Český spolek pro komorní hudbu • Bennewitzovo kvarteto

Bennewitzovo kvarteto, které nese již od roku 1998 jméno houslisty a ředitele Pražské konzervatoře Antonína Bennewitze, je v mezinárodním měřítku špičkovým komorním souborem. To dokládají nejen vítězství ve dvou prestižních soutěžích – v Ósace v roce 2005 a Prémio Paolo Borciani v Itálii v roce 2008, ale i pochvalné hlasy kritiky. Již v roce 2006 německý Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal: „...obdivuhodná byla vedle zřetelné strukturace hudby zvukově krásná tónomalba a intonační čistota provedení. Jen velmi zřídka člověk zažije takto umně a efektně znějící harmonie... Veliké umění.“ Také na domácí scéně získal soubor mnohá ocenění. V roce 2004 bylo Bennewitzovo kvarteto vyhlášeno laureátem Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii a v roce 2019 soubor převzal cenu Classic Prague Awards za nejlepší komorní výkon roku.

Kvarteto pravidelně koncertuje na významných českých i zahraničních podiích (londýnská Wigmore Hall, vídeňský Musikverein, berlínský Konzerthaus, pražské Rudolfinum ad.) a vystupuje také na prestižních festivalech jako jsou Salzburger Festspiele, Luzerne Festival či Pražské jaro. Soubor navázal uměleckou spolupráci s vynikajícími umělci jako Alexander Melnikov, Vadim Gluzman, Jean-Yves Thibaudet, Isabel Charisius ad.

Zvláštní potěšení přináší Bennewitzovu kvartetu působení na domácí hudební scéně. Velmi si cení spolupráce s Českou filharmonií a jejím bývalým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem při provedení Koncertu pro smyčcové kvarteto a orchestr Bohuslava Martinů, jakož i setkání se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a dirigentem Michaelem Sanderlingem, s nímž kvarteto provedlo skladbu Absolute Jest Johna Adamse. Pro Českou televizi natočilo kvarteto v ojedinělém prostoru Vily Tugendhat oba smyčcové kvartety Leoše Janáčka; významné koncerty souboru pravidelně zaznamenává Český rozhlas. 

Vedle bohatého hudebního projevu dbá kvarteto na výběr originálního repertoáru. V roce 2012 a 2015 provedlo v jediném večeru kompletní šestici Bartókových kvartetů na festivalu Maggio Musicale Fiorentino a ve švédské Uppsale. V lednu roku 2014 uvedlo v berlínském Konzerthausu ve světové premiéře skladbu Slavomíra Hořínky Songs of Immigrants. U společnosti Supraphon vydalo v roce 2019 nahrávku se skladbami židovských perzekvovaných autorů (Viktor Ullmann, Hans Krása, Erwin Schulhoff a Pavel Haas).

V sezoně 2023/2024 se Bennewitzovo kvarteto vrací na řadu evropských pódií (Stuttgart, Mannheim, Heidelberg, Linec, Bilbao) a debutuje v Klagenfurtu, Darmstadtu a Duisburgu. Opět také koncertuje ve Spojených státech a Kanadě, ale v různých koncertních projektech pokračuje i v České republice –kromě dnešního koncertu kvarteto vystoupilo například na Dvořákově Praze nebo na koncertu v rámci komorní řady FOK. Soubor v současné době připravuje vydání nového CD, na kterém zazní smyčcové kvartety „těch, kteří spolu hrávali“ – Haydna, Mozarta, Vaňhala a Dittersdorfa.

Soubor nese již od roku 1998 jméno houslisty a ředitele Pražské konzervatoře Antonína Bennewitze (1833‒1926), který se zasloužil o vytvoření české houslové školy. Mezi jeho žáky patřil Otakar Ševčík, František Ondříček, ale také Karel Hoffmann, Josef Suk a Oskar Nedbal, jimž dal podnět k založení slavného Českého kvarteta.

