Český spolek pro komorní hudbu • Mitsuko Uchida

Legendární japonsko-britská umělkyně Mitsuko Uchida proslula svým hledáním pravdy a krásy v hudbě, která tak v jejím podání dostává hluboký rozměr. Je známá svými interpretacemi Mozarta, Schuberta, Schumanna a Beethovena a novou generaci posluchačů rovněž seznamuje se skladateli jako jsou Berg, Schönberg, Webern a Kurtág. Její aktivní profesionální kariéra již trvá více než šedesát let. V červnu 2009 se stala držitelkou Řádu britského impéria a nositelkou titulu Dame (ženská obdoba Sir). V roce 2012 pak získala zlatou medaili Královské filharmonické společnosti a v roce 2014 čestný titul univerzit v Oxfordu a Cambridge.

Loajalita této pianistky a dirigentky, dcery japonského velvyslance v Rakousku, k nejlepším orchestrům a koncertním sálům vedla k řadě rezidenčních pobytů, například u Clevelandského orchestru, Berlínských filharmoniků, ve vídeňském Konzerthausu nebo na hudebním festivalu Mozartwoche v Salcburku. Ve věhlasné Carnegie Hall jí byl věnován cyklus s podtitulem Mitsuko Uchida: Vienna Revisited. Ve Vídni totiž žila od svých dvanácti let (dokonce i poté, co se její otec vrátil do vlasti) a ve slavném Musikvereinu měla svůj první recitál již čtrnáctiletá.

Úctyhodnou a mimořádně dlouhou kariéru prožívá s nejvýznamnějšími dirigenty, zmiňme alespoň Simona Rattlea, Riccarda Mutiho či Gustava Dudamela. Stále udržuje blízké vztahy s předními světovými orchestry, včetně Berlínských filharmoniků, Královského orchestru Concertgebouw a Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu; s Clevelandským symfonickým orchestrem dokonce nedávno oslavila své sté vystoupení v Severance Hall. V oblasti komorní hudby úzce spolupracuje kupříkladu s klarinetistou-skladatelem Jörgem Widmannem na řadě koncertů ve Wigmore Hall, v sále Labské filharmonie a v Carnegie Hall, se smyčcovým kvartetem Ebène nebo Magdalenou Koženou.

Mitsuko Uchida nahrává výhradně u společnosti Decca. Rozsáhlá diskografie zahrnuje mj. komplet Mozartových a Schubertových klavírních sonát či Mozartovy klavírní koncerty, jež od roku 2011 nahrává živě na koncertech s Clevelandským orchestrem, který sama diriguje od klavíru. Její nahrávka Schönbergova klavírního koncertu s dirigentem Pierrem Boulezem a Clevelandským orchestrem získala čtyři ceny, včetně Gramophone za nejlepší koncert; album Schumann and Berg, které nahrála se sopranistkou Dorotheou Röschmann, ji v roce 2017 zajistilo druhou cenu Grammy. Poslední sólová nahrávka Beethovenových Diabelliho variací vydaná v roce 2022 obdržela další nominaci na Grammy a vyhrála klavírní cenu Gramophone.

Mitsuko Uchida je zakládající členkou svěřenského fondu Borletti-Buitoni Trust, organizace založené s cílem pomáhat v uměleckém i kariérním rozvoji mladým umělcům, a téměř čtvrt století je ředitelkou Hudebního festivalu Marlboro. Ten představuje unikátní spojení sedm týdnů trvající školy komorní hudby s festivalem, na kterém účinkují výhradně účastníci tohoto letního setkání.

Dvaatřicet klavírních sonát Ludwiga van Beethovena (pomineme-li tři sonáty z dětství) má na poli světové klavírní literatury výjimečné postavení a skladatel jimi zásadně přispěl k vývoji žánru. Jeho posouvání hranic, ať už šlo o strukturu, harmonii nebo rozvíjení témat a motivů, ovlivnilo hudební myšlení dalších generací skladatelů včetně Schumanna, Brahmse či Chopina. Beethoven skládal klavírní sonáty od roku 1795 až do roku 1822, přičemž sonáty z jeho prvního tvůrčího období jsou po formální stránce ještě silně ovlivněny Haydnem a Mozartem. Jeho osobitost se nicméně nepřeslechnutelně propisovala do jejich charakteru od samého začátku. (První sonáta je neobvyklá už tóninou, kterou pro ni Beethoven zvolil – f moll u klavírních sonát Haydna ani Mozarta nenajdeme.) Zažité postupy časem stále více inovoval a jeho pozdní sonáty jsou z hlediska formálního i výrazového už zcela jiné. Koneckonců v souvislosti se sonátou Hammerklavier z roku 1818 psal vídeňský tisk o „novém období v Beethovenově tvorbě pro klavír.“ Beethoven byl také vynikajícím klavíristou a jeho sonáty jsou mimo jiné dokladem jeho technických a výrazových schopností.

Dodejme, že do komponování klavírních sonát promluvil také vývoj samotných nástrojů. V případě sonát středního a pozdního období dopřávaly Beethovenovi větší tvůrčí volnost nové klavíry, které měl například od firem Broadwood či Graf, s větší klaviaturou a jinými zvukovými možnostmi, než jaké měly nástroje tehdy běžně vyráběné ve Vídni. Do roku 1803 se jeho skladby pro klavír vešly do pěti oktáv. Postupně zkoumal širší rozpětí a například v Klavírní sonátě č. 28, op. 101, už použil tóny tak hluboké, že je nebylo možné na běžných středoevropských nástrojích zahrát – na anglickém Broadwoodu však ano. Ve své poslední klavírní sonátě zase cítil potřebu uvést u vysokého Es alternativu – to pokud by interpret neměl nástroj s dostatečně velkou klaviaturou.

