Český spolek pro komorní hudbu • Julia Fischer

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.

Julia Fischer představuje jednu z nejvýraznějších houslistek dnešní doby. Její kariérní cesta je zaznamenána množstvím CD i DVD nahrávek pod labely Pentatone a Decca – v poslední době pak na její vlastní hudební platformě JF CLUB – a ověnčena prestižními cenami, jako Záslužný řád Spolkové republiky Německo nebo Gramophone Award.

Narodila se roku 1983 v Mnichově německo-slovenským rodičům, kteří se údajně potkali při svých studiích v Praze. Na housle začala hrát ve třech letech, brzy si přibrala i klavír, a to pod vedením své matky Viery Fischer. V pouhých devíti letech nastoupila na mnichovskou univerzitu jako studentka renomované pedagožky Anny Čumačenko, kterou v její učitelské roli později vystřídala. Velkým milníkem se stalo vítězství v prestižní Mezinárodní soutěži Yehudi Menuhina v roce 1995 (tedy ve dvanácti letech!), které nastartovalo její celosvětové renomé. Od té doby jí pravidelně vídáme na nejslavnějších pódiích světa, ať už při spolupráci s významnými orchestry a dirigenty, jako jsou např. Herbert Blomstedt, Christian Thielemann, Juanjo Mena, Riccardo Muti nebo Franz Welser-Möst, nebo při sólových či komorních recitálech. Kromě tradičního repertoáru se věnuje i soudobé hudbě, o čemž svědčí i na březen chystaná světová premiéra houslového koncertu Daniela Kidaneho s Londýnskou filharmonií a Edwardem Gardnerem.

Mimo to plánuje Julia Fischer letos několik evropských turné, ať už s Academy of St Martin in the Fields nebo Královskou filharmonií, se svým kvartetem (Julia Fischer Quartet) nebo s klavíristkou Juliannou Avdějevou. S tou zavítá do Atén (4. 12.), Vídně (6. 12.) a než dorazí do Prahy, stihne ještě odehrát koncert s Královskou stockholmskou filharmonií a Esa-Pekka Salonenem při příležitosti udílení Nobelovy ceny (8. 12.). S Avdějevou jsou už řadu let sehranou dvojicí, přestože, jak prozrazuje Julia Fischer, jejich setkání bylo zprostředkované: „Měly jsme společné hudební přátele, kteří nás za každou cenu chtěli dát dohromady. Byli přesvědčeni, že se k sobě hodíme. A v roce 2012 k tomu konečně došlo. Co k tomu dodat? Měli pravdu.“ O sehranosti těchto dvou výjimečných dam se pražské publikum mohlo přesvědčit již roku 2018, kdy společně vystoupily ve Smetanově síni Obecního domu.

Julia Fischer se však nespokojuje „pouze“ s kariérou světově uznávané houslistky, ale využívá svou hudební všestrannost. Kvality již zmíněného Julia Fischer Quartet odhalí pražské publikum – v rámci rezidence Julie Fischer – v listopadu (koncert I2), o jejích klavírních schopnostech nás může přesvědčit DVD nahrávka z úspěšného koncertu v Alte Oper Frankfurt v roce 2010, kdy se v první polovině představila jako sólistka Saint-Saënsova houslového koncertu, v druhé pak v Griegově klavírním koncertu. Kromě vystupování se věnuje i hudební pedagogice, mj. v rámci četných mistrovských kurzů. Spolu s Johannesem X. Schachterem a Henrim Bonamym pak založila dětský orchestr Kindersinfoniker. Od příštího roku se také stane uměleckou ředitelkou Boswil Summer Festivalu ve Švýcarsku. 

Jeremias Pestalozzi se narodil v roce 2005 a na housle hraje od svých pěti let. Do března 2022 působil ve smyčcové akademii Simone a Petera Michielsenových v Puchheimu a hrál jako koncertní mistr v puchheimském komorním orchestru mladých. Je prvním houslistou v kvartetu Quartessenz (vznikl v roce 2016) a bylo možné ho slyšet mimo jiné na festivalu Ickingské jaro v roce 2022. Získal první cenu (duo a sólo) na celostátní soutěži Jugend musiziert (Mládí muzicíruje) v letech 2018 a 2019.

Od roku 2019 je studentem na Univerzitě múzických umění v Mnichově – nejprve u Simone a Petera Michielsenových a Christopha Poppena a od března 2022 ve třídě Julie Fischer, kde také v říjnu 2023 zahájil své bakalářské studium. Kromě toho absolvoval mistrovské kurzy u Anny Čumačenko, Ingolfa Turbana či Nory Chastain aj.

