Český spolek pro komorní hudbu • České trio

České trio, které v současném obsazení působí na našich i zahraničních koncertních pódiích již 25 let, vychází ze slavné umělecké tradice české komorní interpretace, jejíž historie vede až k devadesátým létům devatenáctého století, kdy vzniklo první klavírní trio tohoto jména. Svoji pozici si soubor získal i u zámořských posluchačů. Vedle několika koncertních turné po Spojených státech v průběhu let byl od roku 1999 pravidelným každoročním hostem i například japonských pódií. Tam se také v této sezóně po krátké „covidové“ pauze opět vrací. 

Repertoár Českého tria zahrnuje stěžejní díla pro toto komorní obsazení, což dokumentují i CD pro firmu Arco Diva s nahrávkami českého i světového repertoáru. V posledních letech soubor uskutečnil i řadu nahrávek pro Český rozhlas ze starší (např. Rejcha, Friml) i současné české tvorby (Trojan, Douša, Filas).

Všichni členové souboru patří k vynikajícím instrumentalistům ve svých oborech, věnují se i sólovému vystupování. Působí jako uznávaní pedagogové na Pražské konzervatoři nebo na Akademii múzických umění v Praze, kde předávají své bohaté koncertní zkušenosti našim i zahraničním studentům. 

Právě roku 1885 byl na pražskou konzervatoř přijat jedenáctiletý Josef Suk. Ve hře na housle si počínal znamenitě, zdokonaloval se i ve hře na klavír a komponoval. Od čtvrtého ročníku začal skladbu též studovat, nejprve u Karla Steckera, později v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. Pro něj byl Suk již na konzervatoři „skutečný talent hudební“, což se mu s každým dalším dílem jen potvrzovalo. O Sukově scénické hudbě k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena Dvořák dokonce řekl, že je to „muzika z nebe“. I pro Suka samého mělo toto dílo mimořádný význam: „Mohu říci, že jsem se v hudbě k Radúzovi a Mahuleně našel a že toto dílo působilo na mou tvorbu po řadu let.“ Není divu, že po smrti Julia Zeyera (1901) byl osloven právě Josef Suk, aby k uctění památky tohoto spisovatele napsal hudební úvod k živému obrazu. Tak vznikla Elegie pro housle a violoncello s průvodem smyčcového kvarteta a harmonia, která byla provedena v Praze v rámci velké společenské události konané v zahradách Pražského hradu na jaře roku 1902. V letohrádku královny Anny, na jevišti s kulisami, se v závěru Sukovy Elegie za hrajícími hudebníky zvedla opona a na jevišti se objevil živý obraz „Když slunce Vyšehradu zapadlo“. Téhož roku skladatel Elegii upravil pro klavírní trio a vydal v nakladatelství Mojmíra Urbánka. Dílo tak začalo žít svým koncertním životem i bez živého obrazu.

O deset let později než Josef Suk nastoupil na pražskou konzervatoř jiný hudební talent, Rudolf Friml. Současně se studiem hry na klavír se věnoval i skladbě, ale jen jako samouk, který dobrovolně navštěvoval výklady v kompozičních třídách, včetně té, v níž učil Antonín Dvořák. Nebývale pohotového a brilantně improvizujícího klavíristu Frimla už za studií přijali na místo korepetitora baletu Národního divadla. Za nepovolené účinkování na několika koncertech byl však Friml roku 1901 z konzervatoře vyloučen. Ještě téhož roku se vydal se svým bývalým spolužákem, houslistou Janem Kubelíkem na čtyřměsíční turné po Evropě a USA. Později Friml do Ameriky cestoval již sám a roku 1906 tam odplul natrvalo. V New Yorku začínal jako koncertní klavírista a baletní korepetitor v Metropolitní opeře. Skladatelsky se orientoval především na populárnější žánry, začal slavit úspěchy na Broadwayi a počínaje operetou Rose Marie (1924) se zařadil k nejrespektovanějším tvůrcům amerického hudebního divadla. Plakát k jednomu z raných koncertních vystoupení v USA vytvořil Frimlovi tehdy již světově známý Alfons Mucha. Právě jemu skladatel věnoval své jediné dílo určené pro housle, violoncello a klavír, Trio Z českého venkova, op. 36, které v Praze roku 1918 vydal Mojmír Urbánek. Jak příznačné, že se Frimlova představa českého venkova zcela přirozeně prolíná s americkými názvuky, specificky salonní hudební poetika díla odkazuje až do světa ragtimů Scotta Joplina. 

