Český spolek pro komorní hudbu • Ian Bostridge

Anglický tenorista, Ian Bostridge, má za sebou úctyhodnou recitálovou kariéru, během níž vystoupil v nejslavnějších koncertních sálech Evropy, Jihovýchodní Asie a Severní Ameriky. V operních domech se představil jako Aschenbach ve Smrti v Benátkách (Deutsche Oper), Peter Quint v Utahování šroubu (Teatro alla Scala), Jephtha (Opéra national de Paris), Nerone v Korunovaci Poppey a Tom Rakewell (Bavorská státní opera), Don Ottavio v Donu Giovannim (Vídeňská státní opera), Tamino v Kouzelné flétně, Jupiter v Semele (Anglická národní opera) a Kaliban v Bouři (Královská opera).

V této sezoně můžeme Bostridge slyšet jako Renauda (Armida) v Opéra comique, při turné s Les Talens Lyriques a s Orchestra of the Age of Enlightenment či jako sólistu repertoáru různých epoch se Sanfranciským symfonickým orchestrem, Sinfonica di Milano či Filharmonií v Turku. Vystoupí ve vídeňském Konzerthausu, londýnské Wigmore Hall, amsterdamském Concertgebouw či Pierre Boulez Saal. Schubertovu Zimní cestu ztvární kromě pražského recitálu s Vadymem Cholodenkem také při korejském recitálovém turné s Juliem Drakem.

Ian Bostridge vydal množství nahrávek, kterým se dostalo mezinárodních ocenění včetně 15 nominací na cenu Grammy. Jeho album se Schubertovou Zimní cestou, které natočil spolu s Thomasem Adèsem, získalo cenu Pěvecká nahrávka roku 2020 (International Classical Music Awards). Mezi Bostridgeovy poslední nahrávací projekty patří Shakespearovy písně, které získaly v roce 2017 cenu Grammy, a Requiem: The Pity of War s Antoniem Pappanem (Warner Classics), dále Respighiho písně a Schubertův cyklus Krásná mlynářka se Saskií Giorgini (Pentatone).

Zkušenost s interpretací tohoto posledně jmenovaného Schubertova cyklu, spolu se zasazením do kulturně-psychologických kontextů, zaznamenal Bostridge ve své knize Schubertʼs Winter Journey: Anatomy of an Obsession. Ta vyšla v roce 2014 a o dva roky později získala cenu The Pol Roger Duff Cooper Prize. Své akademické znalosti a dovednosti poté Bostridge ukázal i při své přednáškové řadě na University of Chicago (2020/2021) a při výuce na Munich Hochschule für Musik und Theater.

Ian Bostridge je nositel čestných titulů a členství od významných britských institucí a univerzit („Honorary fellow“ oxfordské Corpus Christi College a St John’s College či „honorary doctor of music“ univerzity v St. Andrews). V roce 2004 byl Bostridgeovi udělen Řád britského impéria.

Ukrajinský klavírista Vadym Cholodenko si podmanil posluchače celého světa hloubkou tónu, neobyčejně vytříbeným výrazem a dokonale virtuózním projevem. Jako vítěz mnoha cen z nejprestižnějších soutěží, jako jsou Van Cliburnova soutěž, Schubertova soutěž v Dortmundu nebo nebo Sendaijská soutěž v Japonsku, je Cholodenko žádaným sólistou. Minulou sezonu byl rezidenčním umělcem Symfonického orchestru německého rozhlasu SWR a měl tak možnost na několika koncertech interpretovat Faurého, Brahmse, Rachmaninova a Beethovena.

Jeho mezinárodní kariéra zahrnuje spolupráci s orchestry v Evropě, USA a Japonsku (Filadelfský orchestr, Královský filharmonický orchestr, výmarská Staatskapelle, Symfonický orchestr BBC, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI, Japonská filharmonie, Tokijský metropolitní symfonický orchestr a Symfonický orchestr Sydney). Spolupracoval s dirigenty, jako jsou Vladimir Fedosejev, Teodor Currentzis, Kirill Karabits, Louis Langrée, Valery Gergiev nebo Kazuki Yamada při interpretaci koncertního repertoáru od Brahmse, Beethovena, Bartóka, Skrjabina, Rachmaninova a Busoniho.

Cholodenko vysoupil v recitálech napříč Spojenými státy, například v New Yorku, Washingtonu, Bostonu a na hudebním festivalu v Aspenu. V Evropě si zahrál ve vídeňském Konzerthausu, Wigmore Hall, St Luke’s, na Lisztově akademii v Budapešti, také v Paříži, Moskvě nebo Bilbau; má za sebou představení též v Pekingu, Singapuru a Japonsku. Účinkoval na SWR Schwetzinger Festspiele, La Roque d’Anthéron a Chopinově festivalu ve Varšavě.

