Český spolek pro komorní hudbu • Pražské dechové trio

Pražské dechové trio bylo obnoveno v roce 1993 v duchu tradic dlouholeté, úspěšné umělecké dráhy Hlávkova tria, které působilo na hudební scéně od roku 1966. Jejich „charakteristickou devízou“ je dle Hudebních rozhledů „imponující technická bravura, souhra a intonační čistota spolu s dynamickou plastičností jednotlivých nástrojů v jejich mnohotvárných kombinacích a vztazích, včetně frázování“.

Současní členové Pražského dechového tria jsou absolventy konzervatoří v Praze, Brně a Teplicích a Akademií múzických umění v Praze a Brně. Již mnoho let působí v našich předních profesionálních orchestrech (v současnosti například v PKF — Pražské komorní filharmonii), či s nimi spolupracují jako sólisté. Jak sólově, tak s různými soubory se zúčastnili mnohých soutěží, ve kterých obsadili přední místa (Pražské jaro, festival Mladá Praha ad.). V roce 1993 se trio zúčastnilo světové soutěže komorních souborů v Tokiu.

Pražské dechové trio vystoupilo za své dosavadní působení na více než 300 koncertech u nás i v zahraničí (Německo, Rakousko, Itálie, Francie, Belgie, Japonsko). Při provádění často pozapomenuté či méně hrané české komorní hudby se s ním můžeme setkat nejen v koncertních sálech, ale také v galeriích a v zámeckém prostředí. Soubor spolupracuje s předními českými sólisty a pravidelně natáčí pro Český rozhlas.

Marie Fajtová vystudovala na Pražské konzervatoři hru na klavír a poté operní zpěv (Jiří Kotouč); v současnosti se zdokonaluje rovněž u americké sopranistky Nancy Henninger. V roce 2004 se stala finalistkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, kde obdržela cenu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, o čtyři roky později pak získala hlavní cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži Barbary Hendricks ve Štrasburku. 

V sezoně 2005/2006 byla členkou Divadla J. K. Tyla v Plzni, následující sezonu se stala sólistkou Opery Národního divadla v Praze, kde do svého repertoáru přibrala velké role od Händela po Brittena. Kromě občasného hostování na dalších českých scénách, jako jsou Státní opera Praha nebo Národní divadlo Brno, se představila i v zahraničí: s Händelem a Pergolesim ve Francii, s Mozartem v Japonsku, s Verdim v Německu či s Gounodem ve Finsku. 

Významnou součást jejího uměleckého působení tvoří barokní hudba, především ve spolupráci se soubory Capella Regia Praha, Collegium Marianum, Collegium 1704 a Camerata Nova. V roce 2006 ztvárnila titulní roli v Händelově Alcině pro festival ve Valticích a na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov zpívala Serpinu v La serva padrona. Na Pražském jaru se v roce 2004 představila v barokním pasticciu Praga nascente da Libussa e Primislao, o deset let později pak na stejném festivalu spolu s Wihanovým kvartetem přednesla skladbu La jolie rousse Jana Klusáka. 

Koncertně vystupuje mj. s Českou filharmonií, PKF — Prague Philharmonia, Pražským komorním orchestrem či Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Koncertovala v mnoha evropských zemích, v Japonsku, Vietnamu, Tchaj-wanu, Bruneji, Koreji, Malajsii, Thajsku i v africké Ceutě.

V roce 2009 vydala firma Arco Diva její písňové album Pensive Songs s díly Klementa Slavického, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Richarda Strausse. Podílela se též na mezinárodně oceněné nahrávce Serenaty, ZWV 177, „Il diamante“ Jana Dismase Zelenky.

V životopise českého skladatele Jana Zacha (1713‒1773) existuje stále několik bílých míst. Badatel Tomáš Slavický již prokázal, že se nenarodil v roce 1699 v Čelákovicích, jak udávaly starší slovníky, ale v roce 1713 v nedalekých Dehtárech v rodině koláře a šenkýře. Kde a u koho studoval hudbu, se vlastně neví. Kolem roku 1732 působil v Praze jako varhaník ve staroměstském minoritském kostele sv. Šimona a Judy, později i jako houslista v kostele sv. Martina ve zdi. Širokou popularitu získal kompozicí Lodní hudby pro okázalou noční slavnost na Vltavě (vznikla jen pár let po Händelově Vodní hudbě). V roce 1736 se Zach ucházel o prestižní místo varhaníka a kapelníka chrámu sv. Víta: předložil komisi svá duchovní díla a úspěšně vykonal praktickou varhanní zkoušku, avšak preláti dali přednost vcelku bezvýznamnému Františku Dollhopfovi. Zach to chápal jako velkou osobní křivdu a rozhodl se z Prahy i českých zemí odejít. V roce 1745 získal místo kapelníka u arcibiskupského dvora v Mohuči, kde se mu dostalo všestranného uznání. Působil tam jedenáct let, než pro konflikty a dluhy musel post opustit. Potom cestoval po Německu, Itálii a Rakousku a prodával klášterům a šlechticům své skladby. Zemřel téměř zapomenut roku 1773 v Ellwangenu. 

