Vítězka jedné z nejprestižnějších interpretačních soutěží světa, Soutěže královny Alžběty v Bruselu, polská sopranistka Iwona Sobotka, si za posledních dvacet let své kariéry vybudovala silnou pozici na koncertních i operních pódiích. Absolvovala Uniwersytet Muzyczny Fryderyka Chopina ve Varšavě a Escuela Superior de Música Reina Sofia v Madridu a měli jsme ji možnost slyšet v newyorské Metropolitní opeře, pařížské Opéra national, berlínské Komische Oper či madridském Teatro Real. 

Mezi její nedávné role patří Dvořákova Rusalka. Sir Simon Rattle, se kterým ji váže dlouhodobá spolupráce, o ní prohlašuje, že je „zcela jedinečnou hudebnicí s opravdu krásným tónem, který se snoubí s až nelítostnou inteligencí“. Společně je vídáme při interpretaci jak v operního (Wagnerův Parsifal) tak koncertního repertoáru. S Berlínskými filharmoniky zazářila například v Beethovenově Kristu na hoře Olivetské či jeho Deváté symfonii; Glagolskou mši zase úspěšně provedla se Staatskapelle Berlin. Proslula též interpretací polského vokálního repertoáru a v sezoně 2023/24 působila jako rezidenční umělkyně Rubinsteinovy filharmonie v Polsku.

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Přestože je vídeňský tenorista znám především svými wagnerovskými rolemi, které ztvárnil na významných operních prknech londýnské Covent Garden, newyorské Metropolitní opery či na Bayreuthském festivalu, jehož je pravidelným hostem, jeho repertoárový okruh je širší. V minulých sezonách zazářil též ve Straussovi a Musorgském v milánské La Scale či v Beethovenově Fideliovi v Sankt Gallen. Uměleckou všestrannost dokumentuje řada DVD pořízených z jeho četných představení ve Vídeňské státní opeře, jejímž členem byl v letech 2010–2017, a mj. i CD „Lebt kein God“ z roku 2016 s áriemi z oper L. v. Beethovena, C. M. v. Webera a R. Wagnera.

Jeho diskografii obohacuje album „Wohl fühl ich wie das Leben rinnt“ s písněmi méně tradičního repertoáru od konce 19. po 20. století, které natočil s klavíristkou Kristin Okerlund. Koncertní sólová a písňová recitálová vystoupení jsou také běžnou součástí jeho profesního života s repertoárem od Bachových pašijí až po Mahlerovu Píseň o zemi.

Norbert Ernst vystudoval Josef Matthias Hauer Konservatorium in Wiener Neustadt a vídeňskou Universität für Musik und darstellende Kunst.

Rakouský barytonista Florian Boesch je všestranným zpěvákem co se týče žánru i rozpětí repertoáru. To snad nejlépe odráží jeho operní produkce, kde se cítí stejně dobře v Purcellovi i Weillovi, Mozartovi i Bergovi. V koncertních síních se i přes četné sólové výkony s prestižními orchestry a dirigenty do myslí posluchačů dostal hlavně díky blízkému profesnímu vztahu s Nikolasem Harnoncourtem. S Českou filharmonií debutoval v sezoně 2023/24 jako sólista ve Beethovenově 9. symfonii. Jeho nahrávky odrážejí velký zájem o romantické písňové cykly, za jejichž interpretaci získal mj. BBC Music Magazine Award. Při písňových recitálech ho slýcháme na Salcburském a Edinburském festivalu, v amsterdamském Concertgebouw, newyorské Carnegie Hall, či londýnské Wigmore Hall, kde působil též jako rezidenční umělec. Pěvecké vzdělání získal Boesch nejprve od své babičky Ruthilde Boesch a poté od Roberta Holla na Musikhochschule ve Vídni. Sám nyní vyučuje na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Poslední dokončená symfonie Ludwiga van Beethovena má v historii svého žánru výjimečné místo. Na svou dobu radikální dílo, jehož finální věta se sborem a sólisty vzbudila rozporuplné reakce, se v dějinách symfonické tvorby stalo jistým bodem zlomu. Stěží bychom hledali v Evropě skladatele, který se s tímto odkazem nesnažil vyrovnat, a číslo devět jako by se dalším generacím stalo osudným. Robert Schumann vyslovil dokonce názor, že Beethoven svými devíti symfoniemi udělal za vývojem této formy definitivní tečku. Nestalo se tak a mnozí, co přišli po něm, vzdali „Deváté“ hold. V 19. století kupříkladu Johannes Brahms finální větou Symfonie č. 1 c moll, Richard Wagner spojením symfonie s festivalem svých oper v Bayreuthu, Anton Bruckner v symfonických „katedrálách“. Z obdivu k Beethovenovi se vyznal i Antonín Dvořák, když roku 1886 napsal svému příteli Emilu Kozánkovi: „Papa Beethoven, jehož obraz nad mým psacím stolem visí a na něhož já tak často při komponování pohlížím, aby tam nahoře za mne orodoval…“ Sedm let poté uctil svůj vzor ve své poslední, taktéž deváté symfonii, zvané „Novosvětská“. 

