Přestože britskou sopranistku Carolyn Sampson zabývající se historicky poučenou intepretací známe nejvíce z rolí barokních či mozartovských oper, které připravila mj. v English National Opera, její repertoár je daleko bohatší. S úspěchy zpívala Debussyho či Stravinského a s Minnesotským orchestrem nahrála 4. a 8. Mahlerovu symfonii. S BBC Philharmonic či English Concert ji můžeme slyšet na BBC Proms, na kontinentě pak například s Orchestrem lipského Gewandhausu, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia či s Vídeňským symfonickým orchestrem; často vystupuje i v USA. V této sezoně ji poprvé přivítá Berlínská státní opera, ve které se představí jako Créuse v Charpentierově Médee (hlavní roli zpívá Magdalena Kožená).

Nejen ve Wigmore Hall ji zastihneme při recitálech, na nichž ji doprovází klavírista Joseph Middleton. Společně už také u BIS Records vydali dvě CD: „Fleurs“, s díly Purcella a Brittena, bylo nominováno na ocenění Gramophone Award (které ale ten rok Sampson vyhrála s CD „French Baroque Diva“); „Elysium“, které vyšlo v dubnu 2023, je věnováno Schubertovi.

Mladou mezzosopranistku Helen Charlston často slýcháme na významných světových pódiích, jako jsou například londýnská Wigmore Hall nebo amsterdamský Concertgebouw, při interpretaci děl G. F. Händela. Počínající slávu jí zajistilo vítězství v londýnské Handel Singing Competition v roce 2018, slibně se vyvíjející kariéru pak mj. Izrael v Egyptě se Skotským komorním orchestrem, Theodora s Philharmonia Baroque v San Francisku nebo Juda Makabejský s RIAS Kammerchor v Berlínské filharmonii. Mesiáše provede tuto sezonu kromě České filharmonie i s Varšavskou filharmonií. 

Helen Charlston, která prošla programem „Vycházející hvězda“ pořádaném známým Orchestra of the Age of Enlightenment a akademií Le Jardin des Voix od Les Arts Florissants, nyní zastává post BBC „Umělec nové generace“. Specializuje se především na starou hudbu od Monteverdiho po Mozarta (přestože v létě zazářila na BBC Proms v Mendelssohnově Eliáši – spolu s Carolyn Sampson a Andrewem Staplesem), o čemž se můžeme přesvědčit mj. na jejím posledním CD s áriemi ze 17. století, které letos získalo Gramophone Award.

Londýnský rodák Andrew Staples je považován za jednoho z nejvšestrannějších tenoristů své generace. Pravidelně ho potkáváme na pódiu se sirem Simonem Rattlem, Danielem Hardingem, Esa-Pekkou Salonenem či Yannickem Nézet-Séguinem spolu s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu, Orchestre de Paris, Londýnským symfonickým orchestrem nebo Královským skotským národním orchestrem.

V Královské opeře debutoval jako Jaquino v Beethovenově Fideliovi a dále zde ztvárnil role Tichona (Káťa Kabanová) a Narrabotha (Salome). Mohli jsme ho také vidět v Metropolitní opeře, v pražském Národním divadle, v Hamburské státní opeře, Berlínské státní opeře (Idomeneo), Berlínské komické opeře (Jephtha), v divadle La Fenice (Peter Grimes) a na Salcburském či Lucernském festivalu.

Jako všestranný umělec se Andrew Staples kromě koncertních a operních pěveckých angažmá věnuje též operní režii, filmové produkci a fotografii.

Anglický basbarytonista Matthew Brook, známý svou schopností věrně zpodobnit postavy dramatu, ať už na divadelním či koncertním pódiu, se do posluchačského povědomí dostal díky nahrávce Händelova Mesiáše s Dunedin Consort, která v roce 2007 získala prestižní Gramophone Award. Nyní je celosvětově žádaný nejen u souborů staré hudby a nejen pro interpretaci sólových partů J. S. Bacha a G. F. Händela, ale také pozdější hudby, včetně soudobé. To dokládá mj. role Aenea při světové premiéře opery Dido’s Ghost britské skladatelky Errollyn Wallen v roce 2021. 

Také jej můžeme slyšet například ve Stuttgartské státní opeře, Opéra national de Paris, na Mezinárodním Händelově festivalu v Göttingenu či Mezinárodním festivalu v Edinburghu. V této sezoně vystoupí kromě České filharmonie i s Rotterdamskou filharmonií, Philharmonia Baroque, bostonskou Handel and Haydn Society nebo orchestrem English Concert. Právě s ním (pod vedením Johna Nelsona) chystá Brooke další nahrávku Mesiáše – zařadí se i tato do nominace magazínu Gramophone?

