Český spolek pro komorní hudbu • Pavel Haas Quartet

Pavel Haas Quartet založila v roce 2002 Veronika Jarůšková s violistou Pavlem Niklem, který byl jeho členem až do roku 2016, kdy musel soubor z rodinných důvodů opustit. Jejich spolupráce však nadále pokračuje – Pavel Nikl je stálým hostem souboru při interpretaci smyčcových kvintetů. V letech 2004–2012 na pozici 2. houslí působily Kateřina Gemrotová Penková, Marie Fuxová a Eva Karová Krestová. V letech 2016 a 2017 pozici violisty zastával Radim Sedmidubský.

Po vítězství na soutěžích Pražské jaro a Premio Paolo Borciani v italském Reggio Emilia v roce 2005 se Pavel Haas Quartet rychle etabloval mezi nejvýraznější světové komorní soubory současnosti. Kvarteto vystupuje v nejvýznamnějších koncertních síních po celém světě a nahrálo sedm CD ověnčených mnoha prestižními cenami mezinárodní kritiky. Členové souboru studovali u legendárního violisty Smetanova kvarteta Milana Škampy.

V roce 2007 European Concert Hall Organisation (ECHO) jmenovala Pavel Haas Quartet jako jednu z „vycházejících hvězd“ (Rising Stars). Soubor tak dostal jedinečnou příležitost představit se na řadě koncertů ve významných koncertních sálech po celém světě. V letech 2007–2009 se soubor zúčastnil programu BBC New Generation Artists a v roce 2010 získal mimořádné stipendium od nadace Borletti–Buitoni Trust.

V koncertní sezóně 2019/20 se Pavel Haas Quartet vrátí do prestižních sálů, jakými jsou Tonhalle v Curychu, Wigmore Hall v Londýně, Philharmonie Luxembourg, Konserthuset ve Stockholmu, Società del Quartetto v Miláně nebo festival Schubertiade. Poprvé soubor vystoupí v Izraeli, a to v Jeruzalémě, Tel Avivu a v Haifě. V lednu 2020 se Pavel Haas QUartet zúčastní String Quartet Biennale v amsterdamské Muziekgebouw. Následovat budou turné po USA a Kanadě a také po Asii, v rámci něhož se soubor vrátí do sálu NCPA v Pekingu a poprvé se představí v Hong Kongu a v Singapuru.

Pavel Haas Quartet exkluzivně nahrává pro společnost Supraphon. Již nahrávací debut (Leoš Janáček – Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“, Pavel Haas – Smyčcový kvartet č. 2 „Z Opičích hor“, 2006) vynesl souboru jejich první cenu Gramophone Award. Deník The Daily Telegraph jej ocenil jako CD roku. Druhou nahrávkou pak soubor doplnil kompletní kvartetní tvorbu obou zmíněných skladatelů a časopis Gramophone ji okomentoval slovy: „Označit nějaké CD za hudebně významné lze považovat za poněkud kontroverzní, v tomto případě však jde jednoznačně o nahrávku mimořádného významu“. Za album s oběma Prokofjevovými kvartety a Sonátou pro dvoje housle obdržel soubor prestižní ocenění francouzské kritiky Diapason d’Or de l’Année 2010. Po Prokofjevovi následovalo v roce 2010 vydání nahrávky Dvořákových kvartetů – „Amerického“ F dur op. 96 a G dur op. 106. Mezinárodní kritika ji přijala s nevšedním nadšením. Nahrávka získala Gramophone Award nejen v kategorii Komorní hudba, ale také hlavní cenu Recording of the Year (2011). Sunday Times ocenil album pěti hvězdičkami: „Jejich nahrávka ‚Amerického‘ kvartetu patří k těm nejlepším, jaké kdy vyšly na disku. V tomto repertoáru dnes soubor v podstatě nemá konkurenci.“  V roce 2014 si Pavel Haas Quartet z Londýna přivezli další Gramophone Award za nahrávku Schubertova Smyčcového kvartetu d moll „Smrt a dívka“ a Smyčcového kvintetu, který natočili s německým violoncellistou Danjulo Ishizakou. Následující album s oběma Smetanovými smyčcovými kvartety (2015) vyneslo souboru již popáté Gramophone Award a podruhé cenu BBC Music Magazine Award. Časopis Gramophone k nahrávce uvedl: „Zvuk PHQ je jako vždy okamžitě rozpoznatelný – dílem díky bohaté barevnosti zvuku, ale taky dojmu, že zde hrají čtyři výrazné osobnosti... Místy je zvuk tak intenzivní, až je člověku zatěžko uvěřit, že poslouchá pouhé čtyři hráče“. Za předposlední album s Dvořákovým Klavírním kvintetem č. 2 a Smyčcovým kvintetem č. 3 (2017) a se dvěma hosty – klavíristou Borisem Giltburgem a violistou Pavlem Niklem – soubor získal svoji šestou Gramophone Award. Časopis Gramophone nahrávku označil jako „…další triumfální položku v už tak cenami ověnčené diskografii Pavel Haas Quartet“. V říjnu 2019 vychází nové album, tentokrát se Smyčcovými kvartety č. 2, 7 a 8 Dmitrije Šostakoviče.

