Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

Janine Jansen se narodila do nizozemské hudební rodiny. Rodiče – otec varhaník, klavírista a cembalista, matka zpěvačka – vedli všechny své děti k hudbě již od útlého věku. Malá Janine zpívala v kostelním sboru, od šesti let začala hrát na housle u slavné pedagožky Coosje Wijzenbeek a muzicírovat se svým otcem a bratry. „Hudbě se doma nedalo uniknout, byla to neodmyslitelná součást života,“ vzpomíná. Také bývala svědkem zkoušek souborů staré hudby – vždyť největší jména oboru historicky poučené interpretace té doby byla mezi rodinnými přáteli –, což ji ovlivnilo natolik, že jednu dobu dokonce hrála s barokním smyčcem a na střevové struny. Nakonec se však rozhodla vydat „tradiční“ cestou a historicky poučenou interpretaci ctí jinými způsoby (např. stylem frázování), což dodává její hře osobitý styl.

V patnácti letech debutovala ve slavném amsterdamském Concertgebouw a ani náhlé úmrtí jejího tehdejšího učitele Philippa Hirschhorna její cestu vzhůru nezastavilo. Následoval další pedagog, Boris Belkin, a krátce po dvacátých narozeninách nastartovala mezinárodní kariéru a začala spolupracovat s vydavatelstvím Decca Classics. Od její nahrávky Vivaldiho, která trhala rekordy počtů prodaných kusů, ji už znal celý svět. 

Nyní se o ni už řadu let přetahují nejvýznamnější hudební tělesa. V březnu 2024 se v amsterdamském Concertgebouw odehraje první ročník Bachova festivalu Janine Jansen, na kterém má tato houslová superstar svůj dramaturgický i interpretační podíl. Dále ji v této sezoně kromě tradičního repertoáru čeká i soudobá hudba, dvojkoncert Distans anglické skladatelky Sally Beamish a světová premiéra houslového koncertu Britty Byström. Do nabitého diáře ještě vmáčkne množství turné; nejdále to bude na Dálný východ s Filharmonií Oslo a Klausem Mäkelou, ale dosyta si ji užije i Evropa. Na jednom z turné se představí mj. s Londýnským symfonickým orchestrem pod vedením sira Antonia Pappana, se kterým ji pojí dlouhá historie profesního přátelství.

Pod jeho taktovkou nahrála mj. Brahmse a Bartóka, ale do ještě užšího kontaktu, který magazín Gramophone označil dokonce za „nádherný důkaz jejich výjimečného hudebního přátelství“, se dostali při nahrávání posledního CD Janine Jansen s názvem „12 Stradivari“. Jansen dostala vskutku originální nápad vytvořit jakousi studii dvanácti Stradivariho houslí a představit je v repertoáru, pro který byly tyto nástroje inspirací, přičemž cílem bylo nechat vyniknout unikátní kvalitu každého z nástrojů. A za klavír si nepozvala nikoho jiného než „starého přítele“ Pappana. 

Kromě Pappana Jansen úzce spolupracuje i s klavíristou Denisem Kožuchinem, se kterým se představí například v prosinci ve Wigmore Hall jako rezidenční umělkyně této sezony, a dohromady s Marthou Argerich a Mischou Maiskym tvoří etablované trio. Komorní hudba, kterou načichla jako malá doma a hodně rozvíjela pod vedením Coosje Wijzenbeek, má v její kariéře nezastupitelné místo, o čemž svědčí i Mezinárodní utrechtský festival komorní hudby, který pod svým uměleckým vedením provedla od založení až po letošní dvacátý ročník.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Význam sira Antonia Pappana, dirigenta ověnčeného mnoha cenami, kterým vévodí Řád velkokříže Italské republiky, Řád britského impéria či Zlatá medaile Královské filharmonické společnosti, asi nejlépe dokládá jeho současná životní situace. Touto sezonou se loučí s postem hudebního ředitele Královské opery v londýnské Covent Garden (ten po něm převezme český dirigent Jakub Hrůša) a jeden z nejprestižnějších operních domů světa tak po více než dvaceti letech vymění za roli šéfdirigenta slavného Londýnského symfonického orchestru. Lze stoupat výše?

