Český spolek pro komorní hudbu • Orbis trio

Orbis trio bylo založeno v roce 2008. Všichni jeho členové jsou laureáty mezinárodních soutěží a mají za sebou řadu zkušeností jak sólistických, tak i jako komorní hráči.

Trio se brzy zařadilo mezi nejúspěšnější komorní soubory v České republice i v Evropě, když se během roku 2009 stalo laureátem čtyř mezinárodních soutěží. Zvítězilo v soutěži Premio Anguissola Scotti ve Val Tidone (Itálie) a v 5. International Johannes Brahms Chamber Music Competition v Gdaňsku (Polsko); v jedné z nejprestižnějších světových soutěží současnosti, International Chamber Music Competition v německém Hamburku, získalo v početné konkurenci 3. cenu a stalo se tak nejlepším evropským klavír-ním triem soutěže. Podobného výsledku dosáhlo Orbis trio v soutěži Gianni Bergamo Classic Music Award ve švýcarském Luganu. O rok později se soubor stal laureátem Soutěže Bohuslava Martinů, kde získal i cenu za interpretaci díla B. Martinů, Cenu Pražského jara a byl poctěn prestižní Cenou Českého spolku pro komorní hudbu.

Velkou inspirací byly pro Orbis trio soukromé lekce u mistra Josefa Suka, ale i u dalších vynikajících umělců, jakými jsou Ivan Klánský (Guarneri trio), Václav Bernášek (Kociánovo kvarteto), Daniel Veis (Pražské trio) či Ivan Moravec.

Dnes trio pravidelně koncertuje v mnoha evropských zemích (Velká Británie, Německo, Švýcarsko, Belgie, Itálie, Slovensko); v roce 2016 podniklo úspěšné turné po Japonsku. Je pravidelným hostem významných mezinárodních festivalů, jako jsou Pražské jaro, Mecklenburg-Vorpommern Festspiele, Festspie-le Europäische Festwoche, Festival EuroArt Praha, Smetanovské dny či Chopinův festival a komorních cyklů nejvýznamnějších českých orchestrů: České Filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a PKF — Prague Philharmonia. V sezóně 2014/2015 bylo Orbis trio též rezidenčním souborem Kettlesyard Chamber Music Series v britské Cambridge.

Pro Český rozhlas nahrál soubor řadu skladeb, především pak komplet klavírních trií Antonína Dvořáka a Františka Škroupa. Pro Norddeutsche Rundfunk natočilo skladby Josepha Haydna, Antonína Dvořáka a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Label Artesmon vydal CD Orbis tria s nahrávkami Antonína Dvořáka a Arno Babadžanjana.

Prvními skladbami Ludwiga van Beethovena vydanými tiskem byly v roce 1795 tři Klavírní tria, op. 1. Během začátků své kompoziční činnosti, ještě za pobytu v rodném Bonnu, komponoval Beethoven řadu klavírních skladeb a zkusil také klavírní trio. Bylo v tónině Es dur a autor ho později zamýšlel připojit k novým triím. Nakonec po zvážení dílo odložil jako nezralé a tiskem bylo vydáno až po jeho smrti. Onoho roku 1795 žil Beethoven již tři roky ve Vídni a pomalu a cílevědomě poznával nové prostředí a navazoval důležité osobní kontakty. Situace se vyvíjela příznivě. Především byl skvělým klavíristou, ale obdiv si získal také jako znamenitý improvizátor a začínal se také prosazovat menšími komorními a klavírními skladbami. I když si vážil umění svých velkých současníků, jeho hudební myšlení a cítění již směřovalo jinam. Tria op. 1 jsou toho jasným příkladem. Beethoven v nich zcela respektuje zákonitosti klasické kompozice, ale přichází i s některými formálními změnami a výrazovými novotami, které se příliš nelíbily jeho učiteli Josephu Haydnovi. Je třeba říci, že nejde o začátečnická díla, ale o kompozice skvěle zvládnuté podle všech měřítek tehdejšího vídeňského stylu. Současný posluchač nevnímá novost Beethovenových trií zdaleka tak naléhavě jako jeho současníci. Dnes jim nasloucháme jako kterýmkoli jiným mistrovským komorním skladbám období klasicismu. Přitom ale zaujme dokonalost a pečlivost Beethovenova zpracování a důraz na svrchovanou klavírní techniku.

Svůj cyklus Klavírních trií, op. 1 – Es dur, G dur a c moll věnoval knížeti Karlu Lichnowskému, velkému příznivci a donátorovi hudebního umění, který Beethovena finančně podporoval a na dlouhou dobu se stal jeho věrným příznivcem a nejvěrnějším přítelem – přes často dramatické příhody, jimiž toto přátelství procházelo. Jak vzpomíná Beethovenův žák Ferdinand Ries ve svých Biografických poznámkách podle skladatelova vyprávění, premiéra klavírních trií se uskutečnila na večeru u knížete Lichnowského, kde se shromáždili přední aristokraté i řada osobností hudebního života rakouské metropole. Všichni byli zvědavi na nová díla teprve pětadvacetiletého skladatele. Všechna tři tria okamžitě vzbudila značnou pozornost a s napětím byl očekáván názor přítomného Haydna. Ten se o skladbách mladého autora vyslovil s velkou pochvalou, nicméně mu radil, aby poslední z trojice – Trio c moll – tiskem nevydával! To se Beethovena hluboce dotklo, byl rozhořčen, že jeho učitel skladbu veřejně zpochybňuje a nevěří mu! Jak píše Ries, vyjádřil se o Haydnovi jako o „závistivém a žárlivém starci“, který svým kritickým názorem nemyslel nic dobrého. Vznětlivý a horkokrevný Beethoven samozřejmě neměl pravdu! Vlídný, ušlechtilý Haydn nebyl schopen podlosti a pevně věřil v jeho talent, sledoval jeho další tvůrčí vývoj a podle možností ho nadále podporoval. Později také osobně vysvětlil Riesovi, že jeho rada nevydávat Trio c moll byla motivována přesvědčením, že je to hudba pro obecenstvo nesnadno pochopitelná. Dnes uváděné, prostřední z trojice trií – Klavírní trio G dur, op. 1, č. 2 – vzniklo v roce 1773 a je koncipováno ve velkorysé, překvapivě rozměrné cyklické sonátové formě. Obě zbylá tria lehce překonává v délce a společně s ostatními – oproti zvyklostem – má čtyřvěté uspořádání. Bohatý hudební obsah a vynalézavá tematická práce naznačují, že skladatel vstupuje na dráhu myšlenkově náročnější tvůrčí výpovědi, která se již vymyká tehdejšímu dobovému standardu.