Soubor nese jméno českého skladatele Pavla Haase (1899–1944), Janáčkova nejnadějnějšího žáka, který byl v roce 1941 nacisty uvězněn v Terezínském ghettu a o tři roky později umučen v koncentračním táboře v Osvětimi. Jeho hudební odkaz zahrnuje tři skvostné smyčcové kvartety.

Pavel Nikl absolvoval obor hra na violu u Zdeňka Nováka na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a poté na Akademii múzických umění v Praze u Jana Pěrušky a Milana Škampy. Během studia se zúčastnil několika mistrovských kurzů (Semmering – cena za nejlepší provedení děl B. Bartóka a B. Martinů) a obsadil přední místa na mezinárodních soutěžích (např. soutěž konzervatoří ČR, Beethovenův Hradec, mezinárodní soutěž J. Brahmse v Pörtschachu).

Jako sólista spolupracoval s PKF – Prague Philharmonia, filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Moravskou filharmonií Olomouc, Severočeskou filharmonií Teplice, Jihočeskou filharmonií České Budějovice a dalšími. V roce 2002 se těžiště jeho činnosti přeneslo ke komorní hře. Je jedním ze zakládajících členů smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet, které si za dobu své existence získalo velké mezinárodní uznání za koncertní i nahrávací činnost.

Pavel Nikl se věnuje i pedagogické činnosti a v rámci aktivit kvarteta se podílel na mistrovských kurzech na univerzitách v Evropě, USA i Austrálii. Od roku 2016, po ukončení dráhy violisty v Pavel Haas Quartet působí jako profesor violy a komorní hry na konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Se souborem však nadále velmi úzce spolupracuje: kromě nahrávky Dvořákových kvintetů, která obdržela Gramophone Award 2018, s ním příležitostně koncertuje. Jakožto zkušený komorní hráč je zván ke spolupráci s dalšími špičkovými hudebníky (Gil Shaham, Gerhard Oppitz, Kian Soltani, Josef Špaček, Michaela Fukačová, Fedor Rudin aj.). Zasedá také jako člen národních i mezinárodních soutěžních porot.

Po studiích na konzervatoři, během nichž se stal členem Filharmonie Brno, Mezinárodního orchestru Gustava Mahlera a Orchestru Evropské unie (spolupráce s dirigentem Claudio Abbadem), dále studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde nyní působí pedagogicky v oboru melodických bicích nástrojů (vedoucí katedry bicích nástrojů) a komorní hry. Byl jedním ze zakládajících členů Středoevropského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA a zvítězil s ním v mezinárodní soutěži bicích orchestrů v Nizozemsku.

