Jako už mnohokrát i dnes se Magdalena Kožená vrací do své domoviny se svým manželem, sirem Simonem Rattlem. Kožená, absolventka brněnské konzervatoře a bratislavské VŠMU, vešla do světového povědomí mj. díky vítězství v Mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v roce 1995; o čtyři roky později následovalo podepsání exkluzivní smlouvy s vydavatelstvím Deutsche Grammophon, u něhož od té doby vydala množství oceněných nahrávek (Gramophone Award, Echo Klassik, Diapason d’Or aj.). Své interpretační umění dělí mezi recitály, koncertní i operní vystoupení (pravidelně hostuje mj. v newyorské Metropolitní opeře); zajímavostí je její účinkování v nonartificiální sféře, jako je swing či flamenco. Úctyhodná je také šíře jejího repertoáru klasické hudby, který sahá od baroka a spolupráce se soubory specializujícími se na starou hudbu, přes klasicko-romantický repertoár, s nímž se proslavila mj. jako propagátorka české hudby, až po hudbu soudobou. Roli Weillovy Anny ztvárňuje Kožená, držitelka Řádu umění a literatury, pod taktovkou svého manžela už poněkolikáté, naposledy v sezoně 2023/24 se Staatskapelle Berlin.

Dvojnásobný držitel Ceny Thálie Aleš Briscein je žádaným hostem českých i zahraničních divadel a koncertních sálů. Původně vystudoval hru na klarinet a saxofon, poté operní zpěv na Pražské konzervatoři; ve studiích dále pokračoval na Západočeské univerzitě v Plzni. Účinkoval na prestižních festivalech v Salcburku, Edinburghu či na Pražském jaru, kde mj. ve světové premiéře zpíval hlavní tenorový part Jonathana v oratoriu Juda Makabejský Sylvie Bodorové. Pro společnost Decca natočil CD opery Šarlatán Pavla Haase, ve Valencii provedl Vojcka Albana Berga, v Odyssey Opera Boston zase Zemlinského operu Der Zwerg. Jeho repertoárový záběr je však velice široký a s oblibou se věnuje i staré a duchovní hudbě. Přestože již koncertně spolupracoval s mnoha významnými orchestry, jeho profesním těžištěm je opera. Je stálým hostem pražského Národního divadla i Státní opery, v zahraničí úzce spolupracuje s Opéra National de Paris, ale objevil se i na pódiu madridského Teatro Real, vídeňské Volksoper, berlínské Komische Oper, Bavorské státní opery či Oper Graz. 

„Kdybych se nestal zpěvákem, otevřel bych si focaccerii,“ říká absolvent univezity v Cambridge a londýnské Guildhall School of Music and Drama, Alessandro Fisher, původem z Milána. Hudební kariéra mladého tenoristy však stále stoupá: prestižní post „Umělce nové generace“ BBC nedávno vystřídal za neméně prestižní stipendium nadace Borletti-Buitoni; vídáme ho na slavných festivalech (Glyndebourne, Salcburk, BBC Proms), ve významných operních domech i koncertních sálech (Královská opera v Londýně, Wigmore Hall) a se známými orchestry (Londýnský symfonický orchestr ad.). Přestože jeho repertoár pokrývá prakticky celou hudební historii, můžeme vypozorovat zvláštní zaujetí hudbou baroka a také hudbou soudobou. O tom svědčí například nové album s díly Iana Venablese a Ralpha Vaughana Williamse, ale také množství rolí v operách současných skladatelů (Matthew Rogers, Luke Styles). Přestože s Českou filharmonií Fisher ještě nevystupoval, Weillovo dílo už ho z minulosti váže se sirem Simonem Rattlem, Magdalenou Koženou i Florianem Boeschem.

Přestože český barytonista Lukáš Zeman čas od času zavítá i na domácí operní půdu (NDM Ostrava, DJKT Plzeň) a česká koncertní pódia (Collegium 1704), proslavil se zejména v zahraničí. Tam ho nasměrovala už jeho studia: po Gymnáziu Jana Nerudy (obory zpěv a fagot) studoval zpěv na salcburském Mozarteu, Královské konzervatoři v Haagu, Konzervatoři Luigi Cherubiniho ve Florencii a Dutch National Opera Academy v Amsterdamu. Na slavných operních pódiích, mezi která patří například Komische Oper Berlin, milánské Teatro alla Scala, florentské Teatro Maggio nebo Lyonská opera, již ztvárnil řadu rolí rozsáhlého repertoáru od Monteverdiho po díla 20. až 21. století, včetně opery Die Soldaten Aloise Zimmermanna, kterou se souborem Il canto di Orfeo provedl v La Scale. Kromě Evropy také zavítal na koncertní pódia Indie, Izraele, USA či Číny. Jeho diskografie, která obsahuje mj. nahrávky některých zapomenutých skladeb, odráží kromě literatury operní, koncertní a komorní též Zemanův zájem o tvorbu písňovou.