Než se však sir Antonio Pappano stal jedním z nejvyhledávanějších operních i koncertních dirigentů současnosti, urazil dlouhou cestu. Narodil se roku 1959 v Eppingu (Essex) do italské rodiny, která přesídlila do Ameriky, když bylo malému Antoniovi třináct let. I přes silné hudební zázemí (otec byl známým učitelem zpěvu) nikdy nenavštěvoval hudební školy a byl vzděláván pouze soukromě: studoval klavír (u Normy Verrilli), skladbu (u Arnolda Franchettiho) a dirigování (u Gustava Meiera). Profesně začínal jako klavírista a korepetitor v operních domech Evropy a Severní Ameriky, než ho v Chicagské lyrické opeře objevil Daniel Barenboim. Ten rychle rozpoznal jeho velký talent a udělal z mladého Pappana svého asistenta. Kariérní průlom představovala funkce hudebního ředitele Norské národní opery, kterou získal ve svých jednatřiceti letech. Poté působil jako hudební ředitel Královského divadla La Monnaie v Bruselu (1992–2002), hlavní hostující dirigent Izraelské filharmonie (1997–1999) a od roku 2005 až do konce minulé sezony jako hudební ředitel římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

S ním vystoupil v roce 2019 i na Pražském jaru, kde sklidil velké ovace a ty nejlepší kritiky. Dnes přijíždí do Prahy znovu, aby se posluchačům poprvé představil s Českou filharmonií. Se sólistkou dnešního koncertu, houslistkou Janine Jansen, už má za sebou mnohé, mimo jiné nahrávku Brahmsova a Bartókova houslového koncertu, která si díky svému originálnímu pojetí a empatické souhře umělců získala nadšené posluchače.

Kromě toho má sir Antonio na svém kontě množství orchestrálních alb zpravidla romantického repertoáru (od roku 1995 nahrává exkluzivně pro Warner Classics), a to jak se „svým“ Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, tak s dalšími významnými orchestry, jako jsou Londýnský symfonický orchestr či Berlínští filharmonikové. Většina nahrávek je však operních, což reflektuje jeho dlouholeté působení v operních domech.

Kromě zmíněné Covent Garden, kde nastudoval opery od baroka po současnost, se čas od času objeví i v newyorské Metropolitní, Vídeňské a Berlínské státní opeře, milánské La Scale či na Bayreuthském festivalu. V této sezoně ho zastihneme také na Velikonočním festivalu v Salcburku, kde má letošní rezidenturu s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, v prosinci bude řídit v Amsterdamu Královský orchestr Concertgebouw či v dubnu drážďanskou Staatskapelle.

Johannes Brahms se ve svých dílech několikrát nechal inspirovat náměty odkazujícími k pokladům antické kultury. Smuteční zpěv nénie (lat. naenia) doprovázel ve starém Římě pohřební průvod. Báseň Nänie Friedricha Schillera (1759–1805) vyšla tiskem roku 1800, Johannes Brahms ji zhudebnil pro smíšený sbor a orchestr o osmdesát let později pod dojmem smrti přítele, malíře Anselma Feuerbacha (1829–1880) a dílo věnoval jeho matce Henriettě Feuerbachové. Schillerovy verše oplakávají abstraktní krásu, mrtvý hrdina není v žalozpěvu jmenován a ani vládce podsvětí není označen jménem. Znalost mytologie byla tehdy obecná a čtenář poznal, že je zde spojeno více motivů – známý motiv Orfea a Eurydiky, pláč Afrodity nad mrtvým Adonisem, neschopnost mořské nymfy Thetis zachránit před smrtí syna, hrdinu trojské války Achilla, i její žal, který s ní olympské božstvo sdílelo. 

Tři formální oddíly skladby užívající hojně tónomalebné prvky odpovídají struktuře básně. Po orchestrálním úvodu následuje díl oplakávající smrt krásy (ústřední myšlenka je svěřena sopránovému sólu). V druhé části je popisována nevyhnutelnost skonu. Žalozpěv nereid a nymfy Thetis tvoří třetí díl skladby. Premiéra se uskutečnila 6. prosince 1881 v Tonhalle v Curychu za Brahmsova řízení na koncertě s programem sestaveným výhradně z jeho děl, spolu s Klavírním koncertem č. 2, v němž vystoupil také jako sólista, Tragickou předehrou a Symfonií č. 1. Brzy následovala další provedení Nänie v Drážďanech, Hamburku, Frankfurtu, Londýně aj.