Jen málo velkých skladatelů minulosti se může vyrovnat jedinečnému rozsahu a síle hudební výpovědi Dvořákova komorního díla. Početně i frekvencí provedení dominují smyčcové kvartety, ovšem i další komorní sestavy si udržují na koncertních pódiích značnou popularitu. Z nich vyniká především čtveřice klavírních trií, která v autorově tvorbě stojí svým významem stejně vysoko jako zmíněné kvartety. Je známo, že dvě raná klavírní tria jsou nezvěstná, Dvořák je s velkou pravděpodobností sám zničil. Proto prvním známým dílem tohoto nástrojového obsazení je až Klavírni trio B dur, op. 21. Poté, co v krátkém odstupu necelého roku vzniklo ještě další Klavírní trio g moll, op. 26, se skladatel několik následujících let věnoval jiným úkolům. Až teprve začátkem února roku 1883 našel znovu inspiraci ke komorní tvorbě a napsal rozměrné Klavírní trio f moll, op. 65. Práce mu trvala necelé dva měsíce a ukončil ji v poslední březnový den.

V té době měl již na svém kontě celou řadu pozoruhodných úspěchů a zaznamenával pozvolný vzestup k evropské proslulosti. Leoš Janáček provedl v Brně Dvořákovo Stabat Mater, které pak zaznělo také v Budapešti a v Mladé Boleslavi; Londýn hlásil s různými dirigenty dvě nastudování Symfonie D dur a v Praze se uskutečnily premiéry orchestrální podoby Legend a České suity. Na jevišti Nového českého divadla zaznělo v říjnu 1882 první provedení Dimitrije a krátce poté cestoval Dvořák do Drážďan na premiéru své opery Šelma sedlák. V rodinném životě došlo k radostné události – narodil se syn, který dostal jméno po otci.

Nebyly to však jen příznivé zprávy, které Dvořáka provázely. Především ho nesmírně bolestně zasáhla smrt jeho maminky 15. prosince v Kladně, zatímco jiným zklamáním byla skutečnost, že slavný houslista Joseph Joachim odmítl uvést veřejně premiéru houslového koncertu, kterou pak skladatel svěřil mladému Františku Ondříčkovi. Všichni životopisci se rovněž shodují, že Dvořák se v té době už řadu týdnů potýkal s hlubokým vnitřním neklidem. Co bylo příčinou, je obtížné zjistit, ale mnohé lze vysledovat, domyslet a odvodit. Zahraniční úspěchy totiž paradoxně narušovaly jeho vyrovnaný, klidný a neproblematický život, na který byl zvyklý od mládí a který vyhovoval jeho spíše uzavřenému, venkovskému naturelu. Navíc z mnoha stran slyšel rady a doporučení, aby kvůli své kariéře radši opustil Prahu a Čechy a přesídlil do Vídně. Přítel Brahms se prý dokonce nabídl hmotně zajistit jeho rodinu. To hluboce narušovalo psychiku umělce, který se necítil schopen a ochoten přerušit silný vztah k domovu a k české kulturní tradici, z níž vzešel.

Klavírní trio f moll je odrazem toho vnitřního nepokoje a zároveň dokladem skladatelovy tvůrčí zralosti. Zápasem je poznamenána celá vypjatá a vzdorně vzrušená úvodní věta se svou výraznou tematickou členitostí, z níž vyzařuje nespokojenost a pochyby. Rovněž Allegretto grazioso druhé věty nemá obvyklou bezprostřednost a vřelost Dvořákových scherzových vět, ale vnímáme tuto hudbu spíše jako zadumaný popěvek s občasným nádechem zadržovaného vzdoru. Adagiová třetí věta přinese v posmutnělé durové kantiléně konečně více klidu. Ovšem ve finálovém Allegru con briu se znovu rozhoří zarputilý vzdor a prudkost, navazující na drsnou atmosféru úvodní věty.

První provedení skladby se uskutečnilo 27. října 1883 na koncertě mladoboleslavského zpěváckého sboru Boleslav. Dvořák účinkoval u klavíru spolu s koncertními mistry pražského divadla Ferdinandem Lachnerem a Aloisem Nerudou a o necelé tři týdny později stejní interpreti trio uvedli v pražské Umělecké besedě. Pro Dvořákův intenzívně vzrůstající kredit je příznačné, že dílo neprodleně vydal tiskem berlínský nakladatel Fritz Simrock.