Mezi jeho úspěšné a vysoce ceněné nahrávky patří CD s Griegovým a Saint-Saënsovým klavírním koncertem (Editor’s Choice magazínu Gramophone) a dále kompletní řada Prokofjevových klavírních koncertů. Jeho nahrávka sólových děl A. N. Skrjabina získala prestižní cenu Diapason d’Or de l’année a minulou sezonu vydal dvě další alba se sólovými díly S. Prokofjeva a P. I. Čajkovského. Dále se chystá natočit CD „The People United will Never be Defeated!“ s díly Chopina, Godovského a Rzewského.

Vadym Cholodenko se narodil v Kyjevě rodičům s izraelskými kořeny a své první koncerty odehrál v USA, Číně, Maďarsku a Chorvatsku ve třinácti letech. Studoval na Moskevské konzervatoři pod vedením Very Gornostaevy a nyní žije v Lucembursku.

Franz Schubert a raně romantická píseň – to jsou pojmy, které od sebe nelze oddělit. Mezi významné autory tohoto žánru se Schubert zařadil už jen počtem zkomponovaných písní, kterých vytvořil víc jak šest set. Jedna z jeho nejznámějších písní, balada Erlkönig (Král duchů), D 328, na slova Johanna Wolfganga von Goethe, nese opusové číslo 1. Napsal ji v roce 1815 jako osmnáctiletý. Populární Gretchen am Spinnrade (Markéta u přeslice), D 118, je dokonce ještě starší, z podzimu 1814, opět podle Goethovy předlohy. Po celý svůj tvůrčí život se Schubert obracel k písni jako k hudebnímu útvaru, který svým spojením s poezií dokáže výjimečným způsobem tlumočit niterná hnutí mysli. Množství Schubertových písní by ovšem neznamenalo nic nebo jen málo, pokud by nešlo o tvorbu tak pravdivou, krásnou a inspirativní. „Schubert svou písní vytvořil novou epochu“, konstatoval Antonín Dvořák v roce 1894, a jistě mluvil i z vlastní zkušenosti autora úspěšných písňových cyklů. Z předchůdců a vzorů Schubertových je třeba zmínit například Beethovenův písňový cyklus An die ferne Geliebte (Vzdálené milé), op. 98, z roku 1816, byl to však Schubert, kdo klavírní part důsledně povýšil od pouhého doprovodu k partu rovnoprávnému se zpěvním hlasem a kdo pojednal písňový žánr v dosud neviděné komplexnosti originálních harmonií včetně promyšlené práce s modalitou, svěží melodiky i hlubokého ponoru do básnických textů.

I když existují teorie, že dvacet Schubertových písní na básně Ludwiga Gottharda Kosegartena z roku 1815 mohlo tvořit cyklus a že skladatel pravděpodobně zamýšlel spojit do jednoho celku také šest písní na texty Heinricha Heineho (1828), jisti si můžeme být jen jeho dvěma písňovými cykly: Die schöne Müllerin (Krásná mlynářka), op. 25, D 795, a Winterreise (Zimní cesta), op. 89, D 911. Předlohou k nim se stala poezie Schubertova současníka, pruského spisovatele Wilhelma Müllera (1794–1827), vzdělaného literárního historika, knihovníka, editora starší německé literatury a svobodného zednáře. Müller měl navíc velmi vřelý vtah k hudbě a do svých zápisků si údajně poznamenal: „Neumím hrát ani zpívat, ale přece si hraji a zpívám, když básním. Kdybych uměl dělat melodie, líbily by se mé básně víc než dosud. Ale utěšuji se, že se najde spřízněná duše, která vyposlouchá hudbu z mých veršů…“ Tato spřízněná duše se našla ve Franzi Schubertovi. Oslovily ho verše Krásné mlynářky i Zimní cesty, kde Müller zpracoval oblíbené romantické téma – putování za účelem nalezení sebe sama. Není pochyb o tom, že archetyp věčného poutníka s jeho existenciálními otázkami je nadčasový, pro Schuberta, zápasícího v době kompozice se špatným zdravotním stavem a s neradostnou prognózou, však byly tyto otázky obzvlášť aktuální. 

