Český spolek pro komorní hudbu • Janáčkovo trio

Janáčkovo trio založila v roce 2001 Markéta Janáčková, která propojuje dráhu klavíristky s pozicí hudební režisérky v Českém rozhlase. Jejími současnými partnery v souboru jsou členové České filharmonie – houslistka a zástupkyně koncertního mistra Irena Jakubcová a violoncellista Jan Keller. Trio má na svém kontě úspěšná vystoupení v prestižních koncertních sálech Evropy i zámoří a za dobu své existence bylo hostem řady festivalů. Disponuje repertoárem sahajícím od baroka po současnost. Soubor věnuje velkou pozornost uvádění děl českých skladatelů a premiéroval řadu nových skladeb, z nichž některé vznikly přímo pro něj. Janáčkovo trio natočilo CD s díly Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Wolfganga Amadea Mozarta, dále komorní skladby Alfreda Schnittkeho nebo Foersterova klavírní tria. Soubor pravidelně natáčí také pro Český rozhlas. Díky dobrým recenzím na Schnittkeho nahrávku bylo Janáčkovo trio pozváno do Cannes k vystoupení v rámci cyklu Talent Only na veletrhu gramofonového průmyslu MIDEM.

Z více než devadesáti komorních instrumentálních skladeb Bohuslava Martinů tvoří tria nezanedbatelnou část – najdeme jich celkem patnáct. Skladby pro nástrojové obsazení klavírního tria však složil pouze čtyři. Bergerettes pro housle, violoncello a klavír, H 275, vznikly v pohnuté době na konci zimy roku 1939, nedlouho před vpádem německých vojsk na území Československa. Martinů tou dobou žil již řadu let (od roku 1923) v Paříži, kde se setkával s pestrou směsicí vlivů, mezi které patřila hudba Stravinského, Bartóka, Hindemitha, skladby členů Pařížské šestky nebo jazz. Léto měl ve zvyku trávit ve své domovině, a nejinak tomu bylo i v roce 1938. Tehdy ještě nevěděl, že to bylo naposledy, co svou vlast navštívil. Na napětí, které bylo v Evropě všudypřítomné, reagoval Dvojkoncertem po dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271. V Bergerettes, které dokončil v únoru 1939, se však setkáváme s naprosto odlišnou atmosférou. Napovídá tomu už samotný název skladby, odkazující na francouzské písně s pastorálním či milostným námětem, které byly populární v 18. století (le berger – pastýř). 

Jde o cyklus pěti miniatur, které mají třídílnou formu s kontrastní střední částí. S výjimkou čtvrté věty mají formu da capo s triem. Navzdory okolnostem vzniku dokázal Martinů drobné věty prodchnout atmosférou radosti a optimismu. Pomohly mu v tom vzpomínky na rodnou zem, ale i využití některých charakteristických prvků vycházejících z českého a moravského folkloru. Rychlá tempa krajních částí a použití ostinata vytvářejí dojem pulzující energie, díky níž hudební proud nezadržitelně pádí vpřed. Mezi temperamentními, rytmicky výraznými větami zaujme prostřední Andantino. Vyznačuje se určitou melancholičností a značnou tonální proměnlivostí. Od ostatních vět jej odlišuje také jiné uspořádání v rámci zachované třídílné formy, kdy krajní části jsou pomalejší a prostřední naopak živější. Martinů Bergerettes nikdy neslyšel provedené na veřejném koncertu. Premiéra se uskutečnila až o mnoho let později – v roce 1963, kdy jej zahrálo Foersterovo trio. Půvabná skladba okouzluje svou hravostí. Na dnešním koncertu ji doplní výběr z korespondence mezi Martinů a Vítězslavou Kaprálovou, která u skladatele v Paříži studovala.

