Zářnou hudební dráhu nyní již dvaatřicetiletému Španělu Pablu Ferrándezovi rodiče (taktéž hudebníci) předurčili již při narození. Pojmenovali ho totiž podle španělského ikonického violoncellisty Pabla Casalse. A Ferrández svému jménu brzy dostál: stalo se z něj „zázračné dítě“, ve třech letech působil jako „hotový“ cellista, v devíti letech začal vystupovat na veřejnosti a ve dvanácti sólově debutoval se Španělským národním orchestrem. Jako dítě byl prý velice disciplinovaný a svou výjimečnost si ani neuvědomoval, protože byl neustále ponořen do práce. 

Ve třinácti letech začal studovat na prestižní Escuela Superior de Música Reina Sofía u Natalie Šachovské, kdysi studentky slavného Mstislava Rostopoviče, jehož interpretační tradici Ferrández do značné míry následuje. V hudebním vzdělávání pokračoval Ferrández na Kronberg Academy v Německu. Jeho hudební kariéra by však nebyla tam, kde je, nebýt dvou skutečností: vítězství ve slavné Mezinárodní Čajkovského soutěži (2015) a setkání s Anne-Sophie Mutter, která ho zahrnula do okruhu svých stipendistů. Nejen, že se tak Ferrández dostal do kontaktu se svou hudební „modlou“, která mu poté předala spoustu nových dovedností, ale zároveň získal velké množství příležitostí k účinkování ve slavných sálech, mimo jiné i po jejím boku.

Tak se dostal Ferrández také poprvé do Rudolfina. S Annou-Sophie Mutter, Českou filharmonií a Manfredem Honeckem zde v lednu minulého roku excelovali v Brahmsově dvojkoncertu a my dnes máme to štěstí, že z tohoto úspěšného koncertu existuje živá nahrávka. Ohlasy byly dokonce tak bouřlivé, že Pablo Ferrández ihned obdržel další nabídky na zdejší účinkování. Ani netušil, že to bude tak brzo: hned v září zaskakoval při zahájení festivalu Dvořákova Praha ve Dvořákově slavném violoncellovém koncertu. Tuto skladbu, kterou uslyšíme i dnes, už hrál přes svůj nízký věk nesčetněkrát a věnoval jí místo i ve své první nahrávce. Dvořákem se podle některých světových recenzentů z Ferrándeze stal „pan cellista světového formátu“ (The Guardian) a chválou nešetří ani česká hudební kritika.

Spolu s Českou filharmonií vyveze Ferrández Dvořáka do Japonska, a to hned na přelomu října a listopadu, a bude též součástí březnového evropského turné filharmonie po Španělsku, Německu (19. března mu můžete přijet popřát k narozeninám na koncert do Mnichova) a Francii. Masy orchestrálního zvuku, kterou na sólových vystoupeních tak zbožňuje, si letos užije ještě dost: v jeho nabitém kalendáři dále figuruje množství debutů s americkými orchestry v Bostonu, Clevelandu, San Franciscu, Pittsburghu a dalších významných městech, stejně tak koncerty s pro něj již známými tvářemi z London Philharmonic Orchestra či Orchestre National de France. „Nový genius violoncella“ (Le Figaro) se svým nástrojem od Stradivariho z roku 1689 dobývá svět.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Orchestrální skladby Antonína Dvořáka zařazené do dnešního programu vznikly v osmdesátých a devadesátých letech 19. století, v období, do něhož spadal také Dvořákův pobyt v New Yorku (1892–1895). Jak se tyto tři kompozice protnuly s americkou životní kapitolou jednoho z našich nejvýznamnějších skladatelů?

