Mladá sopranistka Miriam Kutrowatz se i přes svůj nízký věk začíná uplatňovat na předních operních a koncertních pódiích. Je členkou operního studia při Vídeňské státní opeře, v sezoně 2023/24 debutovala v Operním domě v Curychu a účinkovala již například s Orchestrem Labské filharmonie, Kolínskou filharmonií a byla sólistkou v Bachově Mši h moll s Orchestrem Vídeňské akademie. Její repertoár však není vyhraněný: zpívá Monteverdiho, Händela, Mozarta, Mahlera i Strausse. 

Umělecké kvality této studentky magisterského studia na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien u Floriana Boesche dokládá i řada cen ze soutěže P. A. Cestiho (barokní operní repertoár) či účast v semifinále na Glyndebourne Opera Cup v roce 2020. Rok nato si také užila svůj debut na Salcburském festivalu. Kromě mistrovských kurzů ve svém oboru (Marijana Mijanović, Malcolm Martineau ad.) absolvovala také lekce současného tance. 

Po absolvování hudebních škol v Glasgow (Royal Conservatoire of Scotland), Berlíně a Výmaru si skotská mezzosopranistka Catriona Morison budovala krůček po krůčku svou cestu vzhůru. Byla členkou operního studia ve Výmaru, poté získala angažmá v opeře ve Wuppertalu; kariérní zlom však přišel v roce 2017 (tedy v jejích jednatřiceti), kdy zvítězila na světově proslulé soutěži BBC Cardiff Singer of the World. Od té doby ji běžně vídáme na koncertních pódiích se slavnými orchestry, jako jsou například Kolínská filharmonie, Orchestr lipského Gewandhausu či Labské filharmonie, na festivalech v Edinburghu či Salcburku; objevila se i na BBC Proms. Nezapomíná však ani na Wuppertal, kde nedávno ztvárnila postavu Nerona (Korunovace Poppey). 

Ani její repertoár není vyhraněný: zahrnuje díla čtyř století, tedy včetně soudobé hudby. Ve světové premiéře provedla například skladbu This Frame is Part of the Painting Eroollyn Wallen či Pražskou symfonii Detleva Glanerta, s níž před dvěma roky debutovala s Českou filharmonií. Minulou sezonu pak v Mahlerově třetí symfonii narychlo zastoupila nemocnou Christu Mayer.

Lipský rodák Patrick Grahl s vyznamenáním vystudoval zpěv na hudební akademii Felixe Mendelssohna Bartholdyho u prof. Bertholda Schmida. Další důležité impulzy pro svůj umělecký vývoj načerpal na mistrovských kurzech u Petera Schreiera, Gottholda Schwarze, Gerda Türka, Ileany Cotrubaşové a prof. Karla-Petera Kammerlanera. Již za studií ztvárnil role Alfreda v Netopýru Johanna Strausse, Tamina v Mozatově Kouzelné flétně a Alberta v Brittenově opeře Albert Herring. Později hostoval v Lyonské opeře jako Mladý sluha v Elektře RichardaStrausse a jako Pastýř a Hlas mladého námořníka ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě; v benátském Teatro La Fenice pak jako Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim.

V roce 2016 získal 1. cenu v XX. Mezinárodní soutěži Johanna Sebastiana Bacha v Lipsku. I proto je doposud jedním z nejžádanějších oratorních a koncertních zpěváků a jako sólistu ho pozvaly mimo jiné orchestr lipského Gewandhausu, Drážďanská filharmonie, NDR Radiophilharmonie, Gürzenichorchester Kolín nad Rýnem, Accademia Nazionale di Santa Cecilia a London Symphony Orchestra. Při těchto příležitostech Grahl spolupracoval s dirigenty Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Daniellem Gattim, Hartmutem Haenchenem, Ludwigem Güttlerem, Peterem Schreierem, Andrewem Manzem a Leopoldem Hagerem. Zároveň je úzce spjat se Svatotomášským sborem z Lipska a drážďanským Kreuzchorem.

Koncerty Patricka Grahla v sezoně 2018/2019 zahrnují mimo jiné Mendelssohnův Lobgesang v klášteře Maulbronn, Bachovu Mši h moll s Münchener Bachchor v Moskvě, Bachovo Vánoční oratorium v Lipsku s orchestrem Gewandhausu a Svatotomášským sborem, Mozartovo Requiem s Bachakademie Stuttgart a dirigentem Hansem-Christophem Rademannem, Mozartovu Mši c moll v Turíně pod vedením Omera Meira Wellbera, Bachovy Matoušovy pašije v Drážďanech s Dresdner Kreuzchor, Missu solemnis Leopolda Mozarta na augsburském Mozartfestu s dirigentem Alessandrem de Marchi a Haydnovo Stvoření v Bonnu pod taktovkou Paula Krämera. Vrcholy sezony jsou Mendelssohnův Eliáš s Basilejským komorním orchestrem a Christopherem Mouldsem, turné se souborem Collegium Vocale Gent a Mozartovo Requiem s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem.

