Český spolek pro komorní hudbu • Julia Fischer & Julianna Avdějeva

Julia Fischer představuje jednu z nejvýraznějších houslistek dnešní doby. Její kariérní cesta je zaznamenána množstvím CD i DVD nahrávek pod labely Pentatone a Decca – v poslední době pak na její vlastní hudební platformě JF CLUB – a ověnčena prestižními cenami, jako Záslužný řád Spolkové republiky Německo nebo Gramophone Award.

Narodila se roku 1983 v Mnichově německo-slovenským rodičům, kteří se údajně potkali při svých studiích v Praze. Na housle začala hrát ve třech letech, brzy si přibrala i klavír, a to pod vedením své matky Viery Fischer. V pouhých devíti letech nastoupila na mnichovskou univerzitu jako studentka renomované pedagožky Anny Čumačenko, kterou v její učitelské roli později vystřídala. Velkým milníkem se stalo vítězství v prestižní Mezinárodní soutěži Yehudi Menuhina v roce 1995 (tedy ve dvanácti letech!), které nastartovalo její celosvětové renomé. Od té doby jí pravidelně vídáme na nejslavnějších pódiích světa, ať už při spolupráci s významnými orchestry a dirigenty, jako jsou např. Herbert Blomstedt, Christian Thielemann, Juanjo Mena, Riccardo Muti nebo Franz Welser-Möst, nebo při sólových či komorních recitálech. Kromě tradičního repertoáru se věnuje i soudobé hudbě, o čemž svědčí i na březen chystaná světová premiéra houslového koncertu Daniela Kidaneho s Londýnskou filharmonií a Edwardem Gardnerem.

Mimo to plánuje Julia Fischer letos několik evropských turné, ať už s Academy of St Martin in the Fields nebo Královskou filharmonií, se svým kvartetem (Julia Fischer Quartet) nebo s klavíristkou Juliannou Avdějevou. S tou zavítá do Atén (4. 12.), Vídně (6. 12.) a než dorazí do Prahy, stihne ještě odehrát koncert s Královskou stockholmskou filharmonií a Esa-Pekka Salonenem při příležitosti udílení Nobelovy ceny (8. 12.). S Avdějevou jsou už řadu let sehranou dvojicí, přestože, jak prozrazuje Julia Fischer, jejich setkání bylo zprostředkované: „Měly jsme společné hudební přátele, kteří nás za každou cenu chtěli dát dohromady. Byli přesvědčeni, že se k sobě hodíme. A v roce 2012 k tomu konečně došlo. Co k tomu dodat? Měli pravdu.“ O sehranosti těchto dvou výjimečných dam se pražské publikum mohlo přesvědčit již roku 2018, kdy společně vystoupily ve Smetanově síni Obecního domu.

Julia Fischer se však nespokojuje „pouze“ s kariérou světově uznávané houslistky, ale využívá svou hudební všestrannost. Kvality již zmíněného Julia Fischer Quartet odhalí pražské publikum – v rámci rezidence Julie Fischer – v listopadu (koncert I2), o jejích klavírních schopnostech nás může přesvědčit DVD nahrávka z úspěšného koncertu v Alte Oper Frankfurt v roce 2010, kdy se v první polovině představila jako sólistka Saint-Saënsova houslového koncertu, v druhé pak v Griegově klavírním koncertu. Kromě vystupování se věnuje i hudební pedagogice, mj. v rámci četných mistrovských kurzů. Spolu s Johannesem X. Schachterem a Henrim Bonamym pak založila dětský orchestr Kindersinfoniker. Od příštího roku se také stane uměleckou ředitelkou Boswil Summer Festivalu ve Švýcarsku. 

Julianna Avdějeva je dalším příkladem hudebníka, jehož mezinárodní kariéru nastartovalo vítězství v prestižní interpretační soutěži. Přestože se již předtím objevila na předních příčkách soutěží v Brémách či v Ženevě, až první místo v legendární Chopinově soutěži ve Varšavě (do jejíž hlavní části původně vůbec nebyla vybrána – i takové paradoxy se dějí) ji v roce 2010 vyneslo na výsluní. 

Hru na klavír začala studovat v pěti letech pod vedením Eleny Ivanovy na Gněsinově hudební škole pro mimořádně nadané žáky v Moskvě, jejímiž absolventy jsou např. i Alexander Rudin, Daniil Trifonov nebo Jevgenij Kissin. Na tomto institutu dále pokračovala u Vladimira Troppa a zároveň přibrala studium na curyšské univerzitě u Konstantina Šerbakova. Obě školy absolvovala s nejlepšími výsledky v roce 2008. Další hudební inspirace se jí dostalo od pedagogů renomované International Piano Academy Lake Como. Zde se už dostáváme do doby varšavské Chopinovy soutěže, která její kariéru posunula do nové dimenze. 

