„Během několika minut jsme zcela uchváceni intenzitou jeho intelektu a uměleckého výkonu,“ píše The Los Angeles Times o dnes již čtyřiasedmdesátiletém klavíristovi Emanuelu Axovi. „Manny“, jak je někdy přezdíván, bývá označován za jednoho z nejupřímnějších a nejskromnějších umělců dnešní doby, přestože se již od roku 1974, kdy vyhrál první ročník Mezinárodní klavírní soutěže Arthura Rubinsteina v Tel Avivu, pohybuje na výsluní světové hudební scény. Má dokonce svůj fanklub „Manny Ax’s Manics“, jehož členové nosí na koncerty své modly trička s tímto názvem.

Emanuel Ax se narodil v Polsku, ale již v raném dětství se s rodiči přestěhoval do Kanady a posléze do New Yorku. Tam vystudoval Juilliard School, kde nyní sám vyučuje, a zažil si svůj koncertní debut v rámci Young Concert Artists Series. Vítězství ve zmíněné Rubinsteinově soutěži spolu s cenou Michael Award of Young Concert Artists a Avery Fischer Prize ho doslova katapultovalo na koncertní pódia, na kterých dosáhl těch největších úspěchů jako sólista i jako komorní hráč.

Pro jeho kariéru bylo důležité také uzavření partnerství s vydavatelstvím Sony Classical, pro které exkluzivně natáčí již od roku 1987. Druhé a třetí album z řady Haydnových klavírních sonát dokonce získalo cenu Grammy. Tuto nejprestižnější cenu, již může CD získat, obdržel i za Beethovenovy a Brahmsovy sonáty pro violoncello a klavír, které natočil se svým dlouholetým uměleckým partnerem Yo-Yo Mou. S ním a Leonidem Kavakosem se také v poslední době pustili do ambiciózního projektu nahrávek všech klavírních trií a také symfonií Ludwiga van Beethovena v úpravě pro jejich obsazení. Z projektu „Beethoven for Three“, který nyní propagují i živě na koncertních pódiích, mají zatím natočeny symfonie 2, 5 a 6 spolu s prvním triovým opusem. 

Kromě tradičního repertoáru (či jeho úprav) se však velice intenzivně věnuje také premiérování nových děl soudobých skladatelů. Jeho prsty tak poprvé prošly skladby například Krzysztofa Pendereckého či Johna Adamse; v říjnu 2023 pak premiéroval druhý klavírní koncert Anderse Hillborga, The MAX Concerto, který tento současný švédský skladatel napsal na objednávku Sanfranciského symfonického orchestru v čele s Esou-Pekkou Salonenem. Kromě toho byla letošní sezona ve znamení evropských turné (hlavně s Královským orchestrem Concertgebouw a Bavorským státním orchestrem) a beethovenovsko-schönbergovských recitálů po Spojených státech, kde (konkrétně v New Yorku) Ax se svou ženou, klavíristkou Yoko Nozaki, také žije. 

Dalia Stasevska, nyní šéfdirigentka Symfonického orchestru finského města Lahti, umělecká ředitelka Mezinárodního festivalu Jeana Sibelia a hlavní hostující dirigentka Symfonického orchestru BBC, měla cestu k hudbě předurčenou rodiči už od útlého věku. Intenzivně se věnovala hře na housle, pak ale ve třinácti letech poprvé slyšela symfonický orchestr, jehož zvuk ji uchvátil. Brzy začala pročítat partitury a spolu s nahrávkami hrála houslové party – toužila být součástí orchestru. Fascinovala ji také opera, o které se nezdráhala mluvit ani ve škole: „Kamarádi poslouchali Spice Girls a Backstreet Boys, ale já jsem chtěla jen operu. Občas na mě bučeli, když jsem o ní mluvila, ale já jsem vždy odvětila: ‚Ne! Jen si poslechněte tuhle úžasnou hudbu!‘ Věděla jsem, že je výjimečná, a proto mi nevadilo, že jsem jiná.”

