„Hráč zcela ve službě skladatele“: tak označil magazín The Observer skotského rodáka Stevena Osborna, držitele Řádu britského impéria, který je známý svým důkladným čtením partitur. Tato schopnost vhledu do kompoziční mysli skladatelů, která je Osbornovi prospěšná nejen při hraní, ale také ho podnítila například k vydání nové edice děl Sergeje Rachmaninova, jej však při interpretaci nijak neomezuje v osobním prožívání hudby. Je totiž přesvědčen, že „bez nás nemůže hudba říct vůbec nic. To je možné pouze skrze nás – tím, že do ní přidáme naše vlastní emoce.“

Toto vzácné spojení spontaneity s detailním studiem notového materiálu ocenila kritika naposledy po poslechu Osbornovy nahrávky Beethovenových pozdních klavírních sonát, které vyšly u labelu Hyperion. Za 25 let natočil Osborne u tohoto hudebního vydavatelství již více než třicet CD s hudbou od Beethovena po Crumba, která mu vynesla mnohá světová ocenění (např. BBC Music Magazine Award, dvakrát Gramophone Award). Na pódiu ho vídáme na samostatných recitálech (vystoupil například v Lincoln Center nebo Wigmore Hall, ve které mj. působil také jako rezidenční umělec) i při spolupráci s orchestry, jako jsou Královská filharmonie Stockholm, Německý symfonický orchestr Berlín, Filharmonie Oslo, Izraelská filharmonie nebo Symfonický orchestr Seattle. Přestože od něj v posledních letech slyšíme nejčastěji L. v. Beethovena nebo C. Debussyho, nynější sezonu otevřel klavírním koncertem Ryana Wiggleswortha se Symfonickým orchestrem skotské BBC. Při svých koncertech se nezdráhá improvizovat, čímž odkazuje mj. na svou velkou zálibu v jazzu. I proto pro letošní sezonu také připravil speciální recitálový program složený z miniatur od Bacha po jazz.

Kromě své koncertní činnosti je často zván i k zaštítění hudebních festivalů, jako jsou například DeSingel v Antverpách, Lammermuir Festival nebo Bath International Music Festival, a věnuje se pedagogické činnosti na Royal Academy of Music a Royal Conservatoire of Scotland. Ve Skotsku se také před 53 lety narodil. Už od raného dětství byl prý ke klavíru až magneticky přitahován a jeho první kroky ráno po probuzení vždy vedly k tomuto nástroji, jak sám po letech vzpomíná. Cesta na St Mary’s Music School v Edinburghu, kde vystudoval pod vedením Richarda Beauchampa, byla tedy přirozenou volbou, ale ani na Royal Northern College of Music v Manchesteru, kde poté studoval u Renny Kellaway, prý neuvažoval o tom, že bude slavný klavírista; hraní pro něj byla jakási životní potřeba. Do hudebního světa však prorazil díky vítězství v Clara Haskil Competition v roce 1991, po které následovala i první cena v Naumburg International Competition. Pak už stoupal stále výš a výš.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Tvorbu Ludwiga van Beethovena životopisci nejčastěji rozdělují do tří období. Prostřední z nich získalo přídomek heroické. Desetiletou éru skladatelova života symbolicky rámuje dvojice nikdy neodeslaných dopisů, v nichž dal Beethoven průchod svým niterným pocitům a myšlenkám. První z nich vzniknul na podzim roku 1802 během skladatelova pobytu v Heiligenstadtu na klidném předměstí Vídně, kam se uchýlil přibližně o půl roku dříve. Neuspokojivé výsledky ve snaze zvrátit zhoršující se tinnitus a postupující ztrátu sluchu jej však uváděly do stále hlubší deprese, a právě v takovém rozpoložení sepsal tzv. heiligenstadtskou závěť. Dojemný dopis původně určený dvěma mladším bratrům, v němž se tehdy dvaatřicetiletý skladatel a klavírista vypsal z obav o zhoršující se zdraví i z dřívějších myšlenek na ukončení vlastního života, měl však katarzní účinek. Beethoven zapudil temné myšlenky, vrátil se do Vídně a plně se oddal komponování. Následující období přineslo stěžejní díla Beethovenovy tvorby – symfonie Eroicu, Osudovou a Pastorální, Houslový koncert D dur, Trojkoncert pro housle, klavír a violoncello i slavné klavírní sonáty Appassionata či Les Adieux. Druhý ze zmiňovaných dopisů vzniknul o deset let později v severočeských Teplicích během Beethovenova tamějšího lázeňského pobytu. „Dobré ráno 7. července. Už v posteli směřují mé myšlenky k tobě, má nehynoucí lásko. Tu a tam radostně, pak zase smutně, čekajíce na osud, zda nás vyslyší. Mohu žít jedině s tebou, nebo vůbec,“ napsal skladatel „nesmrtelné milence“, jejíž totožnost dodnes zůstává předmětem dohadů. 