Rakouský barytonista Florian Boesch je všestranným zpěvákem co se týče žánru i rozpětí repertoáru. To snad nejlépe odráží jeho operní produkce, kde se cítí stejně dobře v Purcellovi i Weillovi, Mozartovi i Bergovi. V koncertních síních se i přes četné sólové výkony s prestižními orchestry a dirigenty do myslí posluchačů dostal hlavně díky blízkému profesnímu vztahu s Nikolasem Harnoncourtem. S Českou filharmonií debutoval v sezoně 2023/24 jako sólista ve Beethovenově 9. symfonii. Jeho nahrávky odrážejí velký zájem o romantické písňové cykly, za jejichž interpretaci získal mj. BBC Music Magazine Award. Při písňových recitálech ho slýcháme na Salcburském a Edinburském festivalu, v amsterdamském Concertgebouw, newyorské Carnegie Hall, či londýnské Wigmore Hall, kde působil též jako rezidenční umělec. Pěvecké vzdělání získal Boesch nejprve od své babičky Ruthilde Boesch a poté od Roberta Holla na Musikhochschule ve Vídni. Sám nyní vyučuje na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.

Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v únoru 2024 s klavíristkou Yujou Wang, s níž ho pojí na Grammy nominovaná nahrávka ze společného asijského turné v roce 2017. Od sezony 2024/2025 se stává hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birmingamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech. 

Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat. 

Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z tohoto orchestru a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.

Roku 1933 založil choreograf Georges Balanchine v Paříži taneční skupinu „Les Ballets 1933“. Jejím mecenášem se stal zámožný Angličan Edward James, který se zavázal soubor financovat, pokud se najde role pro jeho manželku, tanečnici a herečku Tilly Losch a hudbu vytvoří Kurt Weill. Skladatel, který po nástupu nacistů k moci utekl z Německa a v Paříži hledal uplatnění, nabídku rád přijal. Také on si však stanovil podmínku. Nehodlal psát čistou baletní hudbu, nýbrž „ballet chanté“ – zpívaný balet. Jako o autorovi textu se uvažovalo o Jeanu Cocteauovi, ten však odmítl a Edward James tedy navrhl Bertolda Brechta. Brecht opustil Berlín den po požáru Říšského sněmu a uchýlil se do Švýcarska, na pozvání z Paříže se však do hlavního francouzského města hned rozjel, přestože se během zkoušek na operu Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny (Vzestup a pád města Mahagonny, premiéra roku 1930 v Lipsku) s Weillem nepohodli. Balet se zpěvy Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů) se stal jejich posledním společným dílem.

Děj vypráví příběh dívky Anny, kterou rodina vyšle do amerických měst, aby jako tanečnice vydělala své rodině na malý domek v Louisianě. Měst, kterými Anna prochází, je sedm a v každém z nich je konfrontována s jedním ze smrtelných hříchů. Anna je rozpolcená mezi příkazy morálky a kapitalistickým světem, který má jiná pravidla. Rozdvojená osobnost Anny je na jevišti představovaná dvěma postavami, zpěvačkou (Anna I) a tanečnicí (Anna II), která slova Anny I jen stručně glosuje. Zpívající Anna I uvažuje pragmaticky, Anna II vyjadřující se pohybem se těžko podvoluje, avšak Anna I nad ní má moc. Roli Anny I ztělesnila Brechtova manželka Lotte Lenya (1898–1981). Tanečnicí byla podle mecenášovy podmínky vídeňská rodačka Tilly Losch (1903–1975), scénu vytvořil Caspar Neher (1897–1962), představení řídil dirigent řeckého původu Maurice Abravanel (1903–1993), Weillův žák a dlouholetý spolupracovník.

