Český spolek pro komorní hudbu • České saxofonové kvarteto

České saxofonové kvarteto slaví v tomto roce významné jubileum, již dvacetileté výročí koncertní činnosti. Za dobu své existence absolvovalo stovky koncertů po celé České republice, a to nejen ve tradičních koncertních sálech, ale též v prostorách kaplí, kostelů a katedrál. Soubor spolupracoval například se zpěvačkou Dagmar Zázvůrkovou, stepařem Miloslavem Saidlem a pravidelně účinkuje s Davidem Ebenem. Za výjimečnou lze označit spolupráci s orchestrem Národního divadla v Praze při nastudování a premiéře opery Slzy Alexandra Velikého skladatele Tomáše Hanzlíka v roce 2007. O dva roky později byla tato operní spolupráce stvrzena též nahrávkou z koncertu s Filharmonií Hradec Králové.

V roce 2014 natočilo České saxofonové kvarteto spolu s Davidem Ebenem a vokálním souborem KrisKrosKvintet společné CD s názvem „5 Voices & 5 Saxophones“ a v následujícím roce prezentovalo tento projekt na prestižním 17. světovém saxofonovém kongresu ve francouzském Štrasburku. Další úspěch slavilo album „Perfect Day“ sopranistky Markéty Mátlové z roku 2016, na kterém se kvarteto též podílelo. 

Kvarteto tvoří hráči, kteří ovládají hru na všechny typy nejvíce užívaných saxofonů. Jejich společnou motivací je nejenom dlouhodobý zájem o saxofon, ale i o hru v komorním ansámblu podložený dlouholetými zkušenostmi v klasické i jazzové hudbě.

Soubor založil v roce 2003 umělecký vedoucí Roman Fojtíček, který prezentuje saxofon též ve spojení s klavírem nebo varhanami a hostuje v řadě předních českých symfonických orchestrů. Radim Kvasnica je sice absolventem ČVUT, ale saxofonu se intenzivně věnuje od roku 1995 a má za sebou již bohatou praxi z mnoha pražských hudebních formací. Otakar Martinovský dlouhodobě spolupracoval s řadou pražských jazzových a tanečních orchestrů (Traditional Jazz Studio nebo Orchestr Václava Hybše) a v současnosti je uměleckým vedoucím Big Bandu Vladislava Brože. Michal Kostiuk pak má za sebou bohaté muzikantské zkušenosti z orchestru opery Národního divadla a z různých žánrově odlišných seskupení (Klezmerim nebo Czech Philharmonic Jazz Band). Je členem Hudby Hradní stráže a Policie ČR.

Členové Českého saxofonového kvarteta hrají na saxofony francouzské firmy SELMER-Paris a příslušenství firmy VANDOREN-Paris.

Vystudoval hru na klarinet na pražské konzervatoři a obor hudební věda na FF UK. Zde se zaměřil na středověkou hudbu, zejména na gregoriánský chorál. V roce 1991 absolvoval na pařížské konzervatoři obor dirigování gregoriánského sboru a v následujícím roce působil jako dirigent souboru Choeur grégorien de Paris. Od roku 1987 vede vokální soubor Schola Gregoriana Pragensis, se kterým absolvoval stovky koncertů v České republice i v zahraničí, a jehož nahrávky získaly řadu ocenění (Choc du Monde de la Musique, 10 de Répertoire, „Zlatá Harmonie“ za nejlepší českou nahrávku roku ad.).

Od roku 1993 působí v Ústavu hudební vědy na Karlově univerzitě, kde byl roku 2017 jmenován profesorem. V letech 2008–2013 vyučoval na univerzitě ve švýcarském Lucernu; pravidelně též vede kurzy teorie a praxe gregoriánského chorálu ve Francii, Švýcarsku, a Belgii. Dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem.

Věnuje se také dalším hudebním žánrům; působí ve skupině Bratři Ebenové, kde hraje na saxofony a klarinet. Vystupuje také jako host s Českým saxofonovým kvartetem.

Claudia Monteverdiho (1567–1643) můžeme charakterizovat jako velkou osobnost na hudebním rozcestí: v oblasti renesanční vokální polyfonie přivedl hudbu k vrcholu. Zároveň však výrazně přispěl ke zrodu zcela nového barokního slohu, když se postupně odkláněl k jednohlasu a homofonii. Od roku 1613 zastával post kapelníka dómu sv. Marka v Benátkách, jednoho z nejprestižnějších míst, jakých hudebník tehdejší doby mohl dosáhnout. Ač Monteverdiho nová hudebně dramatická forma – opera – dosáhla ihned uznání, nový kompoziční styl nepřijímaly církevní autority, skladatelovi chlebodárci. Proto Monteverdi takřka simultánně stále komponoval duchovní hudbu v polyfonním stylu a nevyhýbal se mu ani ve svých proslulých pěti knihách světských madrigalů. Čtvrtá z nich, Il quatro libro de madrigali a cinque voci, publikovaná tiskem roku 1603 a dedikovaná Ferrarské hudební společnosti Accademici Intrepidi, obsahuje jako číslo 13 pětihlasý madrigal a capella s názvem Lo mi son giovinetta (Byl jsem mladý) na verše Giovanniho Boccaccia.

