Český spolek pro komorní hudbu • Koncert vítězů soutěží

Martin Šulc začal hrát na akordeon v šesti letech a pod vedením Lenky Slaninové absolvoval ZUŠ v Třeboni. Již v roce 2011 si na své konto připsal první vítězství, a to v Národní soutěži ZUŠ, načež navázaly laureátské tituly z mezinárodních soutěží u nás i v zahraničí. Na soutěži v Rajeckých Teplicích vyhrál 1. cenu dokonce čtyřikrát v řadě. V roce 2017 nastoupil do třídy Ladislava Horáka na Pražskou konzervatoř a v témže roce vyhrál mezinárodní akordeonovou soutěž v Ostravě. Následovalo vítězství v soutěži Mezinárodní akordeonové dny v Praze, díky čemuž byl pozván mj. na mezinárodní festival ve Stockholmu a začal spolupracovat s Dvořákovým institutem v Praze. Ze zahraničních úspěchů zmiňme alespoň soutěž v portugalské Alcobaçe, zlato v roce 2020 na Novém Zélandu, vítězství v mezinárodní akordeonové soutěži Italia Award (2021) a vítězství v národní výběrové soutěži pro mezinárodní akordeonovou soutěž CMA (2022). Své dominantní postavení u nás potvrdil 1. cenou na soutěžní přehlídce konzervatoří a hudebních gymnázií ČR. Za dosud největší úspěch však Martin považuje účast v televizním soutěžním pořadu Virtuosos V4+ v Budapešti v roce 2020. Po zdárném castingu pořádaném Českou televizí se dostal až do finálového kola, ve kterém hvězdným vystoupením za doprovodu orchestru Maďarské televize získal za Českou republiku 1. cenu.

Zmíněné úspěchy mu dopomohly k zisku stipendia nadace VIZE 97, k otevření cesty na významná podia a místa (Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, koncert pro členy Evropského parlamentu ve Štrasburku, zahajovací koncert k Planet Summit 2021 v Budapešti s Plácidem Domingem ad.) i ke spolupráci s předními českými hudebníky, jako jsou Jaroslav Svěcený nebo Václav Hudeček. Zúčastnil se také studijní stáže na Newyorské univerzitě a zahrál na koncertech v Bohemian National Hall a Brooklyn accordion klub v New Yorku.

V roce 2023 absolvoval svá studia na Pražské konzervatoři za doprovodu Karlovarské filharmonie s Koncertem pro akordeon a orchestr Petra Fialy.

Indi Stivín je sólový kontrabasista, dirigent a skladatel. Narodil se v Praze do muzikantské rodiny. Od raného dětství hraje na klavír a na housle, v devíti letech se však – pro jeho hluboký, uklidňující zvuk – zamiloval do kontrabasu. Záhy též začal psát vlastní skladby; je autorem například Suity Bohemia, kterou pod taktovkou Thomase Dausgaarda provedl BBC Scottish Symphony Orchestra na Edinburském festivalu. Od roku 2022 se věnuje také dirigování. 

V patnácti letech se stal laureátem Mezinárodní instrumentální soutěže v německém Markneukirchen (2017), která je považována za jednu z nejtěžších na světě. O rok později debutoval na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro se svým sólovým recitálem. Jako jediný kontrabasista se také probojoval do finále Eurovize 2018 ve Velké Británii. V roce 2022 obdržel cenu „String Soloist Award“ v rakouském Semmeringu a také „Gottfried von Einem Award“ ve Vídni.

Jako sólista vystoupil Indi Stivín s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc, Státní filharmonií Košice, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Jihočeskou filharmonií, Barocco sempre giovane a dalšími orchestry.

Hru na kontrabas studoval pod vedením Dalibora Tkadlčíka, prvního kontrabasisty Státní opery Praha, Jána Krigovského z vídeňské Musik und Kunst Privatuniversität a Jiřího Hudce na pražské Akademii múzických umění. Na Pražské konzervatoři studoval také hru na housle (u Jaroslava Foltýna). Absolvoval mistrovské kurzy u předních světových kontrabasistů, Thomase Martina (UK), Miloslava Jelínka (CZ), Zsolta Fejerváriho (HU) a Romana Patkolo (SK). Sólovou hru studoval u amerického kontrabasisty Garyho Karra. V roce 2019 založil komorní orchestr Collegium Stivinum, kde působí jako šéfdirigent a rezidenční sólista.

