Česká filharmonie • Novoroční koncert

Olga Kern si vybudovala pozici jedné z předních klavíristek své generace. Narodila se do hudební rodiny a svou uměleckou kariéru raketově odstartovala (alespoň v USA) získáním zlaté medaile na slavné Mezinárodní klavírní soutěži Van Cliburna v texaském Fort Worthu, kterou obdržela jako první žena po více než padesáti letech. 

Je však laureátkou mnohých dalších mezinárodních soutěží, například na Concertinu Praga vyhrála v jedenácti letech, na Rachmaninově mezinárodní klavírní soutěži v sedmnácti. V roce 2016 působila jako předsedkyně poroty na sedmém ročníku Cliburnovy mezinárodní amatérské klavírní soutěže a na prvním ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Olgy Kern, kde zastává také pozici umělecké ředitelky. Mimo jiné pořádá mistrovské kurzy a od září 2017 působí na klavírní fakultě prestižní Manhattan School of Music. Ve stejném roce obdržela v newyorské metropoli Ellis Island Medal of Honor.

Mezi nedávné a nadcházející významné události patří mj. vystoupení s Minnesotským orchestrem, symfonickými orchestry Baltimoru, St. Louis, Dallasu, Palm Beach, Milwaukee, Austinu a Toleda, Islandským a Dublinským symfonickým orchestrem či turné po USA s Královským národním skotským orchestrem, Královskou filharmonií, Národní symfonickým orchestrem Ukrajiny, Ruskou národní filharmonií a Varšavskou filharmonií.

V sezoně 2017/2018 působila Olga Kern jako rezidenční umělkyně symfonického orchestru San Antonia a s Čínským národním orchestrem mladých se vydala na turné po Číně. V roce 2019 se řadou speciálních koncertů s Národním symfonickým orchestrem Washingtonu D.C. v Kennedyho centru podílela na oslavách 75. narozenin Leonarda Slatkina. Pro tuto a další sezony chystá recitály a koncerty v USA (Orford, Fort Worth, San Francisco, Dallas ad.) i v Evropě (Budapešť, Lisabon, Milán ad.) a také bude součástí poroty mnohých mezinárodních soutěží.

Z její obsáhlé diskografie jmenujme alespoň nahrávku Rachmaninových transkipcí a Variací na Corelliho téma (2004), která byla nominovaná na cenu Grammy, dále Brahmsovy variace (2007), Chopinovy sonáty č. 2 a 3 (2010), Čajkovského klavírní koncert s Rochesterskou filharmonií; CD s ruskými autory včetně děl M. A. Balakireva; živou nahrávku Chopinova klavírního koncertu s Varšavskou filharmonií; Rachmaninovy violoncellové sonáty se Sol Gabettou a CD s Brahmsovými a Šostakovičovými kvintety s Dali Quartet. Podílela se též na mnohých dokumentech, včetně oceněného filmu o soutěži Van Cliburn z roku 2001 „Playing on the Edge“, dále „They came to play“ a „Olga’s journey“.

Nescházelo mnoho k tomu, aby se Jiří Vodička, koncertní mistr, sólista a komorní hráč, jeden z nejvýznamnějších a nejvyhledávanějších českých houslistů, profesionálně věnoval místo hry na housle latinskoamerickým tancům. Ve dvanácti letech věku se nakonec rozhodl naplno věnovat nejvyššímu smyčcovému nástroji. Na adresu tance však smířlivě podotýká: „Něco mi to dalo, třeba v oblasti rytmického cítění.“ Už ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Ještě předtím na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana a Prague Junior Note. V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Už v dospělém věku následovaly úspěchy například ve formě první a druhé ceny ze světově proslulé soutěže Young concert Artist (2008), která se uskutečnila v Lipsku a v New Yorku.

Pětinásobný otec a majitel hravě nazvané produkční společnosti Wassermann Media, založené za koronavirových dob, vstupuje do své jubilejní desáté sezony coby koncertní mistr České filharmonie. Jako sólista spolupracuje nejen s význačnými českými orchestry, například s PKF — Prague Philharmonia či Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, ale i s Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra.

Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, nedávno vystoupil s Tomášem Kačem na Pražském hradě u příležitosti udělování státních vyznamenání, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským, Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě a příležitostně rekreačně létá.

