Koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer projevoval svůj výrazný hudební talent už od dětství, kdy vítězně prošel mnoha soutěžemi (Kocianova houslová soutěž, Concertino Praga, Tribuna mladých hudebníků UNESCO, Beethovenův Hradec aj.). Pochází muzikantské, a to doslova houslové rodiny – jeho otec je jedním z nejrespektovanějších houslových pedagogů u nás, mladší bratr Jakub je primáriem Bennewitzova kvarteta. Své první houslové kroky dělal Jan Fišer pod vedením Hany Metelkové a později studoval na pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Na Meadowmount School of Music celkem třikrát absolvoval slavnou letní školu a také tam poznal svého pozdějšího pedagoga, koncertního mistra Pittsburghského symfonického orchestru, Andrése J. Cárdenese. Právě ve třídě tohoto významného profesora, který navazoval na velkou houslovou pedagogickou tradici na linii Ysaÿe–Gingold–Cárdenes, v roce 2003 Fišer absolvoval Carnegie Mellon University – School of Music v Pittsburghu.

Právě když se rozhodoval, zda v USA zůstane, či se vrátí zpět do Čech, vypsala PKF — Prague Philharmonia konkurz na pozici koncertního mistra. Ten Fišer vyhrál a v tomto orchestru setrval celých šestnáct let – tedy až do doby, kdy se z první židle orchestru PKF přesunul na stejnou pozici do České filharmonie, kde vedle Jana Mráčka a Jiřího Vodičky působí dodnes. Jako hostující koncertní mistr se představil také v Symfonickém orchestru BBC, u Bamberských symfoniků či v Německé rozhlasové filharmonii Saarbrücken Kaiserslautern; s významnými českými orchestry (PKF — Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava aj.) též spolupracuje sólově. U Komorního orchestru České filharmonie se ujímá role uměleckého vedoucího. 

Kromě bohatých orchestrálních a sólových aktivit se věnuje také komorní hře. S klavíristou Ivem Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem tvoří Dvořákovo trio, které už oslavilo mnohé úspěchy na soutěžích (např. soutěž Bohuslava Martinů) i na koncertních pódiích, a to jak doma, tak v zahraničí. Na zahraniční festivaly a do slavných světových koncertních síní tedy Jan Fišer zavítal nejen jako sólista, ale i jako komorní hráč: Dvořákovo trio již bylo hostem například na Drážďanském hudebním festivalu či v renomovaných sálech Berlínské či Labské filharmonie.

Fišerovy francouzské housle ze začátku 19. století připisované houslaři Françoisovi Louisi Piqueovi však zazněly také v nahrávacích studiích: Jan Fišer natáčí pro televizi i rozhlas a jako jeden z pěti laureátů se podílel na CD „Pocta Jaroslavu Kocianovi“ k výročnímu 40. ročníku Kocianovy mezinárodní houslové soutěže. Ve šlépějích svého otce jde také po cestě pedagogické. Je jedním z mentorů stipendijní akademie MenArt a pravidelně vyučuje i na hudebních kurzech, mezi nimiž nechybí Ševčíkova akademie v Horažďovicích či Hudební akademie Telč.

Eva Krestová začala svou hudební kariéru jako houslistka. Housle studovala nejprve na konzervatořích v Brně a Praze, poté absolvovala pražskou HAMU pod vedením Jindřicha Pazdery. Již v průběhu studií byla vášnivou komorní hráčkou a své dovednosti v této oblasti zdokonalovala u členů věhlasných souborů, jako například Niklas Schmidt (Trio Fontenay), Jerry Horner (Fine Arts Quartet) či Ivan Klánský (Guarneri Trio Prague). Jako houslistku jsme ji znali nejdříve ze souboru Puella Trio, se kterým se ale posléze rozloučila, aby započala svou kariéru ve světoznámém Pavel Haas Quartet. V průběhu čtyř let, které v tomto kvartetu na pozici sekundu absolvovala, procestovala nejznámější koncertní sály světa (Carnegie Hall, Wigmore Hall či Herkulessaal) a získala ocenění Gramophone Award.

Ale bylo třeba jít dál a další cesta se objevila velice záhy – ve viole. „Manžel [houslista Radim Kresta] hrál tehdy v klavírním triu a přišel s takovým nápadem. Přinesl jednou od houslaře violu a řekl: ,Pojď, budeme hrát klavírní kvartet!‘ … Zkusila jsem si na ni zahrát – nejdřív pár minut, pak hodinku, a najednou jsem zjistila, že už nejde přestat,“ popisuje Eva Krestová. Tento nástroj, který má oproti houslím i „širší duši“, jak dodává, ji zcela omámil. Zpočátku vystupovala souběžně jako houslistka i violistka, ale nyní už bere do ruky housle jen zřídka. Dost tomu také napomohla její angažmá, nejprve dvě sezony v PKF — Prague Philharmonia, později také rok v pražském Národním divadle, odkud její cesta vedla už na pozici vedoucí violové sekce České filharmonie. Zde působí od roku 2021.