Co Beethoven do „Deváté“ vložil, od premiéry 7. května 1824 ve vídeňském Kärntnertortheater nevybledlo, ba právě naopak, autor se skrze ni stal součástí mnoha mimořádných okamžiků. Za všechny uveďme oslavy pádu Berlínské zdi v roce 1989, kdy se pod taktovkou Leonarda Bernsteina k provedení tohoto díla sešli v jednom orchestru hráči předních těles tehdejšího Východního a Západního Německa, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a USA. Dirigent tehdy záměrně zaměnil v textu závěrečné části slovo „Freude“ (Radost) za „Freiheit“ (Svoboda). V roce 1972 schválila melodii „Ódy na radost“ Rada Evropy jako svou hymnu, o třináct let později se stala její instrumentální verze i oficiální hymnou Evropské unie. 

Historie vztahu Českých zemí k Beethovenově Deváté symfonii se začala psát necelé tři roky po její premiéře. Poprvé zazněla ještě za skladatelova života 9. března 1827 v redutním sále domu U Vusínů v Masné ulici na Starém Městě pražském, studenty pražské konzervatoře dirigoval ředitel školy Friedrich Dionys Weber. Zůstaneme-li u Prahy, druhé provedení se konalo deset let poté na jedné z akademií ve Valdštejnském paláci, o třetí se zasloužil v roce 1842 spolek Žofínská akademie. Autor melodie české národní hymny a kapelník Stavovského divadla František Škroup uvedl „Devátou“ vícekrát, naposledy roku 1860 při rozlučkovém koncertě před svým odchodem do Rotterdamu. Roku 1886 zazářil v „Deváté“ Gustav Mahler, když při dobročinném koncertě v Královském německém divadle (dnešní Stavovské divadlo) dirigoval celé dílo zpaměti. Později si to „zkazil“ zásahem do instrumentace skladby, již kritika označila za „svatokrádež“.

Česká filharmonie odehrála symfonii za svou existenci na téměř 170 koncertech včetně zahraničních zájezdů, nejprve 22. března 1903 s šéfdirigentem Vilémem Zemánkem (1875–1922) v prostorách Plodinové burzy, naposledy v loňském roce na festivalu Pražské jaro pod taktovkou Christopha Eschenbacha. Beethovenova „Devátá“ festival řadu let tradičně zakončovala, Česká filharmonie ji zde uvedla poprvé v roce 1949 pod taktovkou Ericha Kleibera a od té doby celkem třicetkrát, opakovaně zejména s šéfdirigentem Václavem Neumannem, dále kupříkladu s Karlem Böhmem, Zubinem Mehtou, Carlem Marií Giulinim či Wolfgangem Sawallischem. Legendární bylo festivalové vystoupení s Leonardem Bernsteinem v červnu roku 1990, jen pár měsíců před dirigentovou smrtí. Mnozí posluchači jistě také vzpomínají na emocemi nabitý Koncert pro Občanské fórum s Václavem Neumannem v prosinci 1989 ve Smetanově síni Obecního domu během Sametové revoluce, z něhož byl pořízen firmou Supraphon live záznam. Když odezněla Óda na radost, vystoupil na pódium budoucí československý a poté první český prezident Václav Havel, aby představil novou vládu. Symfonie patřila k jedné z jeho nejoblíbenějších skladeb, v upravené verzi zazněla na jeho pohřbu 23. prosince 2011. Byla by škoda nezmínit rok 1930, kdy „Devátou“ uvedla Česká filharmonie za řízení skladatele Alexandra Zemlinského při oslavách 80. narozenin prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka v paláci Lucerna. O pět let později, za éry významného ředitele orchestru Jaromíra Žida (1893–1981), zahrál orchestr symfonii pod taktovkou skladatele a blízkého Mahlerova spolupracovníka Bruna Waltera. 