Jeho dílo však přetrvalo; je velmi invenční a odráží přechod hudebního baroka v klasicismus. Převážně barokní fakturu mají Zachovy monumentální duchovní skladby (Stabar mater, Te Deum, Salve Regina, řada mší a tři Requiem), zatímco v symfoniích, koncertech a komorní hudbě již pozorujeme zrod klasického slohu. Dokládá to také Sonata a tre stromenti v tónině D dur, která vyšla roku 1951 v novodobé revizi Antonína Němce jako svazek č. 9 edice Musica antiqua bohemica (ve vydavatelství Orbis).

Antonia Salieriho (1750‒1825), rodáka z italského Legnana, zná hudební historie jako operního skladatele „v Mozartově stínu“ a významného pedagoga kompozice a hudební teorie. Jako ke svému učiteli se k němu hlásily celé generace: Hummel, Beethoven, Czerny, Mayerbeer, Schubert, Liszt a další. Salieri je (na rozdíl od šlechtických žáků) učil zdarma, neboť pamatoval na vlastní neveselé začátky sirotka bez prostředků. Sám byl žákem „padre“ Martiniho a Glucka, nejvíce mu však pomohl Florian Leopold Gassmann, mostecký rodák, který byl jeho mentorem a přivedl ho z Benátek do Vídně. Mladý Salieri začal dirigovat ve Vídni koncerty Tonkünstler-Gesselschaft a v roce 1782 získal post císařského dvorního kapelníka. Salieriho opery se hrály velmi úspěšně v mnoha evropských metropolích, dnes jsou však zapomenuty. V roce 1804 se skladatel rozhodl přestat opery skládat. „Uvědomil jsem si, že hudební vkus se změnil, a to postupem zcela opačným tomu mému. Excentricita a zmatení žánrů nahradily rozum a mistrovskou jednoduchost,“ napsal. Komponoval pak převážně duchovní hudbu, vlastenecké kantáty, dirigoval a hlavně učil, dokud mu v tom nezabránila Alzheimerova choroba. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu dožil v ústavu choromyslných. Salieriho údajný podíl na Mozartově smrti je fabulací s velmi tuhým kořínkem. Salieri naopak proslul jako hudební mecenáš, ochránce nemajetných talentů, mimo jiné vychoval Mozartova syna Franze Xavera, který se narodil čtyři měsíce před Amadeovou smrtí v roce 1791. Tvrzení o podprůměrnosti Salieriho hudby ve světle nových objevů rovněž neobstojí. Prokazuje to Requiem z roku 1804, mimochodem poprvé provedené kapelou hraběte Haugwitze v Náměšti nad Oslavou, dále 26 orchestrálních variací „La folia di Spagna“, Symfonie D dur „La Veneziana“, hobojový koncert nebo serenády pro dechovou harmonii. Salieriho Tři dechová tria, jejichž autograf je uložen v Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni, dokazují zejména v rychlých větách, že byla určena špičkovým hráčům své doby.

Podstatnou část dnešního programu tvoří dílo a úpravy Františka Xavera Thuriho (1939‒2019), kterého Praha znala jako „posledního žijícího barokního skladatele.“ Komponoval totiž hlavně ve stylu hudby 17. a 18. století, o které měl dokonalý přehled; napsal desítky takových skladeb včetně dvou oper. Byl rovněž uznávaným cembalistou, varhaníkem, hobojistou, muzikologem a pedagogem, jenž vychoval řadu vynikajících hudebníků. Absolvoval Pražskou konzervatoř (obor hra na varhany) a brněnskou JAMU (hra na hoboj). Od roku 1965 byl uměleckým vedoucím souboru Čeští madrigalisté, který dirigoval od cembala, dále také hobojistou, cembalistou a dramaturgem Pražského komorního orchestru. Od roku 1977 působil jako profesor hry na hoboj na Pražské konzervatoři. Thuriho kompoziční činnost zahrnuje hudbu duchovní (Requiem, Stabat Mater, mše, kantáty) i světskou (4 koncerty pro hoboj, 2 pro varhany, Vodní hudba pro Český Krumlov, premiérovaná tamtéž v roce 1996, Hudba pro zpívající fontánu v Mariánských lázních).

Thuri po dlouhá desetiletí vyhledával zapomenuté skladby v archivech a knihovních fondech, prováděl jejich spartace a připravoval je pro různé umělce a soubory k provozování. Věnoval se i fragmentům a méně známým dílům Wolfganga Amadea Mozarta (1756‒1791). V případě árie Ridente la calma (Klidně se směj), K 152, árie pro soprán a klavír, se však nejedná o hudbu Mozartovu. V tomto případě Mozart pouze upravil hudbu Josefa Myslivečka (1737‒1781), árii Rinalda z jeho opery Armida, stižené při premiéře osudným neúspěchem, a opatřil ji při novým textem.