Preludium a fuga č. 22 b moll, BWV 867, je součástí 1. dílu proslulého Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Celé Bachovo dílo prokazuje výjimečnou schopnost univerzality danou jen nemnoha velikánům; výborně zní téměř v jakýchkoliv nástrojových úpravách. Dobře temperovaný klavír, jedno ze zásadních děl klavírní, cembalové i varhanní literatury, zkomponoval Bach v roce 1722 v době svého působení v Köthenu ve službách knížete Leopolda von Anhalt-Köthen.

Georg Friedrich Händel (1685–1759), další z velikánů hudebního baroka, zvěčnil barokní lesk anglického královského dvora ve slavné Vodní hudbě, určené k provádění v plenéru na otevřené scéně. Královské plavby („výlety“) po Temži od Whitehallu po Limehouse byly nezapomenutelnou velkolepou podívanou. Vodní hudba vznikala postupně. Jsou to vlastně tři samostatné suity, jež se liší dobou vzniku, tóninou i nástrojovým obsazením; skladatel je zkomponoval pro oslavy roku 1715, 1717 a 1736 a dnes uváděný výběr ze Suity č. 1 F dur, HWV 348, se vztahuje k prvnímu ze třech výše uvedených letopočtů.

Muzikolog a skladatel Tomáš Hanzlík (nar. 1972) je hudebním dramaturgem, uměleckým vedoucím Ensemble Damian a organizátorem tří olomouckých festivalů barokní hudby. Vyučuje na pedagogické fakultě Univerzity Palackého, působí jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. Jako muzikolog se věnuje kritickým edicím staré hudby. Svých hlubokých znalostí v tomto oboru rovněž využívá ve vlastní skladatelské tvorbě, charakterizované jako „neobarokní minimalismus“. Často spolupracuje s okruhem minimalistických autorů, například s Vítem Zouharem při rekonstrukci Monteverdiho Ariadny. Na Hudebním fóru 2006 v Hradci Králové realizoval českou premiéru opery Steve Reicha Three Tales. Velmi podstatnou část Hanzlíkova díla tvoří – kromě různých jevištních děl, kantát, duchovní a komorní tvorby – zejména opery; první z nich byla v roce 2001 Endymio na text P. Davida Kopeckého, z níž pochází i dnes uváděná část In furto est opus dolo (Při krádeži je třeba klamat). Z dalších Hanzlíkových oper jmenujme Slzy Alexandra Velikého, premiérované v Národním divadle v Praze roku 2007, při jejímž nastudování s Hanzlíkem spolupracovalo i České saxofonové kvarteto. Gotickou suitu pro 5 saxofonů zkomponoval skladatel pro ansámbl v roce 2013.

Kateřina Horká (nar. 1993) se narodila a žije v Praze. Komponuje již od šesti let a ve dvanácti jí vyšlo tiskem první klavírní album. Získává přední místa na skladatelských soutěžích. Studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka a na katedře skladby HAMU v Praze ve třídě Juraje Filase. Spolupracuje s českými orchestry i komorními tělesy. V květnu letošního roku premiérovalo Wihanovo kvarteto autorčin 2. smyčcový kvartet Islandská krajina, vítěznou skladbu kompoziční soutěže HFAD. K dnešní premiéře samotná skladatelka uvádí: „Saxofonový kvintet jsem zkomponovala v roce 2023 na objednávku Českého saxofonového kvarteta k interpretaci společně s Davidem Ebenem. Pro kompozici je charakteristická polystylovost, která je příznačná pro moji tvorbu. Střídají se zde harmonické plochy vycházející z klasické hudby společně s částmi ovlivněnými jazz-rockovou hudbou. Evoluční forma kompozice je postavená na motivicky propojených kontrastních částech. Skladba volně navazuje na můj Saxofonový kvartet z roku 2018. Užijte si poslech a vychutnejte melodičnost stylově bohaté kompozice, která přináší mnoho nálad a kontrastů, jak napětí, tak radosti.“