Umělecký pseudonym podle města v australském vnitrozemí si hudebnice Alice Springs nakonec nechala potvrdit i úřední cestou. Vystudovala obor klavír na Pražské konzervatoři a během studií se začala věnovat také zpěvu. Mezi lety 1995 a 2008 se věnovala písňové tvorbě a vydala osm autorských alb; debutové s názvem Just vedlo k získání hudební ceny Anděl v kategorii Objev roku (1995) a také k nominaci na zpěvačku a album roku – nahrávala u vydavatelů PolyGram, Universal Music a Sony Music. Z autorské činnosti vyplývá, že dalším jejím oborem činnosti je skladba – jak hudby, tak textů. Za hity jsou považovány její písně Jízda, Vrať se mi zpátky nebo Pusu mi dej.

Po úspěchu klavírního CD Piano Album (2008), na němž vzdala hold svému milovanému nástroji, se vydala „více klavírní cestou“, která ji dovedla až zpět k vážné hudbě. Vystupovala s recitálem Dávám si Bacha, kde hlavní součástí programu byla díla tohoto významného skladatele. Alice Springs zároveň doprovází sólisty vážné hudby, kontrabasistu Indiho Stivína, představitele nejmladší generace hudebního či obecněji uměleckého rodu Stivínů.

Alice Springs absolvovala řadu interpretačních soutěží v Čechách i v zahraničí. Za klavírní spolupráci získala cenu odborné poroty na Mezinárodní interpretační soutěži v německém Markneukirchen a na Mezinárodní soutěži Pro Bohemia v Ostravě. A k dokumentaci širokého uměleckého záběru dodejme, že v současné době zároveň koncertuje s vlastní jazzovou formací.

Na sklonku roku 1717 podepsal výmarský dvorní varhaník a komorní hudebník Johann Sebastian Bach (1685‒1750) smlouvu na místo kapelníka v Köthenu, aniž předem požádal svého dosavadního zaměstnavatele, vévodu Wilhelma Ernsta, o uvolnění ze služby u jeho dvora. Došlo ke konfliktu a Bach byl dokonce několik týdnů vězněn, než byl v nemilosti propuštěn – z vězení i ze služby současně. V novém působišti však získal výjimečné postavení díky osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem Anhaltsko-Köthenským. Obdržel jmenování dvorním kapelníkem a ředitelem komorní hudby, k dispozici dostal kvalitní orchestr. Po smrti své první manželky se Bach v Köthenu podruhé oženil (se zpěvačkou Annou Magdalenou Wilckeovou) a ve službách zdejšího dvora prožil šest šťastných let. 

V Köthenu vznikly Bachovy čtyři orchestrální suity, šest Braniborských koncertů, houslové sonáty a partity i první díl Dobře temperovaného klavíru. Soubor čtyřiadvaceti preludií a fug, chromaticky vzestupně seřazených, je určen klávesovému nástroji v temperovaném ladění charakteristickém kompromisní úpravou čistých intervalů tak, aby ladily i souzvuky ve vzdálenějších tóninách. Díky univerzalitě Bachovy hudby znějí preludia a fugy Dobře temperovaného klavíru skvěle také v nesčetných úpravách a různých nástrojových verzích.

Rusko-tatarská skladatelka Sofia Gubajdulina (*1931) je dnes mnohými považována za „největší ženu hudby 20. století.“ Duchovní hloubka a lidský rozměr její hudby jsou patrné v každém jejím díle. Mimořádné nadání Gubajduliny bylo znát už v raném dětství. Na růžích v zemi sovětů ustláno neměla; již během studií kompozice v Kazani a v Moskvě byly její práce hodnoceny jako „falešná cesta.“ Pouze lidé Šostakovičova formátu věděli, že mají co do činění s vizionářskou osobností, a na její „falešné cestě“ ji podporovali. Po prvních úspěších na Západě upadla Gubajdulina v nemilost potentátů Svazu sovětských skladatelů a nebylo jí povoleno vycestovat. Obrat přivodila triumfální premiéra jejího 1. houslového koncertu „Offertorium“ v interpretaci Gidona Kremera. V roce 1992 se Sofia Gubajdulina odstěhovala do Německa.

