Český spolek pro komorní hudbu • Julia Fischer Quartet

Letošní sezonu slaví Julia Fischer Quartet dvanáctý ročník své existence. U jeho zrodu stála (jak jinak než) Julia Fischer, která je kromě své hvězdné houslové kariéry i zběhlou klavíristkou a houslovou pedagožkou a jejíž kariérní úspěchy dokládá mj. množství cen, jako jsou Gramophone Award či Záslužný řád Spolkové republiky Německo. Její kvartetní kolegové jsou též vysoce žádanými sólisty a mimo to i všestrannými hudebníky: Mönkemeyer obohacuje violový hráčský profil nejen zařazováním celkového spektra repertoáru od baroka až po současnost, ale také uváděním zapomenutých kusů, vlastních aranží či světových premiér; Sitkovetsky se kromě hvězdné houslové dráhy věnuje také dirigování; Nyffenegger působí mj. v orchestru curyšského Tonhalle a je uměleckým ředitelem koncertní řady ve švýcarském Seonu.

Myšlenka utvořit kvartet se zrodila v roce 2010 na festivalu u Starnberského jezera, kde všichni čtyři umělci účinkovali. Vázalo je tehdy nejen osobní přátelství (se Sitkoveckým se Fischer poprvé setkala na soutěži Yehudi Menuhina, s Mönkemeyrem učí na mnichovské univerzitě), ale hlavně bezprostřední hudební pouto a schopnost naprostého hudebního naladění jeden na druhého. Proto se společně rozhodli proniknout do repertoáru smyčcových kvartetů. Jak totiž říká Julia Fischer: „Když hrajete na klavír, můžete provádět tria, kvartety apod. jednoduše, bez větších zkoušek – potkáte se s přáteli a za dva dny můžete mít koncert. U smyčcového kvarteta je to mnohem složitější – v žádném případě není možné dát dohromady čtyři sólisty a hned vyrazit na koncertní turné.“ Přestože se tedy tito čtyři umělci již dříve věnovali provozování komorní hudby v různých formacích a přestože jsou všichni čtyři žádanými sólisty, přistupovali zpočátku k výběru repertoáru střídmě a zodpovědně. Začínali u Haydna, po čtyřech letech svého působení na scéně se dostali k ranému Beethovenovi – to bylo roku 2014, kdy vystoupili na Pražském jaru (Julia Fischer byla rezidenční umělkyní tohoto ročníku) – nyní jsou až u Janáčka, jak můžeme vidět na programu dnešního koncertu.

Pro svou dvanáctou sezonu naplánoval Julia Fischer Quartet rozsáhlé turné, které ho zavede kromě Prahy také do Nizozemska, Velké Británie, Švýcarska, Německa a Španělska.

Julia Fischer představuje jednu z nejvýraznějších houslistek dnešní doby. Její kariérní cesta je zaznamenána množstvím CD i DVD nahrávek pod labely Pentatone a Decca – v poslední době pak na její vlastní hudební platformě JF CLUB – a ověnčena prestižními cenami, jako Záslužný řád Spolkové republiky Německo nebo Gramophone Award.

Narodila se roku 1983 v Mnichově německo-slovenským rodičům, kteří se údajně potkali při svých studiích v Praze. Na housle začala hrát ve třech letech, brzy si přibrala i klavír, a to pod vedením své matky Viery Fischer. V pouhých devíti letech nastoupila na mnichovskou univerzitu jako studentka renomované pedagožky Anny Čumačenko, kterou v její učitelské roli později vystřídala. Velkým milníkem se stalo vítězství v prestižní Mezinárodní soutěži Yehudi Menuhina v roce 1995 (tedy ve dvanácti letech!), které nastartovalo její celosvětové renomé. Od té doby jí pravidelně vídáme na nejslavnějších pódiích světa, ať už při spolupráci s významnými orchestry a dirigenty, jako jsou např. Herbert Blomstedt, Christian Thielemann, Juanjo Mena, Riccardo Muti nebo Franz Welser-Möst, nebo při sólových či komorních recitálech. Kromě tradičního repertoáru se věnuje i soudobé hudbě, o čemž svědčí i na březen chystaná světová premiéra houslového koncertu Daniela Kidaneho s Londýnskou filharmonií a Edwardem Gardnerem.

Mimo to plánuje Julia Fischer letos několik evropských turné, ať už s Academy of St Martin in the Fields nebo Královskou filharmonií, se svým kvartetem (Julia Fischer Quartet) nebo s klavíristkou Juliannou Avdějevou. S tou zavítá do Atén (4. 12.), Vídně (6. 12.) a než dorazí do Prahy, stihne ještě odehrát koncert s Královskou stockholmskou filharmonií a Esa-Pekka Salonenem při příležitosti udílení Nobelovy ceny (8. 12.). S Avdějevou jsou už řadu let sehranou dvojicí, přestože, jak prozrazuje Julia Fischer, jejich setkání bylo zprostředkované: „Měly jsme společné hudební přátele, kteří nás za každou cenu chtěli dát dohromady. Byli přesvědčeni, že se k sobě hodíme. A v roce 2012 k tomu konečně došlo. Co k tomu dodat? Měli pravdu.“ O sehranosti těchto dvou výjimečných dam se pražské publikum mohlo přesvědčit již roku 2018, kdy společně vystoupily ve Smetanově síni Obecního domu.