Vedle četných koncertních a operních vystoupení Patricka Grahla jsou také vysoce oceňovány jeho komorní a písňové projekty, například s jeho mužským kvartetem Thios Omilos nebo se souborem Barockwerk Ost, s nímž získal 1. cenu v soutěži Förderpreis Alte Musik Sárského rozhlasu a Akademie für Alte Musik. Do roku 2013 byl Patrick Grahl stipendistou bonnské Nadace Friedricha Eberta.

Od chlapeckého altisty ve sboru Tölzer Knabenchor až po hvězdného basbarytonistu, který objíždí hlavní koncertní sály světa. Christiana Immlera známe především jako interpreta barokních a raně klasicistních děl, postupně se však jeho repertoár rozrůstá přes recitálovou a orchestrální tradici 19. století až po díla současných autorů. Nevynechává ani operní produkce.

Kromě zpěvu na Guildhall School of Music v Londýně (Rudolf Piernay) vystudoval také muzikologii. Mezinárodní kariéru nastartoval vítězstvím v soutěži Nadii a Lili Boulangerových v Paříži, která mu otevřela cestu k předním světovým orchestrům (symfonický orchestr BBC, Orchestr lipského Gewandhausu či amsterdamského Concertgebouw) i do slavných koncertních síní. Ty navštěvuje především se svým dlouhodobým klavírním partnerem Helmutem Deutschem (prestižní „Diapason découverte“ za společné CD).

V roce 2022 uhranul pražskému publiku jako Pilát v Janových pašijích, záhy úspěšně premiéroval spolu s Českou filharmonií Pražskou symfonii Detleva Glanerta. 

Světová špička ve svém oboru, vokální ansámbl Collegium Vocale 1704, vystupuje spolu s barokním orchestrem Collegium 1704 na nejvýznamnějších pódiích světa. Nechybí mezi nimi například vídeňský Konzerthaus, Berlínská filharmonie či pařížský Maison de la Radio; pravidelně se účastní také slavných festivalů v Salzburku a Varšavě. Se svým zakladatelem a dirigentem Václavem Luksem pořádají obě tělesa koncertní sezonu v pražském Rudolfinu, samostatně pak Collegium Vocale 1704 obstarává také koncerty komorní hudby, které mají od roku 2021 svoje zázemí v kulturním paláci Vzlet.

Obě tělesa pravidelně spolupracují s Bachfest Leipzig a Opéra Royal ve Versailles, která byla také spolu s ND Brno a Théâtre de Caen koproducentem Händelovy opery Alcina uvedené počátkem roku 2022. Mezi nejvýznamnější CD z poslední doby patří první česká nahrávka Händelova Mesiáše, Rameauovy Boreády oceněné Trophées 2020 a Edison Award 2021 jako nejlepší operní nahrávka roku nebo Zelenkova Missa 1724 z roku 2020.

Václav Luks studoval na Konzervatoři v Plzni, na Akademii múzických umění v Praze a studia završil specializovaným studiem staré hudby na švýcarské Schole Cantorum Basiliensis. Po návratu ze zahraničí v roce 2005 přetvořil komorní soubor Collegium 1704, který založil již za studií, v barokní orchestr a založil vokální soubor Collegium Vocale 1704. Kromě intenzivní práce s Collegiem 1704 Václav Luks spolupracuje také s dalšími uznávanými soubory jako Netherlands Bach Society, Akademie für Alte Musik Berlin, nebo Händel & Haydn Society v Bostonu. Spolupracoval s mezinárodně proslulými pěvci jako Karina Gauvin, Vivica Genaux, Philippe Jaroussky, Bejun Mehta, Sarah Mingardo, nebo Andreas Schöll. Collegium 1704 pod jeho vedením nahrálo hudbu k výpravnému filmu Petra Václava Il Boemo o životě Josefa Myslivečka, na němž se podílel také jako hlavní hudební poradce. V červnu roku 2022 převzal v Praze z rukou francouzského velvyslance Řád umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres).

Nicholas Kraemer, průkopník historicky poučené interpretace a nyní hlavní hostující dirigent chicagského orchestru Music of the Baroque, si vydobyl mezinárodní reputaci za vedení souborů specializujících se na starou hudbu. Hostuje však i u moderních orchestrů (zvláště v USA a ve Velké Británii, ale také např. u Berlínských filharmoniků), které spravuje o poučené interpretaci. Přestože baroko je jeho hlavní specializací, jeho repertoár sahá od Monteverdiho až po současnost.

