Český spolek pro komorní hudbu • Giltburg, Jarůšková, Jarůšek

Izraelský klavírista a moskevský rodák Boris Giltburg je napříč kontinenty vyzdvihován jako velice vnímavý umělec, který dokáže proniknout do hloubky díla, a získat si publikum svou podmanivou interpretací.

V roce 2019 debutoval na Dvořákově Praze a o dva roky později se tam vrátil jako kurátor komorní řady tohoto festivalu. Spolupracoval s významnými evropskými orchestry, jako jsou Česká filharmonie, londýnská Philharmonia Orchestra, Francouzský národní orchestr, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia nebo Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu. Pravidelně účinkuje ve věhlasných koncertních sálech a dlouhodobě spolupracuje s Pavel Haas Quartet.

Od roku 2015 nahrává exkluzivně pro společnost Naxos Records, u které již natočil řadu oceněných CD pestrého repertoáru. Nadšení vzbudila například jeho nahrávka cyklu třiceti dvou Beethovenových sonát (2020), která bude zanedlouho obohacená o kompletní řadu Beethovenových klavírních koncertů s Královskou liverpoolskou filharmonií a Vasilijem Petrenkem. Proces natáčení sonát dokonce popsal na svém blogu určeném laické veřejnosti, “Classical Music for All”, díky kterému zůstává ve spojení s publikem i mimo koncertní sál.

Veronika a Peter Jarůškovi jsou členy mezinárodně uznávaného komorního souboru Pavel Haas Quartet, který v roce 2002 houslistka Veronika Jarůšková založila. Kvarteto vystupuje v nejvýznamnějších světových koncertních síních (Wigmore Hall v Londýně, Musikverein ve Vídni, Concertgebouw v Amsterdamu, Elbphilharmonie v Hamburku, Carnegie Hall v New Yorku atd.) a nahrálo devět alb ověnčených mnoha prestižními cenami mezinárodní kritiky (Gramophone Award, BBC Music Magazine Award, Diapason d’Or de l’Année atd.). Významný britský hudební časopis BBC Music Magazine zařadil Pavel Haas Quartet mezi 10 nejlepších smyčcových kvartet všech dob. Violoncellista Peter Jarůšek je rovněž vyhledávaným lektorem mistrovských kurzů komorní hry po celém světě, v nejbližší době bude spolupracovat například s Royal College of Music a Royal Academy of Music v Londýně.

Společně se svým dlouholetým přítelem a kolegou, izraelským klavíristou Borisem Giltburgem, se manželé Jarůškovi vedle působení v kvartetu začali v posledních letech zabývat i literaturou pro klavírní trio. Vznikl tak nový ansámbl hudebníků špičkové úrovně, který se již představil na několika prestižních mezinárodních festivalech (East Neuk Festival ve Skotsku, West Cork Music v Irsku, Schubertiade v Rakousku či Dvořákova Praha). V nadcházejících měsících čeká soubor nejen debutový koncert v londýnské Wigmore Hall, ale také natáčení Dvořákových kompletních klavírních trií pro vydavatelství Supraphon.

