Od chlapeckého altisty ve sboru Tölzer Knabenchor až po hvězdného basbarytonistu, který objíždí hlavní koncertní sály světa. Christiana Immlera, oceňovaného za svůj hlas „vřelého a ušlechtilého zabarvení a velké pružnosti“ (Forum Opera), známe především jako interpreta barokních a raně klasicistních děl. Postupně se však jeho repertoár rozrůstá přes recitálovou a orchestrální tradici 19. století až po díla současných autorů. Nevynechává ani operní produkce.

Kromě zpěvu na Guildhall School of Music v Londýně u Rudolfa Piernayho vystudoval také muzikologii na Royal Holloway College (právě dokončuje doktorské studium a zároveň se sám věnuje pedagogické činnosti). Mezinárodní kariéru nastartoval vítězstvím v soutěži Nadii a Lili Boulangerových v Paříži, která mu otevřela cestu k předním světovým orchestrům (symfonický orchestr BBC, Orchestr lipského Gewandhausu či amsterdamského Concertgebouw), do slavných koncertních síní (Wigmore Hall, Pařížská filharmonie, salcburské Mozarteum ad.) a na prestižní operní pódia (např. Opéra Comique, Grand Théâtre de Genève).

Dlouhodobě spolupracuje s klavíristou Helmutem Deutschem. Společně vydali velice úspěšná CD Modern Times a Hidden Treasure, která získala ocenění „Diamant dʼOpéra“ a prestižní „Diapason Découverte“. Letos vychází jejich nahrávka písní Roberta Gunda a Wilhelma Grosze, která odráží Immlerovu fascinaci skladatelskými emigranty 20. století.

Pro pražské publikum je Christian Immler známou tváří. V roce 2022 posluchačům uhranul jako Pilát v Janových pašijích, které tehdy provádělo v Rudolfinu Collegium 1704. Ve stejný rok přijel do Prahy ještě jednou, aby spolu s Českou filharmonií, Catrionou Morison a Semjonem Byčkovem premiérovali 4. symfonii Detleva Glanerta nesoucí přízvisko „Pražská“. Koncert měl velice pozitivní ohlasy stran hudební kritiky, jež vyzdvihla nejen skladbu samotnou, práci orchestru, ale také sólisty s jejich „kultivovaně uměřeným dramatickým projevem i emocemi prostoupenou komorní práci s textem“ (Petr Veber pro KlasikuPlus.cz). Sólisté poté skladbu se Semjonem Byčkovem provedli ještě dvakrát, a to v Lipsku a Amsterdamu, o jejichž orchestrech se Christian Immler v jednom z rozhovorů vyjadřuje velice pochvalně, přesto však komentuje, že „Česká filharmonie je ohromující, prostě… nejlepší“. 

V této sezoně uslyšíme Christiana Immlera s Českou fiilharmonií hned dvakrát: kromě tohoto koncertu, který naváže na Glanertovu tvorbu z minulé spolupráce, se stane sólistou Bachovy Mše h moll. Z té zná nejen basový part (kromě četných koncertů Immler vystupuje i ve známé a v době svého vydání hojně diskutované nahrávce Marka Minkowského), ale dokonce i altový. Poprvé ji totiž natočil ještě jako dětský sólista.

Jméno legendárního dirigenta Marka Janowského se na mezinárodní hudební scéně objevuje již celé půlstoletí. Německý dirigent s polskými kořeny proslul interpretací především německého symfonického repertoáru, ale věnoval se i opeře. Jeho profesní cestu si ostatně můžeme projít spolu s ním ještě nyní, a to skrz množství oceňovaných nahrávek. I přes vysoký věk se své hudební kariéře věnuje stále, což potvrzuje jeho plný kalendář. V říjnu ho čeká vystoupení s Berlínskými filharmoniky, v listopadu bude hostem hned několika amerických orchestrů, na přelomu roku bude účinkovat s hamburským NDR Elbphilharmonie Orchester a s Orchestrem curyšské Tonhalle, načež ho přivítá Newyorská či Drážďanská filharmonie.

Právě Drážďanská filharmonie byla jeho posledním stálým zaměstnavatelem. Jako šéfdirigent a umělecký ředitel zde působil v průběhu své kariéry dokonce dvakrát; jeho druhé působení skončilo v roce 2023. Podobně byl předtím svázán i s Berlínským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Orchestre Philharmonique de Radio France či Orchestre Philharmonique de Monte-Carlo, v 80. letech byl také šéfdirigentem Královské liverpoolské filharmonie. Dále pravidelně vystupuje například s Berlínskými filharmoniky či Filharmonií Oslo; spolupracuje například i s tokijským Symfonickým orchestrem NHK, Sanfranciským a Pittsburským symfonickým orchestrem. 

