Český spolek pro komorní hudbu • Jaroslav Tůma

Jaroslav Tůma se narodil v roce 1956. Je koncertním varhaníkem a profesorem Akademie múzických umění v Praze. Koncertuje i na cembale, klavichordu, pianoforte a dalších klávesových nástrojích. Věnuje se též hudební kompozici a publikační činnosti.

Vystudoval Pražskou konzervatoř u Jaroslava Vodrážky a Akademii múzických umění v Praze u Milana Šlechty (varhany) a Zuzany Růžičkové (cembalo). Je nositelem prvních cen v soutěžích ve varhanní improvizaci v Norimberku v roce 1980 a v holandském Haarlemu v roce 1986, laureátem řady interpretačních varhanních soutěží, například v Linci v roce 1978, v soutěži Pražského jara v roce 1979, v soutěži Johanna Sebastiana Bacha v Lipsku v roce 1980 a mnoha dalších.

Pravidelně účinkuje například na festivalech Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj a dalších domácích prestižních pódiích. Koncertoval téměř ve všech evropských zemích, také v USA, Kanadě, na Kubě, v Japonsku, Mongolsku, Jihoafrické republice, Singapuru atd. Bývá předsedou nebo členem porot mezinárodních hudebních soutěží, vyučuje na mezinárodních varhanních kurzech a seminářích.

V Tůmově repertoáru se nacházejí stěžejní skladby českých i světových skladatelů v širokém spektru stylů od renesance až po 21. století. Jeho diskografie čítá přes padesát sólových titulů. U firmy Supraphon mu vyšla řada kompaktních disků „Historické varhany Čech“ zachycující autentický zvuk vzácných varhan různých epoch od renesance až po začátek 20. století. U firmy Arta Records vydal kromě významných bachovských titulů (Dobře temperovaný klavír, Goldbergovy variace, Orgelbüchlein, Toccaty, preludia a fugy) například Třicet šest fug pro pianoforte Antonína Rejchy, Eklogy Václava Jana Tomáška, varhanní sonáty Paula Hindemitha a několik CD s varhanními improvizacemi, z nichž zatím poslední nazvané „Moje vlast“ je sestaveno z improvizací na témata Bedřicha Smetany. Pro Český rozhlas pořídil vedle mnoha varhanních snímků také souborné nahrávky devětadvaceti klavírních sonát Jana Ladislava Dusíka a Lipských chorálů J. S. Bacha. Věnuje se i kolektivní improvizaci. V letech 2015–2017 například realizoval sérii hudebně tanečních představení pod názvem „Vyvolený aneb Řehoř na skále“, kdy se stal inspirací pro pětici hudebníků, recitátora a tanečnici.

Jaroslav Tůma je mj. autorem hudby k filmu dokumentaristy Pavla Kouteckého Proměny Pražského hradu, dvou sbírek varhanních skladeb na témata Adama Václava Michny (Svaté lásky labirynth aneb Česká mariánská muzika 2014 a Loutna česká 2016) a odborné publikace O interpretaci varhanní hudby s přihlédnutím k jiným klávesovým nástrojům (2016).

V roce 1741 ohlásil norimberský tiskař a hudební vydavatel Baltharsar Schmid nově připravenou edici: „Aria s různými obměnami pro cembalo se dvěma manuály pro potěšení všech, kdo ho oblibují“. Dílo věhlasného lipského kantora Johanna Sebastiana Bacha, které teprve o více než půl století později dostalo název „Goldbergovské variace“. Edice vyšla jako čtvrté Bachovo Clavierübung (Cvičení pro klávesy), předchozí tři svazky počínaje rokem 1731 obsahovaly postupně partity, francouzskou ouverturu, italský koncert, chorální předehry a dueta. Termínem „Clavier“ se v Bachově době označovaly všechny klávesové nástroje, a proto skladatel vždy u každé sbírky upřesňoval, pro které nástroje je ta která přednostně určená – první pro jednomanuálové cembalo nebo klavichord, druhá pro dvoumanuálové cembalo, třetí pro varhany a čtvrtá, tedy naše variace, opět pro dvoumanuálové cembalo. Protože ne každá variace vyžadovala dva manuály, Bach ještě specifikoval, která část se má hrát na jeden a která na dva (v názvech variací vidíte upozornění „a 1 ô vero 2 Clav.“ nebo rovnou „a 2 Clav.“). Celá čtveřice svazků Clavierübung tak uceleně nabídla hráčům všechny tehdejší druhy klávesových skladeb: suity, koncert, předehru, fugu a nakonec variace. V obtížnosti rozhodně nikoli začátečnické. Bach termínem Übung nemyslel základně didaktickou skladbu, ale spíše prostředek, jak si může vyspělý hráč otestovat a procvičit umění v mnoha technických ohledech, případně se na danou úroveň „dotáhnout“.