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Nicholas Kraemer, průkopník historicky poučené interpretace a nyní hlavní hostující dirigent chicagského orchestru Music of the Baroque, si vydobyl mezinárodní reputaci za vedení souborů specializujících se na starou hudbu, nebo naopak moderních orchestrů (zvláště v USA a ve Velké Británii), které však spravuje o poučené interpretaci. Svou kariéru začal jako cembalista, ale brzy se přesunul z hráče bassa continua před orchestr jako dirigent. Přestože baroko je jeho hlavní specializací, jeho repertoár nyní sahá od Monteverdiho až po současnost.

Händelova Mesiáše poprvé slyšel v devíti letech na zkoušce orchestru v Edinburghu, ve kterém hrála jeho matka. Zcela ho uchvátil svou přímostí hudebního sdělení. I toto oratorium, které odehrál již více než stokrát, mu pak dopomohlo stát se vůdčí osobností interpretace Händelovy hudby. Mesiáše, který ho prý nikdy nenudí, protože je v něm stále co objevovat, také úspěšně nahrál, mj. s Matthewem Brookem (ale s dalšími sólisty dnešního večera už na Mesiášovi spolupracoval s vřelým přijetím kritiky také). Jeho promyšlená interpretace staví na hlubokých historických znalostech a pochopení dramatu a jeho postav.

Jeden z největších a nejplodnějších skladatelů baroka, a vlastně celé hudební historie Georg Friedrich Händel se narodil v německém Halle nad Sálou. Mistr opery i chrámové hudby však paradoxně příliš mnoho skladeb na německé texty nesložil. Žil v době, kdy se opery komponovaly výhradně italské a v prostředí anglikánské církve, kde zakotvil, se pěstovala angličtina. Do Anglie se Händel dostal ve svých sedmadvaceti letech a zemřel zde ve čtyřiasedmdesáti jako vážený a ctěný „anglický“ umělec. Oblibu u místních si vydobyl jak svými skladatelskými kvalitami obecně, tak především chrámovými skladbami navazujícími na tradici místních skladatelů 16. a 17. století – v anglickém jazyce, založenými na sborových číslech nebo čistě sborovými. V tomto duchu napsal především řadu dodnes slavných oratorií (Mesiáš, Juda Makabejský, Izrael v Egyptě ad.). Velmi početnou kapitolu v jeho díle zaujímají anthemy – liturgické sborové skladby na způsob moteta či kantáty, jejichž tradice se v Anglii držela už od vrcholné renesance, a především v díle Henryho Purcella. Od jeho dob Anglie neměla dalšího velkého tvůrce, než přišel Händel.

Dnes je z Händelových oratorií jednoznačně nejhranější Mesiáš. Napsat tak rozsáhlé dílo během čtyřiadvaceti dní mohl jen workoholik a génius v jedné osobě. Vražedné tempo komponování bylo u Georga Friedricha Händela běžné – všechna svá velká oratoria i opery napsal v rámci několika týdnů a pauzy mezi nimi nebyly velké. Jediné, co ho mohlo přibrzdit v kompoziční práci, byla hektická období sezon, kdy svá díla provozoval.

V roce 1741, kdy se začíná odvíjet příběh „oratoria oratorií“, pobýval Händel v Londýně již třicet let. Měl už za sebou řadu úspěchů – na poli italské opery se střídaly s velkými krachy kvůli nelítostnému boji mezi několika operními společnostmi, ale v chrámové tvorbě a zejména v případě oratorií můžeme hovořit o kontinuální obrovské oblibě u londýnského publika. Dochovalo se mnoho svědectví o triumfech jeho děl a objednávkách od vlivných osob, králem počínaje. 

V době, kdy válkou sužovaná Anglie nebyla příznivým místem pro umělecké aktivity a kdy se Händel potýkal s jedním z propadů své operní společnosti, dostal pozvání od místodržitele Williama Cavendishe, 3. vévody z Devonshiru, do irského Dublinu. Chtěl se tam mimo jiné prezentovat novým dílem. Jeho přítel a podporovatel, literát, kritik a mecenáš Charles Jennens (1700–1773), který pro něho napsal už libreto k oratoriu Saul a zkompiloval biblické texty pro oratorium Izrael v Egyptě, mu připravil další sbírku biblických textů vhodných pro provedení ve Svatém týdnu. Händel s jejich zhudebněním nejprve váhal, ale pak ho práce naprosto pohltila. Oratorium, jehož text dostal 10. července, napsal mezi 22. srpnem a 14. zářím 1741. Původní partitura o 259 stranách nese známky spěchu a obsahuje chyby v zápisu, ovšem vzhledem k délce skladby jich není mnoho. 

