Český spolek pro komorní hudbu • Doležalovo kvarteto

Josef Mysliveček se narodil v Praze v měšťanské rodině mlynářského mistra, jenž provozoval živnost v Sovových mlýnech na Kampě. Později Myslivečkovi bydleli v domě U modrého šífu na Starém Městě, v dnešní Melantrichově 13. Josef absolvoval jezuitské akademické gymnázium v Klementinu a vyučil se mlynářskému řemeslu. Prokazoval však výrazný hudební talent, vypracoval se v dobrého houslistu a cembalistu, začal studovat kompozici u Františka Habermanna a Josefa Segera. Myslivečkovy první symfonie zapůsobily na hraběte Valdštejna, který mladého skladatele finančně podpořil, aby mohl vyrazit na zkušenou do Mekky umění – Itálie. Myslivečkovy benátské začátky byly skromné; první velký úspěch mu přinesla opera Bellerofonte (1767) komponovaná pro divadlo San Carlo v Neapoli. Další operní zakázky se pak jen hrnuly, invenční a melodická hudba lákala ty nejlepší zpěváky, úspěšné inscenace znovu a znovu potvrzovaly renomé skladatele, kterého pro nevyslovitelnost jména nazývali Il Boemo. Mysliveček vynikl také v oboru oratoria (jeho Abrahám a Izák byl považován za jedno z vrcholných děl tohoto oboru) a komorní hudby (skvělé smyčcové kvintety či dechové oktety). Sílící nemoc a neúspěch opery Armida v Miláně 1779 byly předzvěstí jeho ústupu ze slávy. Nakonec skladatel, jenž svým dílem významně přispěl k rozvoji hudebního klasicismu, zemřel nemocen a opuštěn v Římě.

V roce 1770 se Mysliveček v Bologni poprvé setkal se čtrnáctiletým Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho otcem Leopoldem. Wolfgang Myslivečka považoval za svůj velký vzor a studiem jeho děl získával cenné zkušenosti. Přátelství ale skončilo rozkolem. Mysliveček se prostřednictvím Leopolda snažil dostat do přízně salcburského knížete, arcibiskupa Colloreda, a od Mozartova otce požadoval různé přímluvy a podporu. Za to nabídl zprostředkování smlouvy pro Wolfganga na novou operu pro Neapol. Leopold se snažil vyhovět, Mysliveček navzdory slibům ve skutečnosti pro Wolfganga nehnul prstem. Leopold pochopil, že Il Boemo jeho i syna jen využívá. Důvěřivější Wolfgang navštívil Myslivečka 11. října 1777 v nemocnici v Mnichově, kde se Il Boemo zotavoval po operaci. Myslivečkův stav ho zděsil a rozlítostnil zároveň. „Chirurg Caco, ten idiot, mu upálil nos, jen si představte tu bolest! Určitě je to kostižer!“ psal otci. Leopold v odpovědi 15. října 1777 tvrdě kritizoval Myslivečkovo prospěchářství a synovi otevřel oči, když za původ Myslivečkova stavu označil závažnou venerickou chorobu, kterou si Il Boemo přivodil nevázaným sexuálním životem. 

Tento dopis Leopolda Mozarta synovi je důležitý informací o Myslivečkových nových šesti kvintetech s obligátním hobojem. Mysliveček je poslal Colloredovi a Leopold se měl postarat o jejich provedení v Salcburku. Zcela jistě se jednalo o Šest kvintetů pro hoboj či flétnu a smyčcové kvarteto, které Mysliveček složil v Mnichově, kde navzdory vážnému zdravotnímu stavu stále komponoval. Tyto skladby inzeroval rovněž Breitkopfův katalog v období 1782–1784. Rukopisy uložené v Bibliotheca Palacio Real v Madridu jsou však nekompletní. Reálně dnes máme k dispozici jen tři z těchto šesti kvintetů. V první větě Hobojového kvintetu č. 1 B dur hraje vůdčí roli technicky exponovaný hlas prvních houslí. Teprve ve druhé části se dostává do popředí hoboj kantabilními sóly. Závěrečnou větou je půvabný, poněkud netaneční menuet a očekávané rychlé finále již nepřichází.

Ondřej Štochl vystudoval hru na violu a skladbu na Pražské konzervatoři. Ve studiích oboru skladba pokračoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Marka Kopelenta. Během studií se zúčastnil řady skladatelských kurzů, na nichž zároveň získával zkušenosti s interpretací soudobé hudby. Skládá převážně komorní a orchestrální skladby, často s vokální či elektronickou složkou. Štochlovým tvůrčím zázemím je soubor Konvergence, v němž působí jako umělecký vedoucí, skladatel a violista. Skladatel vyučuje skladbu a hudební teorii na Konzervatoři Jana Deyla v Praze. Štochlovy skladby zazněly na významných festivalech Expozice nové hudby Brno, Forfest Kroměříž, Mélos-Étos Bratislava, Unerhörte Musik Berlin, Pražské jaro či Pražské premiéry. Autor se zúčastnil rovněž ISCM World Music Days v Hongkongu 2007 jako zástupce České republiky. Mezi interprety jeho skladeb patří kromě domovského ansámblu Konvergence také Luxembourg Sinfonietta, Ensemble Bern Modern, Moens Ensemble, Ensemble Platypus Wien, Yun Trio Prague, violoncellista Petr Nouzovský, klarinetista Karel Dohnal, vibrafonistka Cécile Boiffin, bicista Martin Opršál, klavíristé Iris Gerber či Martin Kalhous. 