Začínal však jako operní dirigent, a to na pozicích korepetitora a asistenta dirigenta v německých operních domech. Právě tyto rané zkušenosti z praxe mu daly, dle jeho vlastních slov, více než studium dirigování, ke kterému se dostal na Musikhochschule v Kolíně nad Rýnem, kde původně studoval housle a klavír. Protože velice zdatně četl z listu i složité hudební struktury a v partituře ihned dokázal podchytit to podstatné, ukázal se jako velice zdatný korepetitor v opeře v Cáchách a později v Kolíně nad Rýnem, kde mu byly svěřovány i některé dirigentské projekty. Další spolupráce s orchestry v Düsseldorfu, Hamburku a Freiburgu, ho utvrdila ve správnosti rozhodnutí vydat se touto cestou. Ale až v druhé polovině 70. let, tedy téměř ve svých 40 letech, když byl hudebním ředitelem v Dortmundu, začal dostávat nabídky od prestižních světových – zvláště operních – orchestrů. Stanul tak v orchestřišti mj. newyorské Metropolitní opery, Sanfranciské opery, Bavorské státní opery v Mnichově, Hamburské opery, Vídeňské státní opery či Pařížské národní opery.

Svou mimořádnou diskografii buduje Janowski již více než 40 let. Nemůžeme nezmínit jeho ikonickou nahrávku Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův se Staatskapelle Dresden ze začátku osmdesátých let. V další dekádě se začal specializovat na německý, resp. rakouský, symfonický repertoár, a tak vznikl například kompletní cyklus Brucknerových symfonií, který nahrál s Orchestre de la Suisse Romande. V průběhu své intenzivní spolupráce s již zmíněným Pittsburským symfonickým orchestrem natočil také všechny symfonie Johannesa Brahmse. „Rád bych interpretací těchto symfonií ukázal posluchačům Brahmsovo kontrapunktické mistrovství, ale zároveň nedal zapomenout na jeho fantastické romantické frázování,“ objasnil Janowski v průběhu natáčení.

V době, kdy Johannes Brahms komponoval svou Symfonii č. 2 D dur, stál uprostřed tvůrčího života, kdežto ve Čtyřech vážných zpěvech téměř na jeho konci. Co víc může kontrastovat, než skladba „vážná“ a „pastorální“, jak bývá Brahmsova druhá symfonie označována? A přece: tato symfonie není dílem začínajícího mladíka, ale osobnosti proslavené už dlouho předtím myšlenkově hlubokým Německým requiem, op. 45. Je pochopitelné, že si Brahms v pozdních „zpěvech“ kladl existenciální otázky, stejně tak ale chápeme, že k symfonické tvorbě potřeboval dozrát. Kontrast mezi oběma skladbami tedy není tak propastný, jak by se mohlo zdát.

Brahmsovu trvalému usazení ve Vídni koncem roku 1871 předcházely jeho návštěvy v rakouské metropoli a celkově pestré curriculum vitae. Narodil se v Hamburku, kde získal první hudební vzdělání v domácím prostředí (otec se živil jako městský hudebník). Díky pedagogům Otto Friedrichu W. Cosselovi a Eduardu Marxsenovi se zdokonalil jako klavírista i jako skladatel, vystupoval veřejně, komponoval, cestoval. Měl štěstí na nadané a inspirativní přátele: patřil k nim například jen o několik let starší maďarský houslista Eduard Reményi, dále houslový virtuos Joseph Joachim – absolvent konzervatoře ve Vídni – i manželé Robert a Clara Schumannovi. Poznal Göttingen, Hannover, Výmar, Bonn, Kolín, Düsseldorf, Lipsko… ostatně láska k cestování ho nikdy neopustila. Zvlášť přátelství se Schumannovými znamenalo pro Brahmse velmi mnoho a sahalo daleko za rok 1856, kdy Robert Schumann zemřel. Přes všechna citová či pracovní pouta k Hamburku nebo Baden-Badenu, v letech 1863–1873 bydlišti Clary a jejích dětí, vedl Brahms svým způsobem kočovný život. Také z Vídně, kde se nakonec zabydlel, zajížděl na letní pobyty nebo na oblíbené cesty po Itálii. V souvislosti se sedmdesátými lety, do nichž spadá kompozice Symfonie č. 2, nelze neuvést jeho podíl na stipendijní podpoře Antonína Dvořáka (1841–1904) a navázání jejich společných přátelských kontaktů. Osmdesátá a devadesátá léta prožil Brahms jako uznávaný, různými čestnými cenami a tituly poctěný skladatel, klavírista a dirigent.

Program koncertu není vystavěn chronologicky, ale začíná Čtyřmi vážnými zpěvy (Vier ernste Gesänge), původně komponovanými pro bas s doprovodem klavíru. Je to Brahmsův předposlední opus (121) s datací 1896, která se vztahuje jak k samotné kompozici (dokončena v květnu), tak k jejímu prvnímu veřejnému provedení (9. listopadu) a publikování (červenec). Zůstaneme-li u zmíněného Antonína Dvořáka, už koncem listopadu 1896 žádal nakladatele Fritze Simrocka z Berlína o zaslání vydaných Brahmsových zpěvů s tím, že „každý mluví o veliké kráse těchto písní a já je dosud neznám“. Jako by se vše zrychlovalo: čas přisouzený Claře Schumannové, která na jaře 1896 zemřela, tak vlastní Brahmsův život, v posledním roce poznamenaný nevyléčitelnou nemocí. Na tomto pozadí nás neudiví volba textů, k nimž se skladatel obrátil: jedná se o citáty z bible v německém překladu Martina Luthera, konkrétně z knihy Kazatel, Knihy Sirachovcovy a z prvního listu apoštola Pavla Korintským – oné známé třinácté kapitoly, vyzvedající lásku nad víru a naději. Ať už byl Brahmsův vztah k náboženství, a zvlášť k tomu institucionalizovanému, jakýkoliv, Čtyři vážné zpěvy se dotýkají obecných a zásadních témat lidského života s velkou poctivostí. 

