V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Allegretto
Moderato (poco allegretto)
Adagio
Allegro non troppo

Druhá světová válka vystřídala v životě Dmitrije Šostakoviče neméně dramatické období druhé poloviny 30. let. Během takzvané Velké čistky se Stalinův režim zbavil více než milionu svých ideologických nepřátel z řad intelektuálů, politiků i členů armády. Šostakovičův rodný Leningrad byl těmito událostmi mimořádně silně zasažen a za oběti politickému teroru padli mimo jiné Šostakovičovi přátelé režisér Mejerchold nebo maršál Tuchačevskij. Když v lednu 1936 po Stalinově návštěvě opery Lady Macbeth Mcenského újezdu vyšel v deníku Pravda nechvalně známý úvodník Chaos místo hudby, zdálo se, že také zatčení samotného Šostakoviče je nevyhnutelné. K tomu nakonec nedošlo ani před válkou, ani po ní, ustavičné obavy a strach však skladatele provázely prakticky až do konce života. Stalinův vztah k Šostakovičovi byl až nepochopitelně ambivalentní a byl také významným faktorem ve skladatelově životě a práci. Stalin jej podroboval veřejnému ponižování a šikaně a téměř současně naopak vyznamenával nejvyššími poctami a tituly.

Sedmou z celkem patnácti svých symfonií začal Šostakovič podle svých slov promýšlet ještě před válkou, a když začátkem září 1941 dorazili Němci na okraj Leningradu, měl již hotovou první větu a usilovně pracoval na dalších. Během následujícího měsíce napsal v obléhaném městě ještě další dvě věty, finále pak dokončil v Kujbyševě (dnes Samara), kam byl v polovině října s celou svojí rodinou evakuován a kde také v březnu 1942 Sedmá symfonie poprvé zazněla. Záhy po premiéře si příběh tohoto díla začal žít vlastním životem a Stalinova propaganda neúnavně přiživovala jeho obraz coby symbolu německé okupace a ruské nezdolnosti. Není bez zajímavosti, že skladba se velmi rychle stala populární také v zemích západních spojenců, a i jim se hodila jako součást protihitlerovského politického marketingu. Pomyslný závod o první uvedení nakonec vyhrál slavný Arturo Toscanini a symfonie poprvé zazněla na americké půdě dokonce o necelý měsíc dříve než v samotném Leningradu. Obliba Sedmé symfonie se brzy přenesla i na osobu samotného skladatele a je pravděpodobné, že také tato pozornost Západu přilila olej do ohně Stalinovy nesnášenlivosti.

Skladatel sám o nevynucenou popularitu této skladby příliš nestál. Leningradská symfonie se bez autorova přičinění proměnila v politický nástroj, který měl s jeho osobními postoji pramálo společného. Je paradoxní, že právě válka dala Šostakovičovi příležitost bez obav se vypsat z pocitů, které jej sužovaly dávno před německou invazí. Dokládají to také slova spisovatele Ilji Erenburga, který vzpomínal na válečná léta jako na dobu relativní tvůrčí svobody sovětských umělců: „Bylo možné líčit hoře a ničení.“ O svých symfoniích včetně Sedmé Šostakovič často mluvil jako o rekviem za všechny neoslavované hrdiny. „Většina mých symfonií jsou náhrobní kameny. Příliš mnoho našich krajanů zahynulo na neznámých místech. Rád bych napsal skladbu za každého, kdo zahynul. Ale to je nemožné. Proto jim věnuji veškerou svou hudbu.“