Svou kariéru začal jako cembalista, ale brzy se přesunul z hráče bassa continua před orchestr. Od cembala diriguje dodnes, jak mohlo na vlastní oči vidět i pražské publikum v lednu 2024, kdy zde debutoval s Českou filharmonií. Svou promyšlenou interpretaci, kterou staví na hlubokých historických znalostech, tehdy ukázal na jednom z pilířů svého širokého repertoáru, Händelově oratoriu Mesiáš. Autentičnost a zároveň živost této produkce ocenilo publikum i kritika, jež Kraemerův večer označila za jeden z vrcholů sezony.

Katedrála barokní hudby, pomník zbožnosti, vrchol skladatelského umu všech dob… I takto hodnotili v průběhu staletí pisatelé obsáhlou Mši h moll, kterou vytvořil Johann Sebastian Bach, dosluhující kantor v hlavním městském kostele sv. Tomáše v Lipsku. Své dílo, které dnes zní v koncertních sálech a chrámech celého světa, však nikdy v celku neslyšel – a dokonce ani několik dalších generací po něm. Coby katedrálu své celoživotní tvorby ji Bach konstruoval v posledních dvou letech před smrtí.

V roce 1748 už třiašedesátiletý Bach své povinnosti v kostele sv. Tomáše pro zdravotní problémy téměř nevykonával. O to více času měl na velké tvůrčí cykly, jako jsou Umění fugy, Hudební obětina nebo právě Mše h moll. Vypadá to, že chtěl na sklonku svého života shromáždit a uchovat to nejhodnotnější nejen ze své tvorby, ale i z hudebního stylu pozdního baroka. Vnímal, že nastává nová doba, která rozmetá přísnou barokní polyfonii, její fascinující systémy a respekt k tradici. Doba generace jeho synů. Možná pro univerzalitu tohoto odkazu zvolil Bach-protestant rozšířenější, ale pro sebe nezvyklý latinský jazyk, který dílo postaví po bok katolických mší té doby, v tzv. neapolském stylu. 

Než se ponoříme do napínavé geneze díla, zastavme se u zvolené tóniny h moll, která rozhodně nebyla v Bachově době nejobvyklejší. Podle barokní typologie tónin, která hrála pro tvůrce i konzumenty hudby opravdu zásadní roli, evokovala h moll něco nadpozemského, nehmotného, vzbuzujícího úctu. Bachův současník, hudební teoretik a skladatel Johann Mattheson popsal h moll jako „bizarní a melancholickou“. Kromě této mše věnoval Bach tóninu h moll už jen několika málo skladbám (dvěma kantátám, několika sonátám a partitám a samozřejmě dvěma preludiím a fugám z Dobře temperovaného klavíru). Z toho můžeme usuzovat, že i volbou tóniny naznačil jistou mimořádnost.

Jak se celá skladba čítající devět velkých árií a osmnáct sborových čísel zrodila? Rozhodně nikoli v pořadí, jak ji dnes uslyšíte. Klíčové pro vznik celého díla jsou úvodní Kyrie a Gloria. Tato takzvaná „missa brevis“, tedy krátká mše o pouhých dvou částech, byla běžnou součástí protestantské, ale mnohdy i katolické liturgie. Ta se pěstovala i v drážďanském Sophienkirche, který byl součástí kurfiřtského dvora. V roce 1733 se zde stal Bachův nejstarší syn Wilhelm Friedemann varhaníkem. Bach přijel do Drážďan na jeho jmenovací ceremonii a předložil novému saskému kurfiřtovi Fridrichu Augustovi II. partituru Kyrie a Gloria, tedy kompletní missy brevis. Darovaná skladba mohla být autorem považována za ucelené dílo, ale zdá se, že ji přivezl jako „ochutnávku“ pro vznik velké mešní kompozice, které se v Drážďanech také provozovaly. Nevíme, zda si Bach dělal naději na objednávku takové skladby, nicméně od kurfiřta nic takového nevzešlo. Kyrie a Gloria tak Bach později začlenil se souborným označením „Missa“ na začátek velké Mše h moll, ve zmíněném roce 1748. Že si na Drážďany „myslel“ i po patnácti letech, prozrazují i další atributy skladby typické pro tehdejší hudební provoz v katolických Drážďanech: virtuózní part lesního rohu, pestrost čísel využívající střídání a prolínání sólových a sborových partů (tzv. neapolská mše). V kurfiřtské rezidenci od roku 1739 rostla ambiciózní stavba budoucího dvorního kostela Nejsvětější Trojice, dokončená ovšem až pět let po Bachově smrti. Mohl však myslet na velkolepé dílo vhodné pro její slavnostní vysvěcení…