V roce 2019 debutoval s orchestrem Bad Reichenhall Philharmonic s Houslovým koncertem č. 2 Henryka Wieniawského a znovu tam hrál jako sólista pod vedením Daniela Spawa s Mozartovým Houslovým koncertem č. 4 v červenci 2021. V roce 2022 provedl Houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho, nejdříve v dubnu se zmíněným orchestrem z Bad Reichenhallu pod taktovkou Andreje Vesela a poté znovu v červnu s Wendland-Sinfonieorchester pod vedením Johannese Köhlera.

V únoru 2020 vyhrál 28. soutěž německého fondu hudebních nástrojů Německé nadace pro hudební život v Hamburku. V zápůjčce tak může hrát na housle Antonia Gragnaniho Livorno 1779.

Slavného barokního skladatele Johanna Sebastiana Bacha si představíme spíš u varhan nebo u cembala než s houslemi v rukou, ale i tento nástroj velmi dobře ovládal a také pro něj komponoval. V Bachově světské instrumentální tvorbě měl velký význam Köthen, město v dnešní německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Johann Sebastian se tam přestěhoval z Výmaru koncem roku 1717 a nastoupil do služby u mladého knížete Leopolda von Anhalt-Köthen, který hudbu miloval a hrál na několik nástrojů. Na jeho dvoře se uplatnily zejména skladby komorní a orchestrální, provozované kvalitní kapelou. Když dvaadvacetiletý kníže Leopold postavil do jejího čela ani ne o deset let staršího Bacha, získal v něm nadaného a pilného skladatele, skvělého varhaníka i cembalistu a navíc člověka lidsky blízkého. Vznikly zde například Bachovy suity, sólové sonáty a partity, první díl Dobře temperovaného klavíru nebo Braniborské koncerty. Zda byl v Köthenu zkomponován také Koncert pro dvoje housle a orchestr d moll, BWV 1043, není zcela jednoznačné: někteří badatelé ho datují až do doby kolem roku 1730, kdy jeho autor působil již sedm let v Lipsku jako městský hudební ředitel a kantor, a spojují tuto skladbu s činností tamějšího studentského orchestru Collegium musicum, který každý týden pravidelně vystupoval v Zimmermannově kavárně. Přestože zachovaný autograf sólových částí opravdu pochází z doby kolem roku 1730, geneze Dvojkoncertu může být složitější. 

Dílo je třívěté, prostřední pomalou větu (Largo ma non tanto) lemují rychlé části (Vivace, Allegro). Právě kantabilní druhá věta bývá zmiňována v kontextu celé Bachovy tvorby jako výjimečně krásná. Sladká melodie se kolébá v dvanáctiosminovém rytmu siciliana, sólové nástroje spolu vytvářejí intimní atmosféru. V celém koncertu – v orchestru i ve vzájemně rovnocenných sólových partech – se Bach ukázal jako mistr kontrapunktu a důstojný, jen o málo mladší souputník Antonia Vivaldiho, mimo jiné významného tvůrce houslových koncertů. Ne nadarmo dodnes náleží Dvojkoncert d moll k oblíbeným číslům koncertních programů a hraje se v různých transkripcích. Sám jeho autor ho už ve třicátých letech 18. století upravil do podoby Koncertu pro dvě cembala a orchestr c moll (BWV 1062), aby tak, vedle mnoha dalších úprav vlastních i cizích skladeb, rozšířil repertoár pro Collegium musicum.

Wolfgang Amadeus Mozart se vyučil hře na housle u svého otce Leopolda, výtečného pedagoga a instrumentalisty, ctitele Tartiniho a italského houslového umění vůbec. Mladý Mozart už jako „zázračné dítě“ cestoval po Evropě a udivoval zralou technikou. V polovině sedmdesátých let zkomponoval pět koncertů pro housle a orchestr (K 207, 211, 216, 218 a 219); poslední z nich, ač byla jeho partitura později opakovaně redatována, pochází z konce roku 1775. Není vyloučeno, že Mozart, tehdy pouze devatenáctiletý, avšak oplývající talenty virtuosa klavírního i houslového, a navíc evidentními skladatelskými schopnostmi, vytvořil tyto koncerty s vědomím, že je bude poprvé interpretovat právě on. Ještě v roce 1777 se prý při vystoupení v Mnichově cítil jako „největší houslista v Evropě“ (jak sděloval v dopisu otci), to se však mělo změnit.

Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur (K 219) se proslavil zejména „tureckým“ tématem v triu poslední věty, díky němuž bývá nazýván „Turecký“. Jednalo se o módní prvek, který s oblibou uplatňovali i jiní skladatelé a který tak dobře známe z Mozartova Únosu ze serailu nebo z jeho Klavírní sonáty A dur (K 331) s pochodem „alla Turca“. Janičáři, původně elitní jednotky osmanské armády, byli doprovázeni hřmotnými kapelami s početnými bicími nástroji, jejichž víření a bubnování mělo nemalý psychologický účinek, v Mozartově podání a době však sloužily prvky janičářské hudby spíš k navození exotické nálady nebo dokonce groteskního koloritu. Skladatel využil nezvyklých výrazových prostředků (např. chromatických běhů, hry col legno, pizzicata) jako kontrastu k odlehčenému menuetu, v jehož duchu se třetí věta koncertu (Rondeau – Tempo di minuetto) nese především. Neobvykle a jakoby otevřeně tato věta končí, neobvykle však koncert také začíná: v první větě (Allegro aperto) zazní po orchestrálním úvodu sólové, vroucné Adagio, přirovnávané například k árii operní primadony. Líbezná střední část (Adagio) v tónině E dur je postavena na dialogu sólových houslí a orchestru. Prvním posluchačům a koncertnímu mistru ze Salcburku Antoniu Brunettimu se snad zdála příliš sofistikovaná, a tak Mozart v roce 1776 napsal ještě alternativní Adagio (K 261).

Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr, op. 6, od Josefa Suka patří k notoricky známým českým skladbám z konce 19. století. Někteří pamětníci ji mají poněkud nepatřičně spojenou s vánočním obdobím, neboť na Štědrý večer opakovaně zaznívala z televizních obrazovek do našich bytů a dokreslovala rodinnou pohodu, svým způsobem to však o ní také mnohé vypovídá: je radostná, svěží, zpěvná a trochu melancholická. Traduje se, že podnět ke vzniku této skladby dal v roce 1892 tehdy osmnáctiletému (!) končícímu posluchači konzervatoře jeho učitel Antonín Dvořák s poukazem na to, že bude léto a je tedy čas odložit „velkoleposti do moll“. První tři věty Suk opravdu zkomponoval během letních prázdnin 1892, poté, co absolvoval kompoziční třídu pražské konzervatoře svou Dramatickou ouverturou, op. 4, a téhož roku s malým časovým odstupem připojil i čtvrtou větu. Dochovaná rukopisná partitura je psána částečně skladatelovou rukou, částečně rukou jeho otce Josefa Suka st., a to zřejmě na podkladě původní autografní partitury nebo podrobné skici k ní, kterou skladatel zaznamenal tužkou. Tato úvaha vychází mimo jiné z faktu, že Suk psal tužkou, na rozdíl od pera, velké noty – a po svém návratu z Ameriky prý Antonín Dvořák právě velikost not v žákem předložené partituře zkritizoval.

Dobová hudební kritika hodnotila Serenádu velmi příznivě. Premiéry prvních dvou vět se zhostilo Orchestrální sdružení v Táboře pod taktovkou Josefa Suka (17. prosince 1893), kompletní skladbu nastudoval s orchestrem pražské konzervatoře Antonín Bennewitz a uvedl ji v prosinci 1894. Serenáda Es dur však vzbudila zájem také v zahraničí: podpořen veskrze kladným názorem zkušeného Johannese Brahmse a Dvořákovým doporučením ji berlínský nakladatel Simrock vydal v partituře, hlasech i v úpravě pro klavír na čtyři ruce (1896). O kvalitě díla, ale zároveň o naději, kterou mladičký Suk jakožto skladatel vzbuzoval, svědčí stipendium od ministerstva osvěty a vyučování, jež bylo Sukovi za smyčcovou serenádu přiřčeno. 

Tři úvodní věty mají třídílnou formu, tonálně jsou však zakotveny různě: první věta (Andante con moto) v Es dur, druhá věta (Allegro, ma non troppo e grazioso) v B dur a třetí (Adagio) v G dur. Závěrečná věta (Allegro giosoco, ma non troppo presto) je komponována v sonátové formě a vrací se znovu do Es dur. Ačkoliv sám Suk skladbu později vnímal jako „hodně dvořákovsky zbarvenou“, dílo obsahuje zárodky kompozičních postupů, které byly pro jeho další vývoj charakteristické. Co Serenáda rozhodně nezapře, je autorovo instrumentační mistrovství a jeho dokonalé porozumění smyčcovým nástrojům, především houslím. Právě v době, kdy pracoval na Serenádě, se s nimi v přípravě na první veřejné vystoupení Českého kvarteta (říjen 1892) sžíval ještě intenzivněji. A u pultu sekundisty tohoto sdružení nakonec setrval víc jak čtyřicet let.