Ačkoliv smyčcový kvartet tzv. „Francouzský“ od Bohuslava Martinů nese pořadové číslo 1, předcházelo mu několik kompozic pro stejné obsazení. Některé z nich jsou dnes nezvěstné, jiné – programní kvartet Tři jezdci z roku 1902 – dokreslují dětský hudební profil Martinů a další – např. Smyčcový kvartet Es dur z roku 1917 – ukazují jeho postupný skladatelský růst. Studiem na pražské konzervatoři neprocházel Martinů slavně, ať už to byla třída houslová, oddělení varhanní, kde se učila i skladba, nebo od školního roku 1909/1910 regulérní kompoziční třída. Konzervatoř nedokončil, ale housle ho provázely (a živily) dál: vyučoval hru na ně a od roku 1915 začal působit v houslové sekci České filharmonie, nejprve jako výpomoc, po několika letech jako stálý člen. Válečná léta prožil v Poličce a v Praze, aniž by byl odveden na frontu. A komponoval. Svůj Smyčcový kvartet Es dur, označovaný někdy jako „nultý“, plánoval zadat do soutěže o nové komorní dílo, kterou pravidelně od roku 1895 vypisoval Český spolek pro komorní hudbu. To se také s malým prodlením podařilo, takže v roce 1920 Martinů za tento kvartet obdržel II. cenu, přičemž I. cena udělena nebyla.

Chronologicky nepříliš vzdálený „Francouzský“ kvartet (H 117) je sice na autografu označen jako druhý, ale již koncem dvacátých let byl definován číslem 1. Datum jeho vzniku není úplně jasné, uváděn bývá rok 1918 i pravděpodobnější začátek dvacátých let. Dílo se od „nultého“ kvartetu zásadně liší inspirací francouzskou hudbou, zejména impresionistickými skladbami Clauda Debussyho a Maurice Ravela. První věta (Moderato) pracuje s meditativním hlavním tématem a kontrastním živým tématem vedlejším. Druhá věta (Andante moderato) má velkou třídílnou formu a také tři různorodá témata. Následující taneční věta (Allegro non troppo) je vystavěna jako rondo.

Později připojil skladatel i větu čtvrtou. Bennewitzovo kvarteto nicméně přednese původní třívětou verzi kompozice obohacenou nadto o všechny úpravy a revize, které Martinů zanesl přímo do partů během zkoušek s Ševčík-Lhotského kvartetem, které se také v roce 1927 (!) ujalo premiéry. Party s poznámkami zmizely na dlouhé roky v útrobách notového archivu Pražské konzervatoře, kde je znovu nalezl odborník na tvorbu Bohuslava Martinů muzikolog Aleš Březina.

Premiéry v roce 1927 (!) se ujalo Ševčík-Lhotského kvarteto, které skladbu provedlo nejprve v Brně 5. října na koncertu pořádaném Besedou brněnskou a brzy na to, 10. října, na řádném koncertu pražského Českého spolku pro komorní hudbu. V obou případech, tak jak bylo často zvykem, lemovaly prostřední soudobé dílo (Martinů) osvědčené ukázky z klasického komorního repertoáru: zde konkrétně Dvořákův Smyčcový kvartet E dur, op. 80, Beethovenův opus 135, kvartety Karla Bendla a Wolfganga Amadea Mozarta. Soudobost či modernost však byla už tehdy relativní, protože během dvacátých let Martinů změnil styl a měl za sebou například Smyčcový kvartet č. 2 (premiéra v Praze 1925), Vřavu (světová premiéra 1927) nebo Smyčcový kvintet (kompozice z roku 1927). Na kritiky působilo opožděné uvedení prvního kvartetu v tomto kontextu jako ohlédnutí za tvorbou ze skladatelova mládí.

Také Erwin Schulhoff napsal Smyčcový kvartet č. 1 (1924) s elánem třicátníka a zkušenostmi ze svých starších počinů na poli komorní tvorby. Prožíval v té době šťastné chvíle v profesním i osobním životě. Po letech stěhování se s rodinou usadil v Praze, získal uznání jako skvělý klavírista a skladatel, jeho kompozice budily ohlas doma i v zahraničí a byl o ně zájem mezi nakladateli. Schulhoff, který pocházel z židovsko-německé rodiny, publikoval své stati a postřehy o současné hudbě například v časopisu Auftakt. Inspirovali ho Debussy, Skrjabin či Stravinskij, expresionismus, představitelé II. vídeňské školy, dadaismus, jazz i pařížská Šestka, avantgardní výtvarníci i literáti, krátce působil ve čtvrttónovém oddělení pražské konzervatoře pod vedením Aloise Háby a jeho skladby pro čtvrttónový klavír interpretoval. Po roce 1927 náležel k nejhranějším autorům ve Spolku pro moderní hudbu v Praze. Stal se aktivním účastníkem festivalů ISCM (Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu) a na jednom z nich – v Benátkách v září roku 1925 – zazněl i jeho první Smyčcový kvartet (WV 72). Provedení této pozoruhodné skladby se ujalo Československé kvarteto, které ji zhruba o rok dříve představilo publiku na pražské premiéře.