Julia Fischer se však nespokojuje „pouze“ s kariérou světově uznávané houslistky, ale využívá svou hudební všestrannost. Kvality již zmíněného Julia Fischer Quartet odhalí pražské publikum – v rámci rezidence Julie Fischer – v listopadu (koncert I2), o jejích klavírních schopnostech nás může přesvědčit DVD nahrávka z úspěšného koncertu v Alte Oper Frankfurt v roce 2010, kdy se v první polovině představila jako sólistka Saint-Saënsova houslového koncertu, v druhé pak v Griegově klavírním koncertu. Kromě vystupování se věnuje i hudební pedagogice, mj. v rámci četných mistrovských kurzů. Spolu s Johannesem X. Schachterem a Henrim Bonamym pak založila dětský orchestr Kindersinfoniker. Od příštího roku se také stane uměleckou ředitelkou Boswil Summer Festivalu ve Švýcarsku. 

Snad nikdy v dějinách hudby nebyl úsek dvaadvaceti taktů předmětem tolika diskusí, jako tomu bylo v případě úvodu první věty Smyčcového kvartetu C dur (č. 19, KV 465) Wolfganga Amadea Mozarta. V něm se autor odhodlal popřít do té doby obvyklý tonální plán a melodickou linii jednotlivých nástrojů sestavil s odvahou, která se nevyhýbala výsledným disonancím a příčnostem, proto bývá tento kvartet provázen přívlastkem „Disonantní“. Jedná se o poslední ze souboru šesti smyčcových kvartetů komponovaných od roku 1782 do 14. ledna 1785 a věnovaných Josefu Haydnovi. Oba hudebníci se v té době setkávali na komorních produkcích, kde se Haydn ujímal partu houslí a Mozart hrál na violu. Haydn skladby slyšel na zkouškách 15. ledna a 12. února, kam se dostavil i otec skladatele Leopold Mozart. Haydn mu tehdy vyjádřil svůj obdiv vůči Wolfgangovi – považoval jej za největšího skladatele, kterého kdy poznal, a to kvůli jeho vybranému vkusu a nejdokonalejšímu umění kompozice. 

Mozartova genialita se naplno projevila i v kvartetu C dur. V první větě, po výše zmíněném úvodu v tempu Adagio, nastupuje Allegro s celkovým půdorysem sonátové formy. Témata jsou tu obměňována sofistikovanými variacemi a modulacemi vedoucími k odvážnému harmonickému a tektonickému rozvržení, a tato důmyslná organizace materiálu má za výsledek neobvyklou expresivitu. Druhá věta se vyznačuje zpěvností, má dvě části spojené krátkým přechodem. Menuet třetí věty bývá označován za nejzdařilejší v celé sérii kvartetů, je plný překvapení i patetických akcentů. Brilantní finále – Allegro molto – je opět rozvržené v sonátové formě a podobně jako první věta udivuje sofistikovanou tematickou prací vedoucí k velkolepému závěru.

Hodí se připomenout, že jeden ze vzácných dobových opisů tohoto díla se zachoval v Čechách a nachází se v lobkowiczkých sbírkách společně s dalšími kvartety téhož celku. Věnování Josefu Haydnovi Mozart uskutečnil při příležitosti prvního vydání s datem 1. září 1785. V italsky psaném textu autor symbolicky posílá své skladby jako děti do světa a svěřuje je do ochrany slavného umělce a protektora, který je navíc jeho přítelem. Žádá o shovívavost nad možnými omyly a doufá v zachování jejich přátelství, kterého si vysoce cení. Haydn se své role ochránce skutečně ujal, neboť na pochybnosti vyvolané úvodem šestého kvartetu reagoval slovy: „Pokud to Mozart napsal, musel to tak chtít.“

V Mozartově díle se objevily disonantní souzvuky i v jiných dílech (Figarova svatba, poslední opusy pro sólový klavír). V době vzniku a v průběhu devatenáctého století byl kvartet bezvýhradně přijímán jen ve výjimečných případech, spíš byl vystaven nepochopení a odmítání – například když italští vydavatelé vraceli noty kvůli údajným chybám, nebo když byla partitura opravována. Skutečné nadšení nad onou neobvyklou úvodní partií projevily až na začátku 20. století zakládající osobnosti tzv. druhé vídeňské školy, která ve svých teoreticko-filozofických proklamacích atonální hudby poukazovala i na další podobné příklady z minulosti.

První tři dekády 20. století jsou obdobím, kdy vznikala nejznámější díla Leoše Janáčka. Ačkoliv skladatel až do konce života sledoval soudobé umělecké trendy, zmíněné atonalitě nikdy plně nedůvěřoval. Disonance však je v jeho pozdní tvorbě častým prvkem. Stručně vyjádřeno, v Janáčkově hudební teorii zesiluje účinek následné konsonance (libozvuku) a obecně umocňuje vnímání obsahové a programní stránky kompozice vyjádřením nesouladu, osudové nepřízně či bolestného citu. 