Jeho hudební prioritou je hra na marimbu (CD Reverberations se sólovou a komorní hudbou pro marimbu) a další melodické bicí nástroje: skladby pro ně napsané cílevědomě uvádí na svých koncertech v českých nebo světových premiérách. Vede také mistrovské kurzy o interpretaci soudobé hudby pro marimbu a je zván do porot českých i zahraničních interpretačních soutěží.

Je vyhledávaným interpretem komorní hudby. Spolupracuje s pražským orchestrem BERG, brněnským Ensemble Opera Diversa a Ostravským centrem nové hudby. Spoluzaložil soubor OK Percussion Duo, jenž se zabývá tvorbou a interpretací soudobé hudby pro bicí nástroje. Improvizačním projektům se věnuje v ansámblu Dust in the Groove. Rovněž se podílel na dvou CD Ivy Bittové a s jazzovou legendou Joe Zawinulem vytvořil album Stories of the Danube.

Martin Opršál účinkoval sólově či v ansámblech na řadě koncertů a hudebních festivalů v zemích střední a západní Evropy, v Japonsku, Koreji a USA. Jako sólista vystoupil například s PKF – Prague Philharmonia, dále s filharmoniemi z Ostravy, Brna, Hradce Králové, Zlína, Olomouce a Karlových Varů.

Pavel Haas se narodil v Brně. Spolu s mladším bratrem Hugem nastoupil roku 1919 na nově založenou brněnskou konzervatoř. Hugo se pokoušel o studium zpěvu, školu však nedokončil, daleko víc jej táhlo činoherní divadlo. Pavel studoval skladbu u Jana Kunce a Viléma Petrželky a během čtvrtého ročníku přešel do mistrovské školy Leoše Janáčka. Psal scénickou hudbu pro divadlo, pro film, rozhlas, komorní skladby, písně, vrchol jeho tvorby před vypuknutím druhé světové války znamenala 2. dubna 1938 premiéra opery Šarlatán v Zemském divadle v Brně. Po okupaci Československa a vyhlášení protektorátu se umělci židovského původu stali obětí rasového pronásledování; rozpracovanou symfonii už Pavel Haas nedokončil (rekonstruoval ji roku 1994 Zdeněk Zouhar). Bratru Hugovi, tehdy už známému divadelnímu a filmovému herci se podařilo emigrovat, Pavel Haas byl v prosinci 1941 převezen do Terezína, kde se podílel na tamním hudebním životě, který vznikl jako projev odolnosti ducha vězněných.

Pavel Haas je autorem tří smyčcových kvartetů. První byl napsán roku 1920 ještě v době studií u Janáčka, třetí roku 1936. Programní Smyčcový kvartet č. 2 pochází z roku 1925 a nese podtitul „Z Opičích hor“, což bylo lidové označení pro Českomoravskou vysočinu. K jeho prvnímu provedení zformuloval Haas inspirace, jež jej při kompozici vedly. Za hlavní element hudby označil pohyb, rytmus, ať už jde o vlnění vnímané při pohledu na rozlehlou krajinu, nepravidelné kodrcání a skřípot vozu jedoucího po polní cestě, zdánlivou nehybnost měsíční noci, v níž bije lidské srdce, či rozpustile prohýřenou noc. V původní verzi připojil Haas ke smyčcovému kvartetu soubor bicích nástrojů, které ještě zvýrazňovaly rytmické prvky přejaté z tehdejší taneční hudby, v upravené verzi bicí soubor vypustil. Premiéra díla zazněla 16. března 1925 v provedení Moravského kvarteta.