Dílo má čtyři věty, ale oproti tradičnímu schématu končí větou pomalou (Andante molto sostenuto), a to způsobem, z něhož mrazí. Neúprosné ostinato jako by odměřovalo čas, který – jak víme – nakonec vyústil do tragických událostí třicátých let a do druhé světové války. Čas tragický i v Schulhoffově osudu: skladatel zemřel v bavorském koncentračním táboře Wülzburg. Kvartet je ovlivněn expresionismem, neoklasicismem a neofolklorismem, a třebaže Schulhoff sám nijak slovanský folklór nestudoval, jeho charakter vystihl působivě. To platí zejména o taneční třetí větě (Allegro giocoso alla Slovacca). Náladu druhé věty (Allegretto con moto e con malinconia grotesca) dotváří „s groteskní melancholií“ proud technicky vytříbených a virtuózních postupů, efektních nejen zvukově, ale i vizuálně. Ostatně o tom, jak široké výrazové možnosti mají smyčcové nástroje, nás Schulhoff přesvědčí hned v úvodní větě kvartetu (Presto con fuoco).

Na rozdíl od předcházejících autorů bylo Antonínu Dvořákovi v době kompozice Smyčcového kvartetu C dur, op. 61 (B 121), už čtyřicet let. Prosazoval se v cizině i doma, měl na svém kontě deset číslovaných smyčcových kvartetů a řadu dalších komorních skladeb. K jeho veřejným úspěchům této doby patřilo například první pražské provedení Symfonie č. 6 D dur, op. 60, a premiéra opery Tvrdé palice v Novém českém divadle. Tiskem vyšlo oratorium Stabat Mater, op. 58, na sklonku roku 1881 Dvořák dokončil orchestrální Legendy, op. 59. Souběžně s jedenáctým smyčcovým kvartetem pracoval na opeře Dimitrij. Shrnuto: Dvořákovi se dařilo a o jeho tvorbu byl zájem ze strany nakladatelů i interpretů. Smyčcový kvartet C dur č. 11 vznikl na základě objednávky od Hellmesbergerova kvarteta z Vídně, kde primárius ansámblu Joseph Hellmesberger st. působil. Zorganizovat náročnou práci na opeře a kvartetu zároveň zřejmě nebylo snadné, nicméně Dvořák tak postupoval už během října a lhůtu k napsání nového kvartetu odhadl na pět až šest týdnů. Hellmesberger proto ohlásil premiéru na 15. prosince. Poté, co Dvořák zkomponoval první větu v F dur a odložil ji (později byla zařazena do Burghauserova katalogu jako B 120), začal znovu, tentokrát v C dur a 10. listopadu 1881 kvartet dokončil. Na autografu je věnován Hellmesbergerovi, shodou okolností se však nakonec první doložené provedení uskutečnilo v Berlíně zásluhou Joachimova kvarteta (1882). Podle autorova vyjádření kritika dílo podcenila.

Domněnka, že Hellmesberger ustoupil od provedení kvartetu C dur z osobních důvodů, může mít své opodstatnění. Rozdíl mezi „Slovanským“ desátým kvartetem Es dur, op. 51, a následujícím jedenáctým kvartetem byl totiž velký: opouštěním folklórních prvků a příklonem k harmonické a motivické koncentrovanosti i ke vzorům, jaké představovali např. Ludwig van Beethoven nebo Franz Schubert, Dvořák asi nenaplnil očekávání objednavatele. První věta (Allegro) má sonátovou formu, druhá (Poco adagio e molto cantabile) zaujme dialogem mezi houslemi i ostatními nástroji. Po třetí větě (Scherzo. Allegro vivo) s tematickým odkazem na violoncellovou Polonézu A dur z roku 1879 následuje radostné finále (Vivace). O kvalitách a významu Dvořákova opusu 61 svědčí mimo jiné i skutečnost, že byl záhy zařazen do programů Českého spolku pro komorní hudbu (6. koncert, 1895) a setrval v něm dodnes.