Beethovenovy pozdní klavírní sonáty (č. 28–32) vznikly v letech 1816 až 1822, tedy v době, kdy byl již téměř hluchý. Jsou to introspektivní díla s velkou emocionální hloubkou, odhalující skladatelův vnitřní svět. Klavírní sonáta č. 30 E dur, op. 109, je jednou ze tří sonát napsaných na objednávku Adolpha Martina Schlesingera, nakladatele z Berlína. Beethoven na ní pracoval v roce 1820 a bezprostředně nato složil i následující dvě sonáty. Ve stejné době byl ponořen také do práce na Misse solemnis, která mu nakonec zabrala podstatně více času, než předpokládal. Všechny tři věty Klavírní sonáty č. 30 jsou určitými prvky propojeny, a vytvářejí tak pocit kontinuity. První větu Beethoven vystavěl na půdorysu klasického sonátového allegra, do kterého ale vnáší svůj jedinečný harmonický jazyk a výrazové nuance. Scherzová druhá věta tvoří k předchozí větě svou bouřlivostí a rytmičností ostrý kontrast. Beethovenova rytmická vynalézavost se zde projevuje naplno a vytváří pocit naléhavosti a vzrušení. Těžiště sonáty leží v její závěrečné větě, kdy skladatel zpracoval zpěvné téma připomínající sarabandu do šesti variací různého charakteru. Spolu s tím, jak se před námi skladba rozvíjí, vidíme, jak mistrně dokázal kombinovat klasické formy s vlastním inovativním a pokrokovým hudebním jazykem a posouvat tak hranice hudebního výrazu.  

Klavírní sonáta č. 31 As dur, op. 110, z roku 1821 má experimentální a zároveň introspektivní ráz. První věta začíná lyrickým tématem, které posluchače okamžitě vtáhne. Beethoven použil volnou sonátovou formu, v jejímž rámci se pohybuje se značnou mírou svobody. Hudba má místy charakter improvizace a neustále se proměňuje. Následující krátká věta je energickým a hravým scherzem (třebaže je v 2/4 taktu), k jehož nepředvídatelnosti přispívají synkopy a dynamické kontrasty. Anglický muzikolog Martin Cooper objevil v této větě hudební odkazy na dvě tehdy populární pouliční písničky. Třetí a nejzávažnější větu celé sonáty (v původním Schlesingerově vydání byla rozdělena na Adagio a Fugu) otevírá krátké Adagio, jejími stěžejními prvky jsou však tklivé Arioso dolente a tříhlasá fuga, které se navzájem střídají. Fuga postupně nabývá na složitosti a intenzitě; skladatel v ní uplatňuje různé způsoby kontrapunktické práce, jako je augmentace, diminuce a inverze. Naplno se zde projevuje Beethovenovo mistrovství kontrapunktu a fuga se stává silným prostředkem pro vyjádření škály emocí. Fugu i celou sonátu korunuje triumfální závěr přes pět oktáv.

Svou poslední klavírní sonátu věnoval Beethoven svému mecenáši, arcivévodovi Rudolfovi, který byl velmi dobrým amatérským hudebníkem. Klavírní sonáta č. 32 c moll, op. 111, vyšla tiskem v roce 1823, Beethoven ji však dokončil už v lednu předchozího roku – a na rozdíl od předchozích dvou ji složil velmi rychle. Spolu s 33 variacemi na Diabelliho valčík, op. 120, a Bagatelami, op. 119 a op. 126, patří mezi jeho poslední kompozice pro klavír. Sestává pouze ze dvou vět, což ale nebylo pro Beethovenovy klavírní sonáty nijak neobvyklé – z dvaatřiceti je jich dvouvětých celkem šest. První věta začíná majestátním úvodem označeným jako Maestoso, který nastoluje dramatický a slavnostní tón. Po něm následuje hlavní část věty – Allegro con brio ed appassionato – která se vyznačuje intenzivním a vášnivým výrazem. Beethoven používá dynamické kontrasty, náhlé změny nálad a složitý kontrapunkt, které přispívají k emocionální hloubce. Přes všechnu svou vášnivost a polyfoničnost však tato věta končí v poklidné tónině C dur – poslední takty nás tak připravují na nástup krásného lyrického tématu druhé (závěrečné) věty v téže tónině. Podobně jako v Klavírní sonátě č. 30 E dur, op. 109, jde o téma s variacemi, z nichž každá má svůj jedinečný charakter. Variací je celkem pět, z nichž poslední je zakončena codou. Postupně nabývají na složitosti – Beethoven se vyjadřuje čím dál více zhuštěně a na stále menší ploše je čím dál více hudebního materiálu. Třetí z variací upoutá svým až jazzovým charakterem. Hudba plyne nepřetržitě bez pauz mezi jednotlivými variacemi a vytváří tak plynulý a nepřerušovaný tok. Závěrečné akordy přinášejí pocit rozuzlení a transcendence. Mistrovskému, nadčasovému dílu vzdal hold mimo jiné Thomas Mann rozsáhlou pasáží ve svém románu Doktor Faustus.