Geneze Zimní cesty jako cyklu dvaceti čtyř písní není jednoduchá. V únoru 1827 Schubert složil prvních dvanáct písní, a to podle vydání Müllerových básní v periodiku Urania (Wanderlieder von Wilhelm Müller, Die Winterreise, 1823). Pořadí těchto dvanácti písní přesně odpovídá pořadí básní v Uranii. Jaké bylo asi překvapení, když Schubert zjistil, že do Zimní cesty patří ještě dalších dvanáct básní! Všech 24 básní vyšlo v roce 1824 ve svazku Müllerových sebraných básní s názvem Gedichte aus den hinterlassenen Papieren eines reisenden Waldhornisten II. Lieder des Lebens und der Liebe, zde již v jiném pořadí. Schubert prý toto dílo objevil neznámo kdy v knihovně svého přítele Franze von Schober, u něhož občas bydlel. Druhá část cyklu, tedy písně č. 13–24, byla dokončena v říjnu 1827. Snad tento časový odstup ovlivnil i první vydání Zimní cesty u vídeňského nakladatele Tobiase Haslingera: sešit s písněmi 1–12 vyšel v lednu 1828, kdežto druhý až po Schubertově smrti, v prosinci téhož roku.

Celou Zimní cestu proniká pochmurná atmosféra. Monodrama, vyprávěné poutníkem, se odvíjí od milostného zklamání, to však je jen počáteční impuls. Nevíme o vypravěči nic víc, než že je tmavovlasý, zato nám otevírá svůj vnitřní svět – odcizení, osamělost, napětí mezi rozumem a emocemi, mezi realitou a snem, rezignaci, ale i hořký humor, kontrast mezi zamrzlou zimní krajinou a hořícím, bolestným srdcem, úvahy o smrti, smíření se s nevyhnutelným. Existují ovšem i další výklady: někteří badatelé v Schubertově cyklu nacházejí odkazy k politické situaci v Rakousku dvacátých let 19. století, jiní v něm spatřují obraz osobnostního vyzrávání pod tlakem okolností nebo naopak zápas s myšlenkami na sebevraždu. K textu, který od zpěváka vyžaduje perfektní dikci a prožitek, přistupuje kongeniální charakteristika hudební; klavírní „doprovod“ už není doprovodem, ale instrumentálním hlasem stejně důležitým jako zpěv, slovo a hudba se vzájemně doplňují. „Nejsilnější emoce dokáže Schubert vyjádřit nejjednoduššími prostředky. Najít rovnováhu mezi hloubkou citu a čistotou formy, vystavět prudký vrchol z absolutního klidu, udržet napětí v dlouhých plochách, najít správný barevný a dynamický poměr mezi zpěvem a klavírem, vybrousit každou píseň jako samostatný drahokam a zasadit ji do více než hodinového celku…,“ tak výstižně mluví o Zimní cestě český klavírista David Mareček. Ze všech dvaceti čtyř písní zmiňme konkrétně například č. 5 Der Lindenbaum (Lípa), která na základě úpravy Friedricha Silchera v podstatě zlidověla, č. 11 Frühlingstraum (Jarní sen) s působivým hudebním kontrastem mezi krásným snem, probuzením z něho a touhou tento sen zpřítomnit, a konečně závěrečnou píseň Der Leiermann (Kolovrátkář či Flašinetář), opět s možností různého výkladu, podle toho, v jakém kontextu, z jakých psychologických nebo filozofických východisek je nahlížena. Dosáhl poutník smíření, nebo se utopil v nihilismu? 

Původně byl cyklus určen pro tenor a klavír, v současnosti je však v transkripcích přístupný všem hlasovým polohám. K dispozici jsou aranžmá pro čtyřruční klavír, smyčcové kvarteto, hlas s kytarou, orchestr atd. atd. Provést a vyslechnout Zimní cestu kompletně, tak jak to má být, vyžaduje velké soustředění od interpretů i posluchačů. V počátcích Českého spolku pro komorní hudbu byly do programů zařazovány písně jednotlivě, často od různých skladatelů, jako doplněk naprosto převažujících skladeb pro komorní ansámbly. S ukázkou ze Zimní cesty se zde posluchači seznámili až v roce 1915, a to se zmíněnou slavnou písní Der Lindenbaum. Tehdy však již existoval Spolek pro pěstování písně, na jehož druhém koncertu 15. února 1909 byla Zimní cesta představena v širším výběru. Jisté je, že Schubertův vrcholný písňový cyklus musí zaznít v hudební a myšlenkové úplnosti, má-li předat své poselství; bohatá historie jeho uvádění v Čechách a zejména v zahraničí to dosvědčuje dnes stejně jako před téměř dvěma sty lety.