Hudba sestává ze sedmi vět odpovídajících sedmi hlavním neboli smrtelným hříchům, platným v katolické tradici od 6. století, od doby papeže Řehoře I. Velikého. Zarámování tvoří Prolog a Epilog. Roku 1930 Weill v jednom rozhovoru prohlásil, že už nehodlá psát songy, na nichž byly postaveny dosavadní společné práce s Brechtem, Die Dreigroschenoper (Třígrošová opera) či školská opera Jasager (Přitakávač), nadále chce uplatňovat „uzavřené hudební formy“. V případě Sedmi smrtelných hříchů se v jistém smyslu jedná o taneční suitu, pro každou větu (každý hřích) byl zvolen určitý tanec, valčík, foxtrot, shimmy, tarantela... Čtyřčlennou rodinu tvoří mužský kvartet, odvolávající se na tradici ansámblů téhož složení v 19. století, ale také na podobné soubory Weillovy doby, například mezi roky 1928–1934 nesmírně populární Comedian Harmonists. Weill uplatňuje ironickou nadsázku, zvlášť groteskně působí obsazení role matky hlubokým basem. Všechny části hudebně propojuje výrazný motiv Annina smutku. V instrumentaci je předepsáno obsazení všemi dechovými nástroji, v orchestru jsou bicí, harfa, klavír, banjo a kytara, poprvé získaly u Weilla důležitou roli smyčce. 

Premiéra se uskutečnila pod francouzským názvem Les Sept Péchés Capiaux spolu s několika dalšími krátkými balety 7. června 1933 v Théâtre des Champs-Elysées. Zpívalo se německy a dílo bylo údajně přijato rozporně. Jiná zpráva ovšem udává, že k původně plánovaným dvěma představením muselo být vzhledem k ohlasu přidáno pět dalších. Koncem června odjel soubor do Londýna, kde byl balet uveden v Savoy Theatre v angličtině pod titulem Anna-Anna. Za Weillova života se uskutečnila už jen jediná inscenace, roku 1936 v Kodani. Počátkem roku 1935 opustili Kurt Weill a Lotte Lenya Evropu. Ve Spojených státech, na Broadwayi, započala poslední etapa Weillovy tvorby. Zemřel 3. dubna 1950 v New Yorku.

Taneční rytmy si získaly už v dávné historii cestu do instrumentální hudby v podobě, která se účelu doprovodu k tanci vymykala. Z tanečních rytmů italských a francouzských tanců čerpaly barokní suity, u Bacha a Telemanna nalezneme označení alla polacca, u Haydna a dalších skladatelů alla ungarese, obligátní větou symfonie se stal menuet. V 19. století vládly valčík, polka, mazurka, a nejen na tanečním parketu. Antonín Dvořák uplatnil na místě scherza ve své šesté symfonii tanec furiant, Bedřich Smetana v prvním smyčcovém kvartetu jako jednu z vět polku. 

Cyklus Slovanských tanců Antonína Dvořáka vznikl na popud berlínského nakladatele Fritze Simrocka. Roku 1878 vydalo Simrockovo nakladatelství na doporučení Johannesa Brahmse Dvořákovy Moravské dvojzpěvy a jejich ohlas vedl nakladatele k nové objednávce, tentokrát na cyklus tanců. Simrock měl poměrně jasnou představu, navrhoval zpracování českých a moravských tanců pro klavír na čtyři ruce, „na způsob uherských od Brahmse“, mohou být na původní melodie propojené s vlastními Dvořákovými hudebními nápady. Dvořák se 24. března 1878 obrátil na Brahmse se sdělením o Simrockově objednávce s tím, že si Brahmsovy Uherské tance dovolí vzít jako vzor. Ještě téhož roku 1878 vznikla první řada osmi Slovanských tanců, op. 46, určená původně (stejně jako Brahmsův cyklus) čtyřručnímu klavíru. Cyklus měl obrovský úspěch a berlínský nakladatel objednal roku 1885 pokračování. Dvořák však tentokrát zpočátku váhal, „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké,“ stěžoval si Simrockovi. Nakonec však inspiraci k druhé řadě, obsahující rovněž osm tanců, nalezl, a jako v prvním případě vznikla současně s verzí pro čtyřruční klavír jejich orchestrální podoba. Tance druhé řady zahrnují kromě českých tanců širší slovanskou oblast, objevuje se mezi nimi moravsko-slezský odzemek, ukrajinská dumka, polská polonéza, srbské kolo. V žádném z tanců neuplatnil Dvořák (na rozdíl od Brahmse) přímou citaci lidové melodie, jedná se o mistrovskou stylizaci charakteristických prvků, ryze dvořákovské skladby jsou zcela svébytné. Ačkoli jsou tance na základě metrorytmické složky identifikovatelné, Dvořák jim nepřidělil názvy, nýbrž pouze tempová označení. V první řadě Slovanských tanců tak rozeznáváme polku, skočnou polku, sousedskou, furianta. Slovanské tance se právem přiřadily k Dvořákovým nejoblíbenějším dílům a ve své orchestrální podobě se brzy po svém vzniku rozlétly do celého světa.