Když Johannes Brahms složil své první klavírní trio, bylo mu lehce přes dvacet. Tou dobou si získával renomé už nejen jako klavírista, ale i jako skladatel. Na svém kontě měl řadu děl, nejčastěji právě pro klavír, například Fantazii na oblíbený valčík, Scherzo a tři sonáty. Tyto skladby také zařazoval do programů svých recitálů. Zároveň šlo o období, které Brahmse zásadně formovalo. Maďarský houslista Eduard Reményi u něj vzbudil zájem o maďarskou lidovou a romskou hudbu, což významně ovlivnilo jeho kompoziční styl (lásku k maďarské hudbě v něm posiloval také houslista maďarského původu Joseph Joachim, který byl v době setkání s Brahmsem v roce 1853 už slavným virtuosem). Koncertní turné, která spolu Brahms a Reményi podnikli, je zavedla do mnoha německých měst a skladatel se seznámil s předními osobnostmi hudebního světa, jako byli Robert a Clara Schumannovi nebo Franz Liszt. Na manžele Schumannovy učinilo umění mladého Brahmse takový dojem, že napomohli publikování několika jeho skladeb a Schumann o něm do časopisu Neue Zeitschrift für Musik napsal článek s názvem „Nové cesty“, kde mu prorokoval velkou budoucnost. I díky tomu se Brahms rychleji dostal do povědomí hudbymilovné veřejnosti. (U Schumanna bohužel nedlouho poté propukla duševní choroba a v roce 1856 zemřel, s Clarou však Brahmse pojilo hluboké přátelství po celý život.)

Brahms zkomponoval celkem pět klavírních trií. Tři z nich jsou určena pro standardní obsazení klavír, housle a violoncello, existuje ale také trio s lesním rohem a trio s klarinetem. Klavírní trio H dur, op. 8, je jeho prvním větším a významnějším komorním dílem a prošlo zajímavým vývojem, který se završil až po 37 letech. Na dnešním koncertu uslyšíme Klavírní trio H dur ve verzi, která vyšla tiskem roku 1891. Brahms původní trio vydané roku 1854 výrazně přepracoval a změnil, ponechal ale v platnosti obě verze, a to pod stejným opusovým číslem. Svůj osobní postoj k první a druhé verzi nebo bližší informace k jejich vzájemnému vztahu nesdělil ani svému nakladateli Fritzi Simrockovi, který od něj v podstatě dostal svolení uvést nové přepracované vydání, jak uzná za vhodné. U někoho, kdo měl rád nad svým dílem co největší kontrolu, byl značně sebekritický a přepracovával své skladby někdy i dlouhá léta, šlo o značně neobvyklý krok. (Za vše hovoří skutečnost, že z celkem dvou desítek smyčcových kvartetů se Brahms rozhodl vydat pouze tři nebo že práce na První symfonii – od prvních náčrtů po poslední úpravy před vydáním – mu zabrala přes 20 let.) Zatímco on sám původní verzi z doby svého mládí nijak nezavrhnul, a dokonce nakladateli napsal, že pokud o ni bude zájem, může udělat dotisk, na koncertních pódiích brzy jednoznačně převládla verze druhá. 

Tato verze z roku 1891 je kratší (především díky výrazně zkrácené úvodní větě) a celkově po stránce struktury sevřenější a přehlednější. Projevilo se zde mistrovství zralého Brahmse v práci s tematickým materiálem, jejž proklestil ve prospěch většího sjednocení a rozvinutí. Zachována zůstala všechna hlavní témata, přičemž vedlejší témata jsou všude s výjimkou druhé věty nová. První věta je v sonátové formě (najdeme zde samozřejmě odchylky od klasického schématu, jako je například posunutí vedlejšího tématu do h moll nebo rozšířená repríza). Téma, jež zazní v úvodu, udává charakter celého díla. Jak napsal Arnold Schönberg, „je výchozí myšlenkou [...], která následně působí jako generátor veškerého dalšího hudebního děje.“ Scherzo obsahuje živé a rytmické hlavní téma, které si nástroje navzájem předávají. Kontrastní triová část poskytuje chvíli oddechu a slyšíme v ní inspiraci lidovou hudbou. Je to jediná věta, které se úpravy téměř nedotkly. Následuje oduševnělé Adagio, která v nás zanechá otisk i díky krásné melodii v podání violoncella, jež zazní přibližně uprostřed věty. Allegro v h moll nastoluje atmosféru rozrušení až dramatu, kterou zcela nerozptýlí ani projasněné vedlejší téma v durovém tónorodu, skladba však přesto dospěje k triumfálnímu závěru. Brahms zde vytváří složité hudební textury vyžadující virtuózní souhru mezi klavírem, houslemi a violoncellem. Dodejme, že většinu zásadních změn provedl Brahms už nějakou dobu před vydáním v roce 1891, a sice během letních měsíců roku 1889.