Další významná událost v jejím hudebním vývoji se odehrála ve dvaceti letech – poprvé totiž viděla dirigovat ženu. Do té doby ji ani nenapadlo, že by se kromě houslí a kompozice mohla vydat i touto cestou. Přihlásila se na dirigentský mistrovský kurz Jormy Panuly a od té doby, jak říká, „už nikdy nepustila taktovku z ruky“.

Po konzervatoři ve finském Tampere vystudovala housle, violu a dirigování na Sibeliově Akademii. Nyní je známá nejen v severských zemích (narodila se sice na Ukrajině, ale od pěti let žije ve Finsku), ale po celé Evropě i v USA. Pravidelně spolupracuje například s Newyorskou nebo Losangeleskou filharmonií, Sanfranciským symfonickým orchestrem; Nizozemským rozhlasovým orchestrem či Německým symfonickým orchestrem Berlín. Se Symfonickým orchestrem BBC podnikla na podzim 2022 turné do Japonska a už dvakrát se představila na zahajovacím koncertě BBC Proms. Nedávno také vyšlo jejich společné debutové album „Dalia’s Mixtape“, které odhaluje dirigentčinu fascinaci soudobou hudbou. 

Té se věnuje velice intenzivně, a to hlavně se „svým“ Symfonickým orchestrem Lahti. Běžně uvádí díla autorů, jako jsou Missy Mazzoli, Thomas Adès, Kaija Saariaho či Outi Tarkiainen. Skladbu poslední ze zmíněných dirigentek také uvede spolu se Západoaustralským symfonickým orchestrem v australském Perthu, kam se vydá hned po pražském koncertě. I na tomto koncertě zazní Sibeliova Symfonie č. 5, kterou Stasevka uvádí velice často – v následujících měsících ji uslyší také publikum v Sydney či v Londýně na BBC Proms. Na konci léta pak Stasevskou v rámci Sibeliova festivalu čeká sibeliovský maraton, v rámci něhož provede všechny symfonie tohoto finského skladatele. K němu má velice blízko, a to nejen díky rodinným vazbám — její manžel, kytarista slavné metalové kapely Stratovarius, je Sibeliovým pravnukem. „Se Sibeliovou hudbou jsem vyrůstala. Nedokážu tedy ani říct, kdy jsem jeho dílo slyšela poprvé. Jeho hudba byla stále kolem mě; je tedy mojí plnou součástí. Když ji diriguju, cítím se velice přirozeně.“

Tušil Wolfgang Amadeus Mozart, když psal Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K 503, že na jeho pojetí koncertantního díla nejsou posluchači připraveni a že si dílo bude klestit cestu na pódia celých 147 let? Skladbu uvedl autor ve Vídni den po dokončení, 5. prosince 1786, následující rok vystoupení zopakoval a zahrál ji též v Lipsku. Do koncertního sálu se ale poté vrátila až v roce 1934, kdy se sólového partu ujal Artur Schnabel a Vídeňské filharmoniky řídil George Szell. Trvalo ještě dalších deset let, než dílo zaujalo pevné místo v klavírním repertoáru a získalo zcela jiné hodnocení – dnes jej považujeme za jeden z Mozartových nejvelkolepějších počinů, jímž ukázal v tomto žánru směr nejen Beethovenovi, ale celému 19. století. Česká filharmonie natočila tento koncert v roce 1974 pro firmu Supraphon s legendárním mozartovským interpretem Ivanem Moravcem pod vedením Josefa Vlacha. 