Symfonii nahrála Česká filharmonie u společnosti Supraphon s Paulem Kletzkim (1964), šéfdirigenty Václavem Neumannem (1989) a Vladimirem Ashkenazym (live záznam vystoupení 17. listopadu 1999 k 10. výročí Sametové revoluce). Živý záznam z Tokia pořídila v roce 1972 firma Denon a pro Exton vznikl v roce 2013 snímek s Ken-Ičiró Kobajašim. Rekonstruovaný archivní snímek z festivalu Pražské jaro 1951 s dirigentem Herrmannem Abendrothem vydal Radioservis (2014).

Beethovenovu Devátou symfonii můžeme bez nadsázky označit za celoživotní dílo. Psal ji v letech 1822–1824, ve skutečnosti ale její zárodky vznikly o více než třicet let dříve. Přibližně v té době se skladatel seznámil s básní An die Freude Friedricha Schillera (1759–1805) a začal pomýšlet na její zhudebnění. Nápady si zapisoval do skicářů, průběžně se k básni vracel, byl jí zkrátka fascinován… Vedle toho objevoval možnosti symfonické tvorby a u příležitosti benefičního koncertu, který uspořádal v prosinci 1808 ve vídeňském divadle Na Vídeňce si vyzkoušel propojení vokální a orchestrální složky v Chorální fantazii pro klavír, sóla, sbor a orchestr, op. 80. Právě zde se objeví variace nápadně připomínající slavnou melodii Ódy na radost. Autor tuto souvislost zmiňuje v dopise z roku 1824: „…zhudebňuji Schillerovu nesmrtelnou ‚Lied an die Freude‘ stejným způsobem, jako jsem učinil ve své klavírní fantazii se sborem, avšak v mnohem větším rozsahu.“ V roce 1808 dokončil dvojici symfonií č. 5 a 6, o čtyři roky později další dvě, přičemž při komponování Osmé už měl v hlavě další a věděl, že ji chce napsat v dramatické d moll. A protože mnohdy komponoval více skladeb současně, najdeme v jeho skicáři poznámky i k symfonii desáté, jež nakonec zůstala jen v náčrtcích. 

Dvě nové symfonie si v roce v roce 1817 objednala u Beethovena londýnská Filharmonická společnost. V té době byly skladatelovy životní okolnosti značně nepříznivé. Nejenže trpěl úplnou ztrátou sluchu, řešil také komplikované rodinné spory, z nižch ten s vdovou po zemřelém mladším bratrovi Kasparovi o poručnictví synovce Karla se vlekl pět let. Skladatel se propadl do hluboké tvůrčí krize, přidaly se horečky, revmatismus, později žloutenka. Vzpruhu přinesly až nové kompoziční zakázky a vidina finančního přilepšení, vznikla dvě významná díla, Missa solemnis, op. 123, a Diabelliho variace, op. 120, pro sólový klavír. Následovala Devátá symfonie, dedikovaná pruskému králi Fridrichu Vilémovi III. (1770–1840), jež Beethovena zaměstnávala takřka do posledního dechu. Ještě 18. března 1827, tedy týden před smrtí, posílal do Londýna dopis s metronomickými hodnotami… 

Tato symfonie předčila délkou, počtem nástrojů a dynamikou vše, co jí ve svém žánru předcházelo. Skladatel propojil všechny věty hudebním materiálem, jenž zazní v úvodu, natolik pevně, že se jedna bez druhé neobejde. Bouřlivá druhá doplňuje a navazuje na první, její střední díl (Trio) připravuje atmosféru následující (Adagio molto e cantabile), jež posluchače vede ke ztišení před závěrečným vyvrcholením. Ve finále si autor „půjčuje“ prvky z předešlých vět nejen tematicky, ale také stavebně, a buduje z nich něco, co muselo mnoha současníkům znít jako nesourodý chaos. Byla to neskutečně troufalá hra s obsahem a formou, korunovaná poselstvím Schillerovy Ódy na radost o nezlomnosti lidského ducha. Když do Londýna přišla z Vídně partitura obřích rozměrů, v níž byl navíc zapsán sbor a čtyři sólisté, kteří měli zpívat na německý text, asi to vyvolalo přinejmenším překvapení… Angličané uvedli dílo 21. března 1825 s dirigentem Sirem Georgem Smartem (1776–1867), tedy až po vídeňské světové premiéře, slova si ale nechali přeložit do italštiny. Až později následovala též anglická verze.