Nedávno se objevila ještě jedna hypotéza, kam Bach mohl svoji mši směřovat. Novější muzikologický výzkum Bachovy korespondence ozřejmuje, že velkou mešní kompozici u skladatele právě na konci 40. let objednal hrabě Jan Adam Questenberg z Jaroměřic nad Rokytnou, který působil dlouhá léta v císařských službách. Měla zaznít ve svatoštěpánském dómu ve Vídni na výroční mši pořádané hudebním duchovním bratrstvem ve Vídni na svátek sv. Cecílie. Žádné prameny však neuvádějí, že by Bachova Mše h moll nebo jakákoli jiná při této příležitosti zazněla.

Jestliže tedy měl Johann Sebastian Bach v zárodku své práce k dispozici úvodní části Kyrie a Gloria, potřeboval podle pevných pravidel mešního ordinária dopsat Credo (Symbolum Nicenum – Nicejské vyznání víry), Sanctus a Agnus Dei. Zcela v duchu dobové praxe a v již zmíněné snaze o uchování svých hodnotných děl se rozhodl pro využití hudebního materiálu ze svých kantát nebo dnes již ztracených instrumentálních koncertů, ke kterým částečně přikomponoval sborové části. Nejstarší původní předlohou je Sanctus, které Bach napsal i provedl v Lipsku na Štědrý den v roce 1724. V Gratias agimus tibi, části Gloria, skladatel zpracoval téma z kantáty Wir danken dir, BWV 29, v Qui tollis zase z kantáty Wer sich selbst erhöhet, BWV 47, v Credu nacházíme úryvky z kantát BWV 12, 120 a 170, v Agnus Dei tematický materiál z árie z Velikonočního oratoria. Pro Osanna použil Bach materiál z oslavné světské kantáty Preise dein Glücke, gesegnetes Sachsen, BWV 215. (Je náhodou, že se vrátil k materiálu skladby, která v roce 1734 velebila saského kurfiřta, zvoleného polským a litevským králem?) Součástí Mše h moll se pak také staly zcela nové části – příkladem je například originálně pětihlasé Confiteor, část Creda.

Dokladem Bachovy zručnosti a geniality je dojem celistvosti, kterým celá mešní kompozice působí. Jako kdyby byla napsána „jedním tahem“. Zároveň je však stylově velice rozmanitá – najdeme zde renesanční homofonní textury, komplikované imitace, italský koncertantní styl nebo i náznaky tanců. Zdá se, že Bach měl v úmyslu propojit nedotknutelné, posvátné prvky duchovní hudby včetně její symboliky (mj. třídobý takt v Gloria nebo symetrická architektura Creda s centrem v části Crucifixus jako symbol Svaté Trojice) s těmi nejlepšími, které nabízelo sekulární prostředí. To se týká i vynalézavé instrumentace, která vedle běžných prvků (použití trubek a tympánů v části Gloria) přináší například party dvou fléten v části Domine Deus nebo originální rozpravu lesního rohu a fagotů v árii Quoniam tu solus sanctus či třetí hoboj v části Sanctus. Originálně Bach pracuje také s pěveckými party – kontrastně prokládá sóla a sbory, nejmarkantněji v části Credo. Velké využití sborů lze opět vztahovat k Drážďanům, kde bylo samozřejmostí – ať už díky zvykům katolické liturgie nebo finanční potenci kurfiřtského dvora. Z provozu v lipském kostele sv. Tomáše byl Bach zvyklý využívat sbor jen ve skladbách určených pro velké svátky a příležitosti. Kompletní mše do této kategorie určitě spadala, a tak najdeme v Osanna osm zpěváků, jinde dělení hlasů (šestihlasý sbor v Sanctus), v částech Kyrie II, Gratias a Dona nobis pacem skladba počítá s doprovodnými zpěváky podporujícími sólisty, takzvanými ripienisty. 

Po Bachově smrti se z „Velké katolické mše“, jak ji nazývali i skladatelovi synové Wilhelm Friedemann a Carl Philipp Emanuel, prováděly různé části, ale zmínku o prvním kompletním provedení máme z Berlína roku 1834. Některé jiné prameny uvádějí až rok 1859 a lipský kostel sv. Tomáše. V roce 1845 skladbu vydalo nakladatelství Simrock pod titulem „Hohe Messe in h moll” (Hohe Messe znamená slavnostní mše). Mše h moll není vzhledem ke svému rozsahu použitelná pro liturgii, patří do koncertního sálu. Ačkoli nejprve opomíjená, už téměř 200 let plní funkci, s níž ji Bach tvořil: zní jako kompendium jeho inspirujícího mistrovství a stylu, který svým dílem završil.