Koncertní předehra Othello, op. 93 (B174), pochází z rozhraní let 1891 a 1892. Tvoří závěrečnou část cyklu ouvertur Příroda, Život a Láska, který měl původně společné opusové číslo 91 a byl hrán jako celek. V tomto tvaru a v podání orchestru Národního divadla posíleného o konzervatoristy ho Dvořák dirigoval při premiéře v Rudolfinu 28. dubna 1892. Koncert z tzv. turné na rozloučenou, rozumí se před skladatelovým odjezdem do nového působiště na newyorské konzervatoři, byl přijat s nadšením. Známý hudební kritik Emanuel Chvála zhodnotil novinku jako „vysloveně programovou“, v případě Othella (Lásky) poznamenanou „výrazem démonické vášně“. Posluchači si všímali myšlenkového a motivického propojení jednotlivých skladeb i skladatelovy melodické invence. Jako by vše souviselo: nádhera přírody, běh života, osudová láska. Také v Carnegie Hall 21. října 1892, při svém americkém debutu v rolích skladatele a dirigenta, provedl Dvořák triptych koncertních ouvertur vcelku, navíc s Te Deum, op. 103 (B176), jež zaznělo vůbec poprvé. Názvy předeher se postupně měnily a teprve v tištěné podobě (Simrock, Berlín 1894) dostaly svou definitivní podobu i svá opusová čísla: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, a Othello, op. 93. Revizi partitur před vytištěním svěřil nakladatel Johannesu Brahmsovi namísto za oceánem dlícímu autorovi, který ovšem s tímto řešením naprosto souhlasil. 

Tragédii Othello, mouřenín benátský od Williama Shakespeara (1564–1616) mohl Antonín Dvořák vidět na scéně Národního divadla, kde se hrála od roku 1887 až do roku 1896 v překladu Jakuba Malého a v režii Josefa Šmahy. Ať už v této souvislosti nebo ne, drama o zničující síle lásky ho zaujalo, ostatně svědčí o tom jeho poznámky k ději vepsané do autografní partitury i hudební reminiscence na příznačný motiv smrti z vlastního Requiem, op. 89, ve chvíli, kdy „Otelo v největším vzteku ji [Desdemonu] vraždí“. Pomineme-li starší a dnes již neexistující Dvořákovu předehru Romeo a Julie nebo zmínku o operním libretu Viola (Večer tříkrálový) skladateli údajně nabídnutém vídeňskou Dvorní operou, je předehra Othello jediným Dvořákovým dochovaným dílem se shakespearovskou inspirací.

Na závěr pobytu v Americe vytvořil Antonín Dvořák Koncert pro violoncello h moll, op. 104 (B191), a připojil tak ke svým koncertům klavírnímu (g moll, op. 33) a houslovému (a moll, op. 53) ten nejslavnější. Přitom violoncello, nástroj, který prý „nahoře huhňá a dole brumlá“, dlouho považoval za nevhodný pro sólovou hru a svůj první mladický pokus o cellový koncert v podstatě odložil. Názor na violoncello změnil pod vlivem skvělých interpretů: Hanuše Wihana, s nímž ještě doma absolvoval turné na rozloučenou v sestavě klavírního tria, a amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, kolegy z konzervatoře v New Yorku. Herbertův Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 30, z roku 1894 Dvořáka skutečně zaujal. Na náčrtech svého koncertu h moll začal pracovat 8. listopadu 1894, hned po deseti dnech počal s instrumentací, partituru dokončil 9. února 1895 a poslední větu zásadně zrevidoval po návratu do Čech. 