V tvorbě Johannese Brahmse mají písňové cykly významný podíl počínaje ranými opusy ze začátku padesátých let. Celkem vytvořil přes 300 písní s doprovodem klavíru, zajímal se o lidové písně, ale také o německy psanou poezii (zhudebnil např. verše Friedricha Rückerta, Josepha von Eichendorff, texty ze sbírky Des Knaben Wunderhorn a mnoho dalších). Brahmsovo zaujetí různými druhy umění je patrno i z dedikace Čtyř vážných zpěvů, které věnoval symbolistickému malíři, grafikovi a amatérskému klavíristovi Maxu Klingerovi, jemuž v té době zemřel otec. A naopak, Klinger svůj obdiv ke skladateli vyjádřil již dříve v Brahms-Phantasie, cyklu grafik kombinovaných s Brahmsovými hudebními partiturami (1894). Premiéra zpěvů se konala ve Vídni za účasti autora a v interpretaci dvou nizozemských umělců – barytonisty Antona Sistermanse a tehdy ještě velmi mladého klavíristy Coenraada V. Bose. Introvertní písně vedou od mollových tónin k závěrečné části v Es dur, která přece jen vyznívá víc optimisticky než například píseň třetí O Tod, wie bitter bist du. 

Svou krásou inspiroval opus 121 k různým úpravám; za všechny uveďme alespoň klavírní verzi Maxe Regera (1912) a orchestrální verzi Malcolma Sargenta (1944). Uváděná orchestrální úprava z pera Detleva Glanerta (nar. 1960, Hamburk) by se dala označit za citlivé dotvoření Brahmsova díla přidáním čtyř preludií a postludia. Jednotlivé písně jsou tak spojeny v celek, respektující Brahmsovu tvorbu a zároveň čerpající z moderního hudebního myšlení. Glanert, jak je zřejmé z jeho biografie, má v úpravách skladeb jiných autorů bohaté zkušenosti, ať už se jedná o představitele klasicismu (Beethoven), romantismu (Schubert, Schumann), pozdního romantismu (Mahler), nebo naopak starších období (Isaak, Scarlatti). Výjimečnost této adaptace je vyjádřena titulem Vier Präludien und Ernste Gesänge (2004/2005), s nímž se v koncertních nabídkách můžeme setkat.

Na rozdíl od velkého množství písní napsal Johannes Brahms pouze čtyři symfonie. První z nich (c moll, op. 68) se rodila dlouho, náčrty k její úvodní větě pocházejí z šedesátých let, poslední zásahy do ní však skladatel učinil až v roce 1877, po jejích prvních veřejných provedeních. Byla přijata, snad jen s výjimkou Mnichova, s úspěchem a v mnoha případech také s vědomím, že zde Brahms navázal na velké symfoniky z období klasicismu, především na Ludwiga van Beethovena. Ne nadarmo ji dirigent Hans von Bülow označil za „Beethovenovu desátou“. Klasicko-romantická syntéza charakterizuje také Symfonii č. 2 D dur, op. 73, která svižným tvůrčím tempem následovala v těsném „závěsu“ za první. Brahms ji začal psát v létě 1877 během pobytu v korutanském městečku Pörtschach a už na konci roku ji pod taktovkou Hanse Richtera provedli Vídeňští filharmonikové. 

Druhá symfonie bývá považována za dílo radostné, lyrické, bukolické a v kontextu Brahmsovy tvorby nezvykle projasněné. Přitom v ní on sám, ať už vážně, nebo s jistou ironií, spatřoval projevy svého melancholického ducha, sotva snesitelného jak pro interprety, tak pro posluchače. Pravdou je, že symfonie není přímočaře jásavá a že v ní nechybějí stíny; jako by pod povrchem oné idylické přírodní inspirace prosvítal autorův vnitřní neklid. Časté změny tonality, početně obsazené žestě (4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny a tuba), kontrapunktické prostředky, to vše podtrhuje nejednoznačný, ale ve výsledku slavnostní a monumentální charakter díla. Od výjimečně rozsáhlé první věty (Allegro non troppo) v sonátové formě, přes následující vážné, velmi působivé Adagio non troppo a odlehčený menuet ve větě třetí (Allegretto grazioso quasi andantino) spěje skladba k finále (Allegro con spirito), opět v sonátové formě. Propojena základním třítónovým motivem, vystavěna v promyšlených formách a ozvláštněna mistrovskou instrumentací patří dodnes Brahmsova druhá symfonie k oblíbenému repertoáru předních světových orchestrů.