Najednou se ocitla ve významných koncertních sálech, a to jako sólistka prestižních orchestrů po boku dirigentů, jako jsou Manfred Honeck, Kent Nagano, Vasilij Petrenko, či na vlastních recitálech. Hned v její první hvězdné sezoně se ji podařilo získat i festivalu Pražské jaro, následně České filharmonii a nyní ji můžeme považovat za vcelku častého pražského hudebního hosta. (Ovšem stojí za zmínku, že její první pražský úspěch spadá už do roku 1997, kdy zde ve dvanácti letech vyhrála soutěž Carla Czerného pro mladé klavíristy.) Spolu s Julií Fischer do Prahy také nezavítá poprvé – posluchači tuto dvojici slyšeli již v roce 2018 ve Smetanově síni Obecního domu. Julianniny obdivovatele jistě zaujme fakt, že Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK chystá na leden 2024 její recitál.

Na něm představí mj. svůj nejnovější repertoár, který zazněl i letos v Carnegie Hall, a to díla W. Szpilmana a M. Weinberga. Ta jsou také součástí jejího posledního alba, představujícího – jak už jeho název Resilience napovídá – autory, kteří dokázali úspěšně projít časy velké životní nestability. Po vzoru polského žida Władysława Szpilmana, jehož příběh o síle hudby, díky které přežil druhou světovou válku, zachycuje jeho kniha Pianista, se Avdějeva touto cestou vyrovnává s nástrahami současné politické situace a doufá, že toto CD, které bylo nahráno na Szpilmanův klavír, přinese posilu i útěchu také posluchačům.

„Pro klavíristy a houslisty začala Beethovenem nová epocha,“ napsal několik let po Beethovenově smrti Ignaz von Mosel. Tato výpověď vychází z výrazného zrovnoprávnění obou nástrojů, které se i v rané Mozartově tvorbě setkávaly ve skladbách, nadepsaných Sonáta pro klavír s doprovodem houslí. Obdobný charakter ovšem mají i první z deseti Beethovenových houslových sonát, ve kterých se skladatel ještě snažil zachovávat tento mozartovský typ sonáty, ale ve skutečnosti už tu housle mají mnohem větší úlohu. První Beethovenovy opusy představují klavírní tria a klavírní sonáty, smyčcová tria a sonáta pro klavír a violoncello. Podobně je trojice sonát op. 12 označena Sonáty pro klavír a housle. Sonáty vznikly v letech 1797 a 1798 a téhož roku je Beethoven pod titulem Tre Sonate per il Clavicembalo o Forte-Piano con un Violino věnoval svému učiteli, kterým nebyl nikdo jiný, než císařský dvorní kapelník, skladatel, pedagog a dirigent Antonio Salieri, který ve své době patřil k nejvýznamnějším a nejvlivnějším osobnostem Vídně. Beethoven se vydal do Vídně prvně jako sedmnáctiletý za Mozartem, podruhé, ve svých dvaadvaceti, studoval s Josephem Haydnem – Mozart mezitím zemřel – a zároveň se vzdělával především v přístupu k dramatické formě konzultacemi u Salieriho. Toužil jako každý skladatel té doby vyniknout v opeře. Jeho hlavní síla byla ale od počátku v instrumentální hudbě. Ještě v Bonnu působil jako houslista v tamní dvorní kapele a hru na tento nástroj ovládal a věnoval se jí i po přestěhování do Vídně. V houslových sonátách pokračoval v cestě, kterou započal Mozart – housle přestávají mít doprovodný charakter, ale stávají se rovnocenným partnerem klavíru. I forma sonát navazuje na Mozarta – jsou třívěté, s úvodním Allegrem v sonátové formě a závěrečným Rondem. 

Druhá věta v Sonátě D dur č. 1, op. 12, která dnes zazní, přináší dvaatřicetitaktové téma se čtyřmi variacemi a codu. Pro Beethovenovy houslové sonáty je určující dialog klavíru a houslí, ovšem zděšení publika vyvolávalo zřejmě užití osobitých modulací a rytmů. Na novátorský styl hudby reagoval překvapeně i dedikant Antonio Salieri; Allgemeine musikalische Zeitung hned v roce 1799 napsal: „Je nepopiratelné, pan Beethoven jde svou vlastní cestou: ale jaká je to bizarní a svízelná cesta! Učené, umělé a čím dál víc umělé, žádná přirozenost, žádná zpěvnost. Neustálé chtění, které nevzbuzuje žádný zájem, hledání neobvyklých modulací, ošklivost oproti obvyklým postupům, vršení obtížnosti na obtížnost, takže člověk ztratí trpělivost a radost.“ Robert Schumann naopak v Neue Zeitschrift für Musik roku 1836 obrazně vyjádřil svůj názor: „...za oněch sedmatřicet let se jméno Beethoven rozvinulo jako zářící slunečnice – a co zbylo ze slov někdejšího recenzenta?“