Beethovenovo heroické období dalo v roce 1809 vzniknout také Klavírnímu koncertu č. 5 Es dur. Jak poslední z pětice autorových koncertů pro klavír získal pojmenování „Císařský“, není zcela jasné. Jeho pravděpodobným autorem je anglický vydavatel Johann Baptist Cramer a označení mnohem spíš než na osobu kteréhokoli císaře odkazuje na hudební grandióznost tohoto díla. Beethoven byl při dokončování koncertu, který věnoval svému dlouholetému mecenáši a příteli arcivévodovi Rudolfovi, zcela jistě ovlivněn dramatickými vnějšími okolnostmi. Několikaměsíční obléhání Vídně napoleonskými vojsky vyvrcholilo začátkem července krvavou bitvou u Wagramu, porážkou Rakouska a následným podepsáním míru, který však měl pro Rakousko dalekosáhlé finanční důsledky a znamenal obrovské územní ztráty. Na konci července napsal Beethoven svému vydavateli: „Celý průběh událostí mě ovlivnil na těle i na duši. Jaký znepokojivý, divoký život kolem mě; nic než bubny, děla, muži a bída všeho druhu.“ Beethoven se během obléhání města schovával ve sklepě bratrova domu, a aby nepřišel o již tak špatný sluch, před rachotem bitvy si uši chránil polštáři.

Zhoršující se sluch Beethovenovi nijak nebránil v komponování, avšak vystupování na veřejnosti v roli interpreta pro něj bylo čím dál složitější. Klavírní koncert Es dur je tak první a jediný, který autor sám nepremiéroval. Charakter celé skladby je skutečně velkolepý a hned první věta prozrazuje, jak významně Beethoven ovlivnil celý žánr klavírního koncertu. Ať už jde o dominantní prostor, který klavír dostává, aby se v plné síle prosadil již od prvních taktů nebo o závěrečnou kadenci, kterou Beethoven oproti dosavadním zvyklostem sám zkomponoval a trval na tom, aby se vždy uváděla přesně v této podobě. Beethoven ve svých instrumentálních koncertech dokonale ovládnul klasické formy a otevřel jim dveře do pomalu přicházejícího světa romantismu, kde je hudební dílo koncipováno jako dokonalý odraz skladatelovy představy, již má interpret zprostředkovat posluchači. Úvodní takty koncertu se rozeznívají jako monumentální fanfáry okamžitě následované vstupy sólového klavíru ve stupnicových bězích a rozložených akordech. Fanfárový úvod střídají vojenské motivy symbolizované tečkovaným rytmem či důrazným zvukem tympánu a pochodové téma nesené v hornách. Majestátní první větu střídá pomalé Adagio, které místy vyznívá jako dojemné nokturno. Něžnou linku sólového klavíru doprovází měkký zvuk smyčců, dřevěných dechových nástrojů i tlumených lesních rohů. Do akordu doznívajícího v závěru druhé věty vstupuje v pianissimu klavír s novým tématem. To ještě dva takty respektuje poklidný puls pomalé věty, aby se následně ve fortissimu rozvinulo do virtuózního a energického Ronda, které na předchozí část navazuje attacca. Také konec třetí věty je beethovenovsky nápaditý. Závěrečnou kadenci klavíru nechává skladatel nejprve zcela utichnout, aby ji pak v posledních taktech kontrastně doplnil stupnicovými běhy ve forte a celé finále rozhodně potvrdil opakovanými akordy znějícími v plném zvuku orchestru.