Vyspělý hráč – tady se zastavme a zapolemizujme nad historkou, která se údajně váže ke vzniku našich variací. V roce 1802 vydal Johann Nikolaus Forkel první ucelený Bachův životopis a v něm uvedl „zaručený“ příběh ruského velvyslance v Sasku, hraběte Hermanna Karla von Keyserlinga, který v určitou dobu často zajížděl do Lipska, tehdejšího Bachova působiště, za synem studujícím na místní univerzitě. Mezi svým služebnictvem měl hrabě i nadaného cembalistu Johanna Gottlieba Goldberga, toho času drážďanského žáka Bachova nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna. Hrabě trpěl nespavostí v důsledku špatného zdraví a chtěl po Goldbergovi, aby v předpokoji jeho ložnice hrál v noci na cembalo. Zároveň prý tehdy v Lipsku požádal Bacha, aby pro Goldberga zkomponoval něco, co by vyplnilo delší čas a Keyserlingovi ukrátilo jeho nedobrovolné bdění. Funkce objednané hudby neměla být ani tak uspávací, jako spíš potěšující, rozptylující. Za tímto účelem Bach zkomponoval Arii (tedy téma) a třicet variací. Hrabě prý byl nadšen a Bacha bohatě odměnil.

Tolik neověřená historka. Pravdivé jsou na ní možná jen dvě skutečnosti: Forkel jako první označil skladbu jako „Goldbergovské variace“, což jí zůstalo. A je také doloženo, že se po roce 1741 stal Goldberg žákem samotného Johanna Sebastiana Bacha, což by mohlo odpovídat tomu, že skladatele přesvědčil o svých kvalitách – zvlášť některé variace totiž nejsou ani trochu jednoduché. To ovšem vyvolává další pochybnost: Goldbergovi bylo v roce 1741 podle všeho 14 let. Byl v tom věku opravdu tak skvělým cembalistou? Není ani jasné, odkud Forkel příběh vzal. Žádný jeho aktér včetně Wilhelma Friedemanna už nebyl v té době naživu.

Goldbergovské variace jsou na jedné straně dílem, které povznáší, nebo, chcete-li, rozptyluje duši. Pracují s tanečními rytmy a řadou dalších „povzbuzujících“ a dechberoucích prostředků. Ty by ale zdaleka tak neúčinkovaly, kdyby za nimi na straně druhé nestála pravidla vytvořená na základě naprosto racionálního myšlení typického pro umění v Bachově době. Tato pravidla vycházela z analogií se světem a přírodou, z jejich uspořádání, metriky a číselných vztahů.

Třicet variací je pravidelně řazeno do deseti skupin po třech. V rámci těchto trojic je třetí variace vždy zkomponována jako kánon, přičemž kánonové opakování motivu se v každém dalším zvyšuje o sekundu, tedy v intervalu od primy k noně (ve třetí variaci je proto předpis „all’Unisono“, v šesté „alla Seconda“ atd.). Poslední trojici ve 30. variaci končí slavný Quodlibet, v němž Bach kontrapunkticky vkládá do sebe dvě melodie lidových písní. Jedna z každé trojice variací je velmi virtuózní – u těchto variací je nejčastěji zapotřebí druhý manuál cembala, protože se hlasy proplétají tak, že při hře na jednom manuálu (tedy i na klaviatuře klavíru) na sebe ruce často narážejí. Trojici pak vedle kánonu a virtuózního kusu doplňuje nějaká charakterová variace, například ve stylu francouzského tance, komplikované fugy, volné polyfonické věty, triové sonáty a podobně. Hudební logiku lze však nalézt i v dělení díla symetricky na dvě poloviny, tedy na 15 a 15 variací s Arií na začátku a na konci – proto má variace č. 16 charakter francouzské předehry. Ať už strukturu celého díla vnímáme podle jakéhokoli vzorce, jistě neunikne pozornosti, jak promyšlená je každá variace sama o sobě, jak charakteristickou a jedinečnou konturu každé Bach vtiskl. Specifická interpretace každé variace, přesně vycházející z charakteru, vedení hlasů nebo tempa, zaručí pestrou mozaiku celku.

Samotná Aria, tedy úvodní, tematická část, má svoji vlastní genezi. Náčrt tématu existuje už v sešitu Anny Magdaleny Bachové, skladatelovy druhé manželky a zpěvačky, z roku 1725. Bach ho rozpracoval na plochu 32 taktů rozdělených na dvě opakující se poloviny. Charakterem je Aria tříhlasou sarabandou se zpěvným vrchním hlasem (proto „aria“, zdánlivě vokální označení, používané však v instrumentální hudbě už dávno před Bachem, právě pro označení melodicky silného tématu před variacemi). Její tónina G dur určuje tónorod všech variací (se třemi výjimkami v g moll, výrazně disonantnějšími, ve stylu lamenta – variace 15, 21 a 25). Co je ale nejpodstatnější: Johann Sebastian Bach v následujících variacích nepracuje s melodií Arie, která má už sama o sobě velmi diferencovanou strukturu, ale s její basovou linkou. Jejích prvních osm sestupných tónů tvoří takzvaný ostinátní bas, známý už od raného baroka jako základ pro volnou variační práci ve vrchních hlasech. Skladatel Bachova formátu samozřejmě neopakuje třicetkrát stejný bas v každé variaci. Mnohde je tato linka jen velmi střídmě naznačena, rozbita jiným rytmem, strukturou všech hlasů, ale její rámec lze stále vysledovat. Naprosto přesně ji Bach cituje ve třicáté, jinak velmi komplikované variaci, po níž následuje – v opět typickém pozdně barokním modelu da capo – identická Aria jako na začátku. Po všech variačních finesách a technických výbojích působí velmi uklidňujícím, zacelujícím dojmem, jako návrat „ke kořenům“, a důstojně završuje celé velkolepé dílo.