Smyčcový kvintet Es dur, op. 97, Antonína Dvořáka vznikl mezi 26. červnem a 1. srpnem 1893 jako třetí skladba napsaná ve Spojených státech a jako jakási relaxace po dokončení Symfonie e moll „Z Nového světa“; bezprostředně předcházel Smyčcový kvartet F dur, op. 96. Léto roku 1893 trávil Dvořák v osadě Spillville (Iowa), v níž žili čeští vystěhovalci, kteří skladateli připomínali domov. Osadu tehdy navštívili Irokézové a ohlas jejich tanečních vystoupení doprovázených bubínky lze zaslechnout především v rytmickém doprovodu druhé věty kvintetu. Premiéra díla se uskutečnila na Dvořákově večeru 12. ledna 1894 v New Yorku v provedení Kneislova kvarteta, které tvořili členové Bostonského symfonického orchestru. „Slyšel jsem je již několikrát a mohu říci, že s těmi nejlepšími kvatety v Evropě konkurovat mohou,“ psal Dvořák v prosinci 1893 příteli Antonínu Rusovi do Písku. Všichni členové souboru pocházeli z Evropy: primárius Franz Kneisel se narodil v Bukurešti, violista Louis Svećenski v chorvatském Osijeku, druhý houslista Otto Roth pocházel z Rakouska a violoncellista Alwin Schroeder z Německa; part druhé violy hrál v kvintetu Max Zach, původem z Haliče. Česká premiéra Smyčcového kvintetu Es dur se konala téhož roku, 10. října 1894 v Praze v provedení Českého kvarteta s Ferdinandem Lachnerem.

Působivost díla spočívá především v už zmíněné rytmické složce, ale také harmonii Dvořák ozvláštňuje novými kombinacemi, oproti dřívější periodě uvádí často melodii v prosté podobě jako samostatný hlas. V první větě v sonátové formě pracuje se třemi tématy, ve Scherzu s kontrastním středním dílem upoutá už zmíněný „bubínkový rytmus“. Téma třetí, variační věty Dvořák původně zkomponoval pro zamýšlenou novou americkou hymnu, k jejíž realizaci však nedošlo. Rozjásané závěrečné rondo s efektní kodou plně vyvažuje zasněné úseky předchozích vět.

Také Smyčcový kvartet č. 4 Bély Bartóka má do jisté míry vazbu se Spojenými státy. Na přelomu let 1927/1928 je skladatel poprvé navštívil, jako klavírista vystoupil v Chicagu, Kansas City, San Francisku, New Yorku, Bostonu, Philadelphii a dalších městech v recitálech i s orchestrem. Během turné obdržel zprávu, že Musical Fund Society ve Filadelfii odměnila cenou jeho třetí kvartet, zkomponovaný roku 1927; pro skladatele (kromě finanční podpory) jistě významný tvůrčí podnět.

Bartókova hudební řeč jako spojení moderních výdobytků s folklorem, v jehož prostředí vyrostl a věnoval se mu i vědecky, je patrná v harmonické složce a častém střídání metra. Čtvrtý kvartet náleží ke skladatelovým nejradikálnějším dílům. Struktura kvartetu je syntézou formy sonátové věty a sonátového cyklu na principu symetrie, takzvané obloukové formy. První a pátá věta odpovídají tematické expozici a repríze, podobný vztah vůči sobě mají i druhá a čtvrtá věta. Centrum díla tvoří třetí věta, která zpracovává veškerý materiál jako sonátové provedení. Tento formální model se stal pro Bartókova díla třicátých let důležitým východiskem. Rovněž harmonická stránka díla tvoří syntézu: „Ve svých novějších dílech uplatňuji více kontrapunkt než dříve. Vyhýbám se formám 19. století, které byly stavěny převážně na homofonii,“ sdělil skladatel a odvolával se na Mozarta, který kontrapunktické a homofonní myšlenky dokázal geniálně spojit. Premiéra Smyčcového kvartetu č. 4 se uskutečnila 29. března 1929 v Budapešti v provedení se skladatelem spřáteleného Waldbauer-Kerpelyho kvarteta.