Sólová skladba De profundis z roku 1978 je původně komponována pro bajan, ruský akordeon a ekvivalent chromatické knoflíkové harmoniky, vyvinutý na počátku dvacátého století. Než přistoupila ke komponování, konzultovala Gubajdulina velmi důkladně technické aspekty hry s ruským sólistou na bajan Friedrichem Lipsem, jemuž hotovou skladbu dedikovala. Získaných znalostí naplno využila i v dalších svých skladbách pro bajan (sóla, ansámbly, skladby se smyčci). V De profundis se pomalý prastarý chorál opakovaně – a nakonec úspěšně – snaží proniknout ze světa neklidu a temnoty do jasného světla. De profundis se stalo trvalou součástí akordeonového repertoáru.

Domenico Scarlatti (1685‒1757) se narodil v Neapoli. Do svých třiceti čtyř let žil v Itálii a stejně jako jeho otec Alessandro Scarlatti se velmi úspěšně věnoval kompozici oper, kantát a duchovních skladeb. V roce 1719 odjel do Londýna, kde se profiloval jako vynikající cembalista. O dva roky později přijal pozvání krále Jana V. Portugalského do Lisabonu. Stal se učitelem princezny Marie Barbary, budoucí manželky španělského krále Ferdinanda VI., s níž později přesídlil do Madridu. Ve Španělsku strávil u dvora posledních osmadvacet let svého života. Pro nadanou královskou žačku zkomponoval přes 550 sonát, jednovětých skladeb se dvěma kontrastními tématy v tzv. starosonátové formě. Tyto skladby nazýval Essercizi – cvičení. V nich totiž často osobitě zpracovával pouze jediný technický prvek, zvyšoval jejich dramatičnost tremoly a ostrými harmonickými změnami a inspiroval se i prvky španělské kytarové hudby. Sonata D dur, K. 140 byla jako předposlední z dvanácti skladeb tohoto typu poprvé publikována roku 1752 v Londýně. Vydal ji nakladatel John Johnson pod titulem 12 sonatas modernas para Clavicordio.

Dánský skladatel Poul Rovsing Olsen (1922‒1982) se narodil v Kodani. Ve válečných letech studoval na Kodaňské konzervatoři a ve studiích pokračoval v Paříži u Nadi Boulangerové a Oliviera Messiaena. Jeho raná díla vykazovala vliv Bartóka, Stravinského a Nielsena, v padesátých letech minulého století komponoval dvanáctitónovou seriální technikou. Od šedesátých let začala Olsenova hudba reflektovat i jeho profesi etnomuzikologa. Mapoval v terénu původní hudbu grónských Eskymáků, zejména však proslul svými objevy islámské hudby v Bahrajnu a dalších zemích Perského zálivu. Významně se zasloužil o to, že Evropa objevila arabskou hudbu a osobité interprety – libanonskou zpěvačku Dunyu či hráče na arabskou loutnu Mumira Bashira.

Olsenovo skladatelské dílo zahrnuje operu Belisa (1966, premiéra v Kodani), orchestrální hudbu (Variations symphoniques, Lux coelestis), klavírní skladby a písně. Akordeonová kompozice Without a Title (Bez názvu) pochází z roku 1972 a je dedikována dánskému akordeonistovi Mogensi Ellegaardovi (1935‒1995), známému interpretovi moderní hudby.

Václav Trojan (1907‒1983), plzeňský rodák, vystudoval hru na varhany, dirigování a skladbu na Pražské konzervatoři. Poté navštěvoval mistrovskou kompoziční školu Vítězslava Nováka a kompoziční třídu Aloise Háby. Vyrostl ve všestranného hudebníka: učil a komponoval hudbu vážnou, jazzovou i taneční, také byl skvělým aranžérem. Proslul hudbou k animovaným filmům Jiřího Trnky. Trojan byl typem skladatele-konzervativce. Moderní hudbu chápal jako reflexi současného světa se všemi jeho jadernými a ekologickými hrozbami. Jak se sám vyjádřil, tu „černou muziku“ skládat nechtěl, proto naopak psal hudbu konejšivou, snášenlivou, poetickou, hřejivou.

Tarantela pro sólový akordeon je mistrovským koncertním kusem z roku 1964. Trojan v ní zpracoval vlastní hudbu k rozhlasové hře Paganini. Optimistická bravurní skladba nijak nesvědčí o údajné tvůrčí krizi, která prý v Trojanově tvorbě nastala, když po jedenácti letech skončila filmová spolupráce s Trnkou. Trojan trpěl pocitem, že svá nejlepší léta „promrhal u filmu“ a nevěnoval se víc seriózní kompozici. Úspěch Tarantely však svědčí o silné a živé invenci, kterou ještě umocnila následná verze pro dva akordeony.

