Jiří Vodička, jeden z nejvyhledávanějších českých houslistů, sólista, komorní hráč a v neposlední řadě koncertní mistr České filharmonie, na svůj talent upozorňoval již od dětství, když vítězně prošel mnoha soutěžemi (např. Mezinárodní houslová soutěž J. Kociana či Prague Junior Note). V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Soutěžní úspěchy se mu nevyhýbaly ani v dospělém věku, kdy zvítězil například ve světově proslulé soutěži Young Concert Artist (2008).

Jako sólista spolupracuje s význačnými českými i zahraničními orchestry, například s Českou filharmonií, Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra. Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem či Miroslavem Sekerou. Bývá pravidelně zván na významné festivaly, například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Grand festival of China a Choriner Musiksommer. V roce 2020 založil Klavírní Trio České filharmonie, s kterým v roce 2021 vyhrál mezinárodní soutěž Vienna International Competition. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě.

Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774, který dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Svůj první houslový koncert zkomponoval Dmitrij Šostakovič v roce 1948 a inspirační impuls k němu údajně přišel v Praze. Šostakovič byl roku 1947 pozván festivalem Pražské jaro, aby uvedl (26. května) některé své skladby, mimo jiné Klavírní trio č. 2 e moll; v souboru, sestaveném k této jedinečné příležitosti, vystoupil Šostakovič jako klavírista, houslový part hrál David Oistrach a violoncellový Miloš Sádlo. Šostakovič se s Oistrachem osobně znal již od poloviny třicátých let, kdy byli členy sovětské delegace vyslané navázat kulturní styky s Tureckem, bylo to však jejich první společné vystoupení na pódiu. Pod dojmem Oistrachova umění vznikl zanedlouho po pražském koncertě Koncert pro housle č. 1 a moll, op. 77. Šostakovič se vyjádřil, že skladba je spíše symfonií než koncertem v pravém slova smyslu, a Oistrach potvrdil, že klade na sólistu neobvyklé technické, intelektuální i emocionální nároky. Na provedení však dílo delší čas čekalo. Šostakovič si byl vědom, že v epoše kulturní politiky socialistického realismu nemá jeho „formalismus“ naději na přijetí, proto skladbu spolu s dalšími z téže doby uchoval pro příznivější časy. Teprve po Stalinově smrti se atmosféra poněkud uvolnila. Premiéra se konala 29. října 1955 ve Velkém sále Leningradské filharmonie v Leningradě (Sankt Petěrburgu) za řízení Jevgenije Mravinského a setkala se se spontánním ohlasem publika. Oficiálními místy však byla ignorována, což pro Šostakoviče znamenalo spíše satisfakci. Při opožděné premiéře bylo skladbě alibisticky přiděleno opusové číslo 99, aby se skrylo prodlení od data vzniku díla (toto opusové číslo nese ve skutečnosti hudba k filmu První příčka z roku 1956).

První větu, nazvanou Nokturno, zahajují hluboké smyčce, hudba stoupá do vyšších sfér, připojují se další smyčce, zvonivá celesta a harfy, do této průzračnosti vpadají temné až agresivní tóny. Provedení a repríza jsou proporčně stručnější, přehledná sonátová forma je však zjevná. Svým charakterem i rozlohou tvoří Nokturno vlastní úvod ke druhé větě, třídílnému scherzu. Passacaglia třetí věty je jedním z mnoha příkladů Šostakovičova mistrovského zvládnutí kontrapunktických forem; skladatel také ponechal prostor pro sólistovu kadenci, tvořící propojení se závěrečnou větou, nazvanou Burleska. Převažuje v ní groteskně sarkastický tón, pro který je Šostakovičova symfonická tvorba často přirovnávána k dílu Gustava Mahlera.