Cesta k italskému nástroji Joseph Gagliano 1767, na který hraje, je dle jeho slov „mecenášstvím starého dobrého stylu“. Housle totiž dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.

Marka Ebena si snad nejčastěji spojujeme s profesí moderátora. Je průvodcem oblíbenou taneční soutěží Stardance a od roku 1996 také jednou z hlavních tváří Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Eben se však, jakožto absolvent hudebnědramatického oboru na Pražské konzervatoři, rozsáhle zabývá také hudbou. Na odkaz svého otce, varhaníka a skladatele Petra Ebena, navazuje po svém – je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která roku 2023 vydala už šesté album (Co my víme). Skladatelská činnost se u něj však neomezuje na vlastní kapelu. Napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Rovněž je autorem hudby i textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her mj. pro Studio Ypsilon (Othello) a Národní divadlo (Zimní pohádka). V kontextu spolupráce s Českou televizí je kromě již zmíněných památný jeho podíl na soutěži O poklad Anežky České, velkou popularitu si získal i jeho diskusní pořad Na plovárně. Marek Eben je dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý, dříve udělované nejoblíbenějším tvářím televizních obrazovek.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

V letech 1862–1871, částečně i za Smetanovy kapelnické éry, tu v orchestru u violového pultu seděl Antonín Dvořák (1841–1904), už tehdy nejen violista či varhaník, ale také začínající skladatel. K jeho raným dílům patří Romance pro housle a orchestr, op. 11. Skladba souvisí s Dvořákovým Smyčcovým kvartetem f moll z roku 1873, respektive s částí druhé, pomalé věty, kterou skladatel v Romanci přepracoval a doplnil o další témata. Snad k tomu došlo v roce 1873, snad až v roce 1877, kdy koncertní mistr Prozatímního divadla, houslista Josef Markus, v sále na pražském Žofíně představil Romanci před veřejností. Existují také její verze s doprovodem klavíru, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá autentická Dvořákova úprava, která vznikla ještě před vydáním orchestrálního znění (1879). Dvořák ji později věnoval houslovému virtuosovi Františku Ondříčkovi. Jednovětá skladba (Andante con moto) vyniká melodickou krásou a vnitřním klidem, který podtrhuje střídmá instrumentace.

Novoroční oslavy se většinou nesou na vlně radostné energie nebo taneční zábavy: ostatně tak ji předznamenala i předehra k Prodané nevěstě. Jedním z populárních cyklů stylizovaných orchestrálních tanců jsou Lašské tance od Leoše Janáčka (1854–1928). První podobu získaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století, v autorově tzv. folkloristickém období, a odrážely jeho zájem o národopis, lidové tance, jejich choreografii, o Lašsko s typickým nářečím a svéráznými zvyky. Inspiraci poskytly také Dvořákovy orchestrální Slovanské tance, které Janáček znal a v Brně sám prováděl. Koncem osmdesátých let jednal skladatel s pražským Národním divadlem o možnosti scénického provedení tanců, původně nazvaných Valašské, k tomu však nikdy nedošlo. Část motivického materiálu pak vplynula do baletu Rákos Rákoczy. Z Lašských tanců ve verzi z roku 1924 vybrala dramaturgie třetí tanec – Dymák, zvaný také kovářský, a závěrečné, notoricky známé furiantské Pilky.

Mazurek pro housle a orchestr, op. 49, od Antonína Dvořáka se sice názvem hlásí k polské mazurce a některé prvky tohoto tance přebírá, ale jde o virtuózní kousek se dvěma kontrastními tématy: prvním rytmicky výrazným a druhým lyrickým. Skladba vznikla na popud nakladatele Simrocka, který od Dvořáka žádal nějakou menší (a dobře prodejnou) skladbu ve stylu Slovanských tanců. Původní znění pro housle a klavír z roku 1879 mělo premiéru koncem března téhož roku při koncertní zábavě Hudebního odboru Umělecké besedy, kde ho zahráli houslista Ferdinand Lachner spolu se Zdeňkem Fibichem. Verze pro housle a malý orchestr brzy následovala. O tom, že malá forma nemusí být malá svým významem, svědčí mimo jiné dedikace Mazurku proslulému houslistovi Pablovi de Sarasate a zařazení této skladby do několika programů tzv. „turné na rozloučenou“ v roce 1892 v interpretaci Dvořákově a Lachnerově.