Miloslav Gajdoš (*1948) vystudoval hru na kontrabas na konzervatoři v Kroměříži a ve studiu pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Jiřího Bortlíčka (kontrabas) a Zdeňka Zouhara (skladba). V letech 1976 a 1977 dvakrát zvítězil v mezinárodní soutěži v Markneukirchenu. Od roku 1971 působil jako pedagog na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Hru na kontrabas vyučoval na mistrovských kurzech v Debrecínu, Moskvě, Miškolci, Mnichově, Drážďanech, Berlíně a v roce 1977 také na Juilliard School of Music v New Yorku. V devadesátých letech minulého století podnikl Gajdoš několik koncertních turné do USA a profiloval se jako kontrabasový virtuos mezinárodního formátu.

Svému nástroji věnoval více než sedmdesát skladeb v obsazení od sólových kusů přes komorní ansámbly až po koncertantní skladby s orchestrem. Preludium a fuga č. 1 a moll je jednou z nejhranějších. Skladatel o ní sděluje následující: „V polovině října 1998 jsme na pozvání Davida Heyese odcestovali s mým žákem Petrem Riesem do Anglie. Naším cílem bylo historické město Wells, kde pan Heyes, porotce Gregorovy soutěže 1997, uspořádal pro své žáky a hosty seminář a soutěž. Zahráli jsme si na veřejném koncertě, vystoupil zde i kontrabasový orchestr, složený z účastníků semináře. Komorní orchestr studentů školy vzorně nacvičil a provedl mé Lamento pro hoboj a smyčce. Nezapomenutelným dojmem na mne zapůsobila návštěva místní katedrály s obdivuhodně vypracovanými detaily miniaturních kamenných sošek, ale i velkolepostí architektury celku, srovnatelnou s majestátností katedrál ve Francii. Jaká síla a energie přivedla stavitele k myšlence vybudovat takovou stavbu! A tak jsem se se stejným zaujetím, odhodláním a pokorou rozhodl napsat něco tak zdánlivě nemožného, jak je fuga pro kontrabas. Práce pokračovala lépe, než jsem předpokládal, jen preludium mne zdrželo trochu víc. Také díky vydání v nakladatelství Recital Music London se skladba stala brzy velmi známou a často hranou na soutěžích.“ 

Když se sedmnáctiletý Indi Stivín (*2001) probojoval jako jediný kontrabasista do finále televizní soutěže Eurovision Young Musicians 2018 ve Velké Británii, provedl ve finále za doprovodu BBC Scottish Symphony Orchestra pod taktovkou Thomase Dausgaarda druhou a třetí větu vlastní skladby Suita Bohemia pro kontrabas a orchestr. Na prestižním Edinburském festivalu, oděn v tradiční skotský kilt, sklidil svým vervním výkonem frenetický ohlas. Stivín také obdržel Výroční cenu OSA 2019 pro nejúspěšnějšího českého hudebního skladatele vážné hudby do 30 let. O své skladbě uvádí: „Moje Suita Bohemia má pět částí. Je to pohled na naši zemi mýma očima v kontextu celých staletí. První část Keltové nás uvede do doby, kdy naše kultura vznikala a která pro nás dodnes zůstává tak trochu tajemstvím. Život Keltů na našem území představuji syrový, ale čistý, s jasnou, až přímočarou melodikou. Druhá část Česká země už nás dovede do nám důvěrně známého prostředí. Je o laskavé přívětivé krajině, o lesích a loukách, o našem domově. Dramatické místo se ale objeví i v této slunečné větě. Třetí část Tarantella Praga je vyloženě veselá skladba, kterou jsem napsal speciálně pro soutěž Eurovize mladých muzikantů 2018. Je o studentském životě plném zábavy a radosti. Čtvrtá část 1938 je potom pravým opakem části třetí. Jak už její název napovídá, přeneseme se do jednoho z nejsmutnějších roků naší historie, který předcházel těm nejtragičtějším událostem celého lidstva. V této větě ale tragédie nepropukne naplno. Tento díl suity vyjadřuje volání o pomoc, zradu a smutek. Poslední část Slované jsem napsal v tak trochu bojovném duchu. Po předchozích částech v této větě posílám lidem energii, která je tolik potřeba při obraně malé země, jež skrývá tisíce pokladů. Je o spojenectví, síle a odhodlání, o víře a bratrství. Největší hodnotou této části ale zůstává svoboda, pro kterou stojí za to žít."