Život Dmitrije Šostakoviče byl neustálým zápasem s vládnoucí ideologií. Roku 1936, po premiéře opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, se stal objektem ostré kritiky z pozice stalinistické estetiky, vyžadující srozumitelnou, líbivou hudbu, přístupnou pracujícímu lidu. Podobné útoky se později opakovaly, na druhé straně skladatel sklízel vyznamenání a přijímal funkce. Symfonie č. 5 d moll, op. 47, vznikla v období, v němž v důsledku politických čistek Šostakovič přišel o řadu přátel; někteří byli uvězněni, záhadným způsobem zmizeli či byli umučeni. Skladba je jedním z prvních Šostakovičových kompromisů, které ovšem ve výsledku jen potvrzují jeho obrovský tvůrčí potenciál, jímž dokázal ony šachové partie s dogmatismem udržet po léta alespoň v patové situaci, nikdy nevytvořit skladbu podřadné hodnoty a při všem tlaku obstát umělecky i lidsky. 

Pátá symfonie byla komponována od dubna do července 1937. Svým charakterem prozrazuje Šostakovičův velký vzor, zmíněného Gustava Mahlera. Aby se vyhnul výtkám „formalismu“, zveřejnil Šostakovič programový záměr skladby: první větu označil jako hrdinskou tragédii, scherzovou jako výraz životní radosti, pomalá věta byla meditací a finální vyjadřovala dosažení vítězství. V zásadě se tedy jednalo o poeticky vyjádřený obvyklý „obsah“ sonátového cyklu. Posuzovatelům z Ruského svazu proletářských hudebníků takové vysvětlení stačilo. Kritika vyposlouchala v hudbě slovanské melodické prvky, také to se skladbě přičetlo k dobru. Přesto se skladatel nevzdal chromatických disonancí, druhé téma první věty je dokonce postaveno na výběru materiálu, jenž se blíží principu dodekafonie. Hudba je abstraktní umění a Šostakovičovi se podařilo vyvolat dojem radosti tam, kde vyjadřoval vzdor; později prohlásil, že bylo jistě každému jasné, jak je ona radost druhé věty vynucená, jako by kdosi přikazoval: „Jásejte!“ Podle jiného výkladu parodoval oficiální stranické bankety, jichž se byl nucen účastnit. První větu označují životopisci jako faustovskou. Jsou v ní využity některé motivy čtvrté symfonie, kterou skladatel těsně před provedením stáhl, vědom si toho, že by byla po kritice opery Lady Macbeth považována za provokaci (čtvrtá symfonie byla provedena až roku 1961); převzetí materiálu do nové skladby pro něj samotného znamenalo součást rezistence. Věta se odvíjí od motivu čtyř tónů, přenášeného do různých poloh, v provedení se promění v energický pochod, který tvoří vrchol věty. Časté rytmické proměny zkarikovaného valčíku druhé věty přinášejí stále nová překvapení, v ní a v Largu třetí věty se mahlerovskému vzoru skladba blíží nejvíce. Finální věta je naopak pro svou strukturu a patetický závěr přirovnávána k odkazu Čajkovského a uvedení dramatické předehry Romeo a Julie tohoto skladatele v první polovině programu při premiéře Páté symfonie 21. listopadu 1937 v Leningradě vzájemnou příbuznost jen podtrhlo. 

Také tuto Šostakovičovu premiéru řídil Jevgenij Mravinskij. Šostakovič vzpomínal: „Atmosféra byla napjatá, nervózní. [...] Kritická situace, nejen pro mne. Odkudpak vítr zrovna vane? [...] Připadal jsem si jako gladiátor v Giovagnoliho románu Spartakus, nebo jako smažící se ryba na pánvi...“ Šostakovičův vzdor spjatý s dobře skrytým výsměchem direktivám ideologů však slavil úspěch. Šostakovič se naučil pohybovat na laně nad propastí – a publikum pochopilo. Jevgenij Mravinskij také řídil Českou filharmonii při provedení Páté symfonie na I. ročníku festivalu Pražské jaro roku 1946.