Kromě medicíny vystudoval německý barytonista Christian Gerhaher operní program na Hochschule für Musik und Theater München, kde se zaměřil na písňovou interpretaci pod vedením Friedmanna Bergera. Své pěvecké schopnosti dále rozvíjel na mistrovských kurzech u Dietricha Fischer-Dieskau, Elisabeth Schwarzkopf či Ingy Borkh. Nyní se sám věnuje pedagogické činnosti: spolu s Gerolded Huberem vede třídu písňové interpretace v Mnichově, kde dříve studoval, a příležitostně učí též na Royal Academy of Music v Londýně. 

Na prestižních pódiích, mezi kterými nechybí londýnská Wigmore Hall či amsterdamský Concertgebouw, ho nejčastěji vídáme právě při písňových recitálech. Jeho dvorním klavíristou je přes třicet let již zmíněný Gerold Huber, se kterým mj. natočil řadu úspěšných nahrávek, zahrnující například kompletní nahrávku Schumannových písní a založil festival Liederwoche v německém Elmau.

Častá spolupráce ho spojuje též s nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty, a to jak na koncertních pódiích či nahrávkách (v souvislosti s dnešním koncertem je na místě zmínit nahrávku Chlapcova kouzelného rohu s Magdalenou Koženou, Pierrem Boulezem a Clevelandským orchestrem z roku 2010), tak při operních produkcích. Kromě tradičního klasicko-romantického repertoáru, v němž je světově vyhledáván hlavně pro roli Wagnerova Wolframa (Tannhäuser), kterým na podzim 2023 debutuje i v newyorské Metropolitní opeře, ho příležitostně slýcháme i ve staré hudbě (Monteverdiho LʼOrfeo) či Bergově opeře Vojcek. Žije se svou ženou a třemi dětmi v Mnichově.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Pražský rodák Ondřej Kukal patří k nejvšestrannějším českým hudebníkům střední generace. Absolvoval Pražskou konzervatoř ve hře na housle a dirigování a na Hudební fakultě AMU pak pokračoval ve studiu houslí a kompozice. V letech 1985–1988 byl sekundistou Nového Vlachova kvarteta a osobnost Josefa Vlacha byla inspirací i pro jeho dirigentskou dráhu. Od roku 1991 působil v šéfdirigentské funkci u Jihočeské komorní filharmonie v Českých Budějovicích, v roce 1993 se zároveň stal šéfem Českého komorního orchestru a od roku 1996 hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru českého rozhlasu a koncertním mistrem Pražského komorního orchestru. V roce 1999 obdržel stipendium bavorské vlády k půlročnímu tvůrčímu pobytu v německém Bambergu, kde dokončil mj. i Symfonii č. 1, op. 15, „Se zvonkohrou“, rozpracovanou už za dob působení v čele Jihočeské komorní filharmonie. 

Kukalova trojí profese – houslisty, dirigenta a skladatele – mu poskytuje možnost formovat sugestivní hudební nápady s jasnou představou jejich výsledného znění, výsledkem dokonalého zvládnutí kompozičních technik je logická stavba formy. Skladba vyrůstá z motivického základu, jehož jádrem je téma ve fagotu, které prochází celou skladbou, protíná se a propojuje s dalšími myšlenkami. Celkový obraz ozvláštňují osamocené vstupy zvonkohry, napětí vyvolává a udržuje komplexní rytmická stránka. Symfonii premiérovala Jihočeská komorní filharmonie, řízená autorem 12. dubna 2000, roku 2005 byla odměněna výroční cenou Ochranného svazu autorského. 

Na jaře roku 1888 dokončil Mahler svou První symfonii. V té době byl již dva roky druhým kapelníkem tamního Městského divadla. Domů do Jihlavy psal s uspokojením nad novou kompozicí: „Milí rodiče! Tak dneškem je mé dílo hotovo a Bohu díky mohu říci, že se podařilo. Doufám, že jsem tím opět učinil velký krok kupředu. S provedením nemám samozřejmě žádné potíže, protože jsem teď ‚slavný‘ muž.“ Na koncertní pódium se mu však symfonii podařilo prosadit teprve o pět let později na jedné z dalších kapelnických štací. Dne 20. listopadu 1889 řídil její premiéru v Budapešti, avšak dílo při premiéře propadlo a nahrálo těm, kdo Mahlera neviděli rádi v čele královské uherské opery. Ke svému konečnému tvaru pak prodělala symfonie ještě klopotnou cestu, až do konečného znění, uvedeného 3. června 1894 v Berlíně.

Při svém prvním provedení byla skladba označena jako symfonická báseň o dvou částech. Pro další uvedení v říjnu 1893 v Hamburku Mahler název skladby rozšířil na „Titan, hudební báseň v symfonické formě“ a připojil vysvětlující podtituly k jednotlivým větám. Název „Titan“ si vypůjčil ze stejnojmenného románu Jeana Paula, s jeho dějem však skladba nemá nic společného, Mahler měl spíše na mysli peripetie lidského života se všemi jeho vzruchy, těžkostmi, vítězstvími i prohrami. První část nesla název „Z časů mládí; ovoce, květiny a trny“ a sestávala ze tří vět. Její druhá věta se jmenovala „Blumine“; Jean Paul tento termín, označující sbírku či herbář, použil pro soubor svých časopiseckých statí. Druhá část symfonie „Commedia umana“ (Lidská komedie) sestávala ze dvou vět, rovněž s programními názvy. Mahler připojil k dílu i obsahový výklad, ten se však, místo aby posluchačům vnímání usnadnil, ukázal jako překážka. Skladatel jej nakonec stáhl, odmítl i název symfonie „Titan“ a později pro své symfonie jakékoli vymýšlení „příběhů“ zavrhl. V konečné verzi druhou větu „Blumine“ vypustil, výsledná podoba symfonie má obvyklou čtyřvětou strukturu, a věta Blumine se stala samostatně uváděnou skladbou.