Mozart se formou klavírního koncertu zabýval přibližně od svých dvaceti let, znal modelová díla zejména ve Vídni působícího Georga Christopha Wagenseila (1715–1777) a „londýnského“ Johanna Christiana Bacha (1735–1782). V pracovně úspěšných letech 1784–1786, kdy vzniklo celkem dvanáct klavírních koncertů, jež se řadí k autorovým vrcholným dílům, polemizuje se svými předchůdci na stránkách partitur a posouvá formu dál od zábavných, příjemně předvídatelných kusů pro vznešenou společnost. Často píše sobě na míru, všímá si více barev nástrojových skupin, v obsahu jde až do překvapivé hloubky, v jejíž „vodách“ plyne i náročný kontrapunkt. 

V Koncertu č. 25 pracuje skladatel vskutku nově a volí si k tomu heroicky vítěznou tóninu C dur, aby v ní zasvítily trubky s perkusemi (vynechává přitom své oblíbené klarinety). Předkládá dokonalou jednotu v rozmanitosti, na svou dobu je nadmíru symfonický a polyfonní. Slyšíme to zvláště v úvodní větě Allegro maestoso, kde jsme svědky mnoha výrazových kontrastů. V její střední části jako by autor předjímal melodii Marseillaisy, jež vznikla téměř šest let po dokončení díla v roce 1792. Ozvěnou křehce líbezných duetů Mozartových oper je následující pomalá věta, klavír tu vede procítěný dialog zvláště s dechovými nástroji. Závěrečné rondové Allegretto zahájí taneční téma ze skladatelovy opery Idomeneo. Ačkoliv se pod rouškou typicky strhující mozartovské energie skrývají závažné myšlenky, koncert graduje optimisticky. Nikoliv náhodou je pro mimořádnou vypracovanost stavěn vedle vůbec poslední skladatelovy Symfonie C dur č. 41 „Jupiter“, K 551 z roku 1788. 

Jean Sibelius, pojmenovaný rodiči Johan Julius Christian a nazývaný Janne, se narodil v městě Hämeenlinna na jihu Finska. Země v tu dobu náležela k Ruskému impériu jako více či méně autonomní velkoknížectví. Po dlouhé koexistenci v jednom správním celku se švédským královstvím se v 19. století finský lid vymezoval jak vůči setrvávajícímu švédskému vlivu, tak – později – vůči rusifikaci, a prožíval své národní probuzení. Kultura, jazyk, mytologie, hrdinské momenty z dějin, to vše hrálo důležitou roli. Sám Sibelius vyrůstal v prostředí hovořícím švédsky a k finštině si musel najít cestu. Napomohl tomu i karelo-finský epos Kalevala, sestavený na základě ústní tradice Karelů a Finů a vydaný v definitivním znění roku 1849. Mladý skladatel jím byl doslova uchvácen, sice nikoliv jako první, zato však nejvýznamnější mezi finskými autory. Svá hudební studia na konzervatoři v Helsinkách ukončil v roce 1889 a odešel dál studovat do Berlína a Vídně. Po návratu domů se oženil (1892) s Aino Järnefelt z významné „pro finsky“ orientované rodiny.

Příběhy z Kalevaly a jejich atmosféra prostupovaly Sibeliovým dílem kontinuálně, ať už se jednalo o symfonické básně Kullervo, op. 7, a Lemminkäinen, op. 22 (cyklus čtyř legend spjatých postavou Lemminkäinena), nebo o Tapiolu, op. 112, z roku 1924. Kromě toho Sibelius velmi citlivě vnímal krásu severské přírody, do níž se vždycky rád vracel. V názvu symfonické básně Finlandia, op. 26, jako by se tyto jeho inspirace – dávný svět runových pěvců, boj národa za svobodu, velikost přírody – spojovaly, přesto je však geneze díla pozoruhodná i z dalšího důvodu. Hudba totiž původně vznikla roku 1899 jako doprovod k živým obrazům, inscenovaným začátkem listopadu v Helsinkách na protest proti cenzuře tisku, prosazované ruskou stranou. Šestá část (Finsko se probouzí) a část pátá (Velká nenávist) poskytly hudební materiál pro konečnou verzi Finlandie (1900). Z pochopitelných důvodů krystalizoval také název skladby, pro nějž se hledaly politicky průchozí varianty jako Radostné pocity při probuzení jara, Skandinávský sborový pochod, La Patrie nebo Impromptu, než Axel Carpelan navrhl název konečný. Finlandia začíná bolestným dvoutónovým motivem a celá úvodní plocha (Andante sostenuto) se nese ve vážném, patetickém duchu. Ukončí ji rytmicky úderné volání k boji (Allegro moderato), břeskné, ale nikoliv tragické. Zřejmě největší popularitu si však získala hymnická část, melodie, která – otextována – žila svým vlastním životem a měla dokonce šanci stát se finskou státní hymnou. 