Janáčkův druhý smyčcový kvartet „Listy důvěrné“ z roku 1928 (původně zvaný „Listy milostné“), je věnován přítelkyni Kamile Stösslové (1891–1935). Setkání s touto ženou prozářilo více jak deset posledních let umělcova života a druhý kvartet, který měl být obrazem jejich vztahu, je naplněn nejen líbeznou melodikou, ale také dramatickými a drásavými pasážemi. Původní rukopis je datován od 29. ledna do 19. února 1928. Ve svém posledním komorním díle Janáček využívá maximum technických a výrazových prostředků s důrazem na obsah. Počet hudebních motivů je střídmý, avšak práce s nimi je neobyčejně variabilní. Materiál je metricky i tempově zvlněný, harmonická stránka často využívá kvartové akordy, nezřídka se objevuje polyfonie. Úroveň zvuku a strategie dynamického průběhu jsou podporovány dlouhými trylky a figuracemi. Janáček věnoval zvýšenou pozornost barvě (sul ponticello). Bylo pro něj důležité do skladby zapojit violu dʼamour kvůli její nástrojové symbolice, což se již za jeho života nesetkalo s pozitivním přijetím. Hudební struktura jednotlivých částí se blíží volnému rondu, není schematická, je však konzistentní díky skladatelově intuici a vnitřnímu zaujetí. Poprvé byla kompozice provedena soukromě Moravským kvartetem v Janáčkově domku na Kounicově ulici v Brně ve dnech 18. a 25. května a 27. června 1928, kdy autor v partituře učinil poslední úpravy. Moravské kvarteto zahrálo skladbu i při veřejné premiéře na pietním setkání, které se konalo po smrti skladatele v brněnském Besedním domě 7. září 1928. 

Smyčcový kvartet č. 1 e moll nazvaný „Z mého života“ zkomponoval Bedřich Smetana na sklonku roku 1876, dva roky poté, co ztratil sluch. Jak už naznačuje podtitul díla, nese autobiografické rysy, je považován za skladatelovu životní zpověď a umělecké vyznání. Intimní podtext mělo už Smetanovo Klavírní trio g moll, op. 15 z roku 1855, které zkomponoval po smrti prvorozené dcerky Bedřišky. Smetana byl svým založením programní skladatel a dramatik a tyto vlastnosti daly tvar i jeho prvnímu smyčcovému kvartetu. Premiéru mělo uskutečnit 19. února 1877 Bennewitzovo kvarteto. Jeho členům se však zdál sloh díla příliš symfonický a odmítli skladbu nastudovat. Veřejně tak kvartet zazněl až 29. března 1879 na koncertě spolku Umělecká beseda, interprety byli Ferdinand Lachner, Jan Pelikán, Josef Kerhan a Alois Neruda. Předtím se však o seznámení se Smetanovou skladbou v užším kruhu postaral skladatelův přítel Josef Srb Debrnov, který pořádal hudební odpoledne ve svém bytě. Pro zájemce tak skladba zazněla někdy v polovině dubna 1878. Smetana Srbovi při té příležitosti napsal, že co se týče stylu jeho kvarteta, přenechává úsudek jiným. Je si vědom, že jeho dílo odporuje obvyklému kvartetnímu stylu, neměl však „úmysl, napsat nějaké quartetto dle receptu a dle usu forem obvyklých, v kterých jsem se již co mladý učen hudební theorie napracoval dosti. [...] U mě se forma každé komposice dá sama sebou dle předmětu.“ Ustálené formy posloužily Smetanovi jako východisko a jejich zákonitosti transformoval podle vlastní potřeby.

Autobiografické pozadí díla je zřejmé, skladatel je ostatně sám sdělil. První věta vyjadřuje vrozenou náklonnost k umění, romantickou nadvládu a „toužení po něčem, co jsem nemohl vyslovit“, a také předtuchu budoucího neštěstí. Polka druhé věty je reminiscencí mládí, její střední část „jest ona, která dle uznání hráčů quartetta naprosto k provedení není,“ svěřil Smetana. „Čistota akordů se prý nedá docílit; upomínám, že maluji v tónech touto větou moje upomínky z kruhů aristokratických, v kterých jsem dlouhá léta žil.“ Třetí věta „upomíná mně blahost první mé lásky k dívce, která později se stala mojí věrnu ženou,“ tedy ke Kateřině Kolářové. Finální věta líčí „poznání způsobu živlu národní hudby, radost nad výsledkem této cesty“ a vede ke zlomu, ke katastrofě hluchoty, ohlášené neodbytně znějícím tónem tříčárkovaného e. „Toť as byl účel této skladby, která jest takořka jen soukromá, a proto úmyslně psana pro 4 nástroje, které jakožto v přátelském úzkým kruhu mají o tom hovořiti mezi sebou.“