An Chloe (K Chloe), K. 524, je naproti tomu původní Mozartovou skladbou, písní pro soprán a klavír, zkomponovanou 24. června roku 1787 ve Vídni na verše Johanna Georga Jacobiho. Tato drobná skladba je významná ještě jednou, s hudbou nesouvisející skutečností: vídeňský vydavatel Artaria v roce 1789 při jejím prvním tiskovém vydání použil na titulní straně proslulou rytinu (tzv. bustový medailon) Mozarta od Josepha Gregora Mansfelda, která je dodnes jednou z nejznámějších podobizen slavného skladatele.

Pouhé dva dny po Chloe, 26. června 1787, spatřila světlo světa jiná Mozartova píseň, Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Liebhabers verbrannte (Jak Luise pálila dopisy svého nevěrného milence) na verše Gabriely von Baumberg. Mozart ji složil během jednoho z proslulých soirée v domě svého přítele, zednáře, botanika a skladatele-amatéra Gottfrieda von Jacquin. Na návštěvách u Jacquinů vzniklo také Kuželkové trio, K 498, nokturna a árie s klarinety a basetovými rohy. Píseň K 520 vyšla ve sborníku s dalšími (asi Jacquinovými) písněmi s dedikací zpěvačce Katharine von Altomonte, vídeňské interpretce Händelova Mesiáše v Mozartově instrumentaci.

Maďarský skladatel Endre Székely (1912‒1989), budapešťský rodák, studoval na tamní hudební akademii v letech 1933‒1937. Vstoupil do zakázané komunistické strany, za války působil v odboji a musel se skrývat. Po válce byl sbormistrem několika dělnických sdružení, dirigentem sboru Maďarského rozhlasu a generálním tajemníkem Bartókova spolku zastřešujícího všechny maďarské sbory. Typický levicový intelektuál psal přirozenou, lehce stravitelnou a velmi sdělnou hudbu až do roku 1960, kdy ho jmenovali profesorem na Vyšším učitelském institutu v Budapešti. Tam si Székely v určitém momentu uvědomil, že vývoj moderní vážné hudby spěje dál a jinam, a rozhodl se ho dohnat. Radikálně změnil svůj způsob komponování (podobně jako to učinil jeho souputník György Ligeti) a v osmdesátých a devadesátých letech minulého století sklízel velké skladatelské úspěchy novinkami na festivalech Nové hudby, zejména v Darmstadtu. Proměna tradicionalisty v avantgardistu byla tak zásadní, že není mnoho podobných příkladů (skladatelský vývoj bývá často opačný, viz Penderecki, Schnittke, Pärt). Divertimento pro dechové trio je typicky neoklasické a pochází ještě z tradičního skladatelova období (z let 1958‒1959).

Poéma Elbrus má svůj původ ve starší kompozici Františka Xavera Thuriho, příležitostném pásmu hudby a poezie z roku 1980. O Vánocích 1994 ji skladatel nově přepracoval pro dechové trio a dedikoval Bedřichu Vobořilovi, hobojistovi a profesorovi Pražské konzervatoře. Ve skladbě s podtitulem „Trio na ruské motivy“ dominují scény velebné horské krajiny. Část s programním názvem Večerní nálada skladatel dokomponoval dodatečně ke třem již hotovým větám počátkem roku 1995. Dnešní interpreti ji zařazují na místo první věty.

Suite dʼaprés Corrette (Suita podle Corretta) Daria Milhauda (1892‒1974) pochází z roku 1937. Je věnována proslulému Pařížskému dechovému triu (Trio dʼanches de Paris), jež ji premiérovalo v prosinci 1938. Jeho členy byli hobojista Myrtil Morel, klarinetista Pierre Lefébvre a fagotista Fernand Oubradous. Jako v mnoha jiných případech zpracoval Milhaud již dříve a k jiné příležitosti vytvořený hudební materiál, scénickou hudbu k Shakespearově hře Romeo a Julie (ta obdržela opusové číslo 161, suita pro dechové trio číslo 161b). Milhaud se v souladu s neoklasicistními tendencemi ve skladbě inspiroval hudbou Michela Corretta (1707‒1795), příslušníka třetí generace francouzských clavecinistů. Corrette do svých cembalových suit vkládal lidové tance (provensálský tambourin, mussette – dudáckou, le Coucou – kukačku). V osmi krátkých, velmi stručných větách suity Milhaud skvěle vystihl prostotu a bezprostřednost Correttova stylu. Moderní hudební jazyk uplatnil v měkkých disonancích při kánonickém vedení hlasů či v občasných „výletech“ některého z nástrojů do jiné tóniny. Suita podle Corretta je miniaturním vtipným exkurzem do francouzské hudební historie. Historizující „provensálský“ neoklasicismus u Milhauda nedlouho poté vyvrcholil dechovým kvintetem La cheminée de Roi Renée, inspirovaným životem u dvora trubadúrského krále Reného II. z Anjou v Aix; ten však zazněl v premiéře až v Milhaudově americkém exilu.