V tvorbě Sergeje Rachmaninova (1873–1943), klavíristy a skladatele v jedné osobě, nalezneme díla určená komornímu obsazení pouze sporadicky. Zvláštní místo mezi nimi zajímají dvě klavírní tria shodného názvu, Trio elégiaque č. 1 g moll a Trio elégiaque č. 2 d moll, obě vznikla v krátkém časovém rozmezí. Jednověté Elegické trio č. 1 g moll bylo napsáno během pouhých čtyř dní roku 1892. Náladou se váže k tradici podobných elegických děl ruských skladatelů, především ke vzoru Petra Iljiče Čajkovského, který roku 1882 uctil památku svého přítele Nikolaje Rubinsteina klavírním triem, věnovaných „památce velkého umělce“. Když roku 1893 zemřel Čajkovskij, zkomponoval Rachmaninov své druhé klavírní trio, název Elegické trio použil znovu a ocitoval formulaci věnování „À la memoire d’un grande artiste“, které tentokrát patřilo Čajkovskému. Ke komu či k čemu se vztahuje elegická nálada Klavírního tria č. 1, není konkrétně známo. Rachmaninov však tehdy pracoval na své první opeře Aleko podle povídky Cikáni Alexandra Sergejeviče Puškina, tragicky končícím příběhu lásky, msty a rodinné cti, a předpokládá se, že se to do tria mohlo promítnout. Melancholie ostatně patřila k rysům Rachmaninovovy povahy. Vrcholem sonátové věty Elegického tria č. 1 s řadou epizod je smuteční pochod, který má až orchestrální zvuk a skladba proto bývá někdy charakterizována jako symfonická báseň pro tři nástroje. První provedení uvedl Rachmaninov se svými spoplužáky Davidem Krejnem (housle) a Analtolijem Brandukovem (violoncello) 30. ledna (11. února) v Moskvě.

Klavírní trio a moll zůstalo v tvorbě Maurice Ravela (1875–1937) jedinou skladbou svého druhu. Myšlenkou na kompozici pro toto obsazení se sice zabýval již od roku 1908, vypracoval ji však až mezi dubnem a srpnem 1914 v Saint-Jean-de-Luz v Baskicku, odkud skladatel pocházel. Dokončení díla sám charakterizoval jako snahu odvrátit myšlenky od války, která vypukla v červenci. V dopise příteli skladateli a klavíristovi Maurice Delagemu ohlašoval Ravel dokončení skladby sebeironií: „Moje trio je hotové, jen mu ještě scházejí témata.“ Základním stavebním prvkem tria je rytmus. Jeho proměnlivost, polymetrika a asymetrické dělení taktů jsou v Ravelově tvorbě vstupem na novou půdu. Hudba na jedné straně opalizuje v neurčitých obrysech (druhá věta nadepsaná Pantoum odkazuje k maloasijské deklamační formě), na druhé straně je organizována podle přísného schématu barokní passacaglie (třetí věta). Rytmická složka finální věty upomíná na lidovou hudbu Ravelova rodného Baskicka. Premiéra se uskutečnila v lednu 1915 v Salle Gaveau v Paříži, prvními interprety byli italský skladatel a klavírista Alfredo Casella, houslista Gabrielle Willaume a violoncellista Louis Feillard.

Franz Schubert (1797–1828) je autorem čtyř skladeb určených obsazení klavír, housle a violoncello. Po nedokončeném pokusu z roku 1812 se k tomuto obsazení vrátil až po mnoha letech, kdy vzniklo Klavírní trio č. 1 B dur, op. post. 99 (D 898) a Klavírní trio Es dur, op. 100 (D 929). Chronologické pořadí vzniku obou děl však bylo s největší pravděpodobností opačné. Trio B dur (autograf je nezvěstný) vzniklo jako druhé a bylo publikováno teprve posmrtně, roku 1836. Podnětem ke kompozici trií se stalo roku 1827 založení ansámblu v obsazení Ignaz Schuppanzigh – housle, Josef Linke – violoncello a Karl Maria Bocklet – klavír. Všichni byli se Schubertem spřáteleni a zasloužili se o uvedení několika jeho skladeb. Obě klavírní tria nesla při svých prvních vydáních označení „Grand trio“, a to plným právem. V Klavírním triu B dur se setkávají obě charakteristické polohy Schubertovy tvorby, dramatičnost i romantická lyrika, prezentované v první větě kontrastem obou témat. Dalším typickým schubertovským znakem je polarita tónorodu, uplatněná v četných modulacích druhé věty. Scherzová věta využívá kompoziční techniku kánonu, její střední díl tvoří jednoduché trio. Rondovou finální větu charakterizuje především rozmanitost rytmické složky. Poprvé bylo trio pravděpodobně uvedeno 26. prosince 1827 v rámci Schuppanzighem pořádané koncertní řady.