Koncert zachovává obvyklé třívěté schéma: první věta (Allegro) je zkomponována v sonátové formě, druhou (Adagio ma non troppo) charakterizuje vroucí lyrická nálada, třetí věta (Finale. Allegro moderato) má půdorys ronda, avšak ronda rozmáchlého, motivicky propojeného s oběma předcházejícími větami. V celém koncertu se odráží jistá melancholie, touha po domově, rodině – a zároveň vědomí blízkého návratu z labyrintu světa do ráje srdce; je velmi emocionální, plný nádherných melodií, ale i skvělé instrumentace a bez nadsázky náleží k nejobdivovanějším skladbám ve svém oboru. I sám Dvořák si byl výjimečných kvalit díla vědom, když o něm Josefu Bohuslavu Foersterovi referoval jako o skladbě, z níž má „nehoráznou radost“ a která rozhodně přesahuje význam obou Dvořákových koncertů z dřívější doby. Violoncello a orchestr se stávají natolik rovnocennými partnery, že se někdy o koncertu psalo jako o Dvořákově desáté symfonii. Intimní hudební výpověď je podtržena motivem z písně Kéž duch můj sám z Dvořákova cyklu Čtyři písně, op. 82, kterou si oblíbila skladatelova švagrová Josefina Kounicová. Tento motiv zazní ve druhé větě, ale také ve větě závěrečné, přepracované po Josefinině smrti v květnu 1895.

Premiéra koncertu se konala 19. března 1896 v Londýně v provedení anglického violoncellisty Leo Sterna, Philhamonic Society a pod taktovkou Antonína Dvořáka. Stern nastudoval nový koncert velmi zodpovědně, s vědomím, že „je zcela nepodobný jakémukoliv cellovému koncertu“ a „je velmi obtížný po intonační stránce“. Vyrovnal se s ním však se ctí, takže ho zahrál i při pražské premiéře (11. dubna 1896) a na dalších místech. Ačkoliv je cellový koncert dedikován Hanuši Wihanovi, v jeho interpretaci pražské publikum Dvořákův koncert nikdy neslyšelo. Tento fakt bývá vysvětlován i sporem o kadenci, kterou chtěl Wihan do koncertu včlenit, ale Dvořák ji rázně odmítl; hlavní podíl na situaci však neslo Wihanovo vytížení činností v Českém kvartetu a na pražské konzervatoři. 

Dvořákovu Symfonii č. 7 d moll, op. 70 (B141), z let 1884–1885 poznalo americké obecenstvo především díky maďarsko-německému dirigentovi Arthuru Nikischovi, jenž ji propagoval už během turné po Spojených státech v roce 1891. Je vlastně s podivem, že Dvořák tuto svou symfonii nezařadil do žádného koncertu, který v Americe řídil – na rozdíl od symfonií šesté a osmé. Dirigoval však její světovou premiéru 22. dubna 1885 v londýnském St. James Hall, a to s velkým úspěchem. Objednávka na ni totiž přišla právě od Královské filharmonické společnosti v Londýně, jejímž čestným členem byl Dvořák v roce 1884 jmenován. 

Emanuel Chvála, citovaný již v případě Othella, konstatoval, že „nálada ponurá jen výjimkou nalézá místa v jeho [Dvořákových] symfoniích … vzácnou odchylkou, ba zjevem ojedinělým, jest symfonie d moll, kterou prochvívá mocný vzruch citu.“ Pochmurný dramatický tón skutečně staví tuto symfonii do kontrastu s přívětivou šestou z Dvořákova tzv. slovanského období a láká k nejrůznějším interpretacím. Ocitl se Dvořák kolem roku 1885 v krizi, řešil napětí mezi vlastenecky orientovanou tvorbou a snahou plně se prosadit na světových pódiích? Nebo ho vybízely k následování vzory symfonií Beethovenových a Brahmsových? Právě v době kompozice a vydání sedmé symfonie tiskem jsou v jeho korespondenci formulovány myšlenky zásadního, existenciálního charakteru, jejichž hudební výraz lze v tomto díle vytušit. Po formální stránce skladba dodržuje běžné čtyřvěté schéma, s větami první (Allegro maestoso) a poslední (Allegro) v sonátové formě, s druhou klidnější částí (Poco adagio) a scherzem (Vivace) ve formě A-B-A na místě třetí věty. Suverénně zvládnutá hudební struktura spolu s myšlenkovou hloubkou a mistrovským zacházením s tematickým materiálem činí z Dvořákovy sedmé symfonie jeden z vrcholů symfonické tvorby vůbec.