V Leningradu, městě, které dalo symfonii jméno, zazněla poprvé za neobyčejně dramatických okolností. Leningrad tou dobou již téměř rok čelil devastujícím dopadům německého obléhání, jeho obyvatelé trpěli nedostatkem všeho, co člověk může potřebovat k přežití, od jídla až po elektrickou energii. Počet obětí se už tenkrát pohyboval ve stovkách tisíc. Jediným orchestrem, který ve městě zůstal, byl Leningradský rozhlasový orchestr pod vedením dirigenta Karla Eliasberga. Z původně čtyřicetičlenného tělesa však zbylo jen asi 15 lidí, ostatní zemřeli hlady nebo byli odveleni na frontu. Uvést symfonii právě zde však bylo věcí nejvyšší priority, a i ty nejvyšší leningradské autority napnuly své síly k tomu, aby se uskutečnilo. Hudební kvalita provedení byla z pochopitelných důvodů těžko srovnatelná s těmi, která se odehrála dříve, ať už v Rusku nebo Spojených státech amerických. Atmosféra však byla unikátní. Potlesk trval téměř hodinu, lidé plakali. „Někteří proto, že to byl jediný způsob vyjádření emocí, jiní v hudbě slyšeli odraz jejich každodenního života, další oplakávali ty, které ztratili, a někdo byl jen dojatý, že mohl jít do Filharmonie a poslouchat hudbu,“ cituje historička Anna Reid jednu z pamětnic. Koncert byl přenášen rozhlasem a podle dostupných svědectví jej poslouchali i němečtí vojáci za branami města. Několik z nich o mnoho let později vyhledalo dirigenta Eliasberga a vzpomínali právě na tento den: „Když jsme tu hudbu slyšeli, říkali jsme si – proboha, koho to bombardujeme? Uvědomili jsme si, že Leningrad nemůžeme nikdy dobýt. Jeho obyvatelé byli hnáni tak silnou vůlí přežít, že byla mocnější než hlad, strach a smrt.“

Jednotlivé věty symfonie skladatel nejdříve sám programně pojmenoval, záhy však tyto názvy škrtnul a nadále ponechal větám jen jejich tempové označení. Šostakovič se velmi bránil, aby byla Leningradská vykládána jako hudební popis německé okupace. To však neznamená, že válka zároveň neprostupuje každý takt této skladby. Ještě než Šostakovič opustil Leningrad, přehrál na klavír první tři věty svým přátelům, divadelním kritikům Isaaku Glikmanovi a Ivanovi Sollertinskému, kulisou jim byly zvuky probíhajícího bombardování. Během následné diskuse si všichni tři uvědomili, jak pozoruhodně hudba korespondovala s prostředím, v němž právě žijí.

Leningradská patří mezi nejdelší Šostakovičovy skladby, jen první věta trvá bezmála třicet minut, celá symfonie pak přibližně hodinu a čtvrt. První věta Allegretto začíná majestátním tématem ve smyčcích doprovázených dřevěnými dechovými nástroji. Úvodní část střídá klidnější pasáž, jíž zprvu dominuje lyrická linka flétny a zakončuje ji dialog pikoly a sólových houslí. Náhle nastupuje nejslavnější úsek celé symfonie, rytmické pochodové téma, připomínající strukturou Ravelovo Bolero a melodicky vystavěné na nápěvu oblíbené árie z Lehárovy operety Veselá vdova. Odtud také patrně pramení častý výklad „pochodu“ coby motivu německé invaze. Téma se rozkládá na ploše dvaadvaceti taktů a během jeho dvanácti opakování se postupně rozrůstá instrumentačně i dynamicky, až přeroste do monumentálního zvuku celého orchestru. Následně se opakuje schéma známé ze začátku věty, kdy majestátní pasáž střídá lyrická epizoda, nyní reprezentována fagotovým sólem. Znovu se ozývá úvodní téma a krátká závěrečná coda vrací pochodový motiv, nesený pouze bicími nástroji a sólovou trubkou.

Prostřední dvě věty Moderato (poco allegretto) a Adagio jsou náladou velmi podobné, lyrické a klidné, vzbuzující nostalgii. Ve druhé větě jsou rozeznatelné taneční rytmy, třetí věta má podle Šostakoviče ilustrovat Leningrad za soumraku, jeho ulice a nábřeží řeky Něvy. Čtvrtá věta Allegro non troppo začíná tichým melodickým tématem v pianu, do nějž však záhy vstupuje hřmotný zvuk celého orchestru. Finále má charakterizovat bojovnost, odhodlání, vítězství. Triumfální, optimistické forte v C dur nabourává jen z pozadí pronikající znepokojující zvuk bubnu a tympánů – zlo je stále tady, je třeba vůči němu zůstat ostražitý.