Současnou generaci umělců spojených s pražskou konzervatoří reprezentuje skladatel a pedagog Eduard Douša, který na tomto ústavu vyučuje hudební teorii a skladbu od roku 1995. Je typem mimořádně všestranného skladatele, který tvoří jak pro koncertní publikum, tak i v žánrech užitých a populárních. Jeho scénickou hudbu pro rozhlas i dokumentární filmy doplňuje soustavná tvorba pro děti a mládež. Roku 2014, v předvečer oslav 70letého výročí konce druhé světové války Douša reagoval na jednu z největších válečných událostí – skladbou Operation Anthropoid. Úspěšná vojenská operace československých parašutistů, jejímž cílem bylo zlikvidovat prominentního nacistu Reinharda Heydricha, se už dříve stala předlohou řady filmových, literárních nebo sochařských děl. V hudbě se téma nejvýznamnějšího odbojového činu v okupované Evropě dosud objevilo u písničkářů nebo v provedení punkové a metalové kapely, avšak ve sféře tzv. vážné hudby se tohoto tématu Douša ujal jako první. Motivy parašutistů i české krajiny se střetávají s nacistickým pochodem. Důležitou roli ve skladbě hraje i Morseova abeceda a závěrečný chorál upomínající na pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, místo posledního odporu skupiny statečných parašutistů. O první provedení jednověté kompozice se v Praze 6. ledna 2015 zasloužilo právě České trio.

V roce 1906, kdy se Rudolf Friml natrvalo usadil v Americe, začal na pražské konzervatoři studovat hru na housle Bohuslav Martinů. Stejně jako jeho starší spolužák byl ze školy vyloučen, dokonce dvakrát. Poprvé za nepovolené veřejné vystoupení (po dvou týdnech byl přijat zpátky), po dalších dvou letech však již definitivně „pro nenapravitelnou nedbalost“. Skladatelsky se dále rozvíjel jako samouk, od roku 1922 pak studoval na mistrovské škole pražské konzervatoře u Josefa Suka a následující rok odjel studovat kompozici do Paříže. Zůstal zde nakonec celých sedmnáct let, pouze letní měsíce trávil zpravidla v rodné Poličce. Kvůli nacistické okupaci musel z Francie za dramatických okolností roku 1940 emigrovat do USA. Klavírní trio č. 3 C dur napsal Martinů během tří jarních týdnů roku 1951 v New Yorku, ve městě, v němž musel žít a tvořit sám sobě navzdory: „Jak často večer po ulicích v New Yorku jsem si stále a stále upevňoval, přesvědčoval se a obnovoval si všechno to, co jsem považoval za hodnoty, které nemohou zmizet, nemá-li zmizet lidstvo samo. A věřte mi, ty nekonečné avenue a ulice New Yorku nejsou právě nejlepší inspirační zdroj. Padají na vás, svírají vás a zdá se vám, že z nich nemůžete ven. […] musíte jít, jít stále kupředu, blok za blokem, nekonečně, a čím dále jdete, tím vaše myšlenky a uniformní ráz okolí vás nutí jíti rychleji a rychleji, až přestanete myslet a začnete počítat bloky.“ A právě střet těchto dvou světů, vědomí těch nejvyšších hodnot uprostřed uniformního prostředí, Martinů ve svém vrcholně moderním díle pro klavírní trio zhudebnil zcela mistrovsky.

Pražská konzervatoř se nemůže chlubit Antonínem Dvořákem jako svým studentem, jelikož Dvořák v Praze absolvoval Varhanickou školu, získala jej však do svého pedagogického sboru. V době příchodu na konzervatoř byl bezmála padesátiletý skladatel již na vrcholu své kariéry, vzápětí navíc dostal další nabídku, kterou po delším zvažování přijal – místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Své pražské angažmá proto Dvořák v letech 1892–1895 přerušil, poté zde ve výuce opět pokračoval a od roku 1901 až do konce svého života zastával současně i místo ředitele této školy. Před odjezdem do Ameriky Dvořák uspořádal unikátní, skoro půlroční koncertní turné na rozloučenou. Na celkem čtyřiceti koncertech v českých a moravských městech zněla téměř výhradně Dvořákova komorní díla, ze všech nejčastěji klavírní tria v podání profesorů pražské konzervatoře, houslisty Ferdinanda Lachnera, violoncellisty Hanuše Wihana a skladatele u klavíru. Celkem se z Dvořákovy dílny dochovala čtyři klavírní tria. V pořadí druhé, Klavírní trio g moll, op. 26, napsal Dvořák v lednu 1876, jen necelý rok po prvním triu, od něhož se tolik odlišuje. Bytostná touha po vynalézání, experimentu a řešení obtížných úkolů Dvořáka neustále posouvala dál. Rozený melodik Dvořák, který nikdy neměl nouzi o zásobu melodií, v tomto triu po celou dobu záměrně zůstává tematicky úsporný. Žádná věta nemá víc než dvě témata, druhá věta je utvářena dokonce jen jedním tématem, a přesto je uvnitř dostatečně kontrastní. Klavírní trio g moll zaznělo v rámci turné na rozloučenou v několika městech v Čechách i na Moravě. Na koncertě v Rudolfinu (18. února 1892) bylo provedeno třemi profesory pražské konzervatoře jako úvodní skladba celého programu.