Společný orchestr žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.
V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Mezi nejznámější díla, jež nalezneme ve tvůrčím odkazu Pjotra Iljiče Čajkovského (1840–1893), nepochybně patři jeho Šestá symfonie „Patetická“, Klavírní koncert b moll, Houslový koncert D dur, slavnostní předehra 1812 a opera Evžen Oněgin. Proslulým se však stal především svými balety Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček, které by se daly považovat za „hity klasické hudby“.

První obsáhlý balet Čajkovského – Labutí jezero – vznikl v roce 1876 na objednávku moskevského Velkého divadla. Je to dílo o čtyřech dějstvích, jehož příběh pojednává o princezně Odettě, kterou zlý čaroděj Rudovous proměnil v labuť. Během lovu se do ní zamiluje princ Siegfried a přislíbí jí svou lásku. Zápletka vrcholí na oslavě princových osmnáctých narozenin příchodem čaroděje se svou dcerou Odílií, které Rudovous přičaroval podobu Odetty. Oslavenec ji nepozná a v přesvědčení, že je to jeho princezna, si ji vezme za ženu. Existuje však více verzí závěru. Tragická varianta předpokládá smrt Odetty zarmoucené z nenaplněné lásky, nebo nešťastný konec obou milenců. Jiné dějové varianty končí „happyendem“, ve kterém princ zachrání Odettu a všechno dobře dopadne.

Původní libreto vzniklo ze spolupráce tehdejšího ředitele moskevských divadel Vladimira Petroviče Begičeva s tanečníkem Velkého divadla Vasilijem Fjodorovičem Gelcerem. Jako předloha pro libreto autorům zřejmě posloužila německá národní pohádka Labutí proud, ze které převzali postavy příběhu; v líčení děje se pak inspirovali ruskou pohádkou Bílý kačer. Čajkovskij zhudebnil obdržené libreto během jednoho roku, dílo instrumentoval pro velký orchestr typický pro konec 19. století a v hudební složce využil i leitmotivy ze svých dřívějších skladeb – z kratičkého baletu Jezero labutí let a opery Vévoda. Choreografii pro první nastudování baletu vytvořil tehdejší baletní mistr Velkého divadla Václav Reisinger, původem Čech.

Premiéra Labutího jezera se konala v březnu roku 1877 v Moskvě a dle dobových recenzi nebyla příliš zdařilá, přesto se však představení udrželo na repertoáru do roku 1883. Dva roky po smrti Pjotra Čajkovského byla uvedena nová inscenace Labutího jezera v petrohradském Marijinském divadle, přičemž libreto bylo upraveno bratrem skladatele Modestem Čajkovským a krácení hudby provedl dirigent Riccardo Drigo. Většina dnešních představení vychází právě z této upravené verze baletu. Po úmrtí skladatele vznikly také dvě varianty orchestrální suity obsahující některá z baletních čísel Labutího jezera; na dnešním koncertě zazní šestivětá suita z roku 1900.