Štochlovo autorské profilové CD nese název Na cestě k vlídnosti. Vlídnost je autorovým niterným tématem a skladby záměrně směřují k emocionálnímu stavu působivého laskavého zklidnění. I druhé CD nazvané Echo fragile (Křehká ozvěna) nepostrádá duchovní rozměr. Křehkost, jemnost či zranitelnost dovede Štochl výjimečně hudebně vyjádřit díky své práci s autistickými dětmi na Deylově konzervatoři. „Jsou vnitřně křehcí a ke každému je potřeba přistupovat individuálně. Jejich životy nepostrádají dramata, ačkoliv to navenek není znát,“ vysvětluje autor. „Křehkost se ale neztrácí ani v pozitivním momentu vyjádření blízkosti a naděje, že můžeme porozumět obtížně znatelným hnutím lidské duše.“

Skladba Antiklimax pro smyčcové kvarteto vznikla v roce 2023 pro Doležalovo kvarteto. Antiklimax jako opak klimaxu znamená postupné zeslabování výrazu. „Můj nový smyčcový kvartet vznikl po delší odmlce, během níž nebylo možné komponovat,“ uvádí autor. „Odráží tím náročné období, v němž se otřásl i samotný smysl nějaké tvůrčí práce – zdála se mi nedostupná a vlastně zbytečná ve srovnání s tématy každého dne. Po něm nepřichází hudba, která by byla zásadně jiná ve výběru prostředků. Opět jde o jemné vztahy harmonických polarit a barev, statickou i prchavou kinetiku, křehkost hudebního výrazu – to jsou asi konstanty, které v mé hudbě budou platné i nadále. Sítnice, slyšící a tichá, kterou má podle mne hudba být. Něco ale jiné je. Postupná redukce a simplifikace zvukového i výrazového prostoru. Antiklimax jako forma... Jako by se filtrovalo to jediné, přímé a vlastně konkrétní, co má projít až za onu sítnici a zůstat. Těžko říct, co je důležitější. Klidné, asketické... smíření? Nebo sám proces, který k němu vede?“

Třetí smyčcový kvartet z roku 1938 zkomponoval Vítězslav Novák (1870–1949) s velkým časovým odstupem od svých prvních dvou kvartetů: G dur, op. 22, z roku 1899 a D dur, op. 35, z roku 1905. Koncem třicátých let tvořil v naprosto odlišné atmosféře, než jaká panovala na začátku století. Sílil fašismus, hrozila druhá světová válka – ale také on sám měl již hodně odžito a chystal se z postu profesora skladby na mistrovské škole pražské konzervatoře odejít do penze. Tyto dvě linie jsou ve Smyčcovém kvartetu č. 3, G dur, op. 66, přítomny. V pamětech Novák napsal: „Bylo zpropadeně těžké navázat po třiatřiceti létech na komorní hudbu a pro zachování umělecké prestiže nezůstat pozadu za druhým kvartetem, všeobecně za vrchol mé tvorby v tom oboru pokládaném. Rozhodl jsem, že třetí kvartet má mít s druhým společnou jen intimitu projevu, při značně větší technické složitosti a zcela rozdílném charakteru obou vět. […] Práce o veselé fuze (Mladost), započatá v polovině ledna 1938 za stísněného politického ovzduší, připadala mi jako tanec na temně dunící sopce. Docela jinak odpovídala napjaté situaci druhá, smutkem proniknutá část kvarteta (Loučení s mladostí). Právě jsem dospěl k prvé variaci, kde bolest vášnivě propuká, když nacistický leviatan zařval a pohltil Rakousko. Při zprávě o té události zachvěl se celý český národ. […] Lomcující mnou zběsilá bolest protrhla hráze mé uvězněné fantazie, takže po sedmiměsíčním přerušení dokončil jsem třetí kvartet v týdnu.“

Pravdou je, že se Novák o vytvoření třetího smyčcového kvartetu pokusil už v roce 1928 a později znovu v roce 1931, avšak práci odložil kvůli jiným svým kompozicím. V samotném díle tónina G dur nikdy jednoznačně nezazní a vzhledem k tonálně uvolněné struktuře kvartetu skladatel ani konkrétní tóninový údaj neuváděl. Skladba je dvouvětá, s fugou v první větě (Allegro risoluto); podobně byl koncipován také autorův druhý kvartet. Novákova hudební řeč s jeho celoživotní inspirací moravským a slovenským folklorem ovšem došla proměn, ať už máme na mysli rytmus, melodiku nebo, a to zejména, modalitu. Závěr dvojité fugy je dokonce bitonální. Druhou větu (Lento doloroso) Novák vystavěl jako volné variace na třídílné téma, přičemž druhá variace, kontrapunktická Passacaglia, měla připomínat smuteční pochod „k pohřbívání mladosti“. Premiéra tohoto ryze subjektivního díla se uskutečnila 23. ledna 1939 v Českém spolku pro komorní hudbu v podání Pražského kvarteta.