Jedna z nejžádanějších sopranistek své generace, Jelena Callagova, si získala mezinárodní renomé pro svůj mimořádný vokální i dramatický um. Hlavní operní role německého, italského, ruského a francouzského repertoáru ztvárňuje hlavně v Bavorské státní opeře a Německé opeře v Berlíně, přestože zde již nemá stálé angažmá. Stejně tak ji často potkáme i na koncertních pódiích.

Do hudebního povědomí se dostala nejprve díky vítězství v Rachmaninově soutěži a poté ztvárněním titulní role v opeře Příhody lišky Bystroušky v Pařížské opeře v roce 2005, jejíž nahrávka se stala „DVD roku“ při udělování cen Victoires de la musique. V této roli pak zazářila i v nové inscenaci Barryho Koskyho v Mnichově. V této sezoně vystoupí na Salcburském festivalu jako La Vierge v Honnegerově Janě z Arku, v Messiaenově opeře Svatý František z Assisi na festivalu G. Enescua, v Berlíně ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, v Mnichově ve Weinbergově opeře Pasažérka a v Brahmsově Německém rekviem na BBC Proms. Čeká jí také nahrávání Příhod lišky Bytroušky s Českou filharmonií.

Sopranistka Kateřina Kněžíková je jednou z nejperspektivnějších pěvkyní, která se vedle opery stále častěji věnuje koncertnímu repertoáru, na němž spolupracuje s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Bamberští symfonikové, Camerata Salzburg či Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia. Jejím stěžejním repertoárem jsou díla Antonína Dvořáka, B ohuslava Martinů či Leoše Janáčka a písňová literatura. Je laureátkou řady pěveckých soutěží, ceny Classic Prague Awards 2018 za nejlepší komorní výkon a Ceny Thálie 2019 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Julietta aneb Snář (B. Martinů) na prknech Národního divadla moravskoslezského.

Již sedmnáctým rokem je stálou členkou Opery Národního divadla, kde v současné době vystupuje v mnoha inscenacích (např. Rusalka, Così fan tutte, Carmen, Kouzelná flétna, Prodaná nevěsta, Jakobín). Příležitostně hostuje v Čechách i v zahraničí, jako například v roce 2021, kdy zazářila v hlavní roli Káti Kabanové na Glyndebourne Opera Festival.

Krása hlasu, která se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, činí z Jana Martiníka, absolventa Janáčkovy konzervatoře a Ostravské univerzity, jednoho z předních pěvců mladé generace. I přesto, že teprve nedávno oslavil třicáté narozeniny má za sebou množství soutěžních úspěchů (vítěz Mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v BBC Cardiff Singer of the World, laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, finalista pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“), hostování v pražském Národním divadle či angažmá nejprve v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté v Komické opeře v Berlíně a Státní opeře Unter den Linden v Berlíně. 

Koncertně vystupuje se známými orchestry, jako jsou Česká filharmonie (např. Glagolská mše na evropském turné i na plovoucí scéně na Vltavě), Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, King’s Consort nebo Collegium 1704. V písňovém repertoáru je zvláště oceňován za ryzí interpretaci Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Mezzosopranistka Jarmila Vantuchová se uplatňuje na divadelních i koncertních pódiích. Věnuje se také historicky poučené interpretaci barokní hudby, zejména ve spolupráci s Collegiem 1704. V Národním divadle Brno nastudovala například roli Rychtářky z Janáčkovy opery Její pastorkyňa nebo Polinu z Pikové dámy P. I. Čajkovského. Následovala role Aljeji z Janáčkovy opery Z mrtvého domu v režii Jiřího Heřmana, pod taktovkou Jakuba Hrůši. Mezi její největší úspěch minulé sezony zcela jistě patří debut na Salcburském festivalu v roli Varvary z Káti Kabanové Leoše Janáčka – s operním dílem slavného moravského komponisty je tedy důvěrně obeznámená. Nedávno též byla přizvána ke spolupráci s Bamberskými symfoniky, Varšavskou filharmonií či LʼOrchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia. Zajímavostí je také užití její nahrávky Habanery z opery Carmen, která se jako remix objevila ve finálním dílu druhé série amerického seriálu Emily in Paris na streamovací platformě Netflix.