Aram Chačaturjan se narodil arménským rodičům v gruzínském Tbilisi a nikdy neztratil vazby na toto asijské prostředí a jeho kulturní odkaz. K evropské hudbě se dostal pozdě, teprve v 16 letech začal hrát na klavír a na violoncello; přesto byl přijat na hudební ústav Gněsiných v Moskvě, kde studoval hru na oba nástroje a kompozici. Chačaturjanovy skladby od počátku formovala jeho vrozená muzikálnost a kořeny zapuštěné v zakavkazské hudební tradici – v jejích písňových melodiích a ostinátních rytmech. Záhy se z něho stala nejvýraznější hudební osobnost tehdejší sovětské Arménie a postupně se řadil k osobnostem typu Šostakoviče či Prokofjeva. Většina jeho nejvýraznějších skladeb vznikla v prvních letech jeho umělecké kariéry (později hlavně dirigoval a věnoval se administrativní práci ve Svazu skladatelů, kde působil posledních dvacet let jako tajemník). Patří sem jeho tři symfonie (1934, 1943 a 1947) a koncerty pro klavír, housle či violoncello (1936, 1940 a 1946), stejně jako balety Gajané (1942) a Spartakus (1954). Kromě těchto známých a posluchači milovaných děl zanechal ovšem (vedle množství scénické a filmové hudby) řadu děl pro sólový klavír a děl komorních. 

Patří k nim také dnes uváděná Sonáta pro housle a klavír, rané dílo, které Chačaturjan komponoval v roce 1932 ještě za studií u Nikolaje Mjaskovského na moskevské konzervatoři. Sonáta je dvouvětá a vznikala v sousedství několika sólových klavírních kompozic a kompozic komorních: Kvartetu pro dvoje housle, violu a violoncello a Tria pro klarinet, housle a klavír. Často se nehraje, přitom má okouzlující exotický kolorit spojený s postupy „západní“ romantické virtuozity i drsnostmi 20. století.

Díla Francise Poulenca, jednoho ze zakladatelů Pařížské šestky, vyhledávají především hráči na dechové nástroje. Housle prý neměl rád; přesto se několikrát pokusil o kompozici sonáty pro tento smyčcový nástroj – poprvé roku 1918, pak 1925 a 1935. Všechny zničil, takže Sonáta pro housle a klavír, kterou dnes uslyšíme, je jediná dochovaná a v pořadí čtvrtá. I tak s ní však autor prý nebyl příliš spokojen a vyjádřil se o ní jako o kolosu, který sice není špatný „v každém případě ale velice odlišný od věčné ,houslové melodické linie‘ francouzských sonát 19. století … ze kterých se mi zvedá žaludek.“ Sonáta vznikala v letech 1942–1943, tedy uprostřed 2. světové války, a Poulenc ji věnoval památce španělského básníka zabitého fašisty za Španělské občanské války Federico Garcíi Lorcy, kterého velmi obdivoval. V této souvislosti je víc než pochopitelné označení krajních dramatických vět sonáty jako Allegro con fuoco a Presto tragico. Naproti tomu Intermezzo je jemnou elegií, kde pizzicata připomínají Lorcovu kytaru a její pláč. Vznik díla motivovala vynikající houslistka Ginette Neveu, která byla skladateli také nápomocná v řešení houslistických detailů a také sonátu (se skladatelem u klavíru) premiérovala 21. června 1943 v Salle Gaveau v Paříži. Jak se dalo čekat, reakce na dílo nebyly příznivé, a Poulenc Sonátu roku 1949 revidoval; stalo se tak po tragické smrti Ginette Neveu, která ve třiceti letech zahynula při leteckém neštěstí. Partituru věnoval své neteři a důvěrnici, pianistce Brigitte Manceaux, tiskem ji vydal Max Eschig.

V osobnosti Maurice Ravela se svářila celá řada vlivů – baskická krev po matce se švýcarskou krví otce, klasické hudební vzdělání a francouzské kulturní prostředí s novátorským impresionismem Clauda Debussyho i celá epocha začátku 20. století, charakterizovaná nejen první světovou válkou, ale i snahou po úniku do vzdálených světů. Ravel exotismy zrovna neobdivoval, ale nakonec sám podlehl. Výsledkem byla virtuózní skladba s názvem La Tzigane, tedy Cikánka. (Nikoliv Cikán, jak se běžně uvádí). Také se k jejímu vzniku váže půvabná historka: roku 1922 se Ravel účastnil v Londýně soukromého koncertu, kde slavná maďarská houslistka Jelly dʼArányi, praneteř houslového virtuosa Josepha Joachima, hrála Ravelovu Sonátu pro housle a violoncello. Později večer ji skladatel požádal, aby mu zahrála pár cikánských melodií – a hrála prý do pěti do rána. Odtud pramení inspirace k zmíněné virtuózní rapsodii, jejíž hratelnost konzultoval Ravel ještě v průběhu kompozice s Jelly dʼArányi, které byla skladba věnovaná. Folklorní elementy ovšem nekopíruje, i když je v dvojdílné kompozici možné vysledovat dvě částí čardáše – pomalé lassú a rychlou frišku. Originál byl určen pro housle a luthéal, což byl vlastně klavír s přidanými možnostmi barevné registrace, z nichž jedna zněla podobně jako cimbál. Na tento nástroj hrál Henri Gil-Marchex 26. dubna 1924 při premiéře v Londýně. Houslové sólo patřilo Jelly dʼArányi. Kompozicí Cikánky vzdal Ravel poctu uplynulému století romantismu, velkých virtuózů a uherských rapsodií.