Felix Mendelssohn Bartholdy je autorem osmi děl pro sólový nástroj, či případně více nástrojů s orchestrem, v repertoáru se však trvale uchytily pouze jeho dva klavírní koncerty (g moll a d moll), a především Koncert pro housle e moll, op. 64, jenž je skladatelovou druhou skladbou tohoto typu. První koncert věnovaný houslím, dílo teprve třináctiletého zázračného dítěte, byl proveden až roku 1952 v revizi Yehudi Menuhina a zůstává svým způsobem hudební kuriozitou. Koncert pro housle e moll, op. 64, naopak patří nejen k nejčastěji hraným skladbám svého autora, nýbrž světového koncertního repertoáru vůbec. Mendelssohn jej napsal pro svého přítele, houslistu Ferdinanda Davida (1810–1873). Konzultoval s ním problémy hratelnosti některých míst, dynamické odstíny, vedl s ním debaty o podílu virtuozity. Druhým rádcem byl dánský skladatel Niels Gade (1817–1890), k jehož mínění měl Mendelssohn velkou důvěru. 

Koncert je třívětý, všechny věty jsou však propojeny v jeden celek. Namísto obvyklé dvojí expozice (orchestr a sólový nástroj) otevírá první větu skladby hned v druhém taktu part houslí. Další nezvyklostí je kadence, která je umístěná nikoli před samotným závěrem skladby, ale po sonátovém provedení a tvoří rafinovaný přechod k poslednímu dílu sonátové věty: zatímco ještě pokračuje brilantní sólo, zahajuje orchestr reprízu. Po kodě v tempu presto nastupuje bezprostředně lyrická melodie pomalé věty. Finální věta, připojená rovněž attacca, je v rondové formě. Skladba vznikala téměř šest let, dokončena byla v září 1844. Poprvé zazněla 13. března 1845 v Lipsku se sólistou Ferdinandem Davidem. Mendelssohn slyšel svůj koncert v Gewandhausu ještě měsíc před smrtí, při zahajovacím koncertu sezony 3. října 1847 v provedení tehdy teprve šestnáctiletého Josepha Joachima, jehož talentu předvídal velkou budoucnost.

Roku 1878 vydal berlínský nakladatel Fritz Simrock na doporučení Johannesa Brahmse cyklus Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka. Úspěch novinky vedl nakladatele k nové objednávce, tentokrát na cyklus tanců. Simrock pohotově využil dobové obliby lidových vlivů a charakteristické „exotičnosti“, kterou představovaly nejrůznější národní melodie a rytmy, včetně slovanských. Nový cyklus českého skladatele si představoval jako „něco na způsob Brahmsových Uherských tanců“. Dvořák na tento podnět 24. března 1878 reagoval sdělením Brahmsovi: „Velevážený Mistře! [...] Byl jsem pověřen, abych panu Simrockovi napsal několik slovanských tanců. Poněvadž jsem ale nevěděl, jak začít, snažil jsem se opatřit si Vaše slavné Uherské tance a dovolím si je vzít jako vzorový příklad ke zpracování příslušných Slovanských tanců.“ Ještě téhož roku 1878 vznikla první řada osmi Slovanských tanců, op. 46, určená původně (stejně jako Brahmsův cyklus) čtyřručnímu klavíru. První řada měla obrovský úspěch a berlínský nakladatel objednal pokračování. Dvořák však tentokrát zpočátku váhal, „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké,“ stěžoval si Simrockovi. Nakonec však inspiraci k druhé řadě, obsahující rovněž osm tanců, nalezl, a jako v prvním případě vznikla současně s verzí pro čtyřruční klavír jejich orchestrální podoba. 

Tance druhé řady, op. 72, z roku 1886 zasahují kromě českých tanců širší slovanskou oblast, objevuje se mezi nimi moravskoslezský odzemek, ukrajinská dumka, polská polonéza, srbské kolo. V žádném z nich však neuplatnil Dvořák přímou citaci lidové melodie, jedná se o mistrovskou stylizaci charakteristických prvků, ryze dvořákovské skladby jsou zcela svébytné, a ačkoli jsou jednotlivé tance identifikovatelné, názvy jim Dvořák nepřidělil, pouze tempová označení. Poprvé zazněly tři tance druhé řady (č. 1, 2 a 7) na koncertě 6. ledna 1887 v Rudolfinu pod skladatelovou taktovkou.