Tenoristu Ondřeje Koplíka vídáme často na českých operních scénách v rolích klasicko-romantického repertoáru. Po zkušenosti s dvěma operními sbory (v Národním divadle Brno a drážďanské Semperoper) získal stálé angažmá v Moravském divadle Olomouc; od roku 2017 je členem opery Národního divadla Brno. Mimo to často účinkuje ve Státní opeře, pražském Národním divadle, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě či na Otáčivém hledišti Český Krumlov. Spolupráce s Divadlem F. X. Šaldy Liberec mu v roce 2019 vynesla cenu Thálie za mimořádný výkon v roli prince Ramira v Rossiniho Popelce. 

Svůj operní repertoár však Koplík čas od času rozšíří i o díla mladšího data, o čemž svědčí mj. ústřední role při světové premiéře čínské opery Journey to the West. Kromě operních jevišť je pravidelným hostem významných českých festivalů, jako jsou Janáček Brno, Smetanova Litomyšl či Dvořákova Praha. 

Ondřej Koplík, rodák z Brna, vystudoval zpěv na pražské Akademii múzických umění u Magdalény Hajóssyové a nadále se zdokonaluje pod vedením Matthiase Beutlicha v Drážďanech. Za sebou má také interpretační kurzy u Bruna de Simonea.

Basista Jiří Sulženko svou hudební dráhu zahájil jako kontrabasista. Pozici orchestrálního hráče Národního divadla v Praze však záhy vyměnil za pěveckou dráhu, tedy svůj druhý obor, který vystudoval na Pražské konzervatoři. Po uměleckých začátcích v Olomouci a v Brně se tak do Národního divadla v roce 1991 opět vrátil, tentokrát už jako sólista opery. Své dnes už dvacetileté zdejší působení přerušil pouze na několik let, kdy byl mj. sólistou Sárského státního divadla v Saarbrückenu.

Kromě tradičních rolí romantického repertoáru proslul i svými janáčkovskými postavami, jako jsou Revírník (Příhody lišky Bystroušky – mimo pražského Národního divadla například v Lucembursku), Stárek (Její pastorkyňa – na Salcburském festivalu), Placmajor (Z mrtvého domu – Opéra Bastille, La Scala). Poslední ze zmíněných oper provedl také na festivalech Wiener Festwochen a Holland Festival pod taktovkou P. Bouleze. Kromě operních pódií vídáme Jiřího Sulženka při vystoupeních na festivalech Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Brucknerfest v Linci ad. 

Držitel Ceny ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let, Jiří Brückler, je vyzdvihován pro svůj „ojedinělý hlas, v němž najdeme lyrickou vřelost s melancholickými odstíny i kovovou zvučnost s dramatickým potenciálem.“ Studoval zpěv na Pražské konzervatoři pod vedením Jiřího Kotouče a na Akademii múzických umění v Praze u Romana Janála. Je vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior. 

V Opeře Národního divadla a Státní opery, v jejímž angažmá je od roku 2012, ztvárnil řadu stěžejních rolí v operách od Mozarta po Brittena. Za roli Rodriga ve Verdiho Donu Carlovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. Do širší nominace na tuto prestižní cenu se však dostal už o čtyři roky dříve díky roli Silvia v Leoncavallových Komediantech při hostování v Divadle F. X. Šaldy v Liberci; tuto roli poté ztvárnil i na MHF Český Krumlov po boku Josého Cury. Je pravidelným hostem Divadla J. K. Tyla v Plzni, Národního divadla Brno nebo Bulharské opery v Sofii. S nejvýznamnějšími českými orchestry spolupracuje též na provádění koncertního repertoáru.

Vedlejší altovou roli revírníkovy ženy si společně s minirolí sovy téhož hlasového oboru zazpívá Maria Kobielska, která však proslula jako zástupkyně nejvyššího ženského hlasu. Ve Státní opeře Praha nastudovala řadu rolí nejen tradičně romantického repertoáru, ale také například Zemlinského nebo Weise. Později už jako sólistka opery pražského Národního divadla, v jehož angažmá je už více než dvacet let, ztvárnila mj. titulní sopránovou roli Bystroušky ve stejnojmenném Janáčkově opusu, ale i velké množství dalších rolí, z nichž jmenujme alespoň trojroli Málinky, Etherey a Kunky z Janáčkových Výletů páně Broučkových nebo smetanovské role Mařenky (Prodaná nevěsta) či Blaženky (Tajemství). 