Johannes Brahms, rodák ze severoněmeckého Hamburku, se v roce 1863 natrvalo přestěhoval do Vídně, kde dostal nabídku řídit Pěveckou akademii. Zhruba po roce ale funkci složil, aby se mohl plně věnovat komponování. Jeho celoživotními blízkými přáteli byli dirigent a skladatel Hans von Bülow či Clara a Robert Schumannovi. A byl to právě Schumann, jenž o Brahmsovi prohlásil, že je dlouho očekávaným nástupcem Ludwiga van Beethovena. Obecně je Brahms považován za dovršitele kompozičního stylu, který Beethoven nastoupil zejména na poli symfonie. Byl však důkladně seznámen také s dílem Mozarta, Haydna, Johanna Sebastiana Bacha či Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Hudba všech těchto velikánů Brahmse inspirovala, především pokud šlo o ovládnutí klasické hudební formy, která je pro jeho hudební vyjadřování klíčová. Právě kvůli jisté úctě k tradici byla Brahmsova hudba stavěna do kontrapozice k progresivnímu přístupu operního génia Richarda Wagnera nebo k novému žánru symfonické básně, s nímž přišel Franz Liszt. Známá „válka romantiků“ se však mnohem spíše než mezi skladateli samotnými odehrávala mezi hudebními teoretiky, kteří mnohdy velmi vehementně hájili jednu nebo druhou stranu. Historie však ukázala, že pro další vývoj hudby byly stejně klíčové obě strany válčících romantiků. Hrdým obdivovatelem a nástupcem Brahmse byl například lídr druhé vídeňské školy Arnold Schönberg.

Srovnání s Beethovenem Brahmse více než cokoli děsilo. V jednom z dopisů dirigentovi Hermannu Levimu na adresu Beethovena napsal: „Nikdy nenapíšu symfonii! Nemáš vůbec pojem, co to znamená, slyšet za sebou pořád mašírovat toho obra!“ Z Brahmsova pera nakonec vzešly symfonie čtyři a všechny dnes tvoří nedílnou součást standardního symfonického repertoáru. Zejména cesta k té první však nebyla pro jejího autora snadná. První verzi rukopisu, kterou poslal Claře Schumannové v roce 1862, a premiéru dokončené symfonie dělí čtrnáct let. Další tři už napsal Brahms o poznání rychleji. Po té poslední, Symfonii č. 4 e moll, se však s výjimkou Dvojkoncertu pro housle a violoncello od komponování pro symfonický orchestr zcela odklonil a nadále se věnoval už jen písňové tvorbě nebo skladbám pro komorní obsazení.

Brahmsova závěrečná symfonie měla premiéru v říjnu roku 1885 a na rozdíl od předchozích dvou se skladatel rozhodnul uvést ji poprvé mimo Vídeň. Stalo se tak v německém Meiningenu a tamější dvorní orchestr, jemuž tou dobou šéfoval zmiňovaný Hans von Bülow, dirigoval samotný Brahms. Meiningenské publikum bylo nadšené, méně už to vídeňské, ale i k němu si nakonec tato symfonie cestu našla. Brahmsova Čtvrtá se nejvíce ze všech jeho symfonií obrací zpět k Beethovenovi a zároveň je dokonalým příkladem, jak výmluvná může být absolutní hudba. Nemá žádný programní podtext, přesto ji řada hudebních teoretiků hodnotí jako dílo mimořádné intelektuální závažnosti a jako jednu z nejtragičtějších symfonií v historii celého žánru. Americký muzikolog Jan Swafford o ní dokonce prohlásil: „Brahmsova symfonie e moll ‚znamená‘ mnoho věcí, ale jistě je to i toto: jeho pohřební píseň pro jeho dědictví, pro svět v míru, pro rakousko-německou střední třídu, která ctila hudbu a rozuměla jí jako žádná jiná kultura, pro sladkou Vídeň, kterou znal, pro jeho vlastní ztracené lásky.“ V jedné z posledních skladeb, kterou Brahms napsal v roce 1896, zazní první čtyři tóny symfonie e moll, B-G-E-C, na slova „Ó smrti, ó smrti!“ Pochmurnou až tragickou náladu celému dílu dodává zejména základní tónina e moll, která po celou dobu jasně dominuje a na rozdíl od předešlých symfonií Brahmse i jeho předchůdců nemoduluje do rozjasněné a optimistické dur ani v samotném závěru. Obdivuhodné je i to, jak úsporné hudební prostředky Brahms využívá k vystavění tak velkolepého díla. Příkladem může být hned první věta, která celá vychází z úvodního dvoutónového motivu. Prostřední věty Andante a Allegro giocoso odhalují jak Brahmsův cit pro zpěvnou melodiku, tak rafinovanou a hravou práci s rytmem. Závěrečná čtvrtá věta je pozoruhodná nejen díky svému mollovému finále, ale zejména tím, že je zkomponována ve formě passacaglie. Původně barokní forma se opírá o opakující se téma vedené nejčastěji v basu, nad nímž skladatel vytváří stále nové kontrapunktické variace. „Závěr této věty, hořící zdrcující tragikou, je skutečnou orgií zkázy, strašlivým protějškem radostných záchvatů na konci Beethovenovy poslední symfonie,“ napsal v roce 1909 dirigent Felix Weingartner o Brahmsově poslední symfonické větě vůbec.