Historka o seznámení s violou ale sehrála velkou roli i ve světě komorní hudby. Pod vedením Radima Kresty tak vznikl Josef Suk Piano Quartet, který již sklidil množství úspěchů na mezinárodních soutěžích, z nichž asi nejvýznamnější je vítězství na ACM Premio Trio di Trieste v Itálii. S úspěchy účinkují již více než desetiletí na domácích i zahraničních festivalech; jsou také držiteli Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2013. 

Kromě svých orchestrálních, komorních a rodinných (dvě děti) aktivit vystupuje Eva Krestová příležitostně i sólově. Partnerem jí již byli například Virtuosi Italiani, PKF — Prague Philharmonia, Plzeňská filharmonie či Moravský komorní orchestr, který během svých studí na konzervatoři několik let vedla jako koncertní mistr. Její hra je v rámci komorních souborů zaznamenána také na řadě nahrávek (Supraphon, Arco diva); natáčela i pro BBC, japonskou televizi NHK a Českou televizi.

Francouzská dirigentka Nathalie Stutzmann, která nedávno zažila neuvěřitelný úspěch na Bayreuthském festivalu a v Metropolitní opeře, vstoupila na hudební scénu v roce 1985, a to jako zpěvačka. Zpěv byl pro ni ale pouze jednou z možností, jak se hudebně realizovat. Hrála také na klavír, fagot a violoncello, a přestože už v raném věku získala i základy dirigování, se pro ni dirigentská dráha tehdy zavřela – jak sama vysvětluje, tehdejší společnost ještě nebyla na dirigentky připravená. Svého snu se však nevzdala a mezitím si plně užívala všechny lukrativní pěvecké nabídky a ocenění, které díky svému unikátnímu hlasu dostávala. 

I nyní, kdy se dirigentské dveře otevřely i ženám, je stále vnímána jako určitý zvláštní úkaz. Stále je vyzdvihována jako „první žena v čele Atlantského symfonického orchestru“ nebo „druhá žena historie, která vede hlavní americký orchestr“. Ona sama však svou odlišnost nevidí v tom, že je „žena dirigentka“, ale v bohatém hudebním zázemí, které se jí dostalo. „Studium klavíru mě vycvičilo v harmonickém vnímání, fagot mě naučil dýchat a také rozumět potřebám hráčům na dechové nástroje, violoncello mě dalo možnost odkrýt záludnosti spojené se smyčcem a jako barokní zpěvačka jsem se obeznámila se svobodou interpretace,“ vysvětluje. 

S Atlantským symfonickým orchestrem, jehož je již třetím rokem uměleckou ředitelkou, ji už od počátku pojí vřelá spolupráce. Minulou sezonu společně podnikli mj. turné po západním pobřeží USA. V Americe se také často vyskytuje v čele Filadelfského orchestru, jehož je hlavní hostující dirigentkou a s nímž si v sezoně 2023/24 s mozartovsko-schumannovským repertoárem také prožila svůj dirigentský debut v Carnegie Hall. Kromě toho ji často vítá i Evropa, minulou sezonu hlavně Pařížská filharmonie, kde vystoupila hned několikrát, ale i slavné operní domy. Velkého úspěchu dosáhla při uvedení Wagnerova Tannhäusera na festivalu v Bayreuthu v létě 2023, následovaného Bludným Holanďanem v Teatro Regio Torino. Velice pozitivně byl též hodnocen její dirigentský výkon při inscenacích Kouzelné flétny a Dona Giovanniho v newyorské Metropolitní opeře.

Na dnešním programu tato držitelka nejvyššího stupně Řádu čestné legie představí další z mozartovských partitur, jejichž důkladné čtení tolik oceňuje hudební kritika. Podobně je tomu i se známými Čajkovského symfoniemi – jeho Šestou interpretovala v posledních několika sezonách v Evropě i USA, například se Symfonickým orchestrem BBC, Sanfranciským symfonickým orchestrem či „svými“ Filadelfiňany. 

Držitelka ceny Opus Klassik za „Koncertní nahrávku roku 2023“ má podepsanou exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Warner Classics/Erato. Kromě harfových koncertů, které se staly předmětem zmíněného ocenění, už vydala i kompletní Beethovenovy klavírní koncerty (Haochen Zhang a Filadelfský orchestr).

V období baroka začali skladatelé v orchestrálním zvuku uplatňovat individuální charakter jednotlivých nástrojů a jejich specifické zvukové i technické vlastnosti. Nové možnosti se jim otevíraly také se zdokonalováním nástrojové konstrukce. Vznikl koncert pro sólový nástroj s doprovodem orchestru, který v další epoše zrodil kult virtuosů. Přechodným článkem zůstala koncertantní symfonie, v níž sólové hlasy – tak jako v barokním concertu grosso – zůstaly součástí orchestru, avšak v jeho rámci jim byla přidělována sólová (koncertantní) úloha. 