Rok české hudby 2024 bude především rokem dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany (1824–1884) a další významná výročí – 120 let od Dvořákova úmrtí, 170 let od Janáčkova narození a 150 let od Nedbalova a Sukova narození – možná zůstanou v jeho stínu. Novoroční koncert České filharmonie však jmenované jubilanty staví vedle sebe a nezapomíná na žádného z nich, i když úvodní slovo náleží Smetanovi. Málokterou skladbu z pokladnice klasické hudby mají posluchači totiž tak zažitou, tak „pod kůží“, jako předehru k Prodané nevěstě (1863). Navzdory obvyklým zvyklostem zahájil Bedřich Smetana práci na své druhé opeře, tentokrát komické a – jak se sám vyjádřil – „hračce“ ve srovnání s předcházejícími vážnými Branibory v Čechách, právě ouverturou. Dal jí sonátovou formu, motivicky ji propojil se závěrem 2. dějství. Prodaná nevěsta poprvé zazněla na scéně Prozatímního divadla 30. května 1866 a po více než sto deseti představeních provoz tohoto divadla ukončila 14. dubna 1883. 

Vážnější asociace vyvolává Valse triste Dvořákova žáka Oskara Nedbala (1874–1930), jímž se podprahově připomene Nedbalovo tragické úmrtí. Světově proslulý valčík ovšem pochází ze začátku století, z doby, kdy se k úspěchům Nedbala-skladatele (a violisty i nadaného dirigenta zároveň) přidalo v lednu roku 1902 uvedení jeho baletní pantomimy Pohádka o Honzovi v Národním divadle. Dílo na libreto Františka Karla Hejdy vzbudilo zájem také ve vídeňské Dvorní opeře a Nedbal byl požádán o dokomponování několika nových tanečních čísel. Valse triste se prý zrodil ve vlaku z Barcelony do Vídně – nic neobvyklého vzhledem k hektickému koncertnímu cestování Českého kvarteta, jehož byl Nedbal zakládajícím členem… Inscenace části Pohádky o Honzovi ve Vídni (premiéra 28. dubna 1903) se odehrála před vznešeným publikem a v oslnivě krásné výpravě. Rodinný život však k autorovi nebyl zdaleka tak přívětivý: právě v roce 1903 zemřela jeho mladá manželka Josefina.

Suitu A dur, op. 98b, vytvořil Antonín Dvořák v prvních měsících roku 1894, tedy ještě v Americe. Jednalo se o klavírní opus intimního charakteru, vystavěný z pěti kontrastních vět. Později tuto skladbu popsal Dvořákův přítel Josef Sallač slovy: „… je to dílo dvořákovské půvabnosti a originality. I v upřímnosti svých nálad, i v thematických myšlenkách, jež převážně podržují si ještě americký ráz…“ Toho si byl jistě vědom i sám skladatel, který o rok později upravil Suitu A dur pro orchestr. První věta (Andante con moto) i druhá (Molto vivace) mají formu ABA, třetí věta (Moderato alla polacca) je taneční ve stylu polonézy, případně českého tance sousedská, následuje subtilní Andante a konečně závěrečná věta (Allegro) vrací do hry hlavní, pentatonické téma z první části. Premiéra orchestrální verze se uskutečnila až v roce 1910, v podání České filharmonie a pod taktovkou Karla Kovařovice.

Pozornému čtenáři jistě neušlo, že většina skladeb z dnešního programu má verzi orchestrální, a verzi komornější, buď přímo klavírní, nebo pro sólový nástroj s doprovodem klavíru. Ani cesta k výslednému tvaru Rapsodie v modrém (Rhapsody in Blue) amerického skladatele George Gershwina (1898–1937) nebyla jednoduchá. Složil ji pro dva klavíry, ale instrumentace se ujal klavírista a aranžér Ferde Grofé. U původní úpravy nezůstalo, s narůstající popularitou skladby rostl také orchestr. Dnes se většinou hraje znění z roku 1942. Jazzem ovlivněná Rapsodie se vymyká čtyřkovým životním výročím, jedno velké jubileum však letos slaví: 100 let od premiéry (New York 1924). Jako tečka za programem, který byl zakotven ve druhé polovině 19. století a maximálně v prvních dvou dekádách století dvacátého, působí možná dravě, nicméně – řečeno s Gershwinem – vyjadřuje životní styl, tempo moderního života s jeho chvatem, chaosem a jeho vitalitou.