Uvádění Sibeliových skladeb se věnoval systematicky nejstarší profesionální orchestr v Helsinkách, založený roku 1882 dirigentem a skladatelem Robertem Kajanusem. Je zarážející, kolik českých hudebníků, zejména hráčů na dechové nástroje, se u pultů filharmonie objevilo. V roce 1900 se tento početný orchestr vydal na turné po Švédsku, Norsku, Dánsku, Německu, Nizozemí a Belgii až na světovou výstavu do Paříže, kde ve dvou koncertech představil výběr ze skladeb finských autorů včetně Sibelia, jenž se zájezdu účastnil coby druhý dirigent. Na programu byla kromě Finlandie také Sibeliova Symfonie č. 1 a symfonická báseň Lemminkäinen. Zájezd měl ukázat vysokou kulturní úroveň země, která musela na přelomu nového století odolávat zvýšenému ruskému tlaku.

Osobnost Jeana Sibelia charakterizoval jistý neklid: nutil ho k cestování, vášnivému přilnutí k mnoha neřestem, někdy k náročnému soužití s početnou rodinou (poslední z jeho šesti dcer, Heidi, se narodila v roce 1911) i k zadlužení, a na druhé straně ho stíhaly chvíle osamocenosti a chmur. Byl vnímán jako zakladatel finské národní hudby, a zároveň jako autor závažných symfonických skladeb, a to v celosvětovém měřítku. S trochou nadsázky by se mezi nimi dalo najít magických devět symfonií, budeme-li v Kullervovi spatřovat úvodní nečíslovanou symfonii a zahrneme-li Osmou, na níž Sibelius pracoval ve třicátých letech, aniž ji však dokončil a uchoval alespoň v náčrtcích. Symfonie č. 5 Es dur, op. 82, patří k jeho nejznámějším dílům. Vznikla během 1. světové války a její první verze měla premiéru roku 1915 v souvislosti s oslavami Sibeliových padesátin, druhá verze o rok později a finální podoba v roce 1919, vždy za autorova vedení. Práce na symfonii se tak časově přelévala přes dramatické válečné období, ale také další historické události – vznik samostatného Finska (1917) a občanskou válku. Po temně laděné čtvrté symfonii (1911) se Sibelius nechal inspirovat především přírodou, jak dokazují často citované úryvky z jeho deníku: přírodou povznášející („Jeden z mých nejsilnějších zážitků! Panebože, jaká krása!“), ovšem i přírodou s drsnější tváří („Mám nádherné téma na Adagio – zem, červi a mizérie, fortissimo a sordina, mnoho sordin! A božské tóny!!! Jásám a chvěji se vzrušením, zatímco duše zpívá.“). V díle se odráží Sibeliovo instrumentační mistrovství, jeho postoj k hudebnímu vývoji reprezentovanému například impresionisty nebo Schönbergem a také kritičnost k vlastní tvorbě, která se mimo jiné projevila přetavením původně čtyřvěté symfonie do tří vět. Ať už nás z nich osloví jakákoliv část, pravděpodobně nezapomeneme na úplný závěr celé skladby: šest akordů oddělených pauzami a otevřených do nekonečného prostoru.