespektovanějších a nejvyhledávanějších tenoristů současnosti. Kritici vyzdvihují hebkost, jemnost a tvárnost jeho hlasu, oceňují i jeho herecký talent, díky němuž přesvědčivě ztvárňuje složité operní charaktery jako Janáčkova Laca, Prince v Rusalce či Cavaradossiho v Pucciniho Tosce.

Jeho ztvárnění rolí z oper převážně 19. a raného 20. století už zažila například newyorská Metropolitní opera, pařížská Opéra national, londýnská Covent Garden či madridské Teatro Real; účinkoval také na BBC Proms a na festivalech v Bregenz, Salcburku a Glyndebourne. Se sirem Simonem Rattlem se na pódiu setkal mj. v Berlíně při produkci Káti Kabanové. 

Absolvent hudebního managementu na JAMU za svým pěveckým snem odešel do zahraničí. Hned v úvodu své pěvecké kariéry se seznámil s pedagogem Paolem De Napoli, který se mu stal celoživotním mentorem. Jeho cestu ke slávě zaznamenává dokument České televize Pavel Černoch – Enfant terrible?

Krása hlasu, která se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, činí z Jana Martiníka, absolventa Janáčkovy konzervatoře a Ostravské univerzity, jednoho z předních pěvců mladé generace. I přesto, že teprve nedávno oslavil třicáté narozeniny má za sebou množství soutěžních úspěchů (vítěz Mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v BBC Cardiff Singer of the World, laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, finalista pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“), hostování v pražském Národním divadle či angažmá nejprve v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté v Komické opeře v Berlíně a Státní opeře Unter den Linden v Berlíně. 

Koncertně vystupuje se známými orchestry, jako jsou Česká filharmonie (např. Glagolská mše na evropském turné i na plovoucí scéně na Vltavě), Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, King’s Consort nebo Collegium 1704. V písňovém repertoáru je zvláště oceňován za ryzí interpretaci Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v únoru 2024 s klavíristkou Yujou Wang, s níž ho pojí na Grammy nominovaná nahrávka ze společného asijského turné v roce 2017. Od sezony 2024/2025 se stává hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birmingamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech. 

Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat. 

Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z tohoto orchestru a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.

Roku 1878 vydal berlínský nakladatel Fritz Simrock na doporučení Johannesa Brahmse cyklus Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka. Úspěch novinky vedl nakladatele k nové objednávce, tentokrát na cyklus tanců. Simrock pohotově využil dobové obliby lidových vlivů a charakteristické „exotičnosti“, kterou představovaly nejrůznější národní melodie a rytmy, včetně slovanských. Nový cyklus českého skladatele si představoval jako „něco na způsob Brahmsových Uherských tanců“. Dvořák na tento podnět 24. března 1878 reagoval sdělením Brahmsovi: „Velevážený Mistře! [...] Byl jsem pověřen, abych panu Simrockovi napsal několik slovanských tanců. Poněvadž jsem ale nevěděl, jak začít, snažil jsem se opatřit si Vaše slavné Uherské tance a dovolím si je vzít jako vzorový příklad ke zpracování příslušných Slovanských tanců.“ Ještě téhož roku 1878 vznikla první řada osmi Slovanských tanců, op. 46, určená původně (stejně jako Brahmsův cyklus) čtyřručnímu klavíru. První řada měla obrovský úspěch a berlínský nakladatel objednal pokračování. Dvořák však tentokrát zpočátku váhal, „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké,“ stěžoval si Simrockovi. Nakonec však inspiraci k druhé řadě, obsahující rovněž osm tanců, nalezl, a jako v prvním případě vznikla současně s verzí pro čtyřruční klavír jejich orchestrální podoba. 

Tance druhé řady, op. 72, z roku 1886 zasahují kromě českých tanců širší slovanskou oblast, objevuje se mezi nimi moravskoslezský odzemek, ukrajinská dumka, polská polonéza, srbské kolo. V žádném z nich však neuplatnil Dvořák přímou citaci lidové melodie, jedná se o mistrovskou stylizaci charakteristických prvků, ryze dvořákovské skladby jsou zcela svébytné, a ačkoli jsou jednotlivé tance identifikovatelné, názvy jim Dvořák nepřidělil, pouze tempová označení. Poprvé zazněly tři tance druhé řady (č. 1, 2 a 7) na koncertě 6. ledna 1887 v Rudolfinu pod skladatelovou taktovkou.

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.