Název Mesiáš pochází z hebrejštiny. Znamená „posvěcený“ a už ve starých překladech židovské bible byl spojován s Kristem. V textu oratoria je vyprávěn celý život Krista od narození, přes jeho kazatelské působení až po utrpení, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Základ tvoří starozákonní texty, zejména úryvky z proroctví Izaiášova a knih žalmů, dva nejznámější sbory obsahově čerpají z knihy zjevení sv. Jana.

Hudební doprovod je napsán pro typický orchestr Händelovy doby – převažují smyčce, několik dřevěných dechových nástrojů, ještě méně žesťů a tympány. Ani sbor skladatel nepředpokládal nikterak velký. Teprve po jeho smrti, především v 19., ale i 20. století docházelo k monumentálním provedením s předimenzovaným obsazením v instrumentální i sborové složce. Nejznámější z celého díla je sborové „Hallelujah!“ (část II, scéna 7, č. 44) zhudebněné nejprve v unisonu, později chorální sazbou či fugátovým nástupem hlasů. Homofonní a polyfonní pasáže se prolínají i v jiných sborech – například „For Unto Us a Child Is Born“ (část I, scéna 3, č. 12), „All We Like Sheep“ (část II, scéna 1, č. 26) a závěrečný sbor celého díla „Worthy Is the Lamb“ (část III, scéna 4, č. 53).

Händel zajel do Dublinu již v listopadu 1741, aby zde v nové koncertní síni provedl řadu abonentních koncertů. Zároveň se ještě věnoval drobným úpravám Mesiáše a připravoval vše potřebné na dubnové provedení. Při tom narazil na neochotu tehdejšího děkana katedrály sv. Patrika dát svolení místnímu sboru v oratoriu účinkovat. Oním děkanem byl Jonathan Swift, spisovatel a anglikánský kněz, autor mj. fantaskního cestopisu Gulliverovy cesty. Nakonec zpěvákům účast povolil.

Premiéru oratoria propagoval Dublin Journal 27. března 1742: „Na podporu vězňů v jednotlivých žalářích a ve prospěch hospitálu paní Mercerové a charitativní nemocnice bude se dávat v koncertním sále na Fishamble Street v pondělí dne 13. dubna nové oratorium pana Händela, nazvané Mesiáš. Vystoupí v něm gentlemani ze sborů obou katedrál; Mr. Händel zahraje několik varhanních koncertů.“ To bylo běžné – Händel během přestávek mezi částmi oratoria, aby se publikum nenudilo, prováděl své koncerty pro varhany a orchestr, v nichž hrál sólový varhanní part. Dublinské provedení mělo velký úspěch, což dokládají kritiky v místním tisku. Hlediště s kapacitou 700 osob bylo zcela zaplněné, dámy byly požádány, aby přišly bez krinolin a pánové bez kordů, aby se vešlo víc lidí. 

Po návratu do Londýna se Händel rozhodl pokračovat už výhradně v oratorní tvorbě. Na slova Miltonovy básně napsal Samsona a vrcholně dramatická oratorní díla Belšasar a Herkules. Pro podporu tažení prince Eduarda vytvořil burcující Occasional Oratorio, na oslavu vítězství v bitvě u Cullodenu uvedl Judu Makabejského. Snažil se Mesiáše nabídnout také Londýňanům. Puritáni, kteří odsoudili již Izrael v Egyptě, protože biblická slova nemají znít ve světském divadelním prostoru jako večerní zábava, v tisku před tím znovu varovali, někteří dokonce hovořili o Händelově rouhání. Možná kvůli tomu byl Mesiáš poprvé v Londýně uveden pouze jako „Nové oratorium“ a nikoli pod svým skutečným názvem. Stalo se tak 19. března 1743, a pak ještě v letech 1745 a 1749. Teprve v roce 1750 založil Händel každoroční tradici provozování Mesiáše pod jeho skutečným jménem, a to na konci postního období nebo během Velikonoc. V Dublinu zase vznikla tradice uvádění Mesiáše v adventní době.

Mesiáš provázel Händela až do konce života – byla to poslední skladba, kterou dirigoval, jako slepý, nemocný muž, pouhých osm dní před smrtí. A mnohokrát ji revidoval, především árie. V rámci jeho oratorní tvorby má výsadní postavení. Přestože je mnohými pokládán za typické händelovské oratorium, ve skutečnosti stojí mimo kategorie. Vzhledem k tomu, že neobsahuje konkrétní dramatickou akci, lze ho charakterizovat jako oratorní epos, určený ke zbožnému rozjímání a podpoře víry.