David Eben (nar. 1965), saxofonista, sbormistr a hudební historik, je renomovaným specialistou na středověkou hudbu a gregoriánský chorál. Vystudoval hru na klarinet na Pražské konzervatoři a hudební vědu na Karlově univerzitě. Je mnohostranným hudebníkem, jemuž protichůdnost hudebních stylů nikdy nevadila: „Jako mladý jsem poslouchal rock a jazz, chtěl jsem být černým saxofonistou, nakonec jsem se zamiloval do gregoriánského chorálu.“ V roce 1987 založil mužský sbor Schola Gregoriana Pragensis a dovedl jej k mezinárodní proslulosti. Hudebním protikladem je působení v rodinné kapele Bratři Ebenové, ve které hraje na dechové nástroje. Jako saxofonista David Eben pravidelně spolupracuje s Českým saxofonovým kvartetem, jež doplňuje na kvintet. Repertoár souboru obohacuje vlastní autorskou tvorbou; v dnešním programu je zastoupena skladbami Short clothes (Krátké šaty) a Že by?

Václav Pokorný (1918–2011), ač se celý život věnoval populární hudbě, svým povoláním byl lékárník. Nejprve v rodném Příboře, později v lékárně na Strossmayerově náměstí v Praze a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Hudební teorii studoval soukromě u Jana Kapra a Jana Rychlíka. Hrál na klavír, trubku, harmoniku a kytaru, napsal velké množství tanečních a swingových skladeb a úspěšně aranžoval například písně Jaroslava Ježka. Komponoval a aranžoval pro orchestry Karla Vlacha, Karla Krautgartnera, Taneční orchestr Československého rozhlasu a další. Karel Vlach poprvé nahrál Pokorného populární písně Říkej mi to potichoučku a Šumění deště s texty Jiřího Mládka, které zpívala Jiřina Salačová a později také Yvetta Simonová. 

Píseň Dva roky jezdím bez nehod proslavil především zpěvák Milan Chladil, hlavně díky klipu Jaroslava Mangla z roku 1961. Poměrně málo se však ví, že autorem hudby je Jaroslav Kopáček (1931–2020), někdejší saxofonista orchestru Karla Vlacha a dlouholetý klarinetista České filharmonie. Hit měl svůj původ v sázce. „Tehdy se vyhlašovaly soutěže pro textaře a skladatele, kteří tak měli příležitost dostat svoji píseň do povědomí lidí. Říkal jsem kolegovi, že na tom určitě nic není, když člověk hudbě trochu rozumí,“ vzpomínal autor později. Kamarád ho vzal za slovo a přiměl ho k napsání písně. „Vůbec jsem nečekal, že to bude mít takový úspěch. Díky té sázce vznikla píseň, kterou si tenkrát broukal snad každý.“ S textem Zdeňka Borovce zazněla i ve zfilmovaném muzikálu Rebelové režiséra Filipa Renče.

Trumpetista a kapelník Eduard Parma (1929–2010), uváděný jako starší oproti jeho synovi Eduardovi Parmovi mladšímu, rovněž známému hudebníkovi, získal první profesionální angažmá v orchestru Kamila Hály. Po Hálově odchodu do nově vzniklého Tanečního orchestru Českého rozhlasu převzal vedení jeho orchestru. Působil s ním v pražských tanečních kavárnách Alfa, Astra a Vltava i v zahraničí spolu se zpěváky P. Altmanem, R. Cortésem, K. Gottem a dalšími. Po rozpuštění tělesa v roce 1974 se Parma stal skladatelem a aranžérem ve svobodném povolání. Po roce 1980 se věnoval převážně aranžím pro Orchestr Gustava Broma, pro Rozhlasový orchestr Studio Brno či pro Orchestr Karla Vlacha. Nejznámější Parmovou skladbou zůstává přednesová instrumentální skladba Cesta ke hvězdám z roku 1958. Byla věnována Karlu Krautgartnerovi, který ji nahrál se svým orchestrem 5. března 1958.

Sláva Eman Nováček, vlastním jménem Blahoslav Emanuel Nováček (1911–1979), pražský hudební skladatel a kapelník, zahájil hudební kariéru v roce 1932 jako jazzový pianista v kabaretu Červené eso E. F. Buriana. Je autorem slavných písní českého filmu: Slunečnice (Inka Zemánková v Hotelu Modrá hvězda) nebo Jen pro ten dnešní den (Oldřich Nový v Kristiánovi). Ostatně v letech 1944–1947 Nováček s Novým divadlem Oldřicha Nového trvale spolupracoval. Píseň Mám život hrozně rád, široce známá i pod názvem Celý den si zpívám, vznikla ve spolupráci s textařem Josefem Grussem. První nahrávka pochází z válečného roku 1941. O čtyřicet let později ji nezaměnitelným způsobem nazpíval Ondřej Havelka s Originálním pražským synkopickým orchestrem na úspěšném LP albu „Stará, natoč gramofon!“.