Koncertní činnost Kobielské je také bohatá – s orchestrem BBC Symphony například vystoupila na zahajovacím koncertu BBC Proms v Londýně (2007). Se stejným orchestrem a jeho někdejším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem pro Deutsche Grammophon nahrála zmíněnou janáčkovskou trojroli. Tato nahrávka získala na hudebním veletrhu v Cannes operní ocenění Midem Classical Award 2009.

Herecká asociace mezzosopranistku Alžbětu Vomáčkovou dvakrát nominovala na Cenu Thálie: v roce 2013 za roli Preziosilly (Síla osudu) a v roce 2017 za roli Johanky v liberecké inscenaci Panny orleánské. Tato uchazečka Taneční konzervatoře („odmítli mě s tím, že jsem moc vysoká“) a následně absolventka oboru operní zpěv na Pražské konzervatoři (Brigita Šulcová) a Akademii múzických umění v Praze (u Romana Janála) v roce 2018 debutovala na prestižním švýcarském festivalu v St. Gallenu a v říjnu roku 2022 v rakouském Divadle na Vídeňce v Příhodách lišky Bystroušky. V Čechách se představila například v roli Amneris v Aidě, Ježibaby a Cizí kněžny v Rusalce či jako Cherubín ve Figarově svatbě. 

Tato milovnice písňového repertoáru se však objevuje i na koncertních pódiích, a to za doprovodu těles, jako jsou Janáčkova filharmonie Ostrava, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK nebo Musica Florea. V roce 2016 koncertovala až v Číně, kde se po boku Ivana Ženatého, Petra Nouzovského a Kristiny Fialové zúčastnila festivalu české hudby. Od letošní sezony účinkuje i v muzikálech.

Tenorista Petr Levíček je dlouholetým sólistou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Pěvecké základy získal Viléma Přibyla a později pod vedením sólisty Janáčkovy opery a pedagoga JAMU Pavla Kamase vytvořil řadu rolí českého a světového – převážně romantického – repertoáru. S tímto operním souborem se také zúčastnil řady zahraničních turné po Evropě a Japonsku. 

Od sezóny 2015/2016 je stálým hostem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde ho v této sezoně budeme mít možnost vidět jako Varnemana (Braniboři v Čechách). V pražském Národním divadle v Praze hostoval v inscenacích Julietta, Výlety pana Broučka a v květnu 2024 ho čeká premiéra Smetanova Tajemství v roli Jirky.

Na koncertní půdě je pravidelným hostem mezinárodního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl a Svatováclavského festivalu v Ostravě. V září 2009 se mu dostalo cti přednést Janáčkovo Ave Maria a Panis Angelicus Césara Franca při návštěvě papeže Benedikta XVI. v Brně.

Kühnův dětský sbor (založen roku 1932) patří dnes k nejvýznamnějším českým uměleckým souborům, známým nejen v Evropě, ale již na všech pěti kontinentech. Za dobu své existence vychoval tisíce talentovaných dětí a naučil je lásce k hudbě a umění. Svou tradicí a šíří svého uměleckého záběru je ojedinělou uměleckou institucí svého druhu nejen v České republice, ale i v Evropě. Mimořádnou uměleckou pověst dokládají četná ocenění i oficiální pocty, sbor je pravidelně zván na velké hudební festivaly a koncertní turné, spolupracuje s předními orchestry a operními scénami, zrealizoval přes 50 nahrávek české i světové hudby.

Kühnův dětský sbor má svůj výjimečný zvuk, který už na první poslech zaujme přirozeností dětských hlasů, čistotou a vytříbeností. Tyto vlastnosti jsou od samého vzniku sboru inspirací pro řadu vynikajících českých skladatelů k tvorbě přímo pro Kühnův dětský sbor.

V čele sboru stojí již od roku 1967 Jiří Chvála, sbormistrem Koncertního oddělení je Petr Louženský.

