Česká filharmonie na Vltavě • Koncert pro Evropu

Ruská zpěvačka Evelina Dobračeva (dramatický soprán) začala svou uměleckou dráhu studiem akordeonu, dirigování a pedagogiky ve své rodné Syzrani. Po promoci přesídlila do Berlína, kde studovala zpěv na Hochschule für Musik Hannse Eislera pod vedením Normy Sharp, Snežany Neny Brzaković a Júlie Váradyové. V roce 2006 získala německé státní stipendium a získala zvláštní cenu na Würzburg Mozart Competition.

Účinkovala ve věhlasných divadlech, jako jsou Bayerische Staatsoper (Chovanština), Cincinnati Opera (Piková dáma) a Theater St Gallen (Oněgin a Fidelio), koncertně se v poslední době představila s orchestrem Capella Cracoviensis (Očekávání), Londýnským filharmonickým orchestrem (Válečné requiem) ve vídeňském Musikverein i v Carnegie Hall, se Skotským orchestrem (Verdiho Requiem), s Accademia Nazionale di Santa Cecilia (The Bells) a s Maggio Musicale Fiorentino (Šostakovičova 14. symfonie).

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Krása hlasu, která se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, činí z Jana Martiníka, absolventa Janáčkovy konzervatoře a Ostravské univerzity, jednoho z předních pěvců mladé generace. I přesto, že teprve nedávno oslavil třicáté narozeniny má za sebou množství soutěžních úspěchů (vítěz Mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v BBC Cardiff Singer of the World, laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, finalista pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“), hostování v pražském Národním divadle či angažmá nejprve v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté v Komické opeře v Berlíně a Státní opeře Unter den Linden v Berlíně. 

Koncertně vystupuje se známými orchestry, jako jsou Česká filharmonie (např. Glagolská mše na evropském turné i na plovoucí scéně na Vltavě), Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, King’s Consort nebo Collegium 1704. V písňovém repertoáru je zvláště oceňován za ryzí interpretaci Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Absolventka pražské Akademie múzických umění a roční stáže na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku Daniela Valtová Kosinová je od roku 2006 sólo varhanicí a vedoucí skupiny klávesových nástrojů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Jako sólistka však spolupracuje i s dalšími českými a světovými orchestry, pravidelně s Českou filharmonií, se kterou také dvakrát podnikla turné do USA. Glagolskou mši, ke které si „našla svou vlastní cestu“, provedla s tímto orchestrem poprvé ve vídeňském Musikvereinu pod vedením Jiřího Bělohlávka a poté ještě několikrát, například na plovoucí scéně na Vltavě či na evropském turné v roce 2022. 

Držitelka 3. ceny a titulu laureáta Mezinárodní varhanní soutěže v Brně 2002 je často zvána na přední hudební festivaly, jako jsou Beethovenfest Bonn, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl či Janáčkův máj. Je spoluzakladatelkou koncertního programu Hudba mezi slovy a věnuje se také komponování. V roce 2010 vydala autorské jazzové album Meeting Point a vystoupila na několika jazzových festivalech.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.