K nejznámějším skladbám tohoto druhu náleží koncertantní symfonie Wolfganga Amadea Mozarta, obě v Es dur. V první z nich (K 297b), zkomponované na jaře 1778 v Paříži, jsou koncertujícími hlasy čtyři dechové nástroje – hoboj, klarinet, lesní roh a fagot. Sinfonia concertante Es dur pro housle, violu a orchestr, jak byla pojmenována v prvním vydání, vznikla v létě roku 1779 v Salcburku. Ve třetí Mozartově skladbě tohoto typu (v tónině A dur) měly být sólovými nástroji housle, viola a violoncello. Skladba vznikala pravděpodobně současně s předchozí, zůstala však nedokončená. 

Autograf Koncertantní symfonie Es dur, K 364, se zachoval jen fragmentárně (autentické jsou například kadence k první a druhé větě), důležité prameny tak představují opisy různé provenience. Charakter skladby prozrazuje vliv takzvané „mannheimské školy“, včetně oblíbeného tečkovaného rytmu a působivého užívání crescenda. Exponování koncertujících nástrojů na orchestrálním pozadí orchestru je dokladem Mozartova mistrovského smyslu pro zvukové detaily. Zajímavostí je u koncertujícího violového hlasu užití takzvané skordatury, přeladění o půl tónu výš, aby málo průrazný tón nástroje nesplýval s violovými hlasy tutti orchestru, v němž jsou kromě celé skupiny smyčců uplatněny dvojice hobojů a lesních rohů.

V květnu 1892 se Petr Iljič Čajkovskij přestěhoval do Klinu u Moskvy, svého posledního bydliště. Skladatel, který se léta zdráhal veřejně vystupovat, sjezdil ke konci života celou Evropu, hnán podivným neklidem; jen onoho roku 1892 absolvoval cesty do Vídně, Prahy, Berlína, Basileje, Paříže, Bruselu, Londýna a Cambridge (kde převzal čestný doktorát). V Praze se účastnil v Národním divadle posledních zkoušek své opery Piková dáma. Premiéru 11. října, první provedení díla za hranicemi Ruska, řídil kapelník Adolf Čech a přítomný skladatel byl publikem uvítán s nadšením. Také jinde slavil triumfy, přesto psal bratru Modestovi: „Musím zase najít sebedůvěru, je to otřesné, mám pocit, jako bych dohrál svou roli...“ 

Necelý rok nato se jeho slova podivně naplnila. O konci Čajkovského života se dodnes nepřestalo spekulovat a součástí nejrůznějších hypotéz je i jeho Symfonie č. 6 h moll, op. 74, zvaná „Patetická“. Je věnována skladatelovu synovci Vladimíru Davydovovi, jemuž se svěřil: „Bude to jakási programní symfonie, ale program zůstane utajen – ať si lámou hlavu... Je to čistě subjektivní program [...] Formou bude v lecčem nová, především její finále nebude nějaké hřmotné allegro, ale naopak velmi pomalé adagio.“ Symfonie byla dokončena v červenci 1893 v Klinu a 28. října téhož roku (podle gregoriánského kalendáře) měla premiéru v Sankt Petěrburgu, ještě bez přívlastku, který jí později přidělil Modest Čajkovskij. Symfonie byla přijata s rozpaky, s tím však skladatel počítal. Autobiografické rysy jsou v díle nepopiratelné, avšak romantizující výklady o předtuše smrti, umělecké závěti a podobně, k nimž přispělo také několik románových zpracování, nemají reálný základ. Čajkovského poslední symfonie se nicméně stala jeho závětí. Jako příčina náhlé smrti týden po premiéře se uvádí prudká nákaza cholerou a také zde se otevřelo volné pole fantazii, skladatel zdrcený neúspěchem symfonie se prý nakazil infikovanou vodou úmyslně. Podle Modestových zpráv byl však jeho bratr poslední dny před smrtí pln plánů a jeho psychický stav byl vyrovnaný. Kolem roku 1905 se pak vyrojily pověsti, hovořící o tajném rozsudku fémovým soudem; ten měl Čajkovskému nařídit sebevraždu, jíž měl smýt hanbu svých homosexuálních styků. Čas od času se podobná „senzační odhalení“ objevují stále znovu a vytvářejí se další konstrukce, přesvědčivé důkazy však chybějí. 

Neomylný účinek Patetické symfonie způsobuje novátorství formy, jehož si byl skladatel vědom: porušení obvyklého řazení vět symfonického cyklu, a zejména zařazení pomalé věty (s přednesovým označením lamentoso) na závěr, jak o něm skladatel psal. Dojem z vyústění skladby tak zcela převáží nad energií a lyrikou první věty, grácií druhé věty i nad temperamentním pochodem věty třetí. Konkrétní „program“ zůstal skladatelovým tajemstvím.