Zásadní význam měla v díle Gustava Mahlera zhudebněná poezie, od jednotlivých písní a cyklů až po integraci vokální složky do symfonie. Opakovaně se inspiroval sbírkou, kterou v letech 1805–1808 vydali stoupenci tzv. „heidelberské romantiky“ Clemens Brentano a Achim von Arnim ve třech svazcích pod názvem Staré německé písně. Sbírka obsahuje písně milostné, vojenské, vandrovní i dětské písničky od středověku do 18. století. Byla projevem nadšení romantiků pro vše lidové, součástí hledání národních kořenů v minulosti, nedotčené civilizací. Vydavatelům se vyčítalo, že původní materiál upravují a příliš básnicky stylizují, nevyhnuli se ani výtkám podvrhů. O autentičnosti básní lze sice pochybovat, o obrovském vlivu, jaký znamenaly pro německé básnictví a také pro hudbu nikoli. 

Gustav Mahler se sbírkou zabýval už během svého kapelnického působení v Kasselu (1883–1885), některé verše však mohl znát i dříve. Podstatná část písní, sdružených v samostatném cyklu Chlapcův kouzelný roh, vznikala v jeho hamburském období mezi roky 1891 až 1897 jako písně s orchestrem i ve verzi s doprovodem klavíru, později připojil další. Mahlera vedla při zhudebňování poezie především rytmická stránka verše, která zaručuje prostotu výrazu, ta je však jen zdánlivá; melodická a harmonická stránka zpracování jsou zcela osobité. Nijak se nesnažil o vyvolání dojmu starobylosti, o nápodobu či dokonce citaci lidových melodií, vychází důsledně ze samotné textové předlohy. Ve vojenských písních, k nimž patří písně „Wo die schönen Trompeten blasen“ (Tam, kde krásné trubky znějí) a „Revelge“ (Budíček) a roku 1901 „Tamboursg’sell“ (Bubeníček), zaznívají pro Mahlera typické pochodové rytmy, do nichž se otiskly skladatelovy zážitky z dětských let v Jihlavě, kdy s nadšením poslouchal vyhrávání dechové kapely místní posádky. K cyklu náležela původně i píseň „Urlicht“ (Prasvětlo) z roku 1893, kterou Mahler později z cyklu vyňal, nahradil ji písní „Revelge“ a „Urlicht“ zařadil jako vokální sólo do své Druhé symfonie z roku 1894. Podle skladatelových slov měla vyjadřovat „zápas duše a tázání po Bohu a po božské existenci, která následuje po životě na zemi“. 

Roku 1918 se v Paříži utvořilo volné umělecké sdružení, známé pod jménem Les Six (Šestka). Nevytvořila ucelený estetický program, jejím, heslem však bylo ostentativní odmítání novoromantického dědictví a impresionismu. Okouzlení hudbou šantánů a kabaretu, varieté a cirkusu trvalo jen krátce; již brzy šel každý ze skladatelů vlastní cestou. Arthur Honegger se na ni vydal jako první. Roku 1924 premiérovaná skladba Pacific 231, která prostředky hudebního rytmu napodobovala jízdu lokomotivy, vzbudila při své premiéře roku 1924 skandál. Jejím dirigentem byl Sergej Kusevickij, na jehož objednávku vznikla roku 1931 Honeggerova První symfonie, další čtyři symfonie byly napsány v rozmezí let 1940–1950. Symfonie č. 3 „Liturgická“ je ohlasem druhé světové války. Skladatel ji začal komponovat na jejím sklonku, premiéru 17. srpna 1946 v Curychu řídil Charles Munch, krátce nato, 24. dubna 1947, se uskutečnila pražská premiéra díla v provedení České filharmonie za řízení Paula Sachera. 

Arthur Honegger symfonii připodobnil k dramatu pro tři představitele, jimiž jsou „štěstí, bída a člověk.“ Drama je vyjádřeno i v liturgických názvech tří vět – 1. věta „Dies irae“ (Den hněvu) má název ze mše za zemřelé, název 2. věty „De profundis clamavi ad te Domine“ (Z hlubokosti k tobě voláme ó Pane) je incipitem 130. žalmu a název 3. věty „Dona nobis pacem“ (Daruj nám pokoj) pochází z části mešního ordinária Agnus Dei. V první větě symbolizují dvě tematické roviny skutečnost zla a myšlenku síly lidského života, jenž se probojovává ke světlu. Ve druhé větě promlouvá naděje a v závěrečné větě (všechny Honeggerovy symfonie jsou třívěté) energický pochod definitivně poráží zlo a z trosek vyrůstá nový, harmonický svět.