Státní opera Praha, nezávislá na Národním divadle, vznikla 1. dubna 1992. U jejího zrodu stál mj. legendární sbormistr Vladivoj Jankovský, který předtím vedl sbor desítky let. Jankovského postupně nahradili další sbormistři, mezi nimiž o úroveň sboru několik let příkladně pečoval Pavel Pokorný. K dalším, kteří zanechali v práci se sborem výraznou stopu, patřili Tvrtko Karlovič, Miriam Němcová nebo Michael Keprt. Od sezony 2001/2002 se ujal místa sbormistra Státní opery Praha Adolf Melichar. V roce 2012 došlo k opětovnému spojení Státní opery Praha s Národním divadlem a právě Melichar se stal od sezony 2015/2016 šéfsbormistrem Státní opery jakožto autonomního souboru ve svazku Národního divadla.

O kvalitě sboru svědčí nabídky k hostování mimo Prahu, například v letních produkcích v rakouském Gars am Kamp, na open-air scéně v Hradci Králové spolu s kalifornským souborem Opera Viva, nebo v koprodukčním projektu Státní opery Praha a operního festivalu v italské Maceratě. Za koncertní provedení Faustova prokletí Hectora Berlioze v roce 2018 obdržel sbor Státní opery společně se sborem Národního divadla cenu Classic Prague Awards.

Adolf Melichar vystudoval Pražskou konzervatoř (hru na varhany u Jiřího Ropka a dirigování u Přemysla Charváta) a Akademii múzických umění (dirigování u Radomila Elišky a Františka Vajnara). Ještě během studií pracoval s několika neprofesionálními hudebními tělesy (Kladenský symfonický orchestr, Vysokoškolský umělecký sbor ad.), s nimiž absolvoval také úspěšné zahraniční zájezdy. Po absolutoriu HAMU byl korepetitorem a pomocným sbormistrem v Hudebním divadle v Karlíně. V roce 1999 začal spolupracovat se Státní operou Praha nejprve jako korepetitor, od sezony 2001/2002 jako sbormistr. Od října 2013 je hlavním sbormistrem Sboru Státní opery.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

V době, kdy začal komponovat svou šestou operu Příhody Lišky Bystroušky, bylo Leoši Janáčkovi 67 let. Již nebyl provinčním brněnským folkloristou, za nějž byl považován ještě před pěti lety. Tehdy, v roce 1916, Janáčkovo postavení ze dne na den změnila pražská premiéra Její pastorkyně a situovala jej do pozice vůdčího představitele moderní hudebnědramatické tvorby, kterou zaujímal po boku skladatelů vesměs o generaci mladších. Premiéry jeho děl vzbuzovaly velká očekávání a Janáček nepřestával překvapovat originalitou hudebního jazyka, volbou nekonvenčních předloh a geniální schopností jejich dramatické adaptace.

Kompozici Lišky Bystroušky předcházela řada náhod. Grafické reprodukce začaly v novinách vycházet jen před několika měsíci. V brněnské redakci byla nouze o obrazové příspěvky, a tak se redaktor Jaromír John vydal nějaké předlohy hledat do pražského ateliéru Stanislava Lolka. Ten kreslené příběhy o nezbedné lišce sám nenabídl, vypadly na Johna jaksi mimoděk a Lolka k jejich vydání musel přemlouvat. Literární doprovod k obrázkovému seriálu psal Rudolf Těsnohlídek z donucení brněnské redakce. Janáčka na něj upozornil hurónský smích hospodyně, která si listovala novinami. 

Tvůrčí inspirace tak byla probuzena a v květnu 1921 se čtenáři Lidových novin mohli dočíst, že Liška Bystrouška dostane hudební roucho. V tu dobu již Janáček pracoval s knižním vydáním Těsnohlídkovy prózy. Později přiznal, že na knížku měl vztek, první kapitolu hned zahodil a raději šel poslouchat rázovitou řeč dřevařů. Jistě není náhodou, že v tu dobu si notuje a ve fejetonech komentuje nápěvky ptáků, dokonce i žáby. Ve vědeckém přístupu zašel tak daleko, že si u hukvaldského hajného domluvil výpravu k liščí noře, na kterou se dostavil ve svém oblíbeném bílém obleku.

Literární předlohu si na libreto Janáček adaptoval sám. Těsnohlídkovy postavy charakterově prohloubil, dramatický akcent přesunul z jeviště do vnitřní citové reflexe. Z předlohy vybíral přednostně scény, v nichž se prolíná zvířecí a lidský svět. Jejich kontrapozicí vytvořil alegorii, v níž jednota a mír přírodního světa kontrastují s všedností a průměrností lidského života. Tím, že nechal svou Bystroušku zemřít, umožnil, aby jeho opera vyzněla jako filozofická reflexe života, jako výraz jeho panteistické víry.

Příhody lišky Bystroušky jsou Janáčkovou nejsymfoničtější operou. Zvířecí svět obohatil jeho hudební řeč a umožnil mu koncipovat celé scény jako baletní a pantomimické plochy. Pregnantní rytmické jednotky někdy napodobují zvířecí zvuky a skrze svůj zvukomalebný potenciál přesouvají dramatický akcent do orchestru, což je nejvíce patrné právě v baletních výstupech a mezihrách. Řada malých úloh pro lesní havěť je komponována pro dětské hlasy. Podobně jako v předchozí opeře i zde příroda promlouvá sborovým zpěvem beze slov.

Partitura Lišky Bystroušky bývá označována jako impresionistická. Je známo, že Janáček byl v době kompozice zaujat dílem Clauda Debussyho. Navštívil provedení opery Pelléas a Mélisanda, zevrubné analýze podrobil jeho symfonické skici La mer (Moře). Užití celotónových postupů, tak typických pro Debussyho hudební řeč, však můžeme u Janáčka vnímat i jako důsledek inspirace moravským folklorem a v něm hojně uplatňovaným lydickým modem.

Ve své korespondenci Janáček Lišku Bystroušku označil za dívčí román. Na prahu sedmdesátky v ní vytvořil jedno ze svých nejmladistvějších děl. Sám se vyjádřil, že ji komponoval „pro radost a smutek pozdních let.“ Milan Kundera v opeře obdivoval její „elegickou nostalgii“, kterou nalézal „v klábosení dvou starých pánů v hospodě; ve smrti ubohého zvířete; v nešťastné lásce učitele klečícího před slunečnicí.“ Poselstvím díla je pokorná poklona životem zkušeného člověka před všeobjímajícím řádem přírody, jehož nutnou součástí je zrození, smrt a obnova života v dalších pokoleních: Revírník v závěrečné scéně nechává tváří v tvář novým generacím lesní havěti spadnout z ramene svou pušku coby symbol lidského porobení přírody a za zvuků jednoho z nejhezčích Janáčkových orchestrálních hymnů odchází do pozadí. Není divu, že si Janáček tuto scénu přál zahrát na vlastním pohřbu.

Premiéra opery se uskutečnila 3. listopadu 1924 v Divadle Na hradbách v Brně (dnešním Mahenově divadle), dirigoval František Neumann. Rychle následovalo první uvedení v Národním divadle v Praze (18. května 1925, dirigoval Otakar Ostrčil). Hranice národního státu opera překročila v kontroverzní německé adaptaci Maxe Broda v Mohuči (13. února 1927, dirigoval Paul Breisach). Trvalou cestu po světových jevištích odstartovalo provedení v berlínské Komické opeře v režii Waltera Felsensteina, které bylo uvedeno 218krát (premiéra 30. května 1956, dirigoval Václav Neumann). Partitura vyšla tiskem ve vídeňské Universal Edition až v roce 1961, kritickou edici připravil Jiří Zahrádka v roce 2010. V současnosti je opera běžně uváděna v jazyce originálu, a Bystrouščino roztomile popletené moravské nářečí se tak stalo alespoň na operních jevištích světovým jazykem.

Samostatnou cestu po koncertních pódiích si našla orchestrální suita z opery, kterou ve 30. letech 20. století připravil Václav Talich. Janáčkovu instrumentaci přitom v dobré víře podrobil rozsáhlým romantizujícím retuším. Původní janáčkovskou sazbu ve suitě obnovil o půl století později Charles Mackerras.

Česká filharmonie má k Lišce Bystroušce vřelý vztah. V letech 1979–1980 pořídila pod taktovkou Václava Neumanna vynikající nahrávku s Magdalénou Hajóssyovou, Gabrielou Beňačkovou a Richardem Novákem v hlavních rolích. Dnešním provedením přichází této stoleté